Děti undergroundu – 8. část

Game over.
Společnost Petrovič a syn vám děkuje za účast v naší únikové hře. S námi se bude bát, ozvalo se v Leině hlavě firemní moto, když se pomalu začala probouzet z kybernetického spánku. Nacházela se zpátky na bazaru. Její myšlenky byly zpočátku chaotické, jako kdyby se snažila složit puzzle, kde žádné kousky nesedí. Pamatovala si Toshiho a porci rámen, kterou nesla do kina? A teď... byla tady. V nějaké podivné herně.
„V cajku, Leo, dneska vypadáš, že tě to nějak vzalo,“ zamumlal Miki, jeden z místních „zlatých ručiček“, když ji zrovna sundával holobrýle. Byl to sítař, co se rád hrabal ve virtuálních hrách a upravoval je, občas zadarmo, protože pro Mikyho byla ta práce vášeň.
„On tě zase dostal, co?“ zasmál se škodolibě Hammy, který si opatrně rukou přejížděl po kovové zdířce vnořené do zatilku.
„Jsem v cajku, Miki. Díky, jsi fakt hodný,“ odpověděla Lea s vděčným úšklebkem Mikimu, ale pak se otočila k Hamymu a s nádechem vzteku dodala: „Ty idiote... Je to hrozně těžké, víš? Kdybys aspoň trochu luštil ty indicie, možná bys mě i našel!“
„Ale Leo, s tebou je to vždycky tak těžké! Třeba tu kabelku jsi opravdu nemohla hodit někam jinde, než feťákovi do rukou?“ zavrčel Hammy.
„Bolelo to jak svině, víš? Když mi ten creeper propíchl rameno a ty si budeš ještě vymýšlet nějaké hovadiny?“ Lea se na něj zamračila. „Příště to zkus ty, chytrej. Ten creeper je fakt fikanej, abys věděl.“
„Chvilku jsem myslela, že to je realita... Prožila jsem celý den znova. Biograf, Krabatova dílna... Všechno to bylo tak... reálné,“ pokračovala rozrušeně.
Hammy se na chvíli zamračil. Tušil, že to bylo moc, ale už spolu zažili i horší kousky. Tyhle hry, které Miki navrhoval, byly svou realističností až děsivé. A přesto byly mezi mladými nejvyhledávanější. Přitahoval je adrenalin, vzrušení a možná chaos, který v tomto nestálém období sami zažívali. Možná chtěli jen zocelit svou psychiku na nepříliš radostný život, co je čekal na ulici. Ale jedno bylo jasné: Tyhle hry měly k realitě blíž, než si kdokoliv z nich přál. To šlo vidět i na Leii, která si stále rozklepaná vytahovala z neurálního portu propojovací kabel.
„Bylo to hrozné,“ prohlásila unaveně a Hammy měl pocit, že ji možná ještě stihne uklidnit. Jenže než se mohl omluvit, Lea s úsměvem pokračovala: „Ale další hru platíš ty, Hamishy. Já už nemám ani eurač.“
„Klid, Leo. Přišla výplata od Čapka. Teď jsem ve vatě. A jestli budu stále dělat pro Januse i Krabata, možná si pořídím i vlastní byt,“ řekl klidně, a v jeho tváři se objevil náznak optimismu.
„No tak Hammy, ale to nejsou čistý prachy. Nechceš se na to vykašlat?“ zeptala se s nadhledem.
„Leo, ale to už jsme to vevnitř v Enigmě probírali. Zlato je jediné řešení. Můj táta už lepší nebude,“
Lea přitvrdila. „Sakra, ty mě fakt štveš! A proč jste se vlastně pohádali s mým tátou?“
Hammy si otřel vlhký nos a podíval se jí přímo do očí. „Jsem označený, Leo. Však víš, co to znamená?“
Lea se zamračila a s výsměchem v hlase odpověděla: „To jsou všechno fámy, Hammy. Vždyť podle té městské legendy dokonce Miki navrhl tuhle hru. Tvůj táta tomu věří Leo..“
„Od té doby, co jsem mu ukázal značku, byl strachy bez sebe,“ odvětil Hammy zamyšleně.
„Luboš to ne... Spíš se mu nechtělo živit další hladový krk. Však ho znáš,“ prohlásila Lea s despektem k otci.
„Jak myslíš, Leo. Ale krysař je a mám z něj pořádně nahnáno,“ dodal Hammy se skloněnou hlavou.
Lea se zamračila a razantně zavelela: „Další důvod. Proč se konečně domluvit s Janusem.“