Druhý prostor (3)

3.

V pondělí po ranní mši si otec Pavel dodal odvahy a zavolal na konzistoř.

„Rada Pánek, pochválen buď pán Ježíš Kristus,“ ozvalo se v telefonu.

„Až na věky, pane rado. Tady je Pavel Verner, administrátor v Drahanech. Chtěl jsem se zeptat, jak dopadla moje žádost o auto.“

„Verner, Verner, aha tady, žádost byla zamítnuta.“

„Pane rado, nechci na vás naléhat, ale mám na starosti čtyři obce a dvě farnosti. Do druhého kostela to mám přes osm kilometrů a většinou musím na kole nebo pěšky.“

„Otče Pavle, musíte si uvědomit, že jsou kněží, co mají na starosti i deset farností na velké ploše. Ti auto opravdu potřebují. Nemůžeme poskytovat drahou techniku všem, kdo si o ni řeknou. Navíc bychom vám museli vyjednat zvýšení limitu spotřeby elektřiny, byla by to spousta starostí a spousta peněz.“

„Nezlobte se, pane rado, chtěl jsem se jen zeptat.“

„Tak máte odpověď. A už sem nevolejte. Nebo budete přeložen do pohraničí a tam si užijete auta, až se vám to líbit nebude.“

Pavel si povzdychl a odložil telefon. Mohl se sice ještě odvolat k arcibiskupovi, ale to by mohlo kurii dost pobouřit a patrně by ho opravdu čekalo přeložení. A v Drahanech zase tak špatně nebylo, i bez auta.

Vydal se do obchodu, aby doplnil zásoby. Obchod byl taky nejlepším zdrojem informací v obci, tedy když nepočítáme hospodu, kam Pavel ze zásady nechodil. Na schodech u obchodu jej odchytila vdova Baráková.

„Otče, už jste to slyšel o té nové sektě?“

„Nevím, co máte na mysli, paní Baráková.“

„No v Otinovsi se objevil nějaký člověk a přesvědčoval lidi, že se mají obrátit k nějaké jeho bohyni. Říkal jí nějak divně, jako Karmika, nebo něco takového.“

„Karmika… nebyla to karma?“

„Ne, otče, Karmika. Mají obětiště někde u Bílého kříže.“

„U Bílého kříže? V lese? A to tam chodí teď v zimě?“

„Chodí, otče, chodí, hlavně mladí. To víte, jsou zvědaví.“

„Budu se muset poptat, děkuji vám, paní Baráková.“

Pavel šel na faru a dumal nad novým náboženstvím, které se mu usazuje v revíru. Karmika, divné jméno, připomíná to indickou tradici, ale Hare Kršna už snad v Česku ani není, lidi teď nejsou na Asii zrovna zvědaví.

„Otče Pavle, otče Pavle!“

Pavel se obrátil a zjistil, že za ním běží mladá Anička Cásková, která se pomátla pro svoji nešťastnou lásku k jednomu německému úředníkovi.

„Otče Pavle, já se tak bojím těch Číňanů.“

„Aničko, Číňané jsou odsud na stovky kilometrů daleko.“

„Ale oni prý střílejí ty rakety!“

„Teď už nic nestřílejí, Aničko. V Prostějově jedna raketa, pravda, vybuchla na letišti, ale to už je pět let, neboj se, nic nám nehrozí.“

„Opravdu?“

„Opravdu, Aničko, kdo by střílel rakety do Drahan?“

Anička odešla, ale Pavel byl nahlodaný. Skutečně žádné nebezpečí nehrozí? Nikdy není nic jistého. Číňané sice zatím používali jen konvenční zbraně, kdyby však chtěli atomovou hlavicí zasáhnout, dejme tomu, utečenecký tábor u Vyškova, mohli by to odnést i lidé v Drahanech. Snad nebude tak zle, řekl si a hned jak donesl nákup na faru, vydal se do kostela a tam se dlouze modlil za rozum pro čínské velitele.