Druhý prostor (5)

5.

Kalmika si prohlížela svoje dva stoupence, vznášela se kousek od nich a její šaty vlály v beztíži. Potom stiskla něco ve své pravé ruce a na druhé straně místnosti se otevřel kruhový průchod, kterým dopadalo do místnosti jasné světlo.

„Chyťte se madel a pokuste se proletět dveřmi, mládeži. Nu pajechali!“ řekla Kalmika a zručně se protáhla průlezem.

Pavel s Anežkou ji následovali. Ocitli se ve válcové místnosti, kde byly na stěnách připevněny nějaké kusy nábytku. Skříňky, stolek a několik sedadel s popruhy. Všechno to bylo situováno volně kolem celého obvodu válce. V jednom křesle seděl mladý muž.

„Ivane, ahoj!“ zvolala Anežka.

„Ahoj Anežko,“ odpověděl chlapec smutně.

„Nu, vy se znáte, dobrá. A co ty. Jak se jmenuješ?“ zeptala se Kalmika Pavla.

„Pavel, paní.“

„Dobře, Pavle. Mládeži, usaďte se tu, já se půjdu převléct a pak vám vysvětlím vše potřebné.“

Pavel s Anežkou mávali rukama i nohama a snažili se dostat k sedadlům. Ivan dívce pomohl, takže se posadila a přetáhla si popruh kolem těla. Farář ještě chvíli zápasil s beztíží a pak i on vklouzl do sedadla a připoutal se. Když se podíval na Anežku, poznal, že má slzy na krajíčku. Povzbudivě se na ni podíval a křečovitě se usmál.

„Jsi tu nějak rychle, Anežko. Myslel jsem, že naše bohyně přijde zase až za týden,“ začal Ivan.

„Ale ona přišla za týden po tom, co jsi s ní odešel ty,“ řekla Anežka.

„To je nesmysl, Anežko, uplynula snad jen půlhodina.“

„Ivane, nedělej si ze mě legraci. Jsi tu už týden a machruješ.“

„Fakt jsem tu teprve půl hodiny. Kalmika mi řekla, že si tady mám sednout, tak sedím, hledím na Jupiter a najednou jste tu vy dva. Půl hodiny, nic víc.“

„Na co že hledíš?“ zeptala se Anežka poplašeně.

„Na Jupiter. Tamhle mezi skříňkami je průzor, vidíš to?“

Dívka se zadívala tím směrem a vydechla. Pavel oba sledoval a pak se taky podíval do průzoru. Majestátní planeta plynula vesmírem, velká červená skvrna svítila z oblasti rovníku. Evidentně to byl Jupiter. Jak se ale mohli ocitnout tak daleko?

Pavel ještě zkoumal planetu, když do místnosti vplula Kalmika v modré kombinéze.

„Tak vás tu vítám, mládeži, ve svém nebeském chrámu. Opravdu se tu naučíte spoustu věcí, například jak žít ve vesmíru. Nebude to ale zadarmo. Musíte si svůj pobyt odpracovat a jen já rozhodnu, kdy se budete moci vrátit, pokud se budete moci vrátit.“

„Ty ovšem nejsi žádná bohyně, Kalmiko,“ řekl Pavel lámaně, protože už anglicky od gymnázia nemluvil.

„Když ti to udělá dobře, tak ti povím pravdu. Pocházím z planety Zarja, která je ve svém vývoji dále než Země. Takže jsem pro vás bohyně, nebo prostě starší a moudřejší.“

Kalmika se usmála podivným způsobem. Jeden koutek úst se zvedl a druhý klesl.

„A teď k vašim povinnostem. Naučíte se žít v beztížném stavu, naučíte se používat skafandr a pak se přesunete na měsíc Io, kde budete provádět geologický průzkum a těžbu nerostů podle našich potřeb. Časem vás bude více, počet mých stoupenců jistě poroste. Když se budete chovat vzorně, budu vás učit moudrosti naší planety.“

Mezitím vklouzl do místnosti Pantěj, proletěl kolem a zmizel v průlezu na druhé straně. Kalmika se za ním ohlédla a pak pokračovala v instruktáži.

„Nyní jsme v naší malé společenské místnosti. Tady se budete učit, tady budete jíst. Vaše skupina je první, takže si všechno musíme teprve vyzkoušet. Máte nějaké dotazy?“

„Ivan říká, že je tu teprve půl hodiny, ale odešel s tebou před týdnem,“ řekla Anežka.

„V jeho subjektivním čase uběhla půlhodina, ve tvém subjektivním čase uběhl týden. Objektivně teď po Zemi bloudí dinosauři, ale to nám nevadí, protože až se budete vracet, tak se přesunete opět do vaší doby. Je to jasné?“

„Takže jsme přes ten kruh cestovali prostorem i časem,“ konstatoval Pavel.

„Výtečně, Pavle. Ten kruh, jak naše zařízení nazýváš, je časoprostorový portál fungující na principu kvantové mechaniky. Je to vlastně řízená obousměrná červí díra s vysokým prvkem stability, pokud vám to něco říká.“

Nikdo nic nenamítal, všichni byli stále dost vyděšení. Kalmika otevřela jednu skříňku a vyndala nějaké tácky.

„Tady máte svačinu, přichyťte si to pružinou na stolku a opatrně vyndejte žlutý sáček. Pak mi ho podáte a já do něho zavedu teplou vodu. Slepičí polévka, vot těchnika!“

Pavel vyprostil sáček nejrychleji, podal ho Kalmice a po chvilce ho měl zpátky.

„Tady nahoře je náustek, musíš polévku opatrně srkat. Jinak se nám vylije do prostoru a bude nám tu poletovat jako rej žlutých kuliček.“

Všichni tři pak vysáli svoje sáčky s polévkou a Kalmika jim do jiných sáčků napustila studenou vodu a vyrobila oranžádu. První jídlo ve stavu beztíže bylo poněkud divoké, přece jen troška polévky Anežce unikla a Kalmika ji pak honila ve vzduchu s houbou v ruce. Když byli po jídle, přiletěl Pantěj a rozdal všem třem nějaké přístroje. Byly to speciální spektrografické analyzátory hornin. Kalmika vysvětlovala, jak se používají a jak se vyhodnocují údaje, které se zobrazují na displeji.

„V praxi budete navlečení ve skafandrech, takže to bude o něco obtížnější. Ale zvládnete to, nemějte strach.“

Po instruktáži Kalmika zavedla tři poutníky průlezem a rozcestím chodeb do jiné místnosti, kde byla lehátka uzpůsobená pro spaní ve stavu beztíže. Ukázala jim, jak se uložit a jak se zajistit popruhy, aby nevypadli.

„Váš subjektivní čas je nyní kolem půlnoci. Tady na stanici je teprve poledne, ale na jiný časový režim si zvyknete. Takže se teď snažte rychle usnout, ať si odpočinete a můžete si zase užívat naší pokročilé techniky. Dobrou noc.“

Kalmika zhasla a odplula z místnosti. Nikdo nic neříkal, všichni byli unavení. Pavel ležel na lůžku a modlil se růženec, protože breviář si sem nějak zapomněl vzít. Vkládal do modlitby úmysly za tuto zvláštní civilizaci, která potřebuje v době třetihor těžit nějaké nerosty na Jupiterově měsíci. Nakonec usnul ukolébán jemným hučením agregátů zajišťujících podporu života.