Druhý prostor (7)

7.

Pavel se probral připoutaný k jednomu ze sedadel ve společenské místnosti. V prostoru před ním poletovali Pantěj i Kalmika.

„Co jsi to chtěl dokázat?“ zeptala se naštvaná Kalmika.

„Milá tak řečená bohyně, unesla jsi nás na tuto stanici a chtěla jsi po nás otrockou práci. Proč bychom se měli podvolit tvému záměru?“

Kalmika nic neříkala, ale ubalila Pavlovi facku, až mu vytryskla krev z nosu a vznášela se v prostoru stanice. Kalmika začala nadávat, našla houbu a začala krev zachycovat. Pak houbu připlácla Pavlovi na tvář, aby krvácel bez nebezpečí poškození vybavení stanice.

Po několika minutách dala znamení Pantějovi, ten vyvlekl Pavla ze sedačky a postrkoval ho přes rozcestí chodeb do jedné místnosti, kde Pavel doposud nikdy nebyl. Kalmika stiskla nějaké tlačítko a otevřela portál. Pantěj Pavla postrčil a ten dopadl na kolena do nějaké místnosti s normální gravitací.

Pantěj i Kalmika vyskočili z portálu za ním, popadli Pavla pod rameny a vlekli ho do jakési kanceláře, kde seděl mohutný muž s ustupujícími vlasy.

„Gennadiji Petroviči, mám špatné zprávy,“ začala Kalmika nějakým slovanským jazykem, který Pavel zprvu nebyl schopen zařadit. „Tento muž osvobodil naše dva vycvičené těžaře a sám chtěl utéct.“

Muž se nadzvedl na židli a pozoroval Pavla.

„Co jsi zač?“ zeptal se stejnou řečí.

„Jsem Pavel Verner, katolický kněz,“ odpověděl Pavel česky.

„Katolický kněz! Kalmiko, můžeš mi vysvětlit, co dělal katolický kněz na tvé stanici?“

„Já, já nevím, Gennadiji …“

„Kalmiko!“ zařval muž. „Nechal jsem tuto akci na tobě a ty mi přivedeš katolického kněze! Copak si myslíš, že je tak hloupý, aby pro nás pracoval jako havíř?“

Pavel se dovtípil smyslu vyřčených slov a anglicky se Kalmiky zastal: „Pane Petroviči, Kalmika nevěděla, kdo jsem, vnutil jsem se k ní, když to nečekala.“

„Jmenuji se Paustovskij, Petrovič je otěčestvo. Proč jste se ‚vnutil‘ na stanici?“

„Kalmika se vydávala za bohyni, tak jsem ji chtěl zkontrolovat, to víte, konkurence.“

„Kalmiko, ty jsi durak, kam až vidíš.“

„Předpokládám, že nejste bohové, pane Paustovskij. Spíš mi připomínáte obyvatele Země ruské národnosti,“ řekl Pavel.

„Ach jo. Jistěže máte pravdu, pane Verner. Jsme uprchlíci z Ruska. Utekli jsme před čínskou okupací pomocí technologií, které se podařilo vyvinout v našem ústavu. Zbudovali jsme kolonii tady na planetě Zarja v hluboké minulosti a připravujeme se k boji za osvobození našeho národa. Kalmika měla vybudovat odloučenou základnu u Jupitera, odkud bychom náš útok vedli. Jste Čech, takže asi chápete naši situaci. Němci už u vás jednou byli a teď se vám tam znova roztahují, u nás máme Číňany, co dodat?“

„Při vší úctě, pane Paustovskij, koho napadlo unášet zrovna Čechy? Nemyslíte, že to způsobí podezření, když budou mizet mladí lidé?“

„Koho to napadlo? Samozřejmě Kalmiku. Prý jste nesmírně šikovný národ, který si jistě bez problémů poradí s naší pokročilou technikou. Myslel jsem, že to má Kalmika promyšlené, netušil jsem, že to takhle pokazí.“

„Gennadiji Petroviči, máme přerušit nábor?“ zeptala se Kalmika.

„Pochopitelně, vy dva pitomci. Vraťte se na stanici a vyčkejte dalších pokynů,“ odpověděl Paustovskij.

„A já?“ zeptal se Pavel.

„Co s vámi?“ začal Paustovskij. „Když se vrátíte, můžete nás prozradit, a to by bylo nemilé. Budete muset zůstat zatím tady, dokud nevymyslíme něco lepšího.“

Paustovskij zavolal nějakého svého referenta a nechal Pavla odvést do jídelny ústavu, kde se mohl osvěžit. Když měl Pavel za sebou vydatný oběd, přišel Paustovskij a odvedl ho před budovu.

„Tady ve městě Novaja Moskva žije většina obyvatel kolonie, kteří se připravují na osvobození naší vlasti. Kromě toho máme několik průmyslových a zemědělských středisek. Můžete si vybrat, kde budete chtít žít, já vám nehodlám nic poroučet, pod podmínkou, že vy nebudete naše pravoslavné věřící přesvědčovat o jediné pravé víře v papeže.“

„Když dovolíte, pane Paustovskij, měl bych lepší nápad.“

„A to?“

„U nás na Moravě, kousek od obce, kde působím a kde jsem byl Kalmikou zverbován, žije dosti velká skupina utečenců z Ruska a okolních zemí. Jsou to lidé jako vy, jen neměli tolik štěstí, aby se dostali do vašeho stroje času. Žijí v táborech a nemají co na práci. Nepochybuji o tom, že by z nich mohli být dobří pracovníci na měsíci Io. Váš národ je pevný a rozhodný, když mu jde o jeho vlastní svobodu. Jistě by s vámi souhlasili a dobrovolně by šli do akce.“

„To není špatný nápad, pane Verner. A jakou roli byste v tom chtěl hrát vy?“

„Například bych mohl uklidnit německé úřady, co se našich únosů týče. A pomoci Kalmice s přesvědčováním vašich spoluobčanů v táborech.“

„Myslíte to vážně?“

„Pochopitelně. My katoličtí kněží máme takový zvyk: pomáháme potřebným a stojíme za jejich zákonnými právy.“

Paustovskij dovedl Pavla do ústavu, aktivoval portál a protáhl kněze zpět na stanici u Jupitera.

„Kalmiko, Pantěji, kde jste?“

„Tady, Gennadiji Petroviči,“ řekla Kalmika a vplula do místnosti s portálem na Zarju.

„Zavedete pana Vernera zpátky na Zemi do jeho času a nejlépe dost rychle po tom, co jste ho odtamtud odvedli. Pochopitelně se vyvarujete paradoxů a časových smyček. Pantěji, ty deaktivuješ výstup portálu a přeneseš ho na místo, které ti pan Verner ukáže. Budete se věnovat náboru dělníků pro Io v utečeneckých táborech, kde žijí naši lidé. Rozumíš, Kalmiko? Žádná hra na bohyně a unášení občanů Německého císařství!“

„Rozumím, Gennadiji Petroviči,“ řekla Kalmika sklesle.

Paustovskij pak odešel zpět na Zarju a portál se za ním uzavřel. Pantěj odletěl do přechodové místnosti a chvíli něco kutil na panelu. Pak vzal ovladač a aktivoval portál.

„Udělej, co je třeba, Pantěji,“ řekla Kalmika. „Potom se vrať a budeme pokračovat podle nového plánu ústředí.“

Pantěj přisvědčil a prošel portálem, Pavel ho následoval. Ocitli se u vysoké jedle v Březinách, jen pár kroků od sebe spatřili Anežku a Ivana. Ti se otočili a nevěřili svým očím. Otec Pavel se vracel a spolu s ním Pantěj!

„Otče Pavle,“ spustila Anežka, když se k oběma mužům přišourala. „Vy jste taky utekl? A co Pantěj, ten taky?“

„Ne, Anežko. Poslyš, Pantěji, jak daleko jsme ode dne, kdy jsme se na stanici vypravili?“

Pantěj bez váhání odpověděl: „Je poledne následujícího dne, pane Verner.“

„Dobře, děti,“ řekl Pavel. „Vrátíte se domů a řeknete, že jste byli na výletě. Ty, Anežko, to budeš mít snadné. Ivan se bude muset víc kroutit. Musíte svoje blízké přesvědčit, že je vše v pořádku, a o svém dobrodružství u Jupitera pomlčíte. Je vám to jasné?“

„A proč bychom to měli dělat, Pavle, tedy pane Vernere?“ ptal se Ivan.

„Protože je to v zájmu velkého množství lidí, kteří nyní žijí v porobě. Pokud se o našich dobrodružstvích někdo dozví, může to znamenat problémy. Pamatujte: i vy budete mít problémy!“

Pantěj demontoval panel portálu a vložil ho do igelitové tašky. Pavel pak všechny odvedl ke svému kolu a společně vyrazili dolů do Otinovsi.