Druhý prostor (8)

8.

„Ivane, ty darebáku, kde jsi byl?“ spustil starosta Kaláb, který naši podivně oblečenou čtveřici potkal na návsi.

„Zabloudil, pane starosto,“ řekl bez váhání Pavel.

„A týden bloudil někde v lese. Otče, tohle nemyslíte vážně?“

„No, řekněme, že nebloudil jen v lese. Prostě se vydal na takový výlet…“

„Mně je jasné, na jaký výlet ses vydal, Ivane, táta tě spráská jako psa, zvlášť, pokud jsi mu vzal nějaké peníze,“ řekl starosta, kroutil hlavou a šel do budovy školy, kde měl svoji kancelář.

Ivan se vydal domů a Pavel s Anežkou a Pantějem putovali dál do kopce k Drahanům. Na faře Pavel doporučil Pantějovi, aby nevystrkoval ani hlavu, převlékl se do civilního oděvu a šel do kostela, aby se pomodlil a získal sílu k dalšímu působení.

„Otče, vy jste tady?“ ptala se vdova Baráková, když Pavel zamykal kostel.

„A kde bych měl být, paní Baráková?“

„Vždyť jste dnes ráno nesloužil mši. Mysleli jsme, že se vám něco stalo.“

„Nic se mi nestalo, jen jsem měl nějaké neodkladné řízení v Otinovsi a okolí.“

„To jsem ráda, ženské budou jistě taky rády, když jim to řeknu.“

„Tak jim to vypovězte, paní Baráková,“ řekl Pavel, povzdychl si a šel na faru.

Pantěj seděl v kanceláři, ani nedutal. Pavel zvedl telefon a zavolal na policii v Protivanově. Řekl policistům, že už našel Ivana Mánka, osobně ručí za to, že je vše v pořádku, a doporučil vše nechat na Ivanových rodičích. Policista nejprve napjatě poslouchal a pak se rozesmál. Pavel si povzdychl a telefon položil.

Potom farář vyhrabal ve stodole staré kolo a dovezl ho k Pantějovi.

„Tohle si oprav, Pantěji. Jistě to jako zkušený kosmonaut zvládneš. Nářadí najdeš v garáži.“

O oběd se Pavel s Pantějem rozdělil. Potom nasedli na kola a vyrazili zkratkou na Nové Sady a pak dolů přes Studnice do Rychtářova. V Dědicích odbočili doleva a dojeli před bránu utečeneckého tábora. Strážný v německé uniformě si je povýšeně měřil a ruku držel na samopalu, který měl na popruhu přes rameno.

„Dobrý den, jsem katolický kněz Verner z Drahan a jedu za utečenci s duchovní pomocí.“

„A ten druhý chlápek?“ ptal se strážný bezchybnou češtinou.

„To je můj asistent, ministrant, rozumíte?“

„Ale jistě, jeďte dál, otče, když máte tu odvahu. Počkejte, vystavím vám propustku, abyste se pak dostali zpátky.“

Tábor byl rozlehlý a dělil se na sekce, které měly samostatné ústředí a jídelny. Pavel s Pantějem se bez problémů dostali přes všechny brány. U jedné jídelny postavili kola ke zdi a vešli dovnitř.

„Věnujte mi pozornost, vážení,“ řekl Pavel neohroženě anglicky, i když mu bylo jasné, že se zde určitě nacházejí konfidenti, kteří donášejí Němcům. „Za pár dní se tu zastaví paní, která vám nabídne určitou zajímavou práci. Tady Pantěj vám řekne více, najdete ho před jídelnou zítra ráno.“

Potom oba vyšli z jídelny, vzali kola a vydali se dál do lesa. Ostatní je třeba nechat na táborové šeptandě, zítra ráno se jistě najdou zájemci o ‚zajímavou práci‘. Kalmika to bude muset zorganizovat. Pavel pobaveně přemýšlel o tom, co si vymyslí a jak to podá svým soukmenovcům. To už naštěstí nebude jeho starost.

Došli do houští, kam nebylo vidět ze žádné strážnice, a Pantěj tam zabudoval panel portálu. Potom podal Pavlovi ruku, aktivoval portál a vrátil se na stanici. Kruh portálu pohasl. Farář uklidil Pantějovo kolo a sám se vydal dolů k hlavní bráně. Propustka fungovala, nikdo se ho neptal, kde nechal svého asistenta. Pavel dojel do Rychtářova a vydal se pěšky vedle kola dlouhým stoupáním domů do Drahan.