Druhý prostor (9)

9.

Život běžel v normálním rytmu, Pavel sloužil mše, poskytoval svým farníkům duchovní útěchu a jen v těžkých snech se mu vracely vzpomínky na pobyt ve vesmíru. Jednou ráno, když se vracel z kostela, uviděl před farou dva muže v dlouhých kabátech. Věděl, že je zle. Ti Němci taky nemají žádnou fantazii, pomyslel si.

„Státní policie. Vy jste Pavel Verner?“

„Ano.“

„Půjdete s námi.“

Elektromobil nejnovější konstrukce se drkotal po špatné silnici lesem na Žárovice. Pavel seděl vzadu obklopen dvěma muži. Ti Němci nemají žádnou fantazii. Do skoku mu ale nebylo. Gestapo je pořád gestapo, ať je jakákoliv doba.

Na bývalém náměstí Rudé armády v Prostějově odvedli muži Pavla do kanceláře svého šéfa.

„Takže vy jste Verner?“ začal muž v obleku.

„Ano, stále nechápu, čím vám mohu sloužit.“

„Letos 18. března jste se objevil v utečeneckém táboře v Dědicích a pár dní na to začali mizet utečenci. Co nám k tomu řeknete?“

„Nezlobte se, pane, ale já nechápu. Jsem katolický kněz, obchodem s lidmi se nezabývám.“

„Prý jste tam prohlásil, že se objeví nějaká paní, co bude nabízet zajímavou práci.“

„To je pravda. Ale já jsem myslel, že uvítáte, když budou utečenci řádně zaměstnaní.“

„Neštvěte mě, Verner. Vy dobře víte, co se stalo po tom, co jste se v táboře objevil. Tak ven s tím.“

„Našli si práci a odešli. To je normální, nebo ne?“

„Jenže oni neodešli bránou, pane Verner. Oni odešli někudy jinudy. A já se ptám: kam a jak odešli?“

„To vám těžko můžu říci. Měl byste se zeptat pana Pantěje, co mě do tábora doprovázel. Ten o té zprostředkovatelce věděl více.“

„Jenže ten Pantěj zmizel taky!“ křičel státní policajt. „Uteklo celkem 2854 utečenců. To není normální, to je nějaká podvratná činnost!“

„Utečenci utekli, já myslím, že je to normální. Mají to tak nějak v popisu práce.“

„Vy si ze mě děláte legraci? Ale to vám neprojde. Zavřu vás, až zčernáte.“

Služba odvedla Pavla do cely. Mysleli si asi, že ho zlomí. Ale zlomit zkušeného kosmonauta není tak lehké. První, co Pavel udělal, bylo, že si vymohl telefon a zavolal na konzistoř.

„Pan rada Pánek? Rád vás slyším, pane rado. Tady je Pavel Verner, administrátor v Drahanech. Stal jsem se z nějakého nepochopitelného důvodu vězněm gestapa, myslel jsem, že byste to rád věděl.“

„Čeho že jste to vězeň?“ nechápal rada.

„Státní policie Německého císařství. Pouze jsem použil starší označení této instituce.“

„S vámi jsou jen problémy, otče Vernere. Řeknu to panu arcibiskupovi. Určitě bude mít radost.“

Pánek zavěsil, Pavel jen pokrčil rameny a nechal se dovést zpět do cely. Pobyl tam skoro celý den, než si ho znovu zavolal velitel.

„Pane Vernere, opravdu nám nechcete pomoci s těmi utečenci? Velice bychom vaši pomoc uvítali,“ začal velitel servilně.

„Já vám nemohu říci nic jiného, než že prostě odešli za prací. Kam a jakým způsobem, to není moje starost.“

„Dobře, pane Vernere. Omlouvám se vám za způsobené nepohodlí. Zasadil se za vás státní sekretář papeže Jana čtyřiadvacátého a Německé císařství si váží přátelství a podpory Papežského státu. Uvítáme, když se na vyšších místech zmíníte, že s vámi bylo dobře zacházeno.“

Pavel vyšel z budovy a radostně se nadechl čistého vzduchu. Tak to bychom měli. Jelikož věděl, že večerní autobus jen tak nepojede, vydal se do centra a navštívil hlavní kostel, kde se dlouze modlil za Státní policii, papeže i Kalmiku a Pantěje. Snad jsou tam v tom víru času v bezpečí.

--- --- ---

Mýlil jsem se: budova bývalého okresního úřadu v Prostějově již není k dispozici, sídlí v ní Úřad práce.