Druhý prostor (14)

14.

Atmosféra na Drahansku byla napjatá, ale zatím se nic konkrétního nedělo. Turci byli v Prostějově a měli dost starostí s organizací života obyvatel města, jelikož jejich divoký raketový útok přivodil ve městě naprostou anarchii s rabováním a vraždami na každém kroku.

Pavel dál sloužil mše a lidí v kostele bylo snad nejvíc za celou dobu jeho působení. Všichni se chtěli najednou modlit za těžce zkoušený národ. Pavla navštívil na faře Otinský starosta Kaláb.

„Otče, co s námi teď bude?“

„Co bude? Pořád něco bude. Přežili jsme Němce, přežijeme i Turky.“

„Přišly mi z města nějaké papíry. Prý mám zorganizovat domobranu. Otče, obranu proti komu? Němci vzali nohy na ramena, naši lidé jsou sice zmatení, ale pochybuji, že budou chtít něco podnikat.“

„V tom vám neporadím, pane starosto. Ale v Prostějově prý lidé vzali útokem obchody a na ulicích se střílelo. Možná se Turci bojí, že na vesnicích taky budou nepokoje.“

„Já mám strach, otče, že přijde velice špatná doba. I vy byste se měl bát. Církev bude jistě napadena, protože se nehodí do plánů světa podle mohamedánských principů.“

„V tomhle mi nezbývá, než spoléhat na pomoc a vůli Boží. Musíme věřit, i když nám budou chtít naši víru brát.“

Starosta odešel a Pavel se vrátil ke svým povinnostem. V neděli pokřtil dvě děti, bylo třeba provést zápis do matriky. Potom se začal připravovat na odpolední pohřeb paní Krausové z Nivy, která po letech marodění podlehla rakovině. Ozval se zvonek. Pavel šel otevřít a v duchu si opakoval kázání na pohřeb. Ve dveřích stál muž v dlouhém kabátě.

„Státní policie, vy jste kněz Pavel Verner?“

„Ano, jsem, co mi chce státní policie?“

„Předáte mi klíče od fary a kostela v Drahanech i v Rozstání. Všechno tu přebírám jménem Turecké okupační správy.“

„To by mohl říci každý. Jak vám mám věřit? Napřed podlézáte Němcům a teď Turkům?“

„Tady máte mé pověření.“

Policista vrazil Pavlovi před obličej papír, kde bylo napsáno, že právě on se má stát novým administrátorem majetku církve na Drahansku.

„Policista administrátorem farnosti. To jsou mi věci,“ řekl Pavel.

„Neposmívejte se. Není boha kromě Boha a Mohamed je jeho prorok.“

„Až na toho Mohameda s vámi plně souhlasím, ale věříte tomu skutečně i vy?“

„Pochopitelně. Byl jsem přijat do společenství moravských muslimů.“

Pavel si povzdechl a polohlasem řekl: „Poturčenec horší Turka.“

„Co to melete?“ ptal se policista.

„Nic. Vážený pane, mám ještě sloužit dnes odpoledne pohřeb, pak vám vše předám.“

„Nic takového! Žádný pohřeb, všechno mi předáte okamžitě a odeberete se do tábora v Prostějově, kam se musíte hlásit do dnešního večera. Tady máte dekret.“

Pavel převzal lejstro a začal je studovat. Turecká okupační správa ho přidělila jako dělníka na opravu dálnice. Tábor je zřízen v bývalé okresní nemocnici na Brněnské ulici.

„Možná máte oprávnění k převzetí kostela, ale nejste můj nadřízený a ani Turecká okupační správa mi nemá co poroučet. Půjdu pouze tam, kam mě pošle můj biskup.“

„Tak to se šeredně pletete, ‚otče‘. Žádné biskupství už není. Všichni katoličtí kněží jdou do pracovních táborů. Pokud se tomu vzepřete, budete zastřelen.“

Pavel si opět povzdychl a začal balit nejnutnější věci. Policista nad ním stál jako anděl posledního soudu. Pak převzal klíče a vyprovodil Pavla z domu. Ten nasedl na kolo a rozjel se k Prostějovu.

Na Horce potkal skupinu mladých lidí. Jeden z nich ho poznal a zavolal na něho.

„Pane Verner! Kam jedete?“

„To jsi ty, Ivane? Na co máš tu pušku?“

„Jdeme do lesa, pane Verner. Němce jsme snášeli, ale Turky vyženeme sviňským krokem. Nechcete jít s námi? Jste správný chlap, určitě byste nám byl prospěšný.“

„Pro Boha, kluci, neblbněte. Co si myslíte, že budete v tom lese dělat? Myslíte si, že guerillový boj je nějaký piknik? Najdou vás a postřílejí, pokud ovšem před tím neumřete hlady, protože podporu od místních lidí čekat nemůžete. Vraťte se domů, pušky pověste na zeď a rychle zapomeňte na takové hlouposti.“

„Myslel jsem, že máte víc odvahy, pane Verner.“

„Tohle není otázka odvahy, Ivane, tohle je otázka přežití. Před chvílí mě z fary vyhnal chlap, který ještě minulý týden sloužil Němcům. Teď je z něho ‚muslim‘ a ohání se papíry okupační správy. Češi jsou poddajný národ a už teď je jich nejméně polovina na straně okupantů. Nechte těch klukovin a vraťte se domů, dokud můžete. Jinak vás postřílejí naši vlastní lidé.“

Pavel sedl na kolo a začal sjíždět dlouhý kopec lesem do Žárovic. Za mladíky se už neohlížel. Jestli ho poslechnou, nevěděl. Každý si musí najít svou vlastní cestu.

--- --- ---

Mýlil jsem se: tak nějak jsem doufal, že umělá inteligence časem pochopí, že Druhý prostor je román na pokračování. Zatvrzele hodnotí každou kapitolu samostatně, což logicky vede ke špatným závěrům...