Druhý prostor (15)

15.

Stará nemocnice už po léta sloužila jako domov důchodců. Turci důchodce vypakovali a do vcelku luxusních pokojů nacpali vojenské palandy. Pavel byl ubytován v prvním poschodí na takzvané „dvojce“, nejstarší budově nemocnice. Strážný ho zavedl do jeho pokoje. Pavel si uložil svůj nepatrný majetek a vyšel na chodbu. V ústrety mu přicházel arcibiskup Troník.

„Otče biskupe, vy taky?“

„Já taky, otče Pavle. Když jde do tuhého, není rozdílu.“

„Prý zrušili biskupství, no asi ano, když jste tady.“

„Biskupství zrušili, kurii rozehnali a všechny kněze převezli sem. Čeká nás doba strádání. Církev svatá už v této zemi jednou něco podobného zažila. Přežijeme to, jako jsme přežili vždycky.“

„Jsou nějaké zprávy z ruské fronty?“

„Podle posledních zpráv spojenci stále postupují, Číňané se stahují, většina evropského území Ruska a blízké státy jsou už osvobozené. Pokud ovšem spoléháte na pomoc Německa v naší svízelné situaci, tak nic nečekejte. Byli jsme nárazníková zóna a s podobným vývojem se počítalo.“

„Takže jsme vydáni napospas Turkům a Arabům?“

„Zatím to tak vypadá. Na rozdíl od Číňanů nás ale zatím nepostříleli, třeba budeme moci strukturu církve jednou obnovit.“

Ráno kněze odvezly náklaďáky do Vyškova a ti se tam pustili do obnovy zpustlé dálnice. Zatím se jen flikovalo, aby mohl opět začít automobilový provoz. Dodávka ropy byla obnovena, benzínová a dieselová auta se začala zase objevovat na silnicích.

Kněží pracovali pod vcelku laxním dohledem několika ozbrojených dozorců. Pracovní tempo nebylo nijak závratné, dodávka štěrku a asfaltu občas vázla, místy se zastavil i válec, který byl poháněný naftou, a té stále nebylo dostatek.

„Tak už zase stojíme, otče biskupe,“ řekl Jeroným Štěpánek, kněz, který před tím působil v Javorníku ve Slezsku.

„Turecké hospodářství, co chtít víc, otče,“ odpověděl arcibiskup.

Ke skupince kněží přistoupil dozorce, zapálil si cigaretu a připojil se k hovoru.

„Vás tady trápí a zatím jste kázali víru v jednoho boha jako oni,“ začal dozorce. „Není to paradox?“

„Mnohé jednání našich muslimských bratří je nepochopitelné,“ řekl arcibiskup. „Jenže oni mají teprve středověk. Mohamed působil v sedmém století. Dvacet jedna mínus sedm je čtrnáct. V té době nebyli ani křesťané zrovna příkladem vzorného života. Vzpomeňte na husitské bouře o století později.“

„Každá víra hlásá svoje náboženství jako jediné, říkáte 14. století, otče biskupe, ale mám obavu, že jsme se nepoučili dodnes,“ smutně konstatoval Jeroným.

„Všichni bohové jsou jeden Bůh,“ řekl Pavel.

„A všechny bohyně jsou jedna bohyně, tak to alespoň říkají Keltové,“ řekl dozorce.

„Vy se počítáte za Kelta?“ zeptal se arcibiskup.

„A proč ne? Byli to civilizovaní lidé, to jen Římané ve své pýše je měli za barbary,“ odpověděl dozorce.

„Měl jsem to štěstí osobně poznat jednu bohyni a řeknu vám: žádná sláva,“ konstatoval Pavel.

„To je zajímavé, otče Pavle, u vás se lze nadát mnohého, ale známost s bohyní, to bych do vás neřekl. Co to bylo za bohyni?“ ptal se arcibiskup.

„Jedna pitomá ženská z ruského osvobozeneckého hnutí. Rusové měli náskok v jisté technologii, a tak toho zneužila a vydávala se za bohyni, aby nalákala lidi pro svoji otrockou práci na měsíci Io,“ odpověděl Pavel.

Jeroným se zamyslel a řekl: „Měsíc Io? To je někde u Jupitera nebo Saturnu. Co tam chtěli Rusové provádět?“

„Chtěli těžit nějaké nerosty, byl jsem tam, málem jsem se stal horníkem,“ řekl Pavel.

Dozorce se rozesmál, až se za břicho popadal: „Tedy, páni páteři, vy máte vtipy, že by se z toho jeden zbláznil. Horník u Jupitera, vidíte a teď jste cestář u Vyškova, to jsou mi paradoxy.“

„Znáte Havla, pane dozorce?“ zeptal se arcibiskup.

„Myslíte Václava Havla? Jistěže ho znám. Byl to první český prezident.“

„A taky dramatik. Jeden z jeho hrdinů si taky pořád stěžoval na paradoxy, trošku mi ho připomínáte,“ řekl se smíchem arcibiskup.

„No Havel byl schopen všeho. Mě by ale zajímalo, jak jste to myslel s tím Jupiterem, otče. Opravdu jste tam byl?“ zeptal se dozorce.

„Co vám mám povídat, vždyť se mi stejně vysmějete. Byl. No a co?“

„Nepřehánějte, otče Pavle,“ začal arcibiskup. „Jste si přece vědom toho, že lež je hřích.“

„Víte, že jsem vám nikdy nelhal, otče biskupe. Ta Kalmika, co vám poslala mail o únosu Karla Heinze, byla falešná bohyně, která mě vzala k Jupiteru. Kde si myslíte, že bych jinak přišel k ruskému osvobozeneckému hnutí?“

Všichni muži zmlkli a dívali se na Pavla. Ten uvažoval o tom, že zradit Rusy ze Zarji by nebylo až tak snadné. Nikdo by mu nevěřil.

Dovezli asfalt a kněží se rozešli za svou prací.

--- --- ---

Mýlil jsem se: nevím, asi by to tak mohlo být, kdyby došlo k turecké okupaci. Jen drobný zádrhel: turecká menšina je v Německu pátou kolonou. Takže i tam by patrně mířila vojska Turků a Arabů a byla by s nadšením vítána. Ale to jen takový postřeh, který ještě nebyl v době psaní této novely tak moc patrný.