Druhý prostor (17)

17.

Bývalý lom v Baldovci bylo pusté místo, kde jen pár stromků připomínalo okolní krásnou přírodu. Jáhen Karel Třebovský Pavla přijal s otevřenou náručí.

„Vítám vás, otče, nevěřil jsem, že se tu někdo z vás objeví.“

„Vidíte, ani já jsem netušil, že budu něco takového dělat. Musíme naši malou diecézi spravovat s pokorou a láskou.“

„Promiňte, otče biskupe, netušil jsem …“

„Neomlouvejte se, Karle, já sám tomu zatím nevěřím. Takže co tu vlastně budeme dělat, máte už nějaké plány?“

„Chodí sem lidé z vesnice, sloužím bohoslužbu slova, křtil jsem už dvě děti, takové normální věci, znáte to.“

„A úřady se zatím neozvaly?“

„Zatím o nás asi nikdo neví. Zdejší lidé jsou oddaní křesťané, nikdo nebude donášet, že zde máme duchovní službu.“

„Rád bych tomu věřil. Nu což, nesmíme se bát, Pán je s námi.“

Večer se konala první tajná mše, lidé byli nadšení, že mají opět kněze, kterého dobře znají a který jim už mnohokrát pomohl. Návštěva na bohoslužbách stoupala a Pavel začal mít obavy, že jejich dílo bude brzy překaženo.

„Karle, dnes tu bylo snad čtyřicet lidí.“

„A kdyby se rozkřiklo, že jste biskup, bylo by jich tu nejmíň jednou tolik.“

„Toho se právě obávám. Myslíš, že si nás nevšimnou?“

„Otče biskupe, tady jsme bezpečně na konci světa. Věděl jste, že Rozstání je poslední v seznamu směrovacích čísel? A Baldovec je už úplný konec všech konců. Tady by podzemní církev nehledal ani ten Íránský ajatolláh.“

Jakpak se asi mají Kalmika a Pantěj, uvažoval Pavel. Rusko je pomalu celé svobodné, asi budou mít spoustu práce s obnovou země. Situace v Česku zatím nebyla o nic lepší. Turci se stále více roztahovali a s normálními lidmi se odmítali bavit, pokud se nejednalo o nové následovníky islámu. Díky tomu se správa země pohybovala po dvou kolejích a čeští úředníci pomalu začali chápat svoje nové příležitosti. To vedlo k velkému zmatku ve státní sféře, kradlo se, kde se dalo, korupce neznala mezí. Ukazovalo se, že turecké úřady nemají na správu tak rozsáhlého území dostatek lidí.

Jednoho dne přišel Karel se správou od arcibiskupa Troníka.

„Otče biskupe, máme prý v brzké době očekávat nového kolegu. Je to nějaký Jeroným, prý ho znáte.“

„Jeroným Štěpánek? Jistěže ho znám, setkali jsme se v pracovním táboře. Zajímalo by mě, jak se panu arcibiskupovi daří pašovat lidi ven, aniž by si toho někdo všiml.“

„Asi to nebude až tak velký problém. Starosta Rozstání byl prý v Prostějově a tam teď vládne mafie vedená nějakým doktorem, jak se to jmenuje… nevzpomínám si. Je to prý advokát a býval komunistou.“

„Oni ještě žijí nějací komunisti?“

„Tenhle prý hned po příchodu Němců přestoupil k SPD. Nedivil bych se, kdyby teď mlátil hlavou o zem při každém muezzinově zvolání.“

„Ale no tak, Karle, neponižuj naše bratry mohamedány.“

V duchu se ale Pavel usmíval. Všeobecný rozklad bude církvi přát. Když druhý den přišel otec Jeroným, hned s ním rozvíjel plány na rozšíření podzemního hnutí.

„Myslím, že byste měl jít na Javornicko, otče Jeronýme. Je to tam stejný konec světa jako tady. Což takhle Bílá Voda? Bývaly tam sestry různých řádů, místní lidé jsou církvi naklonění, je to kousek do Polska.“

„Já nevím, otče biskupe. Je to přeci jenom dálka, jak budeme ve spojení?“

„Pomocí dobrých lidí, stejně jako jsme ve spojení s arcibiskupem Troníkem. Nemohu vám udělit biskupské svěcení, k tomu nemám oprávnění. Když mi však pošlete nadějného kandidáta na kněžství, nebudu váhat.“

První kněžské svěcení se v Baldovci konalo zanedlouho. Knězem se stal jáhen Karel, který byl na takovou hodnost již velice dobře připraven. Karel z Baldovce odejít nemohl, protože zabezpečoval svojí přítomností legální fungování osady v lomu. Střídal se ale s Pavlem ve sloužení bohoslužeb v malé kapličce v obci Repechy nedaleko od Drahan. Měli promyšlenou stezku přes Březiny do Nivy a potom asfaltovou polní cestou až do Repech.

Začátkem prosince přišli k Pavlovi do lomu partyzáni vedení Ivanem Mánkem.

„Pane Verner, prý jste biskup a vedete tuhle farnost. Já vím, že jsme nešťastníci, ale snažili jsme se škodit okupantům a teď nevíme co dál. Měl jste pravdu. Jdou po nás i naše české orgány, nevíme kam se vrtnout. Pomůžete nám?“

„Možná bych mohl pomoci, budete ale potřebovat hodně odvahy.“

„Uděláme cokoliv, jen abychom mohli zase normálně žít.“

„Dobře. Vydáte se do Javorníka ve Slezsku a odtamtud do vesnice Bílá Voda. Působí tam otec Jeroným. Ten vám pomůže utéct do Polska. Trefíte tam?“

„Já nevím, Javorník, to je někde v Beskydách?“

„Ne. V Jeseníkách. Musíte přes hřeben do města Jeseníku, ale kousek před ním v Dolní Lipové uhnete nalevo kolem jeskyní Na pomezí. Když půjdete podle železniční trati, dojdete až do Javorníka. Odtamtud je to do Bílé Vody jen nějakých osm kilometrů, pokud si vzpomínám.“

Pavel vyprovodil partyzány k Bílému kříži a díval se za nimi, jak kráčejí přes pole mezi Nivou a Otinovsí. V Polsku mají naději na normální život, musejí se tam ale dostat.

Přišly Vánoce a cesty v okolí Baldovce zapadly spoustou sněhu. Na Boží narození ale přišlo na padesát lidí z různých obcí a Pavel sloužil slavnou mši.

„Otče biskupe, vzpomínáte si?“

„Ale jistě, Anežko. Na naše malé dobrodružství není možné zapomenout. Jak se vede bývalé kosmonautce v Drahanech?“

„Docela dobře. Budu se vdávat, doufala jsem, že byste nás mohl oddat.“

„To můžu snadno udělat. Budete ale muset přijít sem. V kostele by to bylo jistě lepší, ale tam teď straší ten policajt, takže to asi nepůjde.“

„Žádní policajti u nás nejsou, otče biskupe. O kostel se nikdo nestará, fara je prázdná a pustne.“

„Je mi z toho smutno, když to říkáš. Zatím s tím nic nenaděláme, ale jednou možná bude lépe a já se k vám vrátím.“

„Vy, otče biskupe? To jako že v Drahanech bude katedrála?“

„Proč by ne? Když může být v Baldovci.“

--- --- ---

Mýlil jsem se: lom v Baldovci stále funguje a vypadá to, že fungovat bude i nadále.