Druhý prostor (20)

20.

Pavel stiskl tlačítko na ovladači a otevřel portál. Přímo do studia vešla Kalmika a několik ruských vojáků.

„Můžeme začít, pane Verner?“

„Můžete, Kalmiko.“

Kalmika vytáhla notebook, položila ho na stolek a začala zadávat povely. V té chvíli vpadli do studia turečtí vojáci a začali bez varování a bezhlavě střílet. Ruské komando bylo rychlé. Použili nějaké paprskové zbraně a útočníky pacifikovali. Jeden kameraman byl raněn, dva ruští vojáci k němu přiběhli, vytáhli balíčky první pomoci a začali jej ošetřovat. Ostatní se rozptýlili po budově, aby zabránili případným dalším útokům. Podnikaví pracovníci televize ihned přerušili vysílání a začali snímat akci ruského komanda v přímém přenosu.

Portálem přišlo ještě několik lidí, přišel i lékař a ihned se začal věnovat zraněnému kameramanovi. Nějaký důstojník otevřel další portál a vojáci do něho začali tahat omráčené Turky.

„Co s nimi bude, Kalmiko?“ ptal se Pavel.

„Vysadíme je pár kilometrů od Ankary, aby si mohli užít krás své rodné země.“

Kalmika stále pracovala s počítačem a z reproduktorů se začali ozývat nějací lidé. Kalmika jim odpovídala a udílela rozkazy. Bylo zřejmé, že odtud řídí celou operaci. Pavel byl trošku na pochybách, jak to zvládne, neměl o Kalmice zrovna přívětivé mínění. Jenže vše probíhalo bez problémů, nebylo slyšet žádné dohadování zvýšeným hlasem, jen pevné povely a klidné odpovědi řízených vojáků.

Večerní akce ruských komand měla drtivý dopad na dění v Česku. Prakticky všichni Turci byli distribuováni portály na turecké území, výjimku tvořili pouze ti, kteří zavčas utekli. Samozřejmě se celá akce neobešla bez obětí. Zvláště u pohraničních posádek byl odpor tuhý, turecké vojáky pouze mátlo, že musejí střílet na opačnou stranu.

Pavel projevil přání, že by se rád vrátil na své působiště. Kalmika něco kutila na počítači a pak otevřela další portál přímo na Drahanskou náves. Tam byl úplný klid. Pavel přišel k faře a zjistil, že dveře ani nejsou zamčené. Vešel dovnitř a zkontroloval elektřinu. Všechno bylo v pořádku, světlo se rozsvítilo, Pavel vešel do kanceláře a zkoumal vliv působení času na stav farních dokladů. Byla zde pouze spousta prachu, jinak všechno zůstalo na svých místech. Lidé kupodivu ctili území fary a žádný bezdomovec si z matrik topení neudělal.

Pavel odemkl kostel, poklekl před reliéfem lurdského zjevení a modlil se k Panně Marii i svaté Bernadetě za těžce zkoušený národ. Kolem půlnoci se vrátil na faru a po více jak půl roce spal zase ve své posteli. Ráno vstal záhy, otevřel kostel dokořán a začal se připravovat ke mši. Lidé si všimli, že je kostel otevřený, a pomalu se trousili dovnitř. Nemohli uvěřit tomu, že se vše zase vrací do normálních kolejí. Po mši stála před kostelem vdova Baráková a vítala zpět svého kněze.

„Scházel jste nám tu, otče Pavle, bylo tu tak pusto.“

„Hlavně, že nebylo pusto ve vaší duši, paní Baráková.“

„Co se teď bude dít, když Turci odešli?“

„Život půjde dál a náš národ se bude muset opět chopit odpovědnosti za svůj život.“

„Ale vy tu zůstanete, otče Pavle?“

„To nevím. Za toho půl roku se spoustu věcí změnilo a já budu muset poslouchat své nadřízené.“

„Byla bych ráda, kdybyste tu zůstal.“

Pavel si povzdychl. Taky by rád zůstal, jenže bude možné zůstat ve farnosti, když je teď biskup? Zašel do Repech a přinesl si skrovný majetek, který vláčel po cestách osudu. Odpoledne se objevil na návsi portál a z něho vyšla Kalmika a nějaký starší vousatý muž.

„Pane Verner, jste doma?“

„To jsi ty, Kalmiko? Myslel jsem že máš spoustu práce s řízením vojenské operace.“

„Vojenská operace je za námi, všichni Turci jsou pryč.“

„A s poturčenci si budeme muset poradit sami… Promiňte, pane, nevšiml jsem si vás. Já jsem Pavel Verner.“

„To já přece vím, pane biskupe, jmenuji se Igor Adámek a jsem mluvčím hnutí Čeští občané.“

„Takže už se nám formuje politická garnitura? To je dobře, měl jsem obavy z toho, jak si náš národ bude počínat s novou svobodou.“

„Pane Vernere, přišel jsem vás jménem našeho hnutí požádat, abyste se stal prvním prezidentem obnovené České republiky.“

„Počkejte. Já a prezident? Jsem biskup katolické církve a mám své povinnosti, které nejdou s politikou zrovna dohromady.“

„Jste taky symbolem našeho národa, pane biskupe. Vaše promluva v televizi způsobila naše osvobození, tady slečna Kalmika mi potvrdila, že se vše odehrávalo na váš pokyn. Kdo jiný by měl být prezidentem než člověk, který stál u zrodu naší svobody?“

„Třeba vy, pane Adámek. Ujal jste se politické odpovědnosti v okamžiku, kdy zdaleka není vše jasné.“

„Pane Verner,“ začala Kalmika. „Nechci se do toho plést, ale v Praze teď lidé volají vaše jméno a chtějí vás vidět. A vy jste tady na hanáckých horách, tak daleko ode všeho dění. Jako konzultantka pro bezpečnostní problematiku stojím za vaší kandidaturou.“

„Kalmiko, já přeci ještě neohlásil žádnou kandidaturu.“

„Ale měl byste, pane Vernere,“ řekl Adámek. „Nechám vám tu aktivátor portálu. Rozmyslete si to a pak nám přijďte říci.“

Pavel se usadil v kanceláři, držel aktivátor portálu v ruce a přemýšlel. Ujmout se politické odpovědnosti. Vědec Gennadij Paustovskij se taky ujal politické odpovědnosti, aby obnovil svoji zemi. Z úvah ho vyrušilo zaklepání na dveře.

„Pojďte dál, prosím.“

„Zdravím vás, otče Pavle,“ řekl na prahu místnosti arcibiskup Troník.

„Otče arcibiskupe, vy a tady v Drahanech, vítám vás, co se přihodilo, že jste sem vážil cestu?“

„Přihodil jste se vy, otče Pavle. Tohle přísloví bych dnes asi neměl říkat, ale když nejde Mohamed k hoře…“

„Rozumím. Měl jsem se vám hlásit, já vím, jenže je to všechno nějaké rychlé. Před chvílí tu byl nějaký pan Adámek a přemlouval mě, abych se stal prezidentem, teď vy, jde mi z toho hlava kolem.“

„A vy byste se chtěl stát prezidentem?“ ptal se arcibiskup a tvářil se naprosto vážně. „To, jak jste včera napochodoval do televize a dal pokyn k zahájení osvobozující operace, byl odvážný krok hodný vašeho jména.“

„Otče biskupe, já nevím. Měl bych asi spíš následovat vás do Olomouce, než nějakou pochybnou politickou kariéru v Praze.“

„Myslím, že by to nebyla pochybná kariéra, a jsem přesvědčený, že by vám to schválil i svatý otec. Církev teď bude muset udělat maximum pro obnovení pořádku v tomto státě.“

Pavel se rozloučil s arcibiskupem a znovu usedl ke svým úvahám. Pak šel do kostela a opět se modlil u reliéfu lurdského zjevení. Nakonec nabyl přesvědčení, že nemůže před odpovědností couvnout. Pokud mu národ věří, musí se mu věnovat. Vrátil se na faru, položil aktivátor portálu na zem a stiskl tlačítko.