Zpověď mezi řádky, 5

...

Když v pondělí ráno před vyučováním přišel do třídy Šimon, posadil se vedle mě a políbil mě na ústa, viděla jsem, jakým způsobem na to některé dívky reagují. Protáhlé obličeje a zaskočené výrazy. Skoro jsem si myslela, že uslyším, jak závistí puknou. Pěkně jedna po druhé puknou a v lavicích po nich zůstanou jenom bezhlavá torza jako připomínka toho, že ne každý je takový, jak se ostatním jeví. Pukavice. A to v té chvíli ještě ani nevěděly, že je Šimon skvělý kytarista a že bych mu měla zpívat v kapele. I když to možná zní trochu nafoukaně a sebestředně, naplňovalo mě to jistým uspokojením.

Nicméně jsem se nedokázala plně soustředit na vyučování, a to hlavně ve chvíli, když Šimonova ruka pod lavicí nenápadně zabloudila pod sukýnku na mé stehno, pohladila ho a blížila se k mému klínu. Začalo mi v ní potikávat. Pevně jsem stiskla rty, abych nevzdychla.

Podívala jsem na Šimona, ale ten upíral oči dopředu přes třídu, jako by ho zaujal výklad. Jeho ruka se dotýkala okraje mých kalhotek. Stálo mě veškeré sebeovládání, abych ani nešpitla a zachovala si kamennou tvář. Pak se Šimon dotkl přes kalhotky mojí dírky. Určitě cítil, že už jsem mokrá. Ale to už nešlo, rychle jsem uchopila jeho ruku a pošeptala… „prosím, tady ne…“ Šimonovy na rtech zahrál úsměv. Pak už jsem se soustředila na vyučování, ne snad, že by to šlo zrovna dobře.

První hodina minula, druhá hodina minula a přišla dlouhá přestávka. „Dem!“ řekla jsem hned jak zazvonilo a zvedla se z lavice.

„Kam?“ zeptal se trochu Šimon trochu zmateně.

„Kam, kam… na toaletu, přece… pojď.“

A tak jsme šli. Spíš by bylo záhodno napsat, že spěchali. Ona ta přestávka není zase tak dlouhá, jak bych si přála.

První po cestě byly dveře na pány. Šimon do nich zaběhl a hned vykoukl. „Dobré, ještě tu nikdo není.“ Uchopil mě za ruku a vtáhl dovnitř. Snad si toho na chodbě nikdo nevšiml.

Zalezli jsme si do kabinky a zamkli za sebou. Šimon stál ostýchavě naproti mně. Už mi říkal, že to ještě nikdy nedělal. Včera jsem mu to udělala pusou, ale řekla bych, že to se tak úplně nepočítá.

Naznačila jsem mu, aby se posadil na zavřenou mísu a on to udělal. Neváhala jsem a hned jsem mu rozepnula poklopec. Jeho úd už byl tvrdý, když jsem ho rukou vysvobodila a jemně ho hladila. Pak jsem si rychle stáhla kalhotky a pověsila je kliku a postavila se obkročmo nad Šimonův klín. Jeho mužství se otřelo o mou štěrbinku. Zavzdychal a já také, protože ten dotek mi v podbřišku opět rozehrál symfonii záškubů. Rukou jsem nasměrovala špičku jeho údu do své dírky. Když se jeho žalud nořil do mé štěrbinky, tikalo mi v ní jako blázen. Zasténala jsem.

V tom jsme zaslechli, jak bouchly dveře do chodby. Někdo přišel na toaletu. Kousla jsem se do rtu. Viděla jsem na Šimonovi, že má také co dělat, aby zůstal potichu. Dosedla jsem na jeho klín a jeho úd do mě vklouzl celý. Bylo to takové hanebné a nečisté, takhle na pánském záchodku s vědomím toho, že jsou jenom kousek od nás jiní kluci, kteří nemají ani páru, co se za dveřmi v kabince děje. Moc mě to vzrušovalo.

Začala jsem se na Šimonovi pohupovat. Musela jsem to dělat pomalu a opatrně, protože mi v ní škubalo a sílilo to, a kdybych to přehnala, začala bych hlasitě sténat. Jenže to na mě hned přišlo a začala jsem se neovladatelně chvět. Přisála jsem svá ústa Šimonovi ke krku a dusila v něm své vzdechy a doufala, že to nikdo jiný neslyší.

V tom Šimon zašeptal: „… už budu…“

Rychle jsem se postavila, aby se neudělal do mě. Málem se mi podlomila kolena, jak mi v ní intenzivně pulzovalo a cítila jsem, jak mi po stehně teče má vlastní vlhkost. Uchopila jsem do prstů Šimonův úd, který v tu chvíli začal stříkat. Stála jsem nad ním a ze všech sil se držela, abych nevzdychala, zatímco mým tělem také procházela vlna za vlnou. Držela Šimonův úd, z něhož vytékalo semeno na moji ruku…

Byla to nejkrásnější přestávka, kterou jsem do té doby ve škole zažila – a rozhodně nebyla poslední. Vůbec mě netrápilo, že Šimonův první sex proběhl takhle na záchodcích. Jak se mi totiž později sám svěřil, byl to do této doby nejvíce vzrušující okamžik, který zažil.  A co bylo důležité, toho dne jsem se už mohla plně soustředit na výuku.

Odpoledne jsem šla se Šimonem do zkušebny. Domluvil totiž s klukama zkoušku. Přivítali mě s ostražitými výrazem ve tvářích, až jsem se trochu lekla. Měla jsem v břiše z trémy motýlky a nebylo to rozhodně poprvé ani naposledy. Motýlci však brzy odletěli, když jsme si začali povídat a zjistila jsem, že jsou fajn. Bubeník Richard pochází z Berlína a v Praze studoval bicí na Mezinárodní konzervatoři. V sobotu, když jsem ho viděla na koncertě, tipovala jsem ho na třicet let, ale mohl za to jeho plnovous, který si nechával růst, ten ho dělal na pohled starším. Ve skutečnosti mu byla dvacet čtyři. Česky mluvil docela dobře, i když bylo znát, že je cizinec.

Další člen kapely, Ondřej z Prahy, hraje na klávesové syntezátory. Chodil na Pražskou konzervatoř. Jeho oborem byla skladba populární hudby.

A poslední člen, které jsem neznala, byl Karel, nikdo mu však neříkal jinak, než Kája. Baskytarista, který jako jediný už nestudoval. Bylo mu dvacet dva, a po maturitě šel hned dělat ajťáka do jedné pražské strojírenské firmy. Později jsem zjistila, že vlastně spousta baskytaristů v mnoha kapelách mají zaměstnání kolem počítačů. Do dneška jsem nezjistila, proč tomu tak je. Ale já tomu jednou přijdu na kloub!

Poprvé jsem v ruce držela mikrofon. Kluci hráli svoje skladby, a vše zaznamenávali na mikrofon uprostřed místnosti do počítače. Prý ať něco zkouším. Ať si pustím pusu na špacír a zkusím broukat nějaké melodie. Ať třeba zatím zpívám jenom „svahilsky“.

„Svahilsky neumím,“ řekla jsem naivně.

Kluci se tomu smáli. Prý ať žvatlám rádoby-angličtinou co chci, že to nahrají a pak z toho zkusí vybrat melodie a nápady, a že do toho frázování Richard zkusí napsat anglické texty.

Zbytky trémy ze mě opadly asi v polovině zkoušky. Každou jejich skladbu jsme hráli několikrát a všechny se nahrávaly.

„No, docela dobrý. Některý okamžiky jsou fakt silný. Trochu sice vázne intonace, ale to je asi proto, že není zvyklá na mikrofon.“

„Hele, vůbec není zvyklá zpívat před lidmi, a navíc jsou tohle nejsou songy, jenom skladby,“ bránil mě Šimon.

„Něco z těch nahrávek určitě vybereme a dáme do kupy. Ale musíme ty skladby trochu předělat, aby to byly více písničkovité. Takhle instrumentálně se do toho musí zpívat blbě.“

„Ale jinak si myslím, že paráda. Krásná holka se skvělým hlasem. Co bychom chtěli víc.“

Bavili se, jako bych tam ani nebyla, a já místy rudla. Ale byla jsem ráda, že se jim to zamlouvá. Mně se totiž zpívání na mikrofon začínalo líbit čím dál víc a vůbec jsem nechápala, jak je možné, že mi zpívání do této doby mohlo tak unikat.

„A jinak se teda ještě musí naučit pracovat s mikrofonem, aby to mělo nějakou úroveň.“ - Ani tenhle výrok nemohl zchladit nadšení, které se mě zmocnilo. Budu zpívat v kapele!

Plynul týden za týdnem, měsíc za měsícem. Zkoušeli jsme, předělávali skladby. Richard nosil texty, které jsme mu kritizovali. Některé texty byly trochu lascivní, plné dvojsmyslů a narážek (také jsem poznala, že je trochu úchyl, ale o tom jindy), ale byly použitelné. Další byly přece jenom dost infantilní - ty jsme obřadně upálili v popelníku (Richard s Ondřejem kouřili cigarety). Nakonec se to začalo tříbit. Nicméně celý proces trval půl roku, a to kluci říkali, jak to jde rychle! Jakože cože?! Půlrok, že je rychle?! Dříve jsem tuhle časovou percepci nechápala, ale nyní už ano. Preciznost vyžaduje čas. Hodně času.

Zbytek volného času jsem trávila s Andělkou, která se rozešla s Martinem. O všem jí říkala. Stále jsem doučovala Šimona, který mě na oplátku učil hrát na kytaru (ale často se naše učení zvrhlo směrem příjemnějším), nebo jsme se scházeli jenom tak.

Pomalu jsem se také připravovala, že začneme s kapelou vystupovat před lidmi.

(pokračování příště)

 ...