Zpověď mezi řádky, 7

...

Andělka jela do Berlína s námi. Když jsem ji toho večera (jeli jsme v noci) přivedla do zkušebny, kluci na ní mohli oči nechat. Tedy kromě Šimona, ten už jí znal – a to je dobře, kdyby na ní nechal oči, asi bych ho něčím praštila. Na rozdíl ode mě má Andělka talent udělat ze sebe královnu krásy – a bylo na ní vidět, že se snažila. Zejména Richard z ní byl naprosto vykulený, a když se s ní bavil, plácal jako děcko.

A tak nás bylo v dodávce šest, víc lidí by se nevešlo. Zadní sedačka chyběla, abychom dozadu mohli naskládat nástroje a veškerou aparaturu, kterou jsme vezli.

Většinu cesty jsem prospala.

Byla stále noc, když jsme dorazili do Berlína – k Richardovi domů.  Tam jsme dospali zbytek noci a kus dopoledne. Vstala jsem jako první.

Richardovy rodiče mají obří koupelnu, a v ní – kromě velké vířivé vany (či spíše bazénku) - obří sprchový kout. I kdy, slovo „kout“ není správné slovo. Do proskleného prostoru velikého několik čtverečných metrů by se najednou vešla celá naše kapela a zbylo by ještě dost místa na to, aby si každý přivedl i někoho dalšího… co se týká samotné sprchy, ze které v nastavitelných proudech vyvěrá a padá voda, není kulatá, jak to u sprch většinou bývá, ale čtvercová, určitě metr na každé straně. Je připevněná u stropu a osazená mnoha velkými tryskami. Když na sebe pustíte vodu, připadá vám, jako byte stáli v prudkém horkém dešti. Po chvíli jsem zjistila, že se intenzita dá zmírnit na dotykovém displeji a horký déšť se změnil v teplé letní mrholení. Dokonalé. Mohla bych tam stát hodiny a hodiny, dokud bych se úplně nerozpustila.

Někdo vešel do koupelny. Spatřila jsem Šimona, který ke mně nakoukl se širokým úsměvem ve tváři: „Čauky, máš tady místo?“

„Ne, ne, mačkám se tady jako sardinka!“ usmála jsem se, zavřela oči, a labužnicky rozpažila ruce.

Ucítila jsem polibek na bradavce. Ten dotyk rozechvěl můj klín. Začalo mi v ní tikat. Otevřela jsem oči a viděla, že i Šimon je připravený. Jeho úd stál v pozoru. Naběhlý žalud se opřel o mé břicho. Šimon mě objal, přitiskl se ke mně, a začal mě líbat.

Unikl mi sten, když se Šimon trochu sehnul a špička jeho mužství dotkla mé štěrbinky. Líbal mě od krku dolů, když v tom se narovnal a prudce mě otočil. Stál přímo za mnou a líbal mě na zádech. Jeho ruce mi zlehka zatlačily do zad, abych mě přinutil se předklonit. Sjížděl rty dolů po mých zádech. Pak si klekl a líbal mi zadeček. Když tu jeho jazyk našel dírku. Ale nebyla to ta správná dírka! Chtěla jsem protestovat, ale tu jsem zjistila, že je to velice příjemný pocit. Rozléval se z mého zadečku a přecházel do té správné štěrbinky, ve které mi tikalo a pulsovalo. Lízal mi zadeček a s každým dalším dotykem se ten slastný pocit přenášel sem a zase tam a já prudce vzdychala.

Pak se zase postavil a otočil si mě k sobě čelem. Chytil mě rukama za zadeček a zvedl, takže jsem svými stehny objala jeho bohy a chytla se rukama kolem jeho krku. Najednou ho do mě nečekaně a prudce vrazil. Takovou zuřivost jsem od něho nečekala a vyjekla. Současně mě opřel o stěnu, až to zadunělo. Svíral mě pevně za zadeček a tisknul mě mezi sebe a stěnu. Trhavými prudkými pohyby ho do mě vrážel. Byl hluboko. V podbřišku se mi mísila bolest i slast. Začalo mi v ní intenzivně škubat jenom okamžik poté, co začal přirážet. Pak udělal něco, co ještě nikdy neudělal. Jak mě držel zespoda za půlky, strčil mi do zadečku prst… Byl to zvláštní, vzrušující a intenzivní pocit, mít zaplněné obě dírky. Prudce přirážel. Jeho živočišná zuřivost, moje bezmoc. Vyvrcholení přišlo okamžitě. Zacloumalo mým podbřiškem jako uragán. Držela jsem se Šimona, když se moje štěrbinka v křečích stahovala kolem jeho údu, ale i druhá dírka pulsovala kolem jeho prstu. Zřejmě ho to také vzrušovalo, protože svůj úd ze mě hned vytáhl a začal stříkat. Stříkal, zatímco já se v křečích kroutila přitisknutá mezi jeho tělo a stěnu.

Potom jsme dobu tiše seděli pod sprchou opřeni o stěnu a nechávali na sebe padat vodu. Čekala jsem, až se ve mě uklidní bouře natolik, abych mohla vstát. Sem tam jsem se ještě zachvěla, když mi v ní zacukalo. V zadečku jsem stále cítila mírný a příjemný tlak. Voda odplavovala to, co jsme tu napáchali.

Šimon vesele konstatoval: „Nějak mě pomyšlení na dnešní koncert rajcuje.“

„To teda koukám,“ zasmála jsem se.

Byl to krásný začátek nového dne.

O něco později se probudili ostatní. Cestou do klubu jsme se stavili v restauraci na jídle a dorazili na místo několik hodin před začátkem koncertu.

Před klubem už na nás čekal Wilhelm. Všichni mu říkají Wil. Richardův kamarád ze střední školy a zvukař tohoto klubu. Právě s ním Richard domluvil dnešní akci. Dříve spolu hráli v kapele a zůstali nadále velcí kamarádi, i když Richard z kapely odešel a šel studovat do Prahy.

Klub byl zatím samozřejmě prázdný, ještě toho dne neměl oficiálně otevřeno. Měli jsme hrát první a po nás nějaká berlínská kapela.

Postaveno a nazvučeno jsme měli asi za hodinu. Ve zbylém čase Richard s Wilem domlouvali osvětlení a nějaké drobnosti. Richard si totiž představoval nejenom skvělý zvuk, ale též, aby světla alespoň na začátku vystoupení jistým způsobem souzněla s hudbou a dala tak našemu představení něco navíc.

I Andělka chtěla přispět. V Backstagi otevřela svůj kufřík se šminkami, ukázala na židli před zrcadlem, a její „tak prosím paňkráso!“ (bože, co je tohle za slovo!) mě nenechalo na pochybách, že se na to těšila už od chvíle, kdy jsem jí řekla, že zpívám v kapele.

„A co budeš mít sobě?“ zeptala se.

Vytáhla jsem z tašky přiléhavé černé šaty, které odhalovaly má ramena a dole končily kousek nad koleny?

„A boty jaký?“

„Žádný,“ odpověděla jsem. Kdyby byla v klubu zima, asi bych si vzala tenisky, ale už na zkouškách jsem zjistila, že se na boso cítím mnohem lépe. Převlékla jsem se do šatů a Andělka na mě mrkla: „Hm, sexy… kdybys nebyla holka…“

„Hele, nech si to jó?!“ smála jsem se.

Pak mě začala líčit a při tom říkala: „To bude bezva. Černé šaty, blonďatý vlasy… obličej ti udělám trochu temnější, aby pořádně vynikl…“ nanášela mi kolem očí tmavší stíny – ty udělaly oči ve světlé tváři o něco výraznější, než skutečně jsou. Když skončila, žasla jsem. Netrvalo jí to dlouho a použila líčidel jenom decentně. Moje tvář si zachovala původní podobu, přesto byla jiná. Temnější. Bylo to dokonalé. Krátce na to přijela druhá kapela. Byli to chlapi určitě přes třicet let. Vypadli jako punkeři, a jak jsem později zjistila, jejich punk byl stejně ostrý jako jejich nabroušená číra a tvrdý jako němčina.

Klub se pomalu začínal plnit, Richard to hemžení sledoval více než spokojeně. Zase jsem v břiše ucítila motýlky. „Říkal jsi, že tady moc lidí nebude,“ oslovila jsem ho s lehkou výčitkou v hlase.

„No jo, to se dá těžko odhadnout,“ odpověděl a potutelně se při tom usmíval. „Řekl jsem jenom pár známým, asi se to trochu rozneslo…“ říkal a vypadal, že má z mé trémy velikou radost. Řekla bych, že radost skutečně měl. Vyloženě si to užíval. Zmetek. Už tehdy mi ale bylo jasné, že je lepší hrát pro plný klub než do prázdného sálu. Ale tenhle klub byl opravdu plný. Narvaný. Hlava na hlavě. Strašný! Za okamžik jsme měli začít.

(pokračování příště)

...