Zpověď mezi řádky, 9

...

Po koncertu jsem se cítila skvěle, přestože účinek kokainu už dávno vyprchal. Punkeři na pódiu tlačili do lidí divokou smršť kytarových riffů a rychlých beatů a u baru byla mačkanice, jako by se všichni pomátli na rozumu. Richard měl v klubu spoustu kamarádů, všichni se s ním chtěli napít, a stejně tak zvali drinky ostatní členy naší kapely, mě nevyjímaje. Dala jsem si nejdříve jenom jednu whisku a cucala ji dlouho. Ovšem kluci se nijak neupejpali a vypadalo to tam jako na závodech v chlastání. Ani Šimon se nedržel stranou. Docela tomu dával, na to, že byl jenom o pár měsíců starší než já a také vlastně nepije.

Richard mě seznamoval se svými přáteli. Spousta zajímavých lidí. Jedna whisky, dvě whisky, tři whisky… ne že by mi v té době nějak zvlášť chutnaly a pěkně se mi zamotala hlava. Opřela jsem se o stěnu a pozorovala ten cvrkot.

O kousek dál stál náš baskytarista Karel v rozhovoru s jakousi brunetkou. Culila se, když jí něco špital do ucha. Richard, Ondrou a Šimonem byli zavaleni davem u baru, viděla jsem jenom jejich rozjařené obličeje. Kde je Andělka? Napadlo mě, a náhle ji zahlédla i mixpultu vedle zvukaře Wila. Dotýkala se ho ramenem, usmívala se a něco mu říkala. Bylo jasné, že ho balí tak okatě, jak je to možné. Všichni se bavili, ale já se na chvíli potřebovala posadit, pokud možno do klidu. Za zvuku tvrdého punkrocku, který se valil z pódia, jsem se odebrala do backstage.

Zaplula jsem do relativního klidu a sedla si na pohovku. Seděla jsem sama v backstagi a nebylo mi zrovna dvakrát dobře. Začala jsem vážně přemýšlet o návštěvě toalety z důvodů shora vrhacích.

V tom se otevřely dveře. Vešel vysoký, hubený muž. Řekla bych, že mohlo být tak čtyřicet. Holá hlava, strniště na tváři, bílá košile s dlouhým rukávem, červené kostkované tříčtvrťáky. Namísto pásku měl černé kšandy, na nohou zelené steelky. Když nebudu brát v potaz jeho trochu komické oblečení, měl docela sympatickou tvář. Vešel jako by nic, zavřel za sebou dveře a posadil se za konferenční stolek na pohovku proti mně. Namísto pozdravu roztáhl ústa do širokého úsměvu a řekl: „Du bist so wunderbar…“ to jeho wunderbar bylo dlouhé jako jeho kšandy a skrývalo se v něm: úžasná, báječná a nádherná.

Zamračila jsem se řekla německy: „Co tady chcete? Víte, že tohle je prostor pro kapely?“ ne snad, že by mi zrovna tohle vadilo, spíš mě trochu namíchlo, že neumí pozdravit, když někam vejde.

Jeho ústa se zformovala do ó, jako by se chtěl něčemu podivit, pak je ale zavřel. Pokrčil rameny. „Jsem to ale nezdvořák. Jmenuji se Frank. Někteří mi říkají Weinachstmann,“ podal mi ruku a já ji poněkud váhavě stiskla a představila se. Na to jsem se zeptala: „Weinachstmann? nosíte dětem dárky nebo co?“ (od svého táty, který byl Němec, jsem dobře věděla, že Weinachtsmann je česká obdoba Ježíška.)

„Něco takového. Hlavně jsem manažerem kapely, která právě hraje,“ nato vytáhl z kapsy pytlík. Přesně takový, který před tím vytáhl Ondra, akorát v něm byla o dost větší hrudka. Vyklepal ji na konferenční stolek a začal drtit dnem skleničky. Při tom se usmíval jako jelimánek. Asi viděl, že jsem povytáhla obočí, a řekl: „Super kvalita, dneska už jsi to ochutnala. Dáš si ještě?“

Přemýšlela jsem o tom. Takže od něho měl Ondra ten kokain? „Nevím, už jsem hodně pila. Nerada bych dopadla blbě.“

„Jestli jsi něco pila, tím lépe, alespoň uvidíš, jaký je to životabudič!“

Moc jsem tomu nevěřila, když ale udělal čárky a smotal do tubičky dvacetieurovku, trochu jsem si šňupla. Když už mám dneska vypadat jako příšera, tak ať to stojí za to!

Hlava se mi přestala motat během několika sekund a stejně tak se uklidnil žaludek. Najednou jsem viděla ostře, nálada trochu rozmařilá.

Upřela jsem na Franka pohled a napřímo se ho zeptala: „Takže to ty jsi dal kokain Ondrovi?“

„Jo. Vypadala jsi, že to potřebuješ.“

„Hm, možná máš pravdu,“ přitakala jsem, nicméně jsem si také uvědomovala, že bych drogy neměla brát. Snad jenom pro tenhle večer… Byl tedy fakt, že mi to udělalo dobře. Cítila jsem se střízlivě, snad jenom lehce hozená jinam takovým zvláštním neidentifikovatelným způsobem. Cítila jsem se ale sebevědomě, silně a bystře. Bylo to fajn.

Frank mě stále pozoroval a potutelně se usmíval, načež jako by mimoděk konstatoval: „Jsi velice krásná a zajímavá dívka. Znám muže, kteří by dali majlant za to, aby s tebou mohli strávit jedinou noc.“

Bylo to zvláštní, ale vůbec jsem se nezačervenala. Žádná krev se mi nenahrnula do hlavy. Ta slova mi v tu chvíli nepřišla ani trochu ostudná, jenom poněkud mimo mísu. Snad mě to dokonce i trochu potěšilo, i když to byl zvláštní druh komplimentu. Vrátila jsem Frankovi úsměv: „Copak mi to říkáte, Franku? Víte, že mi je teprve patnáct let?“ (šestnáctiny jsem měla slavit až dva týdny po této akci).

Frank vykulil oči a začal se chechtat jako blázen: „Ehm, tak v tom případě vím o lidech, který by za to dali ještě víc!“

Myslela jsem si o tom svoje, ale musela jsem se také smát. Přišlo mi to vtipné. A to jsem ještě netušila, že se ten vtip jednoho dne změní v realitu.

Potom jsme spolu docela pěkně pokecali. Kromě toho, že Frank dělá manažera kapele – což by ho ani náhodou neuživilo – je barmanem v jenom vyhlášeném podniku… a také prodává kokain. Nakonec mi na sebe dal číslo s tím, že kdybych „cokoli“ potřebovala, klidně můžu zavolat.

Večer utekl rychle. Byly asi dvě hodiny v noci, když jsme si vzali taxi a jeli k Richardovi na barák. Byl s námi i Wil. Na baráku jsme ještě trochu popili. Šimon odmítal kokain, a tak nebylo žádným překvapením, že odpadl jako první. Postupně však odpadali všichni. Nakonec jsem zůstala vzhůru jenom já, Andělka a Wil. Přesunuli jsme se v tichosti na zahradu, kde stál rozměrný bazén. Já se položila do lehátka a přemýšlela o proběhlém večeru, zatímco Andělka s Wilem se svlékli do naha a vlezli do bazénu.

Začínalo svítat. Světlo bylo zvláštním způsobem ostré, a tak jsem si vzala černé brýle. Spát se mi ale nechtělo.  Zvláštní pocit klidu. Přemýšlela jsem o proběhlém večeru. Andělka s Wilem si v bazénu něco špitali, a nakonec si asi mysleli, že jsem usnula. Vylezli z bazénu a přesunuli se na vedlejší lehátko. Už si nešpitali. Uslyšela jsem vzdychnutí. Nedalo mi to a trochu jsem potočila hlavu, abych na ně viděla. To bylo podruhé v životě, kdy jsem viděla Andělku s jiným klukem. Poprvé to byl Martin ve středověkém oblečení a nyní nahý Wil. Snažili se chovat potichu, aby mě nevzbudili, a já se snažila, aby si mysleli, že spím. Když jsem viděla, jak leží vedle sebe, a mazlí se, začínalo mi tikat v klíně.

Oba byli nazí. Andělka je nádherná štíhlá holka. Její prsa jsou o maličko větší než moje a když je Wil začal líbat, bylo na Andělce vidět, že se drží, aby nezačala vzdychat. Andělka roztáhla nohy, aby se mezi nimi mohlo uvelebit Wilovo krásné a mužné tělo. Líbal ji na bradavkách a hladil po stehně a po zadečku, pak se jeho ústa posunula níž. Wilova blonďatá hlava zaplula mezi její stehna. Anděla se rozkošně prohnula v zádech a zavzdychala.

Najednou oba přestali a podívali se na mě. Asi zjišťovali, jestli mě náhodou „nevzbudili“.

Já však ležela bez hnutí, stejně jako před chvílí. Hlavu sice obrácenou k nim, na očích černé brýle, skrz které však neviděli mé otevřené oči. Snažila jsem dýchat klidně, hluboce a pravidelně.

Zřejmě skutečně usoudili, že jsem v limbu. Začali se líbat ústa na ústa. Jazyky se dotýkaly. Andělka vzala do ruky Wilův úd a začalo ho jemně třít.

Tikalo mi v klíně, když jsem je sledovala. Snažila jsem se udržovat rovnoměrný dech a ležet bez hnutí. Představovala jsem si, že to já ležím na místě Andělky pod Wilem a třu rukou jeho tvrdé mužství. V klíně se mi rozlévalo teplo a tlak, a když Wil nasadil ke zvlhlé štěrbince svůj úd a jenom na krajíčku s ním pohyboval dovnitř a zase ven, tikání v klíně sílilo. Měla jsem pěkný výhled na jejich zadečky a také na jejich spojující se přirození. Andělka ho už chtěla mít v sobě - tlačila svoji pánev výš, chtěla pohltit Wilův úd. Jenže Wil ji škádlil. Když už se zdálo, že se Andělce podaří dosáhnout svého, Wil se také trochu nadzvedl a v Andělce zůstával jenom žalud. Andělka zasténala a Wil jí dal ruce přes ústa, takže jsem uslyšela, jak prudce vydechla nosem, když do ní nakonec Wil pronikl. Už si mě vůbec nevšímali.

Dovolila jsem si pomalu pohnout rukou a přesunout si ji k sobě do klína. Zasunula jsem si ji pod kalhotky a dotkla se své štěrbinky. Byla úplně mokrá a ten dotyk mě rozechvěl. Sledovala jsem Andělku a Wila, třela si poštěváček a chvěla se, když mi v ní pulzovalo.

Oba vzdychali víc a víc, když tu Anděla zašpitala: „Udělej se do mě, prosím…“

„… bereš prášky?“ zašeptal Wil, Anděla něco zamumlala na souhlas.

Viděla jsem, jak Wilův vlhký úd proniká do Andělky. Jemné a mokré ochlupení kolem Andělčiny dírky se spojovalo s tím Wilovým, když ten najednou zasunul úd nadoraz a nechal ho tam. Viděla jsem, jak mu v něm cuká, jak pumpuje do Andělky semeno. Svíral se mu v křečích zadek a pulzoval mu kořen údu. Potom ho trochu povytáhl a začal s ním opět pohybovat. Troška semena vytekla z Andělčiny dírky a stékala jí po zadečku, když tu se Andělka prohnula v zádech a také vyvrcholila. Zaťala nehty do Wilových zad. V záškubu přirazila klín na Wilův úd, až byl znovu hluboko. Roztřásla se jí kolena.

Bože, to už je na mě moc, pomyslela jsem si, když to na mě přišlo také. Orgasmus mi škubal v dírce a pod rukou jsem cítila, jak teču. Zasténala jsem.

Toho si samozřejmě všimli, ale myslím, že jim to nijak zvlášť nevadilo. Andělka po mě vrhla pohledem plným vzrušení právě ve chvíli, kdy se zmítala pod Wilem. Wil se na mě také podíval a usmál se.

A nebylo to naposledy, kdy jsem byla přítomna jejich milostným hrám…

(pokračování příště)

 ...