Zpověď mezi řádky, 14

...

Z předchozího dne si nic nepamatuji a vlastně ani není co bych si pamatovat měla. Richard, u kterého jsem v té době bydlela, mě prý odpoledne našel na pohovce zpitou do bezvědomí. Odnesl mě do postele, kde jsem zůstala další den. Celý den jsem z poloviny prozvracela do kbelíku vedle postele a tu druhou polovinu dne jsem se snažila donutit svou hlavu, aby nepukla. Teprve navečer po několika ibalginech se mi udělalo trochu lépe, dokonce jsem do záchodu spláchla obsah kbelíku a dokázala se osprchovat. Studenou vodou. Udělala mi docela dobře. S ústupem té bolesti se však vracela prázdnota a zklamání z předchozího dne. Dietrichova zrada. Ať jsem o tom přemýšlela, jak chtěla, nenapadlo mě nic jiného, než že mě jednoduše a prachsprostě opustil bez jediného slova. Ale stejně jsem vytočila jeho číslo. Nic. Nebyl dostupný. Zatracenej hajzl. Bylo mi do pláče, a tak jsem plakala. Nevím jak dlouho, ale slyšel to Richard, který se objevil ve dveřích do mého pokoje.

„Leni, seš v cajku?“ zeptal se obavami v hlase.

Podívala jsem se na něj rozmazaným zrakem: „Moc ne. Nemáš trochu koksu?“

„Asi jo,“ odpověděl a na chvíli odešel. Uslyšela jsem, že v chodbě zašátral v bundě a za chvíli byl zpátky. „Dáme si spolu,“ prohlásil a vysypal se sáčku hrudku na noční stolek a sedl si na okraj postele. Hrudku kokainu rozdrtil okrajem starého ručičkového kovového budíku a srovnal na dvě lajny kreditkou z peněženky. Zbrusu novou dvacetieurovku sroloval do trubičky a šňupnul svůj příděl. Posadila jsem se také a vyšňupala svoji lajničku. Vzadu na patře jsem ucítila hořkost a potom… přestalo mi být blbě a Dietrichova zrada už nebyla k pláči, ale spíš k nasrání. Ale ani ta zloba nebyla tak strašná, jak by asi měla být, spojila se s hořkou pachutí kdesi na zadním patře mých úst… a žhavou touhou se milovat. Ne že bych v ten okamžik cítila tělesnou potřebu. Spíše jsem potřebovala s někým být. Někoho se dotýkat.

Richard seděl vedle mě na posteli a uklízel si kreditku do peněženky. Přisunula jsem se k němu blíž. „Richarde?“ špitla jsem.

Podíval se na mě v otázce pozvedl obočí.

Kousla jsem se do rtu. Zjistila jsem, že je nějaký zdřevěnělý. Asi po tom kokainu. „Ošukáš mě?“

Richard se zarazil. Zdálo se mi, že se rozmýšlí. Jeho oči hleděly do mých, ale rozmýšlel se jenom okamžik. Náhle se zasmál a vstal z okraje postele. „Tak to ani náhodou!“

Nemůžu říct, že by mě to překvapilo. Vztahy v kapele dokáží být dost komplikované a je lepší si nezadělávat na budoucí problémy, viz můj rozchod se Šimonem a jeho následný odchod z kapely. Trochu mě to však zklamalo, na druhou stranu se mi podivným způsobem ulevilo.

Ještě k tomu dodal: „Ne, že by ses mi nelíbila, jsi fakt krásná holka, a taky moc fajn. Ale víš, jak to je,“ pokrčil rameny a zamumlal: „a navíc jsem si někoho našel.“

„Ale, nepovídej? Tak ji přiveď. Dáme si trojku!“ tvářila jsem se vážně, už jsem spíš vtipkovala. Nicméně, kdyby to v tuhle chvíli dopadlo…

Richard nejspíš nedokázal odhadnout, jestli to myslím vážně nebo ne. Ale nakonec se přiklonil k možnosti, že si dělám srandu. Zašklebil se. „Seš praštěná káča. Ale můžeš si půjčit robertka.“

„No tak teda dík. Zrychtuju ho tak, že ho vlastní máma nepozná.“

Richard se pousmál, protočil oči v sloup a zavrtěl nevěřícně hlavou. Nato mávl rukou a odešel z mého pokoje.

„Budu mu říkat Richardek!“ zavolala jsem za ním.

Jenže Richard se mě nadále rozhodl ostentativně ignorovat. A já jsem nechtěla umělou věc, ale lidskou přítomnost…. A všimla jsem si, že Richard na nočním stolku zapomněl pytlíček s kokainem. Ha! Špatné pro Richarda, skvělé pro mě. Dnes večer mi bude moc prima! Normálně bych asi zavolala Andělce, jestli někam nevyrazíme. Třeba by mi pomohla sbalit nějakýho kluka. Taky bych s Andělkou ráda pokecala o tom, co se mi stalo, ale ta je teď u Wila a je mi naprosto jasný, co dne s večer dělají. Já bych to chtěla dělat taky, ale ne s robertkem. Byla bych mnohem radši za jméno, které se na začátku pyšní velkým písmenem.

Někoho takovýho určitě dneska večer najdu. Mám na to celou noc a celej pytel kokainu! Hlavně rychle, než si Richard vzpomene, že ho tu nechal. Ještě jedna sprcha. Rychlá a tentokrát teplá. Nalíčit, abych vypadala trochu starší, učesat vlasy rozpuštěné. Černé krajkové kalhotky, podprsenka. Přiléhavé jednoduché černé šaty, bílé tenisky. Kabelku moc nenosím, většinou mám drobnosti po kapsách, jenže tentokrát jsem si nevzala džíny ani kapsáče. Měla jsem jednu vkusnou bílou kabelku, do které jsem přihodila peněženku, hřeben něco na přepudrování tváře a sáček s kokainem na přepudrování nosu. Hurá do města!

(pokračování příště)

...