Návštěvníci 5

Hned na druhý den Sára s Johnym přihlásili první výlet na Zemi. Na terminálu se objevily stovky různých oblastí nepostižených jadernou válkou, ale když je Johny porovnal s celou plochou planety, ukázaly se jako malé, ojedinělé ostrůvky bez rizika ohrožení zdraví a bylo jich vcelku poskrovnu.

Naprosto neobyvatelné bylo například téměř celé východní pobřeží Severní Ameriky, od Bostonu přes Long Island až do Norfolku, a také velký kus západního pobřeží od San Francisca až po San Diego. Všechna tato velká města si jako první vzaly na mušku jaderné střely Číny a Severní Koreje, odvěkých spojenců, kteří tajně vyráběli a hromadili nukleární zbraně. Stalo se tak na sklonku roku 2050, kdy stále senilnější vůdce komunistické Severní Koreje nedovedl rozpoznat rozdíl mezi dobře míněnými radami a sankcemi svobodných států USA a Velké Británie, a hrozbou bezprostřední hrozby vyhlášení války. A protože lidská hloupost je nakažlivá hlavně ve slabomyslném totalitním zřízení, k totálně šílenému plánu Severní Koreje se přidala i komunistická Čína.

Představitelé Spojených Států Amerických rozhodně neponechali nic náhodě a okamžitě i oni nechali odpálit jaderné střely směrem k Jihovýchodní Asii. Nakonec nezůstal pozadu ani Irán, který okamžitě vymazal z mapy Izrael, půl blízkého výhodu a kus Jižní Evropy.

V důsledku toho se atomové běsnění vyhnulo jen Africe, jižní části Atlantského oceánu, Jižní Americe a větší části Tichého oceánu.

Sára s Johnym nikdy neviděli moře, jen z obrázků na Zemi nebo z oken mimozemské lodi, takže se shodli na tropickém ráji v jednom z tichomořských souostroví, kousek nad rovníkem. Ostrov si vybrali záměrně, takovou opuštěnou oblast, daleko od měst a lidí, aby měli klid na své hrátky. Saturňané do každé nabízené destinace nainstalovali několik obydlí pro lidi, kteří si místo zrovna vybrali. Byl to obvykle klasický bungalov, vybavený vším potřebným pro soužití dvou lidí.

Jeden takový bungalov si Sára s Johnym vybrali. Když jejich cestovní modul opouštěl dok mateřské lodi, zaujal je nejen její tvar, ale hlavně její velikost. Nebyl to, jak očekávali, létající talíř, podoba připomínala spíše doutník, ale byl takové šířky a délky, že nejprve ani nemohli dohlédnout okrajů. Teprve až když se po chvilce vzdálili, všimli si několika řad oken, které měli i ve své kajutě na lodi. Muselo jich v jedné řadě být několik stovek, možná až tisíc a podle velikosti okna v jejich kajutě Johny usoudil, že loď musí být desítky kilometrů dlouhá.

„Aby také ne,“ poznamenal, “vzhledem k tomu všemu vybavení co tam mají, mě to vlastně ani nepřekvapuje.“

To, co vypadalo, jako přední část lodi byla celá prosklená špička doutníku, kde se rýsovaly obrysy postav Saturnské posádky.

Obrátili svou pozornost k Zemi. Jak se k nim pomalu přibližovala, zdála se ještě krásnější než z vesmírného korábu. Sára se přitiskla k Johnovi a oba si společně užívali výhled a kochali se všemi barvami, kterými planeta hýřila.

Když se konečně otevřela vrata modulu, uviděli krásnou oblázkovou pláž a Sára se hned po ní dychtivě rozeběhla k vodě.

„Sáro, počkej na mě,“ zavolal na ni Johny.

„Jen si mě chyť,“ smála se a škádlivě na něj cákala mořskou vodu. Johny ji ještě nikdy neviděl tak šťastnou.

„No jen počkej, ty dračice,“ usmál se a ponořil ruce pod hladinu. V jediném okamžiku Sáru vykoupal důkladnou sprškou slané vody. Odplatou dostal stejnou dávku i on, takže během chvilky z obou crčela voda proudem.

Přitiskli se k sobě, pevně se objali a jejich ústa se spojila v dlouhém, slaném polibku. Pak se zavěšeni do sebe vydali prozkoumat své obydlí. Kromě rozlehlé ložnice a kuchyně tu byla koupelna, bohatě zásobená spíž, lednice i obývací pokoj. Jako doplněk sem mimozemšťané instalovali i televizi s terminálem pro komunikaci s mateřskou lodí. Johny a Sára brzo objevili i velké reproduktory, nejspíše pro příjemné chvilky s hudbou.

„Tak to vypadá, že tu zůstaneme déle, co ty na to?“ zeptal se Johny.

„Jsem pro,“ odvětila Sára, a zatímco Johny na terminálu prodloužil jejich pobyt o pár dalších dnů, ukuchtila rychlou svačinu.

Když dojedli, Johny se na chvilku ještě vrátil k terminálu a cosi tam hledal.

„Jé, podívej, oni tu mají i hudbu z minulého století,“ poznamenal. “Tuhle jsem měl vždycky rád.“

Když se z reproduktorů ozvala pomalá hudba, chytil Sáru v pase a oba se pustili do tance.

„Everytime, when I look in the mirror, all these lines in my face gettin’ clearer - the past is gone…“ šeptal Johny a Sára se v jeho náruči zachvěla. Hudba jejich předků byla překrásná a ji vždycky fascinovala. Ještě víc se k Johnymu přitiskla, takže cítila jeho pohlaví na stehně a on zase její ňadra přes tričko. Znovu se políbili. Nakonec polibek nepřerušili a jejich těla, vzrušená vzájemnou blízkostí se vlnila do rytmu pomalé rockové balady.

Když píseň dozněla, ještě dlouho stáli, pevně spojeni v polibku.

„Počkej, teď najdu něco já,“ šeptla Sára.

Už první tóny klavíru byly Johnymu povědomé, a úplně mu svitlo, když Sára potichu začala zpívat:

„Tonto el que no entienda, cuenta una legenda, que una hembra gitana, conjuró a la luna hasta el amanecer“

Teď se zase chvěl Johny, když dávno zapomenutá slova zpívala křišťálově čistým hlasem, jako kdyby je zpíval anděl.

„Nevěděl jsem, že umíš španělsky,“ podotkl Johny.

„Právě kvůli téhle písni jsem se pár slov naučila,“ odpověděla mu.

Během tance vklouzly Johnyho ruce pod Sářino tričko a zkušeným hmatem rozepnuly podprsenku. Během chvilky tam stála jen v kalhotách. Ani ona nezůstala pozadu a v rychlosti Johnyho vysvlékla z košile. V tu chvíli jeho rty navštívily její ňadra, s bradavkami stojícími vzrušením. Zlehka je líbal a laskal jazykem, něžně kroužil kolem bradavek a Sára jen vzdychala a chvěla se. Nakonec zaklonila hlavu a tu jeho si na sebe ještě víc přitiskla.

Po chvilce se opatrně dotkla jeho uší. Prsty pomalu projela záhyby na boltcích a lehce stiskla ušní lalůčky. V tom okamžiku Johny přestal laskat její ňadra, jen do nich zabořil tvář a hlasitě zavzdychal. Usmála se.

„Jak jsi to udělala?“ hlesl Johny, když se vzpamatoval, „to je úžasný,“ dodal, stále v pokleku, tváří u jejích prsou.

„Jednou jsem četla, že muži jsou na uši hodně citliví.“

Johny na nic nečekal, i on to chtěl vyzkoušet. Jeho polibky začaly směřovat stále výš, až k Sářinu štíhlému krku. Tam se ho pomalu dotkl špičkou jazyka, jel s ní výš, až k šíji, pak se vrátil a začal Sáře laskat ta samá místa, ve kterých jemu samotnému doznívalo brnění po jejím doteku. Nejdřív jí jazykem objel boltec shora a pak vzal jemně do zubů její lalůček. Stejně jako on, i Sára se zachvěla a musela se chytit jeho rukou, aby se jí nepodlomila kolena.

„Ááách, Johny, to je vážně úžasný, ještě…“ zavrněla a nastavila mu druhé ucho, aby to zopakoval i tam.

Z druhého ucha se Johnyho rty vrátily k Sářiným a opět se spojili v dlouhém polibku a jazyky se propletly.

Když si vzájemně pomohli i z kalhot, Johny Sáru objal a lehce si ji vysadil do náruče. Sára ho nohama objala kolem pasu a tak společně došli do ložnice, kde se zbavili i posledních kousků prádla. Johny se nad Sárou sklonil a znovu ji políbil, ruce mu přitom nezbedně jezdily po jejím těle. Sářiny ruce našly jeho pyj, již notně vzrušený a něžně mu ho začala mnout. Johny si však ještě počkal na finální spojení a ještě ústy navštívil Sářin rozkrok.

Nejdřív se jen dotýkal jejích stehen, pomalu sázel polibky, jeden vedle druhého a postupně mířil až na střed, k Sářině svatyňce. Když však přišel čas, aby se i jí dotknul svými rty, náhle se jí vyhnul a pokračoval zase pryč, na stehna.

„Johny, miláčku, ty vynecháváš, nezlob…“ žadonila Sára.

„Neboj, lásko, však se dočkáš,“ usmál se Johny.

Znovu polibky směřoval ze stehen doprostřed a tentokrát už neminul. Nejprve slíznul kapky rozkoše na štěrbince mezi pysky a hned na to se začal jazykem věnovat klitorisu, jenž na něj vykouknul z předkožky. Sára se v návalu slasti prohnula a ještě víc mu svou skulinku nastavila. Johny jí dvěma prsty rozevřel a jazykem vymetl každý kout, kam až dosáhl. Jakmile se přesvědčil, že je Sára již připravená, nalehl na ni a pyjem ji něžně pohladil po pyscích.

„Johny, áááh, Johny, nepřestávej, chci tě v sobě,“ prosila Sára a sama mu klínem nadběhla.

Vyhověl jí. Nejprve velmi pomalu se do ní zanořoval a tak prodlužoval Sářin chtíč. Jakmile v ní byl zhruba z poloviny, začal z ní zase vyjíždět. Sára místo, aby čekala na další zasunutí, objala ho rukama i nohama a tlačila ho zpět do sebe.

Johny už dál neotálel, jediným přírazem se dostal hluboko do Sářina těla a po kratinké chvilce úplného spojení v ní začal plynule jezdit. Vždy, když se do ní vracel, dával si záležet, aby byl pokaždé na samém dně její jeskyňky. Teď už jí nedráždil jazykem na krku, ani se jí nepokoušel líbat. Usoudil, že by se tím jen rozptýlila její pozornost a Johny chtěl, aby se stejně jako on mohla soustředit na jejich spojení. Sklonil jen hlavu k té její na polštář a vychutnával dotyky jejich těl, jak se o sebe třou, její nehty na svých zádech a horko s vlhkostí jejího nitra na svém pohlaví.

Jejich první vyvrcholení přišlo jak blesk z čistého nebe. Sára se roztřásla v silném orgasmu, ještě silněji Johnyho sevřela v náručí a nehty mu o to více zaryla do lopatek. Johny při svírání jejích svalů v lůně ve spojení neskutečně krásné bolesti na zádech vyvrcholil vzápětí a jeho semeno ten den poprvé navštívilo Sářin vnitřek.

To ho však nijak nepřimělo aby zastavil. Jen na chvilku se zadíval Sáře do očí, jejich rty se opět našly, spojily, a Johny znovu začal přirážet. Líbali se tak dlouho, dokud znovu nevyvrcholil a Sára, cítíc v sobě další dávku jeho horké nadílky, znovu se třásla v dalším orgasmu.

Milovali se dlouho, velmi dlouho. Díky genetické mutaci jejich těl jim Saturňané umožnili souložit téměř nepřetržitě několik hodin, takže přestali vnímat svět kolem sebe, i to, že se slunce již přehouplo k západu a čerstvý dopolední vánek od moře vystřídal dusný podvečerní vzduch z vnitrozemí.

Po nespočetném množství orgasmů se Johny unaveně položil vedle Sáry a spokojeně oddychoval.

„Teda Johny, tohle bylo úžasný,“ zavrněla Sára.

„Líbilo se ti to?“ zeptal se Johny. Sára se místo odpovědi otočila na bok, objala ho a pevně se k němu přitiskla. Přitom ucítila pod sebou vlhko.

„No nazdar! Podívej se na to prostěradlo, kde budeme spát?“ ukázala na velikou louži, která se pod nimi vytvořila z jejich smíchaných šťáv.

„Aby ne, když jsme se udělali nejmíň dvacetkrát. Tys tekla jako Amazonka a já bych mohl rozvodnit Nil,“ poznamenal se smíchem Johny.

„Vypereme to v moři, v tomhle horkém větru je to za hodinku suchý,“ rozhodla Sára.“Jen jsem zvědavá na tu matraci pod tím.“

„Fajn, taky bychom se měli vykoupat,“ souhlasil Johny a svlékl prostěradlo.

„A hele, ona je omyvatelná,“ ukázal na matraci. Prostěradlem setřel to, co se skrz něj promáčelo a oba se odebrali na pláž.

Prostěradlo bylo za chvilku čisté a nahá dvojice se nedočkavě vrhla do vln. Díky oblázkové pláži byla voda tak průzračná, že skoro nebyla vidět hladina, jen když jí nohama rozčeřili. Johny i Sára se koupání nemohli nabažit a dováděli ve vodě jak malé děti, cákali na sebe, chvilku plavali, pak zase dováděli a potápěli se. Nakonec si padli do náruče a sledovali slunce, které se mezitím v dálce dotklo hladiny a pomalu klesalo za obzor.

Večer už neměli sílu na další milování, tak si jen udělali večeři a v posteli ve vzájemném objetí usnuli tak hluboce, že je nevzbudila ani noční bouře, která se nad ostrovem krátce prohnala.

© Pavel Říha 2012