Návštěvníci 7

Když Johny se Sárou vešli do jídelny, nikdo tam nebyl, jen stůl u zdi jako obvykle přetékal jídlem a pitím všeho druhu.

Naložili si podle svého zvyku od každého něco a tácy si vzali k dalšímu stolu u okna s výhledem na Zemi. Dnes si však neužívali jídla, jako když tu byli poprvé. Tehdy věděli, do čeho jdou a svobodně se tak rozhodli, ale tentokrát netušili, co po nich Saturňané budou chtít a byli celí napjatí.

Když Johny vyprázdnil svůj tác a odnesl ho na stůl s použitým nádobím, zastavil se u okna a pohledem upřeně sledoval modrou planetu pod nimi. V mysli se mu rojilo tisíce znepokojujících myšlenek, ale nechtěl jimi Sáru znepokojovat, a tak dál stál zády k ní a mlčky zíral ven. Ruce měl pevně sevřené do pěstí a čelisti zaťaté, až ho do nich skoro braly křeče.

Co když nás chtějí rozdělit? Klidně mohou říct, že jsme třeba geneticky neperspektivní pár, že nám najdou někoho jiného, kdo bude víc odpovídat jejich představám o dokonalém páru, důvodů si mohou najít kolik chtějí. Náhlý příval paniky ho málem srazil na kolena. Zamrkal, aby potlačil slzy, které se mu draly do očí. Slzy snad strachu či vzteku nebo smutku? To sám netušil. Věděl jen, že bez Sáry by jeho život ztratil smysl a nedovedl si vůbec představit, co by dělal, kdyby o ni přišel. Nejspíše by si i nadále mohl užívat sexu do sytosti, ale i kdyby mu nabídli všechny dívky, co na Zemi zbyly, žádná by už nebyla jako jeho Sára. Vší silou se snažil nedat najevo své vnitřní rozpoložení, ale emoce byly silnější než on.

Sára však poznala jeho neklid. Přistoupila k němu a zlehka, aby ho nevylekala, mu stiskla rameno. Cítila, jak se celý třese, byť na svém kamenném obličeji a upřeném pohledu nedával nic znát. Teď nebyl správný čas pro utěšování, polibky ani mazlení. Něžně ho vzala za ruku a vedla ho k nejbližší čalouněné pohovce, kterou našla.

„Pojď, sedni si,“ pobídla ho a donesla mu pití. Johny vyprázdnil sklenku s ovocnou šťávou a do obličeje se mu pomalu začala vracet barva. Po pár vteřinách se uklidnil i jeho dech a vděčně se na Sáru usmál.

„Tak co, je to lepší?“ zeptala se Sára a posadila se k němu. Johny ji vzal za ruku a pevně ji oběma dlaněmi tiskl a hladil.

„Už je to dobrý, Sárinko, na chvilku jsem asi zpanikařil, promiň,“ zašeptal.

„Nemusíš se přece omlouvat, já se taky moc bojím toho, co nám dnes řeknou,“ odpověděla mu Sára a položila si hlavu na jeho rameno.

„Nechtěl jsem tě strašit svými obavami, to já bych ti měl být oporou, ale ty jsi mnohem silnější než já,“ dodal Johny.

Na to už mu Sára neodpověděla, znala svého přítele a věděla, že své city, ať už lásku nebo strach či smutek nikdy nebude umět tak dobře před ní maskovat, i kdyby stokrát chtěl.

Býval by to byl ten správný okamžik na polibek, ale v tom se otevřely dveře a oba vyskočili, jako když je píchne vosa.

Do jídelny vstoupili dva Saturňané, podle uniforem to byli ti samí vědci, kteří jim před nedávnem nabídli spolupráci na zalidňování planety Země. Tihle by nás nechtěli rozdělit, napadlo Johnyho a jeho obavy trochu ustoupily.

„Johny a Sáro, buďte zdrávi,“ zahlaholili Saturňané a v obličeji měli výraz, který by se dal považovat za bodrý úsměv.

„Zavolali jsme vás sem, protože bychom vás chtěli požádat o další spolupráci a podle naší dohody vám to sdělujeme předem. Posledně jsme se tady bavili o dětech, které dorůstají v našich inkubátorech a které jednou mají obnovit populaci na Zemi. Naneštěstí nám to komplikuje fakt, že pro ně zatím neumíme vyrobit plnohodnotnou stravu, tedy náhradu mateřského mléka. Jednoduše řečeno Sáro, kdybyste souhlasila s tím, že nám čas od času budete poskytovat svá ňadra k výrobě mateřského mléka, velice byste nám pomohla.“

„Počkejte a jak si to jako představujete, to nám sem navezete řadu dětí v inkubátorech a Sára by je měla postupně kojit?“ ozval se Johny.

„Samozřejmě že ne, odběr bychom prováděli bezprostředně po umístění vašeho dítěte do inkubátoru, kdy v těle máte nejvíc hormonů, které podporují tvorbu mléka. To bychom z vás mechanicky odsávali obden, po dobu týdne až dvou, podle toho, kolik mléka budete produkovat. Konalo by se to v experimentálním sále, který už znáte a kde budete mít naprosté soukromí,“ poučil je Saturňan. „Některé další pozemšťanky už s tímto návrhem souhlasily a dalších se ještě budeme ptát,“ dodal.

Sára se podívala na Johnyho.

„Neboj se, tohle zvládnu.“

„Není to nějak bolestivé?“ zeptal se obezřetně Johny.

„Bolestivé to není,“ připustil Saturňan, „ale během odběru budete pociťovat podtlak, který vytvářejí odsávací nástavce a ten může být poněkud nepříjemný a rovněž…ehm… jistou formu sexuálního vzrušení.“ Vědec jakoby hledal ta správná slova.

„Podle našich výzkumů ženské tělo tvoří více mléka právě při stimulaci pohlavních orgánů, takže při odebírání bychom využili i Johnyho pomoc, pokud to tedy nechcete nechat na našich robotech, tak co říkáte?“

„Nenecháš mě v tom, doufám, samotnou?“ otočila se Sára na Johnyho.

Johny vzdychl, ani za mák se mu nelíbila představa, že ji připojí k nějakému dojícímu zařízení a budou z ní vysávat mléko jako z nějaké dojnice na farmě. Nechtěl jí ale bránit v jejím rozhodnutí, v očích jí viděl přesvědčení, že si je naprosto jistá svou touhou pomoci dobré věci. Chtě nechtě, svou přítomnost u celé procedury musel přijmout jako výhru. Rozhodl se, že si dobře ohlídá, jestli jí nebudou ubližovat a zasáhne, pokud bude trpět bolestí.

„Nehnu se od tebe na krok,“ slíbil.

Ubíhaly dny a ty se měnily v týdny, během kterých Johny a Sára procestovali snad všechny oblasti, ve kterých bylo možno na Zemi žít. V kosmické lodi se vyskytovali zřídka, zpravidla jen za tím účelem, aby Saturňané mohli Sáře prozkoumat břicho. Stačilo jim na to jen něco kolem minuty, kdy jí ho na vyšetřovacím křesle čímsi prosvítili a výsledek se jim ihned ukázal na monitorech.

Netrvalo dlouho a Sára pocítila, že v těle jí roste nový život. I její prohlídky v laboratoři se malinko protahovaly, až jednou si je Saturňané znovu zavolali do jídelny.

„Gratulujeme vám oběma, Sáro, jste v pátém týdnu těhotenství, přesně jak jsme očekávali. Vaše genetické výbavy k sobě dokonale pasují a vaše děti budou silní a zdraví jedinci,“ oznámili jim nadšeně mimozemští vědci.

„To je báječná správa,“ zaradovala se Sára,“jen nevím, co bude dál,“ dodala a chytla Johnyho za ruku.

„Tak, souhlasili jste, že nám dovolíte dítě z vás vyjmout a nechat dorůst v našem inkubátoru, ale ještě pořád si to můžete rozmyslet a dítě donosit. Bohužel s tím souvisí fakt, že naše dohoda by byla neplatná a vy byste tu nemohli zůstat. Pro nás byste se stali bezcenní a museli byste si na Zemi vystačit sami, s vašimi pozemskými zdravotnickými prostředky. A věřte, že porod klasickou cestou je velmi bolestivý,“ upřesnil jeden ze Saturňanů.

Sára se nejistě podívala na svého přítele. Johny se otočil k vědcům.

„Dáte nám chvilku o samotě?“ poprosil.

„Prosím, jak chcete,“ pokynuli jim Saturňané k pohovce u okna, na které Sára předtím uklidňovala Johnyho, a decentně ustoupili k druhému, vzdálenějšímu oknu.

„Sárinko, něco ti teď povím, ano?“ začal Johny a pevně ji chytil za ruku. Věděl, že teď nemůže nechat zakolísat své city a své emoce držel pevně na uzdě. Zpříma se jí zahleděl do oříškově hnědých očí.

„Víš, že tě miluji, nadevšechno na světě, a když to bude potřeba, budu za tebe i dýchat a položím za tebe život, jen když budu vědět, že budeš v pořádku. Zůstanu s tebou za jakékoliv situace, ať už se rozhodneš jakkoliv. I já bych si moc přál to dítě vychovat a dívat se, jak vyroste, ale když se rozhodneš ho porodit po svém, zůstaneme na to úplně sami, na Zemi nám nikdo nepomůže a já se budu bezmocně dívat, jak trpíš a hlavně jak u toho můžete umřít ty i dítě. Když zůstaneme tady, tak nám oni pomůžou a máme jistotu, že budeš v pořádku.“

„Já tu chci také zůstat, alespoň prozatím,“ odpověděla mu Sára,“ ale slib mi, že jednou si své vlastní dítě pořídíme a vychováme.“

Johny jí s úlevou objal.

„To víš, že jednou, za pár let, si pořídíme vlastní a bude jen naše. Dokud budu živ, budu stát při tobě a našich dětech,“ zašeptal jí do vlasů.

Pak se společně obrátili na Saturňany: „Naše dohoda stále platí, chceme tady zůstat."

„Výborně, račte nás následovat do reprodukčního sálu, kde bude probíhat odebrání plodu," pokynuli jim Saturňané a vykročili ke dveřím.

Uvnitř Sáru usadili na gynekologické křeslo se slovy: „Sáro, teď je důležité být v naprostém klidu proto by bylo nejlepší, kdybyste použila popruhy, které vidíte po stranách. Nemusíte se bát žádné bolesti, o to jsme se postarali už dříve."

Sára netušila, proč musí být úplně znehybněná, ale za Johnyho pomoci si připoutala nohy i tělo kousek nad břichem.

„Jste připravena?“ ozval se z reproduktoru hlas vědců.

„Ano, můžete začít,“ odpověděla Sára.

Za okamžik z podlahy vyjelo zvláštní zařízení, ze kterého se vysunulo matně stříbrné chapadlo se zvláštním nálevkovitým koncem a přisálo se Sáře na pochvu.

„Než přikročíme k samotnému odebrání, musíme vám uvolnit poševní svaly a děložní hrdlo, abychom vám do dělohy mohli vpravit primární sondu. Takže se, Sáro, pokud možno uvolněte, ano?“

Nálevkovitý nástavec se v jejím rozkroku rozvibroval a z jeho ústí vyjelo něco, co Johny ani Sára nemohli vidět, a razilo si to cestu do Sářiných útrob. Sára od té chvíle přestala vnímat, dle rad vědců se naprosto uvolnila, jen Johnyho chytila za ruku a její smysly zcela pohltilo silné vzrušení a brzy na to i orgasmy, které jí způsobovala sonda v jejím lůně. Ta čím dál více vibrovala a postupně působila na každý centimetr uvnitř její pochvy, zatímco se po milimetrech zasouvala stále hlouběji. Také vnější nástavec vrněl čím dál silněji a působil tak na Sářin klitoris, takže Sára nevěděla, na co se má soustředit dříve. Asi tak po čtvrthodince pocítila silnější tlak uvnitř svého břicha, jak se sonda dopracovala až k jejímu děložnímu hrdlu a dobývala se dovnitř. Za normálních okolností by Sára cítila neskutečnou bolest, ale díky neustálému dráždění a možná i genetické úpravě svého těla teď necítila nic jiného, než ten lehce nepříjemný tlak. Jakmile se sonda provrtala až do její dělohy, začala se pomalinku zvětšovat a nabývat, dokud nebyl vstup dostatečně široký pro druhou sondu, primární, jak jí nazývali saturnští vědci. Ta měla hruškovitý tvar a zasunula se do Sářina nitra místo té první.

Tlak, který Sára pociťovala, z valné části ustoupil a nahradilo ho cosi, co neuměla popsat. Pulzující boule na jejím břiše ukazovala, jak jej sonda zevnitř vyplňuje a cosi v něm kutí. I když žádnou bolest necítila, zbytky strachu v ní přeci jen přetrvávaly, a tak se pevně držela Johnyho za ruku.

„Vážně to nebolí?“ vyptával se Johny.

„Není to opravdová bolest, neboj se,“ uklidňovala ho Sára,“jen cítím, jak mi to v břiše něco dělá, i když ti neumím říct co.“

Nakonec, asi po čtvrt hodině z ní primární sonda zase vyjela a nahradil ji další nástavec, který přikryl celý její rozkrok.

„Nyní vás, Sáro, zase uzavřeme, tedy vaše děložní hrdlo, aby se vám do něj nedostala žádná infekce, ale jen to, co má, tedy spermie vašeho přítele,“ ozvali se z reproduktoru Saturňané. Sára viditelně pookřála a i na Johnym bylo vidět, jak je rád, že první část úkolu mají za sebou.

„Tak, teď ještě ten odběr mléka a snad nám zase dají na pár týdnů pokoj,“ poznamenal Johny, zlehka Sáře pohladil ňadra a prsty zakroužil kolem bradavek. Sára jen vzdychla a se spokojeným úsměvem přivřela oči. Náhle se otevřely dveře a do místnosti vstoupili saturnští vědci, jeden z nich nesl v pouzdře cosi, co vypadalo jako injekční stříkačka.

„Sáro, ještě než odejdete, měla byste si aplikovat jednorázovou dávkou hormonů, které urychlí tvorbu vašeho mateřského mléka, zítra nám to dost usnadní jeho odběr,“ řekl. Johny si ho nedůvěřivě změřil pohledem.

„Kam se to píchá?“ zeptala se Sára.

„Kamkoliv do krve, ale nejúčinnější je to přímo to prsou, neštípne to o nic víc než kdekoliv jinde na těle,“ poučil jí vědec.

Sára neznámý předmět opatrně vzala do ruky. Malý stříbrný váleček spíše vypadal jako tužka, než jako injekční stříkačka, na jednom konci bylo tlačítko a druhý konec byl dutý, po nějaké jehle nebylo ani stopy. Nejdříve si ho zkoumavě prohlížela a pak ho podala Johnymu.

„Udělej to ty,“ požádala ho.

„Tak dobře, kam přesně že se to má naočkovat?“ otočil se Johny na Saturňany.

„Z vnější strany do každého ňadra. Jsou tam dvě přesně odměřené dávky jen pro zítřejší odběr,“ odpověděl vědec, který injekci přinesl.

Johny ji přiložil k Sářinu ňadru tam, kam mu Saturňan poradil, a pro jistotu se na něj podíval. Vědec souhlasně přikývl.

Stisk tlačítka bylo dílem okamžiku a podivný zvuk byl důkazem, že z kulatého předmětu vyjela schovaná jehla a vpravila Sáře do prsa požadovanou dávku hormonů. Sára ani nepípla, jen přes tvář jí na setinu vteřiny přeběhla bolestná grimasa a podruhé už jen krátce zamrkala. Johny podal vyprázdněnou stříkačku vědcům a zahleděl se Sáře do očí.

„V pořádku?“

„Jo, je to dobrý,“ usmála se na něj a prosebně mu stiskla ruku. „Jen jsem z toho všeho nějaká unavená. Chtěla bych už do postele.“

„Připravili jsme vám pojízdné lehátko,“ podotkl jeden ze Saturňanů.

„Ano, my víme,“ odtušil Johny, „ale radši půjdu po svých, díky.“

Dále už neotálel, zabalil usínající Sáru do jejího županu, vzal ji do náruče a vyšel s ní na chodbu, směrem k jejich pokoji. Napadlo ho, jestli by s ní neměl nejdřív odbočit do koupelny, ale když viděl, že Sára už klimbá s hlavou na jeho rameni, zastavil u postele a opatrně jí položil do peřin. Neměl ani šanci zauvažovat nad tím, že by se v koupelně opláchl sám, Sára, byť téměř spící, ho pevně chytila za ruce a nedovolila mu pohnout se kterýmkoliv jiným směrem, než k ní na postel.

S myšlenkou, že se tedy osprchují ráno, přilehl si Johny k Sáře a láskyplně ji objal. Sára v jeho náručí jen něco potěšeně zavrněla a vzápětí se oba ponořili do hlubokého spánku.

© Prosinec 2014

pavriha@centrum.cz