A Rostislav Čtvrtlík se smál

Bylo 28. října a on na ni čekal na pardubickém nádraží. Nikdy jí neviděl, ale věděl, že si budou rozumět. Seznámili se na seznamovací aplikaci a tam si psali. a psali. a psali. A on jí vyjevoval všechna svá tajemství.
Pak si vyměnili telefonní čísla. A těmi si volali. a volali. a volali.
A on jí vyjevil znovu spoustu dalších tajemství, a dokonce jí i zazpíval jeho vlastní píseň.
Trochu problém byl, že ona mu nevyjevila prakticky nic, kromě toho, že žije s mámou, má králíka co se jmenuje BOBINA, a možná nějakého toho kocoura. O jejím mrtvém otci se dozvěděl z internetu.
"Takže ona má Daddy Issues a já mám Mother Issues... NU! to by pomohlo fungovat." Pomyslel si hned první den, co se na seznamovací aplikaci matchnuli.

Už přijížděl její vlak. Jela Pendolinem jako správná dáma, ale nejela první třídou. Protože zároveň to byla spíš taková holka do nepohody, holka z vesnice, dalo by se říct, ačkoliv žila v Praze.

Dohodli se, že on si ve vlaku přistoupí a pojedou dál spolu.
Vyhledal jejich místa. Byla tam. Překvapilo ho, že vypadala ještě líp než na fotkách. Krásné, dlouhé, hnědé vlasy, které tolik obdivoval, dobře vytvarovaný obličej (zvlášť ho zaujaly její rty), pěkný nosík a oči, ach ty oči, nebyl si jistý jestli jsou zelenomodré nebo jenom modré, ale moc se mu líbily.

"Je, to seš...Ty? Jsem ti před chvílí ještě volala... Já jsem Jana" Řekla mírně zmateně a podala mu ruku.
"Ahoj, já jsem Milosh." Řekl on a pevně ji stiskl ruku.
Přisedl si.
"Ježišmarja já se omlouvám, já nevěděla, že budeš takovejhle, já se moc omlouvám." Řekla ona.
"Není se za co omlouvat. Já bych se měl omluvit. Mě totiž zrušilo rande už velké množství žen a byl jsem z toho strašně nervózní, a navíc jsem si moc přál tě potkat." Řekl on svým charismatickým hlubokým hlasem bez jakéhokoliv přeřeku nebo zakoktání.
"No jasně, teď už je mi to jasný no. Ty si jakoby uplně jinej než přes ty telefonáty, a ono jich bylo prostě moc, nenechal jsi mě vůbec vydechnout, strašně mě to štvalo, vlastně jsem i tím vlakem jela naštvaná, říkala jsem si: "Co tady bude asi sedět za nějakýho neurotickýho pošahance, ale nesedí, ty si uplně jinej, já se moc omlouvám."
"Nemusíš se omlouvat. Cesta byla dobrá?"
"Jo v pohodě, Pendolina mám ráda, je tu asi největší klid."
"Tak to jo, já se v práci dneska vůbec neměl dobře, motala se mi hlava, bolela mě hlava, měl jsem střevní problémy, no hrůza."
"Chodíš do práce jo? A z čeho jsi měl ty problémy všechny?"
"Byl jsem z Tebe strašně nervózní."
"Aha, no já se moc om-"
"-Neomlouvej se." Stačil jí zarazit. "Berme to jako minulost a spíš hleďme vstříc budoucnosti."
"HAHAHA, tak jo, to se mi líbí." Zasmála se. Líbil se mu i její smích.
Na sedačce sebou pořád ale vrtěla a působila dost nejistě a v rozpacích.
"Děje se něco? Můžu pro tebe něco udělat?" Zeptal se milosh.
"Ale nic, akorát jakoby prostě NESNESU sezení VEDLE sebe. Proč to tak všude dělaj?! Proč to tak všude maj?!
"Aha, tobě vadí sezení vedle sebe? A jaký sezení je teda v pořádku?" Zeptal se Milosh s mírně pobaveným úsměvem.
"Nesměj se tomu!" Řekla svým dominantním tónem, který používala velmi často.
"Jaký je teda v pořádku?" Zopakoval svou otázku.
"Noooo. Jakoby v pořádku by bylo kdybysme seděli jakoby naproti sobě."
"Hmm, seděli jenom jakoby? A nemůžeme naproti sobě sedět definitivně?" Zeptal se opět pobavený.
"Haha. Seš vtipnej" Zasmála se zcela upřímně a hezky. "Achjo, teď si budu muset dávat pozor na to svoje "jakoby."
"Dávat si pozor nemusíš, jsem ochotnej to přehlídnout." Řekl, a oba si, po celou tu dobu, hleděli do svých očí.
"Ty máš taky hezký oči. A celkově jsi pohlednej. To selfie cos mi poslal bylo dobrý, ale naživo je to teda lepší."
"To samý můžu říct já o Tobě."

Povídali si a krajina za vlakem ubíhala. Venku už začínalo padat podzimní listí, a zdálo se, že všechny srnky ze všech lesů, kolem kterých vlak projížděl, se běžely na ty dva podívat. A oni si na srnky ukazovali taky.
"Pořád chceš vyměnit místa?"
"Jo."
"Dobře, tak půjdeme do jídelního vozu, nebudu tě už víc mučit."

Přesedli si.

"Je to lepší?"
"Mnohem." Řekla ona.
"Dobře že jsme v jídelním voze, mám docela hlad. Co by sis dala?" Zeptal se on.
"Já hlad nemám. Spíš bych si dala pivo."
"A nebude Ti vadit když já se teda najim a ty budeš pít pivo?"
"No to by mi jakoby vadilo."
"Jo?" Zeptal se on a začínal si myslet, že ve vlaku nejspíš nejede s uplně normální holkou.
"A dokážeš říct důvod?" Zeptal se.
"Prostě by mi to vadilo. Dáš si se mnou místo toho pivo."
"Já takhle Brzo ale nepiju."
"No tak uděláš výjimku, no."
"Ne to bohužel neudělám."
"JEŽIŠ TAK SI DĚLEJ CO CHCEŠ" Zařvala náhle. Pak vyskočila ze sedačky a běžela kamsi. Věci ale měla stále nad jeho hlavou. Věděl že se vrátí.

Zvedl se a šel k pultu jídelního vozu. Jako obvykle kolem postávali již mírně nacamraní lidé, převážně ostraváci, protože vlak jel do Ostravy. A hlavně do Olomouce.
"Dvě jedenáctky prosím." Řekl slečně u pultu a všichni se u toho mírně kymáceli.
Vzal piva, zaplatil a vrátil se do sedaček, kde bylo nutno sedět naproti a ne vedle.
Ona se taky vrátila.
"Jé, ty jsi koupil piva! No to je skvělý!" Řekla celá nadšená. Před chvílí naštvaná, nyní nadšená. Zdálo se, že mění nálady docela často.
"Hele co to bylo s tím jak jsi najednou zařvala a vylítla?" Zeptal se.
"Co? Já jsem vůbec nezařvala a nevylítla."
"Ale řekla jsi, ať si dělám co chci."
"To sem řekla no."
"Tak já teda udělám co chci," řekl on a začal se hrnout vedle ní.
"CO - NO TAK TO NE, TO V ŽÁDNÝM PŘÍPADĚ!" Zakřičela ona.
On se smál. "To byl vtip. Vidím, že tě pobavil." Řekl.
"Nepobavil. Tohle je vážná věc."
"Jo a co sou ještě vážný věci? Hele a když seš ta slavná herečka, dala bys mi autogram? Měl bych tu blok a tužky."
"Nedám ti autogram. Žijeme v hnusný době, mohl bys to jakkoliv zneužít."
"Aha, takže sezení vedle sebe je problém, autogram je problém.... Píšu si."
"Seš debil!" Řekla ona.
"Ty mi nadáváš?" Zeptal se zaskočeně on.
"Jo, protože se tak chováš. Chováš se jako debil."
"Aha dobře, tak já s tím teda přestanu." Řekl a moc nevěděl co si má myslet.
"Už budeme v tý olomouci?" Zeptala se ona a náhle působila trochu jako zraněná srna.
"Už tam skoro budeme. Těšíš se?" Zeptal se s úsměvem on.
"Já nevim, ale je to rozhodně originální rande, hahaha." Zasmála se znovu ale tentokrát jako zraněná srna.
Vypili piva. "Dojdu pro další", řekla Jana.
On souhlasil, a uvědomil si, že to s touhle holkou nebude uplně jednoduché.

Do Olomouce dorazili v 16:12, takže ještě bylo světlo. Taky byla sobota, a tu měl on rád, protože většinou se v ní cítil dobře. Zdálo se ale, že ona moc věcí ráda nemá a když se jí ptal jak se cítí, opakovaně mu řekla, že vždycky stejně.

"Vítám tě v Olomouci!" Rozpřáhl ruce pod obříma tabulema ukazující odjezdy busů a mhd.
"Nojono." Řekla ona.
"Chceš jet tramvají nebo půjdeme pěšky?" Zeptal se.
"Oni tu maj tramvaje? Zeptala se Jana. Působila znuděně a mírně ospale. Oba také byli po třech pivech.
"Jasně, je to úžasný město!" Řekl on. "Ale lepší bude jít pěšky."

Vyrazili. Zastavili se hned u prvního domu. On chvíli něco štrachal v baťohu, než to našel. Vytáhnul malou, docela hezkou, svíčku, přidělanou v malé lucerničce.
"Jé, co to je?" Zeptala se teď už mírně zvědavá Jana.
"To je můj plán." Řekl mírně zlověstně on a svíčku zapálil. Poté lucerničku zavěsil na jakousi bustu.
"Kdo to je? A není to vandalismus?" Zeptala se zaujatá Jana.
"To je busta Rostislava Čtvrtlíka, dabéra Matthewa Perryho."
"Tyyyyjo, fákt?" Zeptala se.
"Jo. On byl totiž z Olomouce. No a jak jsou oba teď po smrti, napadlo mě, jim oběma udělat takovouhle poctu."
"No to je od tebe hezký fakt." Řekla Jana a milosh z ní náhle cítil závan jakéhosi tepla. Nebo ho možná její slova jen zahřála u srdce? Nevěděl.
"Díky" Řekl stále velice sebevědomý a klidný. Škoda jen že musel být ten den v práci, cítil se unavený, a stále ho trochu bolela hlava.

Pokračovali dál ulicemi. "Tak prosimtě tohle bylo uplně první místo kde jsem v Olomouci bydlel, tady nad tou hospodou."
"Nad hospodou jo? A neřvali tu v noci lidi?"
Janina bystrost jej až šokovala.
"Ano, máš naprostou pravdu, řvali tu lidi. A já s nima bojoval."
"Co? Bojoval? Jak? Tys sbíhal dolů a dával jim pěstí?" Zeptala se a vzápětí se rozesmála tím jejím milým, zvonivým hlasem.
"Neeee. Ale třeba - No to nevím jestli Ti můžu říct."
"Jo můžeš, řekni mi to. Poslouchám."
"No prostě jsem načůral v noci někdy do hrníčku a ten jsem těm řvounům vylil na hlavy."
Jana Chvíli zůstala stát s šokovaným výrazem v očích. "COŽE?! Ty si prase, fuj!"
"Héj, neříkej mi prase."
"Dyť se tak chováš!"
"Ale né, to bylo dávno."
"To je jedno, ty liješ svou moč lidem na hlavy, fuj. Kdy mi jede další vlak?" Řekla a začala se hrabat v kabelce kvůli telefonu."
"Ježiš neblázni ne. O nic nejde. Už ti teda nebudu vyprávět podobný historky, oká?" Řekl milosh ale napřed si k ní klekl a zadíval se jí do očí.
To jí očividně odzbrojilo. "No tak dobře. Ale už žádný chcací historky!" Řekla dominantně.
"Rozkaz!" Řekl Milosh a mužně pozvedl svou ruku k hlavě ve vojenském gestu.
"Hahaha." Zasmála se.

"No a v tomhle baráku jsem bydlel hned pak, takže jsem se stěhoval jen asi 250 metrů dál.
"Aha, aha." Říkala Jana a vypadala že jí to docela zajímá.
"No a tam sem...."
"Tam si na nikoho nečůral už doufám!" Přerušila ho dominantně.
"Ne, tam jsem na nikoho nečůral," řekl milosh pobaveně. "A zpočátku to tam bylo hrozně fajn a klidný, ale pak se mi za stěnu nastěhoval očividně cikán a začal tam dělat strašnej bordel. Pouštěl v noci nahlas Michala Davida a tak. Jednou jsem spal a najednou mě probudila hlasitá hudba. Uplně jsem kvůli tomu spadnul z postele. Byly tři ráno a cikán si musel zrovna pustit Daniela Landu.
"Hm, cikány nemám ráda, no." Řekla Jana.
Je snad mírnej rasista jako jsem já? Napadlo ho hned jako první věc.

A tak pokračovali olomouckými ulicemi. Tak Tohle je "Náměstí Republiky a je-"
"Hmm stejně jako v praze!" Řekla Jana větu, kterou chtěl použít.
"Přesně tak, stejně jako v Praze," rozesmál se.
"No a tady je kašna u který už jsem taky zapaloval jednu svíčku, ale pro Jana Palacha."
"Jojo to jsi vlastně říkal do telefonu."
"Jaký máš názor vlastně na Jana Palacha a jeho smrt?" Zeptal se.
"Hm ani nevim, nikdy jsem nad tim nějak nepřemejšlela."
"V pořádku." Odtušil. "Já si myslím, že byl hrdina.
"Hrdina? Že se upálil?"
"Ano, udělal to pro vyšší dobro."
"Hm, tak dobře no."

"Tady je knihovna." Ukázal jí. "A je moc hezká. Tam jsem rád chodil si půjčovat knížky."
"Hm a jaký knížky?"
"No hlavně bukowskiho, básničky, komiksy a tak."
"Jojo ty máš vlastně bukowskiho rád viď, jsme o tom mluvili."
"Jo a ty taky."
"No to nevim jestli můžu říct, líbí se mi spíš ty jeho básně o kočkách, a nesměj bejt moc sprostý."
"Jasný, řekl. Tady je pěkná kavárna, půjdem si tam sednout?"
Šli. V kavárně byl krásný výhled na Denisovu ulici a projíždějící tramvaje. On cítil záchvěvy naprosté nostalgie, nadšení z Jany, ale taky smutek, že zde již nebydlí. Co cítila ona? Napadlo ho se zeptat.
"Jak se ti líbí Olomouc?"
"Ale jo, docela pěkný městečko no." Řekla Jana.
To mu muselo stačit.
Seděli v kavárně a povídali si. Kávu si nedali. Dali si pivo. Povídali si dlouho. O jejím divadelním herectví, o její lásce ke zvířatům, o tom, že se snažila být i veterinářkou.
Semtam se oba zasmáli. Milošovi se s ní líbilo, byla krásná a rád hleděl do jejich očí. Cítil, že ho inspirují.
"Ty máš ty oči vážně pěkný. A to je normální mít takhle hrozně moc roztažený zorničky?" Zeptal se.
"Jojo, zasmála se. Já je mám takový no. Neberu žádný drogy, hahá." Zasmála se znovu.

V tuto chvíli se Milosh zamiloval.

Líbilo se mu na ní všechno, a vlastně i její povaha, kdy řekla jednu věc a vzápětí ji naprosto negovala druhou, se mu líbila. Líbila se mu i její hádavost, průbojnost a nedostupnost. Nenechala si nic líbit. Někoho mu tím velmi připomínala.
Když vypili čtyři piva (oba po dvou) začal se již milosh cítit mírně navátý, a taky unavený. "Už bych šel pomalu k tomu hotelu." Řekl.
"Já do hotelu nechci. A vlastně ani nevím jestli tam chci dnes spát."
"....Co? Ale byli jsme tak domluvení."
"Já vím, ale nezlob se, já nevím jak to jakoby říct, ale...

Nepřitahuješ mě, no, a beru tě spíš jako kamaráda."

"Ach, takže friendzóna."
Řekl on a teatrálně třísknul hlavou o stůl.
"No prosimtě neber to zle, seš moc hodnej a pohlednej kluk, je vidět, že jsi celkem zvyklej na to, že se holkám líbíš, ale já prostě necejtim tu chemii a když jí necejtim hned, nebude to už nikdy." Řekla mu tato drásavá slova.
Milosh jen ležel s hlavou na stole.
Ona mlčela.
Stále s hlavou na stole Milosh pravil. "Hm, tak chceš teda aspoň odvést na nádraží?"
"Ne to je dobrý, dojdu si tam sama. Promiň za hotel, třeba ti tam daj samostatnej pokoj, abys to měl levnější."
"Třeba jo." Řekl Milosh stále s hlavou na stole.
"Tak ahoj" Řekla.

Vážně se to dělo, vážně odcházela...

"A.... Můžeme se aspoň obejmout na rozloučenou?" Řekl Milosh celý rozbolavělý a nešťastný.
"Jó to můžeme." Usmála se. Když se objali velmi pevným a velmi upřímným objetím, pošeptala mu do ucha:
"promiň."
Bylo to to nejhezčí promiň co kdy zaslechl.

Odešla.


Milosh si objednal vodku 7, (vodku se Seven upem) podle vzoru svého oblíbeného spisovatele a začal utápět svůj žal ve sklenici alkoholu. Pil takto poměrně dlouho. V kavárně se začali mísit lidi. Převážně ženy. A stále byly velice pohledné. Nad hanáckou krásu není, pomyslel si. Protože byl již navátý, rozhodl se zkusit štěstí, zvedl se od stolu plného vypitých sklenic a půllitrů, a přisedl si k dvěma, nejhezčeji vypadajícím slečnám. Blondýně a brunetce, obě tak kolem 165 cm, kolem 20ti let, velká ňadra.
"Dobrý den dámy." Řekl hlubokým a hrdým hlasem.
"Čau. Co potřebuješ?" Zeptala se tmavovlasá z nich mírně uraženě.
"Prosímvás, dělám tu takový průzkum."
"A jakej je to průzkum?"
"Dělám dneska celý den průzkum, která žena mi dá číslo na její telefon, když se na něj zeptám."
"HAHAHAHA." Rozesmály se obě.
"A kolik jste dnes oslovil uchazeček pane průzkumníku?" Zeptala se blondýna.
"No zatím jen vy dvě."
"Tak bys měl hledat dál." Řekla tvrdě bruneta.
"Počkej, nech ho, co z něj ještě vypadne." Domluvila jí Blondýna.
"Tak jo, co z tebe ještě vypadne?" Zeptala se bruneta.
"No teď zatím nic, to až na záchodě." Řekl.
"HAHAHAHA." Tak to jo, seš vtipnej. Umíš ještě nějakej vtip?" Zeptala se blondýna. Ta byla očividně zaujatější než bruneta. To se Milošovi stávalo často.
Hmmm. "Sedí dvě nádherný holky v kavárně, jedna hezčí než druhá, jsou pěkně vyvinutý, a náhle k nim přijde ohava a ptá se: "čau holkéé, dáte mi číslooo?"
"HAHAHAHA" Smějí se obě. "Tak to jo, za tohle ti to číslo dám." Řekne blondýna, vytáhne z kabelky fix a čmárá Miloshovi na ruku. To Milosh nemá rád, ale kvůli číslu to ustojí.
"A kamarádka se nepřidá?" Zeptá se milosh potutelně.
"Ne, já se zdržím." Říká mírně naštvaně vypadající bruneta.
"Tak mi tu s váma bylo fajn, ale musím jít" Říká podnapilý milosh.
"A kam deeeeš" volají za ním ale to už platí a vychází z dveří. Vratkým krokem se šourá po náměstí republiky, a schází z mírného kopce k hotelu palác. Náhle mu zvoní telefon, protože výjimečně neměl nastaven režim nerušit.

JE TO JANA.

Co asi chce?
"Ano opuštěná Jano?" Zvedá Milosh telefon.
"Ahoj, prosimtě je to fakt blbý, moc se omlouvám, ale..."
"-Neomlouvej se Jano."
"No je to fakt debilní, ale ukradli mi na nádraží PENĚŽENKU, a já nevim co mám dělat, nevim kam jít, když to tu neznám a tak jsem se chtěla zeptat jestli bys za mnou nemohl přijít."
"A proč bych za tebou měl jako chodit když jsi mě dala do friendzóny a ještě mě opustila? Dobře Ti tak." Řekl tvrdě, a položil telefon. Tohle s ním svedla síla alkoholu. Náhle to byl silný jedinec.
Za chvíli telefon vyhrával Tylera Creatora znovu.
Zase to byla Jana.
"No co zas?" Zeptal se naštvaně.
"Prosimtě já se fakt omlouvám, já věděla že budeš naštvanej, ale já tě opravdu potřebuju, bez peněženky se nedostanu do prahy, prosimtě přiď."
"Nojono, dobře, stejně du tím směrem." Řekl a cítíl částečně úlevu a částečně opravdu naštvání.

Potkali se.
Byla celá ubrečená, měla rozmazanou řasenku, a protože pršelo, měla mokré vlasy. Tím pádem jí to velice slušelo. Opatrně k ní přistoupil. Ihned o objala. Pevně a silně.
"Prosimtěpromiňžesembylatakováprosímtěpromiňjásemhroznávímtoodmítámlidiidkyžnemusímprosímtěpromiňdělámtodělámtodělámtoale tobě už to neudělám, prosímtě promiňjájsemzcelá zoufalápoložilajsem si pěneženkuaonimijíukradlicomámdělatcobududělat" Naříkala a překotně mluvila.
V tu chvíli to Milosh znovu ucítil. Lítost ale také její teplo.
"Peněženky je mi líto." Řekl, a stále se drželi v objetí.
Začal dostávat erekci.
Musel tedy odstoupit a pustit jí, což si Jana mohla vykládat jako znak, že je stále naštvaný.
"Co teď mám dělat?" Zeptala se Jana už normálněji, ale stále byla uslzená.
"Hlásilas to na policii?"
"JO! Prej mám ale přijít sepsat vysvětlení až zítra! Co je tohle za město, to se má přece řešit HNED, ne?!"
"Hm to máš pravdu. Ona je tady policie taková podivná. No když ale zejtra... tak to tu budeš muset spát ne?"
"To asi budu no." Špitla.
Milosh dostal ještě silnější erekci a musel se ohnout v pase, aby si toho Jana nevšimla.
"Tak pojď jdeme na hotel," řekl celý shrbený."
"A co ti je, tebe bolí břicho?"
"...Jo. zalhal. Bolí mě břicho."
"Z čeho?"
"Z vodky asi."
"Ty piješ i vodku?! Já myslela, že skoro nepiješ!"
"Kdo se moc ptá, moc se dozví." Řekl Milosh.

Došli do hotelu Palác.
"Dobrý den, mám tu rezervaci na jméno Miloš." Řekl.
"Dobrý den, Vaši občanku prosím."
Miloš tento hotel důvěrně znal. Když bylo nejhůř v situaci s cikánem u něj doma, na čas se sem přestěhoval. Janě o tom ale neřekl.
"Pokoj číslo 102, hezký pobyt." řekla pohledná recepční, a oba šli do výtahu.
Ve výtahu jeli zcela mlčky, přišli ke dveřím a otevřeli pokoj.
"Jééé, to je krásný. Tos pro nás vybral ty?" Zeptala se Jana a zdálo se, že se jí ulevuje.
"Ano. A hele. Neměl jsem s Tebou žádný zlý úmysly, protože máme i oddělený postele."
"Jůůů, haha, tak to jo." Řekla Jana a působila už docela vesele.
Milosh si sundal kalhoty, lehnul do postele jen v trenkách a zapnul televizi. Zrovna dávali Ano šéfe.
"To se tu budeme dívat na televizi? Já se nechci dívat na televizi." Řekla Jana.
"Hele ty bys měla bejt především ráda, že máš kde spát, a neměla by sis určovat podmínky." Řekl milosh stále ve své vodkové macho póze.
"Hele nemusíš bejt na mě hnusnej! Já myslela, že už jsme si to vyřikali, ne?"
"Nojono."
"Hele a nemáš tu jakoby aspoň nějakej alkohol?"
"Jo mám. Řekl milosh a posadil se. A to Jakoby se musíš odnaučit říkat."
"Já to řekla? Já si ani nevšimla."
Milosh šel jen v trenkách k baťohu a z něj vytáhl bílé víno. Jana mu totiž po telefonu říkala, že "bílý víno mi de rychle do hlavy" A tak neváhal a koupil ho.
"Jéé bílý. To já ráda. Ale de rychle do hlavy no."
"A čemu to vadí, že jde rychle do hlavy?" Zeptal se Milosh.
"No u Tebe asi ničemu, ale já pak trochu blbnu, když jsem opilá. Jednou jsem třeba vlítla k vietnamcům, ukradla tam jahody, zatimco tam stály moje kamarádky, a pak jsem utekla z obchodu."
Tato historka jej mírně pobavila a mírně zaujala.
"Tak to jo, a co si ještě dělala?" Zeptal se zatímco naléval víno do sklenic.
"No většinou se začnu bavit se všema lidma, hlavně s cizincema a tak."
"Tak to jo, to tady nehrozí." Řekl milosh a oba si přiťukli.

... A zase si povídali a hleděli do svých očí. oba ale seděli naproti na svých postelích.
"Ty máš fakt moc hezký oči. Ty nejsi ošklivej." Řekla Jana.
"Já vím, to už jsi říkala."
"A co je hezkýho teda ještě na mě?"
"Mně se na Tobě líbí všechno, i to, že máš nejspíš malý prsa."
"No to trochu mám no, haha, mírně nervózně se zasmála.
"A co my teda máme vlastně společnýho? Tebe baví obrazy, ty mi nic neřikaj, tebe baví uplně jiná hudba než poslouchám já, filmy jsme říkali že taky nakonec nemáme rádi uplně ty stejný, tak co teda máme společnýho Miloši?"
Zeptala se a ho a zaujalo ho že mu poprvé řekla jménem.
"No....četl jsem takovej horoskop. O beranovi."
"Jo?" Zeptala se zaujatě svým hláskem, co zněl jako konipásek.
"... No a tam v tom horoskopu bylo že berani bývají závislí na sexu, a jsou často posedlí vášnivým a kvalitním sexem."
"Aha." řekla Jana a mírně se usmála.
"... Týká se to i Tebe?"
"Co? No... Hele na to nebudu odpovídat!"
"Proč ne?"
"Prostě ne, kladeš divný otázky, jak ses mě třeba mohl zeptat jestli se mi líbíš?! Co to je za otázky jako!" Říkala a bylo vidět, že víno ji už skutečně stoupá do hlavy.
"Jano, to jsou skutečně normální otázky."
"Ale ty normální nejsi!"
"Hej!"
"Nejsi. Neděláš normální věci. To nebylo normální kolikrát si mi psal a volal! Měl bys na to brát nějaký prášky!"
Zase se dostala do varu.
"No já...."
"CO?!" Zeptala se až rozzuřeně.
"Já už jsem nějaký prášky bral. A beru je i teď."
"Jo???"
"Jo, já totiž odjakživa trpím nespavostí a mívám i ty úzkostný stavy. "
"To jsi říkal do telefonu no. Hm. A kde ta nespavost vlastně vznikla? Jakoby z čeho?"
"Nespavost vznikla Jakoby z toho, že mě máma budila když sem byl malej, protože její první syn umřel ve spánku."
"Ježiš to je mi opravdu líto."
"Jo, mně taky."
Chvíli bylo ticho.
"Hele jestli chceš, tak už si můžeš přisednout." Řekla po chvíli.

Přisedl jsem si tak těsně jak to jen šlo. Náhle jsme se dotýkali svými boky a mírně rukama.
"Takže si jako chlapeček nemohl spát kvůli tomu že tě máma budila jo?" Zeptala se nesmírně konejšivým a hodným tónem. Náhle jsem to zase viděl. To její teplo. V tom teplu byla hrozně moc dobroty a lásky. Ta láska z ní teď vystupovala společně s tím teplem, a bylo cítit, že je té lásky a dobroty plná, tak plná, a že z ní každou chvíli obojí vyskočí.
"Jo nemohl jsem spát, takže mi máma začala dávat Hypnogen."
"to je nějakej lék, jo?"
"Ano, na spaní. No a já se na tom léku stal velice brzo závislej a začal ho užívat i přes den."
"Ježišmarja" špitla vyděšeně.
"No a ke konci jsem zobal i padesát tablet denně, k tomu přidal sedativa, a další silný léky a ke konci jsem už zobal uplně všechno. Byl jsem chodící léková mrtvola.
"Panebože." Vydechla. "A dostal ses z toho??? Vždyť vypadáš a působíš tolik normálně...."
"Jo, dostal jsem se z toho protože jsem šel na 6 měsíců do léčebny drogově a alkoholově závislých."
"Kristepane."
"Jo."
"Šest měsíců jo??"
"Šest měsíců. To je 177 dnů. Mám o tom song."

Chvíli jsme mlčeli.

Mlčeli jsme docela dlouho. Já seděl a koukal do dveří od pokoje, ona na mě celou dobu hleděla.
"Otoč se." Špitla.
Otočil jsem se a náhle cítil poryv vzduchu a její vlasy. Naše rty se setkaly. Automaticky jsem zavřel oči. To jsem nečekal.

Líbat jí bylo jako okusovat moc dobrou, čerstvě utrženou malinu, na které ještě byly kapky rosy. Líbali jsme se 10 sekund, 20, pak jsem to přestal počítat. Během líbání jsem ji začal jemně pokládat na postel. Nekladla žádný odpor. Líbal jsem ji a něžně hladil její vypracované boky. Pak jsem se dostal i k zadečku, který jsem taky hladil. Občas stisknul jemně půlku. Náhle mě od sebe odstrčila, velmi rychlým pohybem si shodila tričko a byla jen v podprsence a kalhotách. Pak se na mě vrhla a začala mě líbat mnohem vášnivěji a procítěněji než předtím.

Bylo to asi nejkrásnější líbání jaké jsem kdy zažil. A trvalo dlouho. Strašně moc mi stál penis a cítil jsem že už dávno z něj vytéká preejakulační tekutina. Přesto jsem se odtáhl a řekl:
"Nemusíme to dělat jestli nechceš. Nechci aby sis myslela, že jsem jen nějakej týpek co Tě chtěl ohnout hned první noc. Nemusíme se milovat jestli si to nepřeješ."
Usmála se tím nejkrásnějším úsměvem a řekla:

"Ale já chci."

Měla přitom malé jiskry v jejích obřích roztažených očích.
Opět jsem ji políbil a stáhl jí tedy kalhoty. Byla najednou tak uvolněná... Zdálo se mi že od dob zákazů sezení vedle sebe už uběhlo spoustu let. Stáhl jsem ji i kalhotky.

Byla oholená, ani jeden chloupek! A její pokožka byla mírně opálená, což jsem netušil jak dokázala, a měla tam malou, sotva rozpoznatelnou vagínu. Věděl jsem co musím udělat. Svlékl jsem si taky tričko a začal jí jazykem kroužit kolem. Líbal jsem vnitřní stranu stehen, podbřišek, bříško, občas jí políbil i na ni. Na zdroj jí samotné, na hlavní zdroj mé fascinace a extatických vytržení. Tady bylo to jádro, jádro co mě nutilo se s ní cítit jako bych měl 20 kilogramů, jako bych létal, zdroj a hlavní příčinu toho, proč jsem s ní nemusel jíst, nebyl ospalý, a měl neustále energii.
Aspoň jsem se domníval, že to byla Ta příčina.

Políbil jsem ji na Příčinu Všeho. Slastně vydechla. Vzdychala moc hezky tím jejím vysokým, konipáskovým hláskem. Občas jsem jí tam strčil prst a teď už naplno líbal. Prstem jsem už hodně přirážel a lízal jí co nejrychleji jsem mohl. Zvyšoval jsem stále tempo. Vzdychala čím dál víc, a čím dál víc nahlas, vše kolem se stupňovalo, měl jsem pocit, že okolní nábytek začíná levitovat a že stěny a okna dýchají v rytmu jejich nádherných stenů.
Vykřikla, a a náhle se zcela stáhla a zůžila kolem mého prstu, navíc se jí začala třást stehna. Bezpečně jsem poznal že se udělala. Utřel jsem si pusu a oddychoval s ní.

"Uffff. To bylo neskutečný. Nikdo mě nikdy neudělal na prvním rande, HAHA." Smála se stále.
"Mně se to taky líbilo," řekl jsem.
"Zvedla se a mírně šíleným ale zároveň něžným výrazem v očích se zeptala:
"Můžu se teď postarat o Tebe?"
Souhlasil jsem.
Vniknul do jejích teplých rtů, které bylo takový potěšení i líbat. Měla velmi teplá ústa a sála ho dokonale, nemusel jsem ji vůbec radit. Pokusila se mi vzít do ruky i varlata, ale to jsem ji zarazil - "děláš to moc krásně, ale na varlata prosím opatrně, jsou po operacích."
"Aha, dobře." Řekla a pokračovala s rukou jenom jemně položenou na nich. Moc nepumpovala, spíš ho hodně objížděla jazykem. Semtam sjela pusou až ke kořenu a pak ho zase obtáčela jazykem. Skvělý a zajímavý kouření.
Když jsem cítil, že už to stejně za chvíli přijde, zvedl jsem se a chtěl si vzít kondom.
"Co to děláš? To nemusíš" Špitla.
"Já myslel, že když jsem ti vyprávěl o všech těch holkách, tak - "
"Ne, já ti věřím" Řekla a v tu ránu jsem byl zamilovanej ještě víc než předtím.
Jemně jsem ji tedy položil na postel, párkrát ještě políbil a začal do ni co nejpomaleji a nejjemněji pronikat.

Vzdychala.

"Nebolí tě to?" Zeptal jsem se.
"Ne, je sice tlustej ale zvládnu to," otevřela oči a usmála se na mě.
"Pomalu jsem tedy vnořil nejdřív špičku žaludu a pak celý žalud. Zbytek penisu stále zůstával venku.
"ŮŮH." Přerušila mé uvažování jestli jí zbytek nebude bolet až příliš. Byla opravdu těsná.
"Můžu pokračovat?" Zeptal jsem se s obavami.
"Pokračuj prosímtě, pokračuj." Skoro žadonila.
Pomalu a polehoučku jsem ho tam vtěsnal celého.
"Panebože" Vydechla.
Začal jsem jemně přirážet. Obraz jejich očí, její krásné žluté podprsenky, jejích rozprostřených hnědých vlasů po polštáři byl naprosto uměleckým zážitkem. A moje mužné ruce opřené kolem jejího těla. Mé ruce se mi vždycky takto líbily nejvíc.
Jemně jsem přirážel. Stále tak krásně vzdychala. Postel začala být mokrá. Já se začínal potit. A ona vzdychala víc a víc, přirážela se mnou, oba jsme se zmítali v onom pradávném sexuálním tanci, a naprosto si jej užívali. Pevně jsem ji objal a držel jí, zatímco jsem přirážel. Náhle mi zaryla zuby do levého ramene. Přitom strašně silně vzdychala i se zuby v mém rameni. Bolelo to, ale líbilo se mi to. Přirážel jsem víc a víc, opět všechno začínalo levitovat. Ale teď jsem měl pocit, že levitujeme především MY DVA, že jsme nad postelí nejdřív milimetry, pak centimetry a pak že se úplně vznášíme. Oba jsme vzdychali, ona tedy mnohem víc než já. Pak už jsem to nevydržel, na poslední chvíli se odtáhnul a postříkal jí bříško. Zatímco jsem dál a dál stříkal na její rozkošné, štíhlé břicho, jí se klepaly stehna i kolena. Takže se udělala znovu. Se mnou.

Udělaný a tolik tolik spokojený jsem si lehnul vedle ní.
"To bylo naprosto úžasný." Řekla.
"Bylo to dokonalý." Řekl jsem.
"Já jsem absolutně neměla tušení, že budeš až tak strašně dobrej, panebože kdybych to věděla... Ježiš, jak jsem se k Tobě mohla takhle chovat?! Ty můj chudáčku." Políbila mě.
Samozřejmě, že mě to potěšilo.
"Mě si vůbec nepřekvapila, věděl jsem, že budeš úžasná, hned když jsem Tě viděl poprvé."
"Nojo ty seš takovej jakoby esoterik no. Víš všechno dopředu."
"Musíme s tím Tvým Jakoby něco udělat." Řekl jsem.

Pak jsme zhasli.







Konec