Bez Ní

Umřela. Její mrtvola mu ležela před očima, tváře již zcela prázdné. Bledá, ztracená, nezůstalo v ní vůbec nic. Žádné světlo, jen ticho věčných lovišť.

,,Proč?" zašeptal Jí. Nenáviděl fakt, že se s ní nemohl ani rozloučit, dostat poslední šanci říct Ji své sbohem, říct Ji, jak moc ho to všechno mrzí. ,,Proč jsi musela jít? Tak brzo?"

,,Smrt si nevybírá," určitě by mu řekla. ,,Konec všech je již od počátku vepsán do Knihy života. Každý tam jednou musíme."

Taková byla Ona. Vždy smířená. Proto jí tolik miloval, a nemohl Ji jen tak nechat odejít. 

,,Je něco, co můžu udělat?" Ptal se Jí a ptal se její duše, doufal jen v to, že ještě není pryč, že ho snad stále slyší a jemu naslouchá. ,,Cokoli, čím bych to mohl změnit?"

,,To jsi celý ty," Odpověděla mu, někde tam dole, u bezedných propastí jeho ducha, zazněl její sladký hlásek. ,,Šel bys sám proti Bohu jen, abys mohl vyhrát. Ta tvoje tvrdohlavost..." ten šepot se tichounce nesl krajinou věčnosti, připomínal ozvěnu uvnitř jeskyně, která se odráží, bzučí a vibruje, bodá do jeho srdce jako čepele nože - věděl totiž, že tentokrát Ji slyší už úplně naposled. ,,Tolik jsem ji na tobě milovala, lásko."

,,Co teď?" podíval se na ni pohledem plným pláče a bolesti. ,,Co mám bez tebe dělat?"

,,Žij," poradila mu to nejlepší, co mohla. ,,Musíš se naučit, jak jít dál - beze mne a s hlavou vztyčenou."

Tolik Jí miloval. Chtěl si Ji vzít, dokonce Jí už koupil i prsten. Svatba, děti, barák na předměstí - to vše by pro ni dokázal udělat. Ale ona byla pryč. Tentokrát navždycky. Zpátky se už nevrátí.

A i když tohle byl teprve jeho první den bez Ní, už teď si byl jistý tím, že to od teď bude mít neuvěřitelně těžké a že jeho svět se nutně stane ubohým, zbytečným místem, ve kterém se bude dát žít jen stěží.

Věděl však také, že život vždy musí pokračovat a on jít společně s ním. Přesně jak říkávala Ona - beze mne a s hlavou vztyčenou...