Tam, kde nikdo nemluví (Zakletá panna z Váhu)

Brzké ráno zastihlo Olenu u kuchyňského okna. Mráz štípal do tváří i přes sklo a nebe mělo barvu olova, která se už několik dní nezměnila. Stála nehybně, s rukou sevřenou na oušku hrnku s čajem, který už dávno vystydl. Její pohled byl prázdný, upřený do neviditelného bodu za stěnou smrků na dvoře. Cítila, že něco končí. Ačkoli svět kolem vypadal stále stejně – sníh křupal pod botami, děti běhaly s sáňkami a starší ženy se vracely z trhu se síťovkami – ve vzduchu viselo cosi zlého. Už týdny se mluvilo o válce, ale ještě včera ji sousedka přesvědčovala, že Putin jen hrozí, že je to jen politika.
Brzy ráno ji probudil zvuk telefonu. Dmytro jej zvedl beze slova, napůl spící. Dívala se na něj, jak si sedá na okraj postele, jak si dává ruku za krk a mlčí dlouhou chvíli. Pak se na ni podíval. V jeho očích nebyl hněv, ani strach. Bylo tam něco horšího – prázdnota a rezignace.
– Musím jít – řekl jen. – Dostal jsem povolání.
Oleně se zachvěla ústa. Dřív, než stačila cokoli říct, už si balil věci. Starou uniformu z dob zálohy, vojenské boty, pásku s vlajkou. Všechno si sbalil za deset minut. Jejich dcera, malá Katja, ještě spala, přitulena ke svému plyšovému medvídkovi. Olena seděla na okraji postele, svírajíc prsty deku. Neplakala. Ještě ne.
Rozloučili se stručně. Dmytro ji políbil na čelo, pak se podíval na spící dceru. – Dávej na ni pozor – zašeptal. – A neboj se. Nebude to trvat dlouho.
Zmizel za dveřmi. A pak nastalo ticho.
Téhož dne nad Bučou přeletěly první stíhačky. Nebombardovaly – ještě ne – ale jejich hukot rozřezával vzduch jako nůž hrdlo. O den později se třásla okna. V Hostomelu, jen pár kilometrů dál, probíhaly boje o letiště. Říkalo se, že Rusové chtějí přistát přímo u Kyjeva. Že začíná něco, co nikdo nečekal, i když to každý tušil. Olena tehdy seděla ve sklepě se sousedy, tisknouc Katju k sobě. Děvčátko plakalo beze zvuku, svírajíc prsty medvídka kolem krku.
Další dny splývaly v jeden. Letecké poplachy. Výpadky proudu. Nedostatek vody. Fronty na chleba, na benzín, na informace. Nebylo jasné, komu věřit. Telefony fungovaly čím dál hůř, internet vypadával, ale zprávy o tom, co se děje v Irpini a Borodjance, se šířily rychleji než signál. Ženy znásilňované. Děti zastřelené v autech při pokusu o útěk. Rusové vcházeli do domů. Plenili, popravovali. Olena na vlastní oči viděla, jak ruští vojáci prohledávají dům sousedů. Potom viděla už jen krev na sněhu. Sousedka, stará paní Halyna, seděla u plotu a plakala tak tiše, že se k ní Olena musela sklonit, aby ji slyšela.
– Zabíli mu syna… před jeho dětmi… – opakovala pořád dokola, jako by sama nevěřila tomu, co říká.
Jednoho dne zaklepali i na jejich dveře. Olena neotevřela. Tiskla Katju k sobě v nejtemnějším rohu sklepa. Dívka se už neptala, co se děje. Přestala se ptát vůbec. Měla oči dokořán a třásla se jako list. Nahoře se ozvaly kroky, vrzání dveří, něco spadlo. Pak zase ticho. Dlouhé, husté jako dým. Když nakonec vyšly, dům byl vypleněný. Zmizely peníze, notebook, jídlo. Na stěně někdo napsal azbukou: „Zdechnete tady.“
Oleně došly síly. Zhubla. Krmila jen Katju, sama nejedla. Spaly oblečené, vždy připravené k útěku. Taška s dokumenty, léky, jedinou památkou na Dmytra – jeho fotkou z časů, kdy se ještě smál – vždy ležela u dveří. Pokoušela se poslat zprávu manželovi. „Jsme tu. Žijeme. Vrať se.“ Ale telefon mlčel.
Na ulicích leželo čím dál víc lidí. Nejprve je zakrývali bundami. Pak už se nikdo nezastavoval. Procházelo se kolem, jako by tam nebyli. Válka mění lidi v stíny a smrt se stává pozadím každodennosti. Katja přestala mluvit. Jen kreslila. Černé domy, červené nebe. Děti s hlavami bez tváří.
Olena se bála. Ne o sebe. O ni. O Katju. O to, že jí tahle válka vezme nejen dětství, ale i duši. Každý den se tiše modlila. Aby přežily. Aby nenarazily na kolonu vojáků. Aby si jich nikdo nevšiml. Aby neviděla další mrtvé tělo.
Jedné noci se rozzářila obloha. V dálce hořely domy. Z Kyjeva doléhaly výbuchy. Buča byla čím dál víc odříznutá. Silnice zaminované, mosty vyhozené do povětří. Ženy s dětmi se pokoušely proplížit lesy. Některým se to podařilo. Jiní zmizeli beze stopy.
Olena věděla, že pokud neutečou teď, nemusí mít druhou šanci. Ale každé rozhodnutí mohlo být poslední. Pořád čekala. Možná se Dmytro vrátí. Možná pro ně přijde. Možná to všechno skončí.
Ale válka neskončila.
A nikdo se nevracel.

Dveře vyletěly s rachotem. Zimní úsvit roztrhl křik a řinčení železa. Buča už tehdy nebyla městem — byla temným, mrtvým prostorem, kterým se valily ruské kolony a kde na každé ulici chodila smrt bez masky.
Olena stihla jen zakrýt Katju vlastním tělem. Vojáci vpadli dovnitř, špinaví, opilí, s tvářemi zkřivenými dravými grimasami. Jeden něco zakřičel rusky, druhý chytil Olenu za ruku a brutálně s ní trhl. Katja zakňučela a pokusila se ji chytit za sukni, ale za chvíli už obě byly vytažené ven. Sníh byl rudý. Na prahu ležel soused Serhij — jeho hlava byla rozbitá jako meloun. Olena chtěla křičet, ale hrdlo měla sevřené ledem.
Podél ulice se táhla kolona lidí — ženy, děti, staří. Hnáni pažbami, taženi, biti. Všechny hnali na jedno místo — na malé náměstí poblíž základní školy. Tam už ležela těla. Sníh vsakoval krev, barvil se dohněda. Na stromě visel muž. Někdo ho znal, někdo s ním kdysi pil kávu, ale teď nebyla jména — byli jen mrtví a ti, kteří ještě dýchali.
Olena držela Katju u sebe. Šli v tichu, otupělí, přidušeni děsem. Cestou minuli zničené auto, ve kterém stále seděla žena s rozervaným břichem — držela dítě, jako by ho ještě chtěla chránit. Na chodníku ležel pes, postřelený do boku, kňučící a svíjející se bolestí. Rus k němu přistoupil a dorazil ho samopalem. Smích. Komentář. Plivnutí.
Náměstí bylo plné. Několik desítek lidí, možná víc. Olena nedokázala počítat. Tlukot srdce cítila v uších, v zubech, v konečcích prstů. Ve vzduchu byl cítit smrt, střelný prach a benzín. Shromáždili je jako dobytek. Někteří prosili, jiní mlčeli, hleděli do země. Jeden z Rusů vytáhl z davu mladého chlapce a postavil ho ke zdi. Někdo vykřikl. Výstřel. Tělo se sesulo jako pytel brambor. Katja nestačila odvrátit zrak. Vykřikla. Olena jí přitiskla hlavu k hrudi.
Pak zazněly další výstřely. Jeden, druhý, čtvrtý. Lidé začali křičet. Nastal chaos. Někdo se pokusil utéct, ale byl zastřelen. Žena s copem padla vedle Oleny. Dítě s rozbitou lebkou. Rusové se smáli, stříleli náhodně, jako na kachny na jezeře.
V tom pekle nebyla žádná pravidla.
Olena spadla spolu s Katjou, táhla ji pod mrtvá těla. Jedna z mrtvých žen se na ně zhroutila, těžká a bezvládná. Olena ji neodstrčila. Naopak — přitáhla ji blíž, zakryla jimi obě. Katja se zachvěla, ale nic neřekla. Naučila se už nemluvit. Ležely tam bez hnutí, naslouchaly. Zápach krve, smrti, moči a spáleniny dusil. Nad nimi byly slyšet hlasy, smích, oplzlé vtipy.
Jedna z kulek zasáhla zem těsně vedle jejich tváří. Bláto a krev postříkaly Oleně čelo. Sevřela víčka. Katja přestala dýchat — nebo se to tak jen zdálo. Ležely mezi mrtvými jako mrtvé. Čekaly.
Po hodině přišlo ticho. Pak znovu výbuch — někde dál. A znovu ticho. Mráz štípal do prstů, ale Olena se nehýbala. Až po dlouhé době, když náměstí osiřelo, slyšela jen sténání psa — toho samého, kterého považovala za mrtvého.
Tehdy vstala. Tiše. Pomalu. Těla z ní těžce sklouzla. Katja byla ztuhlá, ale živá. Měla otevřené oči a pohled tak dospělý, že se Olena málem zhroutila. Nebyl pláč. Nebyl křik. Jen ticho.
Utekly v noci. Postranně, přes zahrady, přes příkopy, přes les. Vyhýbaly se cestám. V dálce stále zněly výstřely a exploze. Buča byla uzavřena prstencem smrti, ale Olena věděla, že se musí dostat ven. Na jedné z cest narazily na kolonu spálených vozidel — civilní auta, ve kterých se lidé snažili uprchnout. Těla ležela vedle, některá se svázanýma rukama za zády. Někdo měl na zadním skle nápis „děti“. Beze smyslu. Všechny zabíjeli stejně.
Šly několik dní, živily se sněhem, jedly drobky chleba schované dřív v kapse kabátu. Když dorazily k ukrajinským pozicím, vojáci nejprve nevěřili, že přežily. Jeden z nich si klekl ke Katje a zeptal se: – Jak se jmenuješ?
Dívka mlčela. Neodpověděla.
Olena stála vedle, se slzami stékajícími po zfialovělých tvářích. – Ona už nemluví – zašeptala. – Odtamtud, odkud jsme přišly… už nikdo nemluví.