3.kapitola - Čas

Helenka pohlédla vikýřem, a co uviděla, bylo jako bláznivý sen…

 

Hejno vrabců přistávalo na keři u plotu, ale nepřistálo. Jakýsi pán sahal po klice dveří do krámku přes ulici, ale nedosáhl, jen na ni upřeně koukal s nataženou rukou. Pošťák házel dopis do schránky vedlejšího domu a polovina toho psaní, stále čouhala ven. Vše ustrnulo uprostřed všech pohybů. Oba měli obrovskou fantazii, ale uměli oddělit pohádku od reality, a teď realita mílovými kroky, uháněla kamsi pryč.

Po chvíli Helence povolil mráz v hlavě, myšlenky se znova rozběhly. Strčila do Františka a povídala:

 

„Jdeme ven…“

 

„… a co s truhlou?“, poznamenal František

 

„Necháme všechno jak je…“ odvětila Helenka, „…nemyslím, že by teď, po tom co jsme tam viděli…“, a pokývla hlavou k oknu vikýře, „…sem někdo přišel…“.

 

Když procházeli kuchyní, Františka zaujalo nehybné kyvadlo stojacích hodin a kapka vody v půli cesty do dřezu. – Strašidelný zámek - , napadlo jej a pomalu, bez jediného slova, se oba posouvali ke dveřím. Helenka opatrně stiskla kliku, se staženým hrdlem je otevřela a vyšli před dům.  Dveře se za nimi s tichým cvaknutím samy zavřely. Pohlédli na sebe. Vzájemně si dodávali odvahu, když procházeli brankou na ulici. Muzeum voskových figurín - bylo první, co je napadlo, když se rozhlédli.

 

Trvalo hodnou chvíli, než se odhodlali a pomalým krokem, oba napnutí k prasknutí, se vydali ulicí. František se ostražitě blížil k pošťákovi a upřeně na něj koukal. Ruka mu užuž cukala, aby si sáhl.

 

„Fando…, ne!!“, sykla Helenka.

 

František se na ni ohlédl: „Nejanči teď zase ty…, ani nevíme, jestli nás vidí nebo ne, a každopádně se nehýbou. Nic se tu nehýbe. A jestli máme přijít na to, o co jde, musíme zkoušet…“ a dotkl se prstem pošťákova rukávu.

Chvíli pozoroval. Když se nic nedělo, zatahal jej za rukáv. Ruka se jen zhoupla a pak vrátila zpět. Dodal si odvahu a opřel se do postavy. Ani se nepohnula. A další nápad. Dvěma prsty uchopil psaní, čouhající ze schránky a zatáhl. Psaní se nechalo snadno vytáhnout. Obracel obálku v ruce a v okamžiku, kdy Františka napadlo, že ji vrátí zpět, se mu vysmekla z ruky a sama zamířila do otvoru schránky, kde zůstala stejně v půli, jako byla dříve.

Helenka na to všechno koukala se zatajeným dechem a hlava jí šrotila.

 

„Fanouši, už na nic nesahej, měli bysme začít přemýšlet. Co to předevčírem říkal hajný: -…všechno má svoji příčinu…-,“.

 

Posadili se na zídku plotu a František spustil:

 

„Co všechno víme…, nikdo a nic se nehýbe. Když jsme doteďka udělali cokoliv, tak se vrátilo, jak bylo.“, a Helenka pokračovala:

 

„A nevíme, jestli nás ostatní vidí…, nevíme PROČ, se to všechno děje a hlavně…, CO se vlastně děje…“

 

František zahlédl kočku na parapetu okna protějšího domu.

 

„Míco…, čičíííí…, na…“, napřáhl ruku, aby si myslela, že jí něco podává. Kočka zvedla hlavu, podívala se na Františka. Seskočila na chodník a vydala se k němu. Užasle na ni hleděli. Ostražitě se přiblížila k Františkově ruce, očichala ji, a když neobjevila nic, co by mohla slupnout, otočila se a vrátila zpět na parapet. Zalehla docela stejně, jak ji spatřil, než na ni zavolal.

 

„…tak to je dobře na palici…“, hlesla Helenka.

 

„Jo, …to je…“, přitakal František, …jdeme.“

 

„Kam…?“, zeptala se Helenka

 

„Kamkoliv,“ odvětil František, „…jdeme testovat…“, a vyrazili do ztichlých ulic.

 

Zjistili, že žádné dveře pro ně nejsou zamčené. Ať měly kliku, nebo kouli, všemi se jim podařilo projít. František se posadil do auta, které zcela jistě bylo v pohybu, než všechno „zamrzlo“. V jednom krámku vzal do ruky rohlík. Voněl, byl čerstvý, křupavý. Ale jen jej napadlo, že by do něj kousl, vyskočil mu z ruky a vrátil se do regálu.

 

„Hele…“, poznamenal, „co není moje, to si asi neodnesu,…dobré vědět.“, a v duchu se usmál.

 

„Chytrej rohlík…“, odtušila Helenka, „jdeme domů, tady už asi nic neobjevíme, a já brzy dostanu hlad“.

 

Pomalu se vraceli do Holubí ulice, kde František bydlel. Náhle se Helenka zastavila.

 

„Fanouši, vzpomínáš, jak to bylo?“

 

„Co?“

 

„To ticho…, je pořád!“

 

„No a?“

 

„Mysli…, kdy začalo…?“

 

Do Františka jako když střelí. „…přidej.“ Teď už se rozběhli.

 

Za chviličku už zase dřepěli na půdě u truhly. Vše bylo ve stavu, jak to opustili.

 

„Uklidit, nebo ne?“, zeptal se František

 

„Necháme to, jak to je, …uvidíme, co se stane.“ rozhodla netrpělivě Helenka.

 

František zaklopil víko truhly. Helenka si stoupla k vikýři, aby sledovala co se děje venku:

 

„Můžeš…“

 

František otočil klíčem a v truhle cvaklo.

 

„Nic…“, povídá Helenka.

 

František vytáhl klíč z truhly: „…a co teď?“.

 

Vrabci přistáli na keři, schránka spolkla dopis a pán vstoupil do krámku s rohlíky. Všechny zvuky byly zpět i s tím co je působilo.

 

„To je ono…“, zvolala Helenka, „…funguje to!“ Docela si odfoukla, neměla nejmenší důvod a hlavně chuť držet hladovou dietu.

 

Posadili se do křesílek a ve hlavách si přebírali, co právě prožili. Knihy, svitky i hůlka stále ležely na bedně, knihy mohli prohlížet, ale to bylo taky vše. Věděli, CO se stalo, věděli, PROČ se to stalo, a o to záhadnější pak náhle byla truhla. Jejich zkušenost a vědomosti jim vší silou bránily uvěřit tomu, že by to snad mohla být nějaká kouzla. Ale že se to všechno stalo, nemohli brát jinak, než jako prostý fakt.

 

„Víš co Heli, jdem se najíst a pak zase otevřeme truhlu. Mám takový pocit, že potřebujeme čas.“ povídá František „a vypadá to, že ona nám ho může dát fakt dost…“.

 

Jak řekl, tak udělali a za chvíli už zase seděli na půdě. František otevřel truhlu a v nastalém tichu mohli v klidu přemýšlet co s tím vším, co se jim dosud přihodilo. Zdálo se ale, že jsou na konci. Jestli se nestane něco dalšího, tak se už nikam nepohnou.

Helenka listovala v knihách a pokoušela se chápat, o čem jsou, František se prohraboval v pergamenech. Teď už neměl nejmenší zábrany zbavit je pečetí, ale ověřil si, že skutečně zlomit nejdou. Zavírací nůž po nich jen sklouzl a stejně tak se ani netkl provázků kolem svitků. Celou dobu si při tom pohrával s hůlkou. Ta, v jedné chvíli, z jeho ruky mimoděk směřovala přímo na pečeť prvního svitku. Náhle z konce, který mířil na svitek, vyšla kulička světla a zamířila k pečeti. František ztuhl a upřeně ji sledoval v její dráze. V okamžiku, kdy se pečeti dotkla, ta zazářila a zmizela. František, neschopen čehokoliv, jen zíral na svitek. Helenka zvedla hlavu od knihy, kterou právě listovala.

 

„Co to bylo…?“

 

„Mě se ptej…“, vysoukal ze sebe nešťastně František a jen ukázal hůlkou na svitek. Helenka se tím směrem podívala.

 

„Jak jsi to udělal?“

 

„Tak to fakt netuším, prostě se to najednou stalo…“

 

„Co se stalo, prosím tebe, vzpamatuj se…“

 

„Heli…, nevím, jestli sis toho všimla,“, spustil František nešťastně, „ale od pátku se dějí věci, které jsem donedávna jen někde četl, …a fíza ze školy to rozhodně nebyla a bojím se, že ani googlit by nebylo nic platné. Všecko jakoby to patřilo někam úplně jinam… No hele, zastavili jsme čas, …když jsme odemkli nějakou truhlu, …plnou všelijakých potrhlých knížek. Tady se nám válí spousta čehosi, …a je u toho tahle tyčka…,“, zvedl hůlku k očím, „…která zasvítí, …a neptej se mě, nevím proč…, aby tohle…,“ ukázal hůlkou na místo, kde před chvíli ještě byla pečeť, „…zmizelo. Ty víš, že jsem pro každou srandu, ale začíná mi z toho docela normálně hrabat...“

 

Helenka odložila knihu a sáhla po svitku bez pečeti. Úkosem při tom pozorovala Františka.

 

„Hele, klídek…, není nic, co by nešlo vysvětlit, …tvoje slova. Takže se uklidni a zhluboka dýchej…“, a rozvinula svitek.

 

„Koukej, tohle se dá číst a je to dokonce snad i česky…!“

 

František se napřímil:

 

„Co…? Ukaž…“

 

Helenka rozložila svitek na stůl, společně se nad něj sklonili a četli:

Ty, kdo s myslí otevřenou,

první bránou prošel,

vládneš mocí v hůlce skrytou,

mnohou moudrost světa našel.

 

Jsi její pán i tvůrce, dárce moci,

prve svojí vůlí.

Hledej duši nakloněnou,

nezůstávej v půli.

 

Jsou dva světy, jeden tam a druhý tady,

světlo je ti svědkem, rádcem.     

Obruč brány otevírá,

všemu naslouchej svým srdcem.  

 

Celou poutí projít musíš,

zahnat tmu i sváry,

tvory požehnané přijmout,

ochránit před zakletými dary.

 

Jeden baží po moci a krvi,

a jen on má sílu,

postavit se světlu dobra,

zničit ušlechtilých duší víru.

 

Věz, že vše jen jedno jest,

byť dva kruhy tvojí cestou jsou,

a v okamžení posledním, až uzříš vlastní tvář,

budeš na konci, s ní jedinou,

jen s vlastní pravdou nahou.               

 

 „Fando, rozumíš tomu…?“, opáčila Helenka, když dočetli.

 

„Nevím, možná…“ a díval se při tom na hůlku, „každopádně je to řádně ulítlé a co vím, něco málo o tom snad psala Rowlingová…“, vzal do ruky hůlku.

 

Díval se na ni a chvíli přemýšlel.

 

„Něco zkusím…, …ale nesměj se…“

 

Zamával hůlkou… a nic.

 

„Tak tudy cesta nevede, zkusím to jinak, …stejně je to celé blbost“

 

Znova hůlkou zamával a nahlas řekl:

 

„Světlo…“, a zase nic.

 

„Počkej,“, ozvala se Helenka, „jak jsi zrušil tu pečeť?“

 

František se zamyslel.

 

„Copak já vím…?“

 

„Co jsi dělal, nebo na co jsi myslel…?“

 

„Myslel…? …třeba takhle?“

 

Zamířil hůlkou do nejtmavšího kouta půdy, konec hůlky se náhle rozsvítil a v koutě kam mířil, jakoby se rozžala malá žárovka.

 

„Vždyť jsi nic neřekl…“, ozvala se Helenka

 

„Neřekl…, chtěl jsem to říct… asi nemusím mluvit…, asi stačí, abych to chtěl…“ a zamířil do dalšího kouta a všechno se opakovalo.

 

„Ty brďo, to snad fakt funguje…, tohle budu dlouho trávit…“, hleděl na ten kus dřeva v jeho ruce.

 

Náhle jej něco napadlo. Zamířil na Helenku a …nic.

 

„Franto, co blbneš…?“ vyjekla Helenka.

 

„Hmm…, tak tohle nefunguje“, povídal se šibalským úsměvem.

 

„Blbečku, v co jsi mě chtěl proměnit…?“

 

„V nic, jen jsem chtěl vědět, co máš dnes za triko pod tou bundou…“ a okamžitě se se smíchem klidil z jejího dosahu. František nevěděl, že žádné neměla…

 

„Heli, dochází ti, co máme v rukách?“

 

„Zatím moc ne, ale ty to určitě pospravuješ…“, odsekla naoko naštvaně.

 

František namířil hůlkou na stůl, ta zasvítila a na stole se objevila obrovská krabice s pizzou, přesně takovou jak ji Helenka miluje.

 

„Na usmířenou“, usmál se František na Helenku „…a víme zase víc. Už nemusíme zavírat truhlu, když přijde hlad. Co myslíš, bude fungovat i venku?“

 

„Co nám brání to vyzkoušet?“, odpověděla Helenka s plnou pusou papriček, artyčoků a šunky, „ale nejprve to dokoušu, …a něco k pití, prosím.“

 

„Zkus to sama.“, podal František hůlku Helence.

 

Helenka chviličku hůlku prohlížela, pak namířila na stůl a …nic.

 

„Z tebe asi čarodějka nebude…“, poznamenal František a vzal si hůlku zpět. Namířil ji na stůl, když si náhle vzpomněl na text v pergamenu:

 

„A možná bude…“ a znova ukázal hůlkou na Helenku. Objevila se světelná koule, mnohem větší a intenzivnější, než kdykoliv doposud. Doputovala k Helence a celou ji pohltila. V tom okamžení se Helenka rozzářila a pak jak světlo přišlo, tak zmizelo. Helenka seděla s otevřenou pusou, vytřeštěnýma očima hleděla na Františka.

 

„Co jsi mi to proved…“, vyjekla.

 

„Nic, zkus to znova…“ a podal jí hůlku.

 

Helenka s nedůvěřivým pohledem na Františka namířila hůlkou na stůl, aby se na něm objevila krabice s džusem.

 

„JO…, bude z tebe čarodějka…“, tleskl si František.

 

Helenka třesoucí rukou položila hůlku na stůl:

 

„Tak takové sny se mi ještě nezdály…, …jdeme ven.“

 

Procházeli ztichlými ulicemi, když Helenku napadlo:

 

„Fando, přemýšlel jsi, s čím můžeme hýbat?“

 

„Jak to myslíš?“

 

„Když jsme byli venku minule, tak co jsme nějak změnili, se vrátilo tak jak bylo před tím…“

 

František zamířil hůlkou na skupinu nějakých děvčat.

 

„Prosím tebe, hlavně se kontroluj…“, uštěpačně poznamenala Helenka.

 

„Neruš, soustředím se…“, odtušil František a okamžik se tvářil velice vážně. Pak hůlku sklonil

 

„Nic se nestalo…“, poznamenala Helenka

 

„Nestalo…, divné to je…“

 

„Co jsi chtěl udělat?“

 

„Vidíš ty jejich hambáče?“

 

„No a…?“

 

„Holky, kašlou na postavu, tož to chtěl přeonačit na něco zdravějšího…“

 

„…třeba mrkev, jo?“

 

„No, skoro…“

 

„A co takhle zkusit něco, co nikdo právě nesleduje, nebo nevidí…“, napadlo Helenku

 

„Proč…? …A jak to poznáme?“

 

„Proto, aby si nikdo nevšiml, že se něco stalo, až je zase probudíme a to druhé, to nevím…, pojďme dál…“

 

Helenka si brzy všimla, že některá místa a předměty byly světlejší, než ostatní. Po chvíli ji napadl možný důvod:

 

„Fando, hledej tmu, …nebo alespoň stín.“

 

František se tázavě podíval.

 

„No nekoukej a hledej…, a jestli najdeš, pískni…“

 

V uličce, kde nebyla živá duše, jen nějaký stařík tam právě peskoval svého psa, se Helenka zastavila.

 

„Hele… “, a ukázala rukou na psa. Vypadalo to, že na něj někdo svítí baterkou, všechno ostatní bylo jako ve stínu.

 

„To by mohlo být ono, …co je ve tmě, nikdo nevidí…, chytrá holka, …tedy, jestli to bude fungovat…“, poznamenal František a uznale pokýval hlavou, pak pokračoval, „…stejně by mě zajímalo, proč se tohle všechno děje a proč právě nám. A hlavně co všechno se ještě semele. Jestli totiž s tím nějak souvisí všechno to, co je v truhle, tak máme dlouho co dělat…, …hele, vidíš tu vysypanou popelnici? A toho prcka na prkně, jak peláší pryč? To bude jeho práce a bere roha, aby ho nikdo nenačapal. Zkusím to uklidit.“

 

František ukázal hůlkou na hromádku smetí. Popelnice se dvakrát zhoupla, napřímila a všechno smetí naskákalo do ní a nakonec se zaklaplo víko.

 

„Tak to bychom měli..., …teď si to někde zkus ty.“, podal Helence hůlku a vydali se dále ulicemi.

 

„V tom pergamenu, taky stojí něco o tom, že bych snad měl umět ukutit další hůlky. Jestli jsem to tedy pochopil správně. A jestli je to tak, bylo by jednodušší, kdybys měla svoji. Co myslíš?“, pohlédl František na Helenku.

 

Helenka se skloněnou hlavou zamyšleně koukala na dlaždice pod nohama.

 

„Co říkáš? Nějak jsem byla mimo, trávím pizzu a dnešní den.“, odvětila Helenka, „…jo hůlku,“ pohlédla na Františka, „ a pro mě…?“

 

„Jo, pro tebe, co kdyby se něco semlelo, a já nebyl v dosahu? Když už tu ta možnost je…“

 

„To je na tobě, ty jsi pán hůlky, dělej, jak myslíš….“

 

„Fajn, beru to jako souhlas, nějak na to přijdeme. Koukej… “ ukázal František před sebe.

 

Na parapetu okna v přízemí stála běžící kočka, a za ní mezi oknem a chodníkem visel padající květináč s nějakou kytkou.

 

„Zachraň ji…“ povídá František a ukázal na okno.

 

„Koho…? Kočku nebo kytku…?“

 

„Kočka se zachrání sama…“, zaklepal si na čelo.

 

Helenka ukázala hůlkou na kytku, konec hůlky zasvítil, kytka se pohnula a skočila zpět na parapet.

 

„Učíš se rychle…“, usmál se František, „víme, co jsme potřebovali vědět. Jdeme domů.“

 

Když se usadili, začali znova studovat jediný otevřený pergamen a knihy. Po nějaké době si uvědomili, že už jim hlavy neberou, a že toho všeho bylo dost na to, aby byli utahaní. Nejprve, zvažovali, že uklidí a zavřou truhlu a propustí zbylý svět do života. Jenže jak by vysvětlili, že se vrátili ze školy a rovnou na kutě. Mohli by k nim třeba taky volat doktora. Rozhodli se, že půjdou spát a truhlu nechají otevřenou. Pokud zůstane všechno jako dosud, nic by se nemělo stát. Za chvíli už oba spokojeně oddychovali. František na kanapi v kuchyni, Helenka ve Františkově posteli.

Ty nejsložitější problémy, mívají mnohdy to nejjednodušší řešení, uvědomil si opět František, když po probuzení přemýšlel jak získat druhou hůlku pro Helenku. Ta ještě spala, když on už šmejdil po půdě, pak ve sklepě a nakonec po zahradě. Už ji chtěl začít vyřezávat, když si zase vzpomněl na pergamen a uvědomil si, že vlastně už jednu má, …a když umí upéct pizzu, možná se umí i kopírovat. Za okamžik druhá ležela na stole. Byla bílá s iniciálami HS a když se do ní opřelo sluníčko, její povrch se rozehrál duhovými barvami. Vyzkoušel ji a sám se sebou spokojený se vrátil na půdu. Helenka už tam byla a dojídala zbytek pizzy.

 

„Kde se touláš? Chtělo by to ohřát a hrnek čaje.“

 

„Obsluž se sama“, a podal Helence, teď už její hůlku.

 

Helenka si s malinkým zaváháním vzala nabízenou věc.

 

„Kde jsi k ní přišel?“, a všimla si iniciál, „To je jako doopravdy moje?“

 

„Na to první časem přijdeš sama a na to druhé se taky neptej a vyzkoušej ji.“

 

Helenka namířila hůlkou na stůl a objevil se pořádný buclák s kouřícím čajem.

 

„No prosím, funguje…, je tvoje, a ať ti slouží“, usmál se František, „Tak a co dál…?“

 

„Trochu jsem přemýšlela,“, povídala Helenka, a prohlížela si právě nabytou věc „a myslím si, že to, co se kolem nás teď děje, patří někam úplně jinam. Tak mě napadá, jestli se z toho časem třeba neprobudíme. Takže bychom to teď tak měli i brát. Prostě sníme a jsme v nějakém příběhu z nějaké knížky. Myslím, že když se tomu nebudeme bránit, možná bude všechno jednodušší…“, a podívala se na Františka.

Vypadal, že vůbec neposlouchá a že se namáhá docela zbytečně. Jeho pohled byl upřený do místa, kde stála truhla, a vypadal, že nad něčím usilovně přemýšlí.

 

„Co jsi říkala…?“, a ukázal na truhlu, „ …někdo tady byl!!“

 

„Proč myslíš?“

 

„Podívej…!“ a ukázal do místa, kde se truhla dotýkala podlahy. Světlejší proužek kolem truhly na podlaze, svědčil o tom, že se s truhlou hýbalo.

 

„No, prima, já to říkala, že se o nic nemusíme snažit, že to bude chodit samo…“, poznamenala Helenka a sklonila se vedle Františka, který už dřepěl u truhly a zkoumal proužek na podlaze. Když vstával, náhle ztratil rovnováhu, a aby se nezkulil do prachu podlahy zachytil se truhly. Ta se malinko posunula.

 

„Tudy vede cesta, nemusel tu být nikdo, mohli jsme to být my sami…“, poznamenal František, „…a znamená to, že ji možná můžeme i přestěhovat…“

Vzal hůlku a namířil ji na truhlu. Její víko se zavřelo a pomalu a nehlučně se vznesla. František pak pohyboval hůlkou a truhla poslušně kopírovala její pohyb. Nakonec ji zase postavil na podlahu.

 

„Zkus ji vrátit, kde byla…“ povídá Helence, „nemusím ti asi říkat jak…“

 

Helenka pomoci svojí hůlkou vrátila truhlu přesně tam, kde stála bůhví jak dlouho.

 

„Víš, co to znamená…?“ podívala se Helenka na Františka, „že i když s ní teď nepohnul nikdo jiný než my, tak se sem stejně nějak musela dostat. A jestli se tady prostě jen tak neobjevila, musel ji sem dostat NĚKDO. A ten někdo musel umět nejmíň to samé, co teď umíme my. Takže to znamená, že asi nejsme sami…“

 

„A jestli někdo takový existuje, možná bysme ho měli hledat.“… doplnil František a vzal do ruky otevřený svitek, „a možná tady…“

… jsou dva světy, jeden tam a druhý tady…

 

přečetl ze svitku, a hned pokračoval: „a do toho TAM se dostaneme tudy…“

… obruč brány otevírá …

 

„Prima…, a ta obruč je co?“, poznamenala Helenka

 

„No…, to je to, co zatím ještě nevíme… “, odvětil František a odložil svitek a najednou se celý napružil:

 

„…ty, Heli, …kde jsme našli klíč?“, a hned na to dodal, „…jo, …a jak se dostal k hajnému? …jdeme do hájenky.“, vyskočil, rozhodnut okamžitě vyrazit.

 

„…a co truhla?“, zarazila jej v rozletu Helenka, „ k čemu nám bude ztuhlý hajný, vždyť s ním nebudeme moci mluvit?“

 

„Pravda…,“ zklapl František, „musíme to nějak vymyslet, aby to dávalo smysl, pořád je pondělí, pět odpoledne. Tady musíme začít…“