Fotbal - do třetí kapitoly

 

SETKÁNÍ

 

Vstupní hala školy je ráno jako mraveniště. Ovšem mraveniště, jak všichni vědí, se od školy něčím zásadně liší: panuje tam pořádek. Každý mravenec dělá jen to, co má dělat, a nenapadne jej ani ukročit z cesty ke splnění jeho úkolu, z jakých se skládá jejich velké společné dílo: dokonale fungující mraveniště. Jak by byly učitelky spokojené, mít na starosti spořádané a pracovité mravenečky. To by byla pohádka!

Jenže kostelecké učitelky – a jedna výjimka, tělocvikář Demele, který sem na školu jaksi podivně zabloudil, nejspíš aby se nedalo říkat, že jsou na ní jen SAMÉ učitelky, tedy zdejší učitelky a jejich tělocvikář mají svoje pohádkové dětství už dávno za sebou. Ačkoli, tělocvikář Demele je i v tomto výjimkou a při hodinách tělocviku si dál užívá svou pohádku, jelikož mu nevadí banda nezvedených darebáků a netouží po ukázněných mravenečcích. Jen ať se pořádně vyblbnou, sleduje to řádění klidně i ve chvílích, kdy se o jeho předchůdkyni pokoušel infarkt, aby se někomu, nedejbože, nestal úraz. Ona každý neorganizovaný pohyb po tělocvičně raději preventivně zakazovala, zatímco Demele říkával, že kdo se zraní při vybíjené, to je slabý kus. A slabé kusy potřebují zocelit. Tedy pokud nechtějí na porážku, dodával. Ale nemyslel to zle.

Jenže dvě hodiny tělocviku týdně nestačí k vybouření ani slabým kusům. Školní vstupní hala je tedy hned ráno jako mraveniště plné rozdováděných mravenců, které se marně snaží umravnit dozorující učitelka.

„Neběhej, Martínku,“ napomenula jednoho z prvňáčků ta, kterou žáci znají pod přezdívkou Výtvarka. Ne proto, jak chodí výrazně zmalovaná; nebo ne JEN proto. Ani ona to nemyslí zle, ovšem kdyby zařvala: Zklidni se, ty spratku!, bylo by to upřímnější. Protože ona je, chudák, po tolika letech ve škole už dosti vyčerpaná a vidí i v tomhle prvňáčkovi budoucího puberťáka, který jí bude pít krev. Nerada, ale vidí. O to milejší se snaží být na všechny mravenečkovsky spořádané, klidné a poslušné žáčky, jakým je například Daniela, vstupující právě do haly, ve které paní učitelka Dvořáčková dohlíží na pořádek.

To jsem tedy nezvládla, proběhlo jí hlavou, sotva si Daniely všimla. Možná bych se jí měla omluvit, možná jsem byla moc přísná a ona je taková šikulka hodná, i když si to zavinila sama a měla by se omluvit spíš ona, ale možná bych mohla něco říct, že jsem to tak nemyslela, ale to je snad jasné, že jí to místo držím, přece všichni vědí, že nejsem tak zlá...

Kratičký okamžik a pospíchající Daniela už se ztrácela mezi ostatními dětmi, když vtom:

„Co to děláááš!?“ zaječela dozorující Výtvarka.

Nikoli však na Danielu. Ne; tak špatně na tom ještě nebyla, aby se jedno selhání pokoušela napravit jiným. Zaječela na Adama, který do ní málem vrazil, neboť ji na tom místě nečekal a nějak se mu při chůzi víc rozkmitaly nohy, zatímco paní učitelka měla oči na zádech odcházející Daniely a nestihla včas zareagovat a okřiknout toho zběsilce dřív a klidněji, jako obvykle, ale až poté, co do ní málem vrazil, jako teď.

„Já?“ zarazila se Daniela.

„Ne, ty ne,“ čertila se učitelka. „Tenhle poděs nemá rozum!“ strkala do Adama, který se sice provokativně ušklíbal, ale zároveň se snažil působit nenápadně. To první mu šlo výborně, to druhé vůbec.

„Proč rozum?“ neodpustil si námitku.

„Nebuď drzej!“ nedala se paní učitelka.

„Běž! Ale pomalu!“ posílala ho dozorující paní učitelka Dvořáčková pryč.

Adam se k ní otočil zády.

„Že nejsem drzej,“ obrátil se na Danielu, která na něj pořád zírala.

„Seš,“ řekla mu pravdu.

„Tak slyšel's, nezdržuj tady!“ zlobila se Výtvarka bezvládně.

„To si mě s někým pleteš,“ následoval Adam odcházející Danielu. „Víš, jak se jmenuju? A jak se jmenuješ ty?“ pokračoval, když jeho první otázka zůstala bez odpovědi.

Oba chodili do stejného ročníku, jen Adam do béčka a Daniela do áčka. Ona však byla pro Adama jednou z těch nenápadných a bezejmenných, z těch obyčejných, se kterými snad nikdy ani nemluvil a které se ničím nevryjí do paměti.

Daniela se zarazila.

Ty mě neznáš?! opřela se do něj očima. On mě nezná?!? divily se ty oči. Protože ona znala všechny, málem celou školu měla alespoň zběžně skouknutou, odhadnutou a zhodnocenou.

„Nevím,“ zalhala schválně, že ho také nezná, aby si nemyslel, a mínila mu vrátit ještě cosi štiplavého, jako oplátku za faul, kterým bylo oznámení, že ji nezná – a je tedy podle něj naprosto zbytečná a trapná. Ale řekla jen: Nevím, protože Adam ji předběhl.

„Tak se zeptej doma!“ zašklebil se, neboť to vzal jako odpověď na otázku po jejím jméně, a utekl pryč, neboť varování paní učitelky dávno zapomněl – a pomalu jde přece udělat nejvýš dva kroky, to ví přece každý; tedy každý normální člověk.

Jen učitelky to nechápou.

 

 

VYBÍJENÁ

 

Dá-li se vstupní školní hala přirovnat k mraveništi, pak školní třídy jsou o přestávkách jako včelí úly. Přinejmenším pro to neustále bzučení a neklidně těkavý pohyb. Alespoň učitelé to tak vidí. Žákům však to samé přijde jako přehledný odpočinkový dýchánek, kde se možná někdy někdo někde stranou pere, hádá, křičí, nadává, honí, přetahuje, cosi rozhazuje, ukazuje a tak dál, ale co je na tom? Nic. Nic, co by se nedalo vnímat jako poklidná siesta...

Jenže učitelům je bzučení podezřelé a musí je kontrolovat; potřebují se zlobit a rozčilovat a překřikovat zlobivce. A nebo mohou utéct do prázdné třídy, kde jsou sice židle i lavice neuspořádaně rozestrkané, sem tam pohozené tričko nebo mikina, všude tašky a občas i svačiny po zemi, ale ten božský klid! Než se děti vrátí z hodiny tělocviku. Děti... Některá slova jsou zrádnější než počasí.

V šestých třídách, přibližně, se holky rychle přestanou zajímat o sport a kluci se pomalu začínají zajímat o holky. Proto cvičí odděleně. Tedy, pokud není už druhý týden v rekonstrukci počítačová učebna informatiky, kde se při holčičím tělocviku školili kluci a obráceně. To pak cvičí kluci a děvčata najednou – a když už, tak rovnou obě třídy šestých ročníků společně, jelikož tělocvikář potřeboval o hodinu posunout začátek florbalového kroužku, aby dojíždějící nemuseli tak dlouho čekat na autobus. Ředitelce Musílkové to bylo jedno. „Když bude klid a všechno bude fungovat a nebudou problémy, tak jo, tak si je spojte,“ řekla jen. „Těch čtrnáct dnů to holky snad vydrží.“

„Měsíc,“ opravil ji tělocvikář.

„Tak jo,“ přikývla i pak. „Ať si kluci zvykaj,“ zhodnotila to i z druhé strany. A bylo. Dva měsíce lákaly zodpovědné pedagogy k poklidnému spočinutí rovnou dvě ztichlé učebny. Úplný ráj, balzám pro jejich rozervané duše.

 

„Tak si dáme vybiku, áčko proti béčku,“ oznámil tělocvikář Demele, když se konečně všichni shromáždili na venkovním hřišti. „Kdo nemůže cvičit nebo komu se nechce hrát, tak bude běhat kolem hřiště, nebo chodit, kdo nemůže běhat, a my jedem, ať si to párkrát zopakujem, ať se mi tady někdo zase nehroutí, že prohrál.“

Nebylo to přesně podle učebního plánu, ale než se dívat, jak holky otráveně funí pod hrazdou, nebo na třikrát přeskakují kozu, to je lepší se dívat, jak běhají, měl to tělocvikář Demele dávno promyšlené. Aspoň ty, co toho jsou schopné. A ty ostatní nechával chodit kolem tělocvičny, nebo kolem hřiště, ať se neválí po zemi; chodit dokola zvládne každý. „A říkejme tomu běh,“ prohlašoval. Dobrý pedagog musí umět povzbudit!

„Ach jó,“ cítili i tak někteří nelibost. „Proč zas vybika?“ - „Furt jenom ta blbá vybika!“ - „To nemůžem jednou něco normálního?!“ nesly se nespokojené dívčí hlasy, z nichž některé možná patřily i klukům.

Tenhle tělocvikář obvykle takové protesty vyřešil nezájmem, prostě je ignoroval. Většina žáků s tím počítala a rovnou se stavěla ke hře, i když někteří s nechutí. Dnes však tělocvikář překvapil. A když už, rovnou to spojil s výkladem principů občanské správy. Po svém. Jako tělocvikář si to mohl dovolit.

„Tak pozor,“ brzdil ty, co už stáli na hřišti. „Máme tu námitky, tak budeme hlasovat, abysme zachovali demokracii. Takže kdo je proti vybíjené a chce běhat kolem hřiště, zvedne ruku teď!“ rozhlédl se; jedna nebo dvě ruce se jaksi zaklátily zhruba v úrovni ramene, snad by se to dalo chápat jako platné hlasy a možná by nějaké přibyly, ale on měl jasno a hotovo, a výsledek přece každý vidí. „Tak jsme si to odhlasovali,“ oznámil. „Námitky písemně přes sekretariát, odpovíme do tří měsíců, že máte smůlu a všechno bylo lege artis, jasný, tak jedem, nebo si vůbec nezahrajete,“ popoháněl ty, co ještě nebyli na hřišti, k rychlejšímu pohybu.

Jenže komusi to nebylo jasné.

„To není fér,“ ozval se z hloučku tichý hlásek. Tělocvikář měl ale povídání už plné zuby a dělal, že neslyší, Daniela tedy musela vystoupit a zesílit hlas: „Nemůžeme furt hrát jenom vybiku. Nás to nebaví!“ dodala naříkavě.

„A copak tě baví?“ zeptal se tělocvikář pobaveně.

„Asi fotbal!“ napověděl Adam.

„Jasný!“ souhlasil jiný z kluků. „Jsem pro!“ - „Souhlas!“ - „Jedem fotbal!“ přidávali se další.

„Mluvte za sebe,“ odsekla jim Daniela, pohledem však mluvila pouze k Adamovi.

„Určitě ten blbej fotbal asi!“ podpořila ji jedna z dívek. - „A s klukama ještě!“ - „Hrozný!“ - „Jdem radši domů,“ přidávaly se další.

„Vybiku nesnáším!“ prohlásila Daniela.

„Tak se nech vybít,“ napověděl Adam.

„A budu běhat kolem hřiště, né!“

„Nebudeš. Že nebude, když hrála,“ obrátil se Adam na tělocvikáře pro upřesnění pravidel.

„A co bys chtěla hrát?“ upřesnil tělocvikář svou předchozí otázku.

„Já nevím, to je jedno, něco jinýho,“ upřesnila ona, že neví.

„Ta je blbá,“ šklebil se Adam.

„Ty seš fakt drzej!“ zahleděla se mu Daniela do očí. Zle. A myslela to zle.

„Tak hrajem?“ obrátil se Adam na ostatní, protože taková debata ho nebavila.

„Protože jestli je tady někdo blbej, tak seš to ty,“ pokračovala rozezlená Daniela.

Adam se na ni podíval – a usmál se. Jako by byla směšná. Líná. Směšná. A ještě k tomu holka.

„Ty fotbalisto,“ ušklíbla se znechuceně.

„Co máš proti fotbalu?“ přestal se usmívat.

„Proti fotbalu nic. Ty seš blbej.“

„No tak se uklidníme, děvčata,“ naznačil tělocvikář Demele, že tímhle směrem jdou špatně.

„A ty seš kráva,“ ucedil Adam.

Daniela hádky nesnáší a raději ustupuje, ale teď najednou...

„Kráva je užitečná, ale ty seš jenom blbej,“ vjela do ní jakási nečekaně bojovná energie.

„Krááávááá!“ opáčil Adam zpěvně, neboť neměl chuť se zdržovat vymýšlením složitých odpovědí.

„Tak dost!“ zasáhl konečně tělocvikář, kterého to zpestření už nebavilo. „Konec. Pojďte sem, ke mně, oba, a omluvíte se. Oba!“ zdůraznil. Jeho škola zkušeností mu totiž napovídala, že rozpitváním konce jejich sporu se vtipně vyhne řešení jeho příčiny. A bude se konečně hrát.

„Nevím proč?“ kroutil se Adam.

„Tak ty začneš!“ ukázal na něj přísně. Aby dal Daniele najevo, že je na její straně, a ona výměnou přijala, že budou hrát vybíjenou.

„Nezačnu!“ postavil si Adam hlavu, odhodlaný se třeba prát, ale prostě neustoupí, ne a ne a neomluví se.

„Slyšíš?“ pronesl tělocvikář varovně.

Nic.

Ticho.

„Slyšíš mě!?“ řekl mnohem důrazněji.

„Nevím proč,“ svíjel se Adam nechutí.

„Protože jsem to řekl!“ zaznělo ještě přísněji, jelikož tělocvikář byl ve své školní pohádce zvyklý, že ho děti poslouchají. Děti. Slovo kluzké jako had; tolik rozdílných významů a pocitů!

Jenže pořád nic.

Adam zůstal mlčet.

A tělocvikář Demele už hledal rázný, přísný a rozhodný akt, kterým by scénu ukončil, když...

„Promiň,“ ozvalo se pojednou. Jenže ne od Adama.

„Ne, ty ne,“ brzdil Danielu tělocvikář. „ON se má omluvit jako první.“

Ale ti dva ho přestali vnímat. Adam na ni překvapeně zírá a ona se snaží tvářit ledabyle a nezaujatě, aby si něco nemyslel, když to není pravda, když to řekla jen tak, aby byl klid, a o nic přece nejde...

„Tak se omlouvám,“ řekl Adam. „Fakt promiň,“ dodal ještě, jako, že to myslí vážně a neříká to jen tak, protože musí.

„PRVNÍ jsem řekl,“ utrhl se na něj tělocvikář, který si připadal jejich nezájmem potupený a mínil si dodat na vážnosti.

„To je dobrý,“ mávla Daniela rukou.

„To NENÍ dobrý!“ zvýšil hlas. On totiž, bohužel, nikdo není dokonalý a rozumní tělocvikáři mají také někdy své dny. Pokud ale mají zdravý rozum, a to tělocvikáři mívají, tak vědí, že nejjednodušší řešení bývá tím nejlepším, a přestanou se s dětmi dětsky přít. „Tak konec divadla, jedem jedem, ať si zahrajete,“ popoháněl vzápětí tělocvikář Demele všechny, jako by předtím nic nebylo. „A vy dva si pak dejte studenou sprchu! Potřebujete to jako sůl,“ zasmál se pouze, neboť, jak už to bývá, lidé nejčastěji druhým radí, co by nejvíc pomohlo jim samotným, a zazlívají jim to, čeho sami dostali hojně naděleno.

„Můžu taky?“ - „Pojďte s náma!“ - „Umejem vám záda,“ ozvaly se z davu rozverné dívčí hlasy.

Tělocvikář Demele však dělal, že neslyší, hleděl kamsi stranou a přemítal, jestli jsou ty holky normální, jestli on je normální, jestli je normální být normální, a kdyby se všichni chovali nenormálně, jestli by to pak bylo normální.

Jsou chvíle, kdy se i tělocvikář stane mlčícím filozofem.

„Tak ale co budem hrát?“ obrátil se Adam k Daniele.

„No tu vybiku asi, ne?“ mávla ona rukou.

„Fakt?“

„To je dobrý, já to vydržím,“ usmála se. Ne na něho; jen tak, že to je za nimi, pryč, a že je klid.

„Nechápu,“ ušklíbla se Lenka, její nejlepší kamarádka, postávající kdesi stranou.

„Ta je blbá,“ přikývla vzpurně Sabina, stojící vedle ní.

„Já bych teda se s nim hádala,“ měla jasno Lenka, ale to už se obě vydaly spořádaně na hřiště, hrát vybíjenou.