Fotbal - do čtrnácté kapitoly

 

JENOM SE PODÍVAT

 

Každá matka, ale snad i někteří vnímavější otcové okamžitě poznají, že za touhou jejich mladinké dcerky jít na fotbal není chuť vidět fotbal. To už je takový šestý rodičovský smysl, co tyhle nesmysly prokoukne a rodiče se pak vyptávají a zkoumají, co je za tím. Nebo KDO je za tím. Jenže tyhle skoro už dospělé – ve svých očích – mladinké – to z pohledu rodičů – dcerky umí kličkovat a odpovídat natolik prázdně a mlhavě, že si rodičové musí nakonec sami dosadit to, co NEchtěli slyšet. Většinou to úplně nejhorší. A trápí potom svými obavami nejen dcerku, ale především sebe. Právě proto, aby je ušetřily od trápení, lžou tyhle skoro už dospělé děti svým rodičům a nerady se jim s čímkoli svěřují.

Existuje však nemnoho čestných výjimek, ke kterým patří i Daniela, stále věřící v rodičovskou dobrotivost. Vlastně polo-dobrotivost, v jejím případě, neboť i ona má nablízku už jen polovinu těch, co ji přivedli na svět. Tu druhou polovinu totiž ta první už před několika lety v jakémsi bouřlivém vzplanutí smyslů zavrhla a rozhodla se založit novou, lepší a šťastnější rodinu s jiným, lepším a šťastnějším chlapíkem, než byl ten první, který sice byl rodičem, ale měl příliš mnoho jiných příšerných vlastností. Jenže ten druhý, jak se zanedlouho ukázalo, měl tolik kladů, že si našel další, zřejmě lepší a krásnější partnerku, a jejich nová rodina se rozpadla dřív, než se stala rodinou, takže zbyly doma jen dvě, krásné, ale samy a nepříliš šťastné. Daniela je se stávajícím stavem vlastně smířená, jen na svého otce, který to všechno způsobil, se někdy zlobí, protože... to všechno způsobil. A její matka dál úporně hledá své štěstí, které na ni kdesi čeká, jenže ona k němu stále ne a ne a nenachází ten správný klíč, a občas kvůli tomu propadá krutým výčitkám. Vůči všemu kolem ní.

 

„Na fotbal???“ vyhrkla překvapeně, když se v pátek večer od dcerky Daniely dozvěděla, že míní jít zítra na jakýsi turnaj. „A co tam?!“ pochybovala. Právem, jelikož odpověď byla: „Podívat se,“ a tedy nepřípustná. „Sama?“ hleděla na dcerku podezíravě. A dostala další neuspokojivou odpověď, že prý s Lenkou a s Nikolou. „Nikolu zajímá fotbal?“ udeřila, přesvědčená, že se nedozvídá pravdu. Tu skutečnou, opravdovou a uvěřitelnou, namísto průhledných holčičích lží, jaké dávají smysl jen nemyslícím chlapům.

„Co je na tom?“ divila se Daniela otráveně. „Tak se podíváme, no a co?“ nejraději by odešla pryč. Zkušená matka však několika dalšími otázkami vyzvěděla to podstatné: že ji někdo pozval!

„Kdo?“ udeřila. A dostala absolutně nemožnou odpověď:

„Nevím.“

„Co?“ znehybněla. „Kam?“ zalapala po dechu. „Jak to?“ vyslovila prudce. „Ty nevíš?!?“ našla až napotřetí správná slova.

„Ne,“ přišlo na nemožnou odpověď potvrzující razítko.

„Ale Daňulko,“ zjihla. „To nemyslíš vážně...“

„Co?“ byla pro změnu dcerka nechápavá.

„Ona neví!“ zašeptala s vykulenýma očima. „Ty musíš vědět všechno dřív než on! To nejde, abys nevěděla! Co si o tobě bude myslet?!“

„Asi něco hezkýho, když mě tam chce, ne?“ snažila se Daniela, raněná matčinou nedůvěrou.

„A ty ho máš ráda?“ zahleděla se na dceru zkoumavě.

„Ale mami,“ ušklíbla se Daniela. „Já vůbec nevím, kdo to je...“ kroutila se a kroutila si i vlasy a strkala si jejich konečky do úst.

„Nebuď čuně!“ napomenula ji máma, ale v tu chvíli se její obličej nějak proměnil: „Tak se na něj podíváme?“ zamrkala na dceru spiklenecky.

„Mami!“ zaznělo důrazně. „Já tam půjdu s holkama!“

„Jasně,“ usmívala se máma. „Co bych tam dělala, neboj,“ uklidňovala dcerku, vzápětí ovšem dodala znovu s rozpustilým výrazem: „A řekneš mi, jak vypadá?“

„Klidně,“ zašklebila se Daniela, a vlasy už si necpala do úst, ale šimrala se jimi na nose.

„Ale dávej si pozor!“ zvedla máma výstražně obočí a posadila se na stůl, aby svůj proslov náležitě upevnila, a dala si nohu přes nohu, aby... protože jí to tak víc sluší, a ze stejného důvodu se i usmála, než začala napovídat: „Dělej trošku drahoty, víš! To holka musí, to je...“ zarazila se a soucitně nakrčila čelo. „Ale ty to neumíš, viď...“

„Mami,“ musela ji Daniela znovu napomenout.

„No co?!“ nedala se matka. „Ty seš na to blbá.“

„Mamí,“ brzdila ji Daniela opět, tentokrát prosebně.

„Nejseš, promiň,“ sklouzla máma ze stolu a přivinula dceru k sobě. „Ty seš moje malá Daňulka.“

„Mami!“ musela se Daniela vzepřít.

„Ale jo,“ pustila ji z objetí. „Jenom nebuď blbá!“ pokračovala vážně. „Zvládneš to? Já jsem taky byla. Tak ty nebuď. Prosím.“

„Bez obav,“ zakoulela dcerka očima.

„To se právě bojím,“ na chvíli se odmlčela. „A kolik je mu roků?“

„Mami!“ zaznělo to už málem přísně. „Já ho neznám!“

„No co?!“ oklepala se máma zlostně. „To je důležitý!“ prohlížela si svou dcerku. „Tak si ale dávej pozor,“ souhlasila nakonec, „abys nedopadla jako...“ odmlčela se. „Podívej se na mě! Kde jsem mohla bejt! Kdybych nebyla blbá!“ usmála se smutně, utopená ve vzpomínkách na doby, kdy jí vládlo přesvědčení, že každý, kdo ji chce, ji mátaké rád. „S klukama je nejlepší jenom kamarádit,“ usmála se. „Na to ostatní máš dost času celej život, ale kamarádit s nima už potom nikdy nebudeš...“

„Proč by ne?“

„Hlavně jim nevěř!“ vedla máma svou.

„Jasně, mami,“ přikývla Daniela a konečky vlasů si strčila do nosu, jestli vydrží to šimrání.

„Ani slovo! Chlapi lžou. A kluci taky...“

„Jo,“ zakuckala se; nešlo to vydržet.

„A... dávej si pozor.“

„Jasněééé,“ protáhla otráveně a vlasy nechala být.

„No co? Však víš, jak to myslím!“

„Nevím. Na to mám ještě dost času.“

„To není legrace!“

„Ale mami,“ kroutila nad jejími obavami Daniela hlavou. „Vždyť já se tam jenom podívám. A přijdu domů úplně nepolíbená, slibuju,“ zatvářila se, jako by znovu cítila šimrání v nose.

„No to doufám,“ zbystřila máma. „Promiň,“ dodala mírněji. „Já mám o tebe jenom strach, víš.“

„Jasně,“ přikývla Daniela shovívavě. „Ale zbytečně, mami. Vždyť jsem už velká holka,“ zasmála se. „A nejsem blbá, neboj.“

„To jsem si myslela taky.“

„Ty taky nejseš...“ utěšovala ji dcerka.

„Nejsem,“ povzdechla si máma. „Ale vždycky jsem blbě naletěla. A co z toho mám? Jak jsem dopadla?!“

„Já tě mám ráda, mami,“ připomněla jí.

Ale matka byla příliš hluboko ve svém smutku.

„Lezu ti na nervy, co?“ zamračila se, ačkoli jí to vůbec neslušelo.

„Ne,“ zavrtěla Daniela rozhodně hlavou.

„Tak se nezlob, já už vodlezu pryč,“ obrátila se k odchodu, a žádnou radu ani varování už nepřidala.

„Neboj, mami,“ hleděla za ní Daniela. „To bude dobrý...“ dodala sotva slyšitelně.

 

 

MEMORIÁL

 

Na malých městech se velké akce nepořádají. Většinou. Ovšem stávají se výjimky a memoriál, kterého se Adam tolik chtěl zúčastnit, aby mu – možná – změnil život, byl jednou z nich.

I jeho vznik byl neobvyklý. Z pohledu dvanáctiletých kluků (a holek) se to stalo v prehistorických dobách, očima jejich rodičů jen docela nedávno, když jeden mladý fotbalista přejížděl cestou na trénink na kole silnici a ve stejnou chvíli na té málo používané komunikaci jelo auto. Chodíval pozdě, ale toho dne nepřišel vůbec, a pak už na žádný další trénink. Srážka nebyla nijak prudká, on však spadl na obrubník tak nešťastně, že už nikdy ze země nevstal.

Smutné věci je lépe zapomenout, netrápit se a jít dál, protože... zpátky to nejde. Jen zřídka se od takové události rozvine cosi dobrého, co neslouží jen za náplast proti bolesti, ale má to připomenout, že svět se točí podle vlastních pravidel a jakkoli jsou občas krutá, svět se točí dál a přináší i radost a smích, byť už jen těm, kteří jsou a mohou. Tamní memoriál dokonce rozdával radosti čím dál víc, neboť si během několika let vydobyl takové postavení, že se dal srovnávat i s letními hudebními festivaly. Ne velikostí, ale nadšením a hravostí účastníků většinu z nich hravě překonával.

 

Kluci měli štěstí, nebo možná smůlu, že vyběhli na hřiště jako první.

Kapitáni si uprostřed podali ruce, losování vyhráli oni a vybrali si míč, takže Adam zamířil do branky, narovnal si rukavice – a hvizd rozhodčího zahájil první zápas celého turnaje!

Protihráči v červených dresech s bílým lemováním rozehráli, ovšem Danin se jako blesk vrhl mezi ně a než se stačili rozkoukat, byl míč na kopačkách hráčů ve žluté, s černým svislým pruhem na bocích, a vzdaloval se na soupeřovu polovinu. Adam si spokojeně poskočil. Začátek skvělý, diváků víc než jindy, i když bouřící davy to nejsou, ale stačí pár důležitých, hlavně trenéři z ligových mužstev aby tam někde seděli a dívali se, sledoval periferním zrakem okolí a současně i dění na vzdálenější půlce hřiště, hlavu plnou představ, jak za ním po zápase přicházejí a chválí ho, že tak skvělý výkon už dlouho neviděli a mají zájem mít takového gólmana ve svém kádru...

„Roztáhni to! Lajnu hrajem! Sleduj, kam dáváš ten balón!“ hulákal pan Durna, bez něhož se na zdejším hřišti neodehrál snad jediný zápas.

Adam si znovu poskočil, aby se udržel v pohybu, a dál se díval za míčem a po nohách v červených i žlutých trenýrkách, po červených pozorněji a po žlutých raději, ale hrálo se v dálce a on mohl být klidný, dařilo se a kluci kmitali a viděli se, nažhavení do hry a pro výhru létali po hřišti jako skvěle vycvičení sršáni, sotva se soupeři maličko uvolnili, už jim kousek za půlkou Marek sebral míč a rychle vybral nabíhajícího Pepína, který vypálil přímo ze vzduchu, sice vedle, nad branku, ale krásná střela.

„Kvalitní nahrávka, měla voči,“ volal pan Durna, mezi diváky to zašumělo a Adam se přesunul doprostřed branky a vrátil se k představám a plánům, jestli by to máma vůbec zvládla, odstěhovat se kvůli němu třeba do Prahy, kdyby ho chtěli tam, a jestli by nechtěla spíš zůstat s Oldou, nebo aby ho nechtěla vzít s sebou, přemítal, zatímco se rozehrávalo, a přecházel pak brankovištěm sem a tam, podle toho, kam letěl míč, na který si on zatím ještě ani nesáhl.

„Stáhni se! Zase obrana, jedem!“ bouřil pan Durna, když se červeným zase podařilo vysunout, ale kluci měli všechno pod kontrolou, za chvíli už Jiřin přenesl hru na levý útok, kde se pro míč hnal Kuba a pokračoval tvrdě dál, ovšem tak tvrdě a prudce, že se před šestnáctkou srazil s protihráčem, až to zadunělo, oba sletěli na zem a svíjeli se, takže rozhodčí chvíli váhal, jestli nemá přerušit hru, ale pak se Kuba postavil, červený také ztěžka vstával a oba se kulhavě vraceli do hry, která ale šla bez přestávky dál, neboť červení nezaváhali a ráz na ráz, vzápětí se na Adama valil jejich nejvyšší útočník, který snad patřil do starších žáků, a měl před sebou volnou cestu a kdyby vystřelil, mohl si ve velké brance vybrat ze spousty míst, která Adam nemohl mít pod kontrolou, a ten se proti němu tedy bez rozmýšlení vyřítil a skočil po míči, sebrat jej tomu hromotlukovi z nohou, jenže on byl jako býk a ještě se pokusil míč kopnutím poslat do sítě za Adamovými zády...

Netrefil, ale kopl.

Adama.

Do ramene.

Příšerně.

Tak tvrdě a bolestivě, že rozhodčí musel hru přerušit.

„Dobrý?“ přiběhl k Adamovi, stále ještě klečícímu na zemi.

„Dobrý,“ uhýbal on pohledem, jenže rozhodčí dobře viděl, jak mu pravá ruka bezvládně visí k zemi a že jsou jeho tváře mokré od slz. Zavolal trenéra a společně se přesvědčili, že nesvede ani pohnout rukou, a poslali ho pryč, z branky, ze hřiště a z celého turnaje, takže za chvíli se svěšenou hlavou odcházel a přál si nebýt, vypařit se a zmizet všem z očí...

„Počkej,“ doběhl ho Jiřin, že jde za něj do branky a potřebuje brankářský dres, který Adam s bolestí svlékl, s bolestí v rameni, ale s ještě mnohem větším utrpením kdesi uvnitř, v celém těle.

 

„ No a co, že dostal červenou?!“ vztekal se asi o hodinu později, sedíce na kraji střídačky, kde stála i mamka s Oldou.

Bylo to k vzteku – a ti dva to dělali ještě horším! Rameno měl stažené obvazem a bolelo jako čert, na hřišti se všichni předváděli a Jiřin v brance – to bylo úplně nejhorší – chytal dobře! První zápas vyhráli dva jedna a ve druhém byli výrazně aktivnější než soupeř. Jenže mohl mít Adam radost, když tam, v jejich brance stál někdo jiný?

„Já jsem chtěl chytat!“ naříkal.

„Bolí to?“ snažila se ho mamka utěšit.

„Ne! Asi!“ odsekl až příliš nevrle.

„Nech ho bejt,“ mírnil ji Olda už poněkolikáté.

„Nechceš jít s náma na zmrzku?“ zkoušela to jinak.

„Nech ho,“ zopakoval Olda.

„Nech mě,“ zavrtěl Adam hlavou, ale ona se k němu sklonila blíž:

„Olda se na tebe přijel podívat,“ zašeptala, aby si to uvědomil.

„Já vim,“ zamračil se Adam ještě víc.

„Ale ten kluk je dobrej,“ ukazoval Olda právě na Jiřina. „Neskáče nikomu pod nohy,“ zachechtal se krátce, ale hned se podíval, jestli s ním sdílejí jeho smysl pro humor. „Co, borče?“ zamrkal na Adama, aby bylo jasno, že ho má rád.

Nebylo. Adam na něj zíral, jako by ho viděl právě si vytáhnout z nosu holuba. Ne toho kouzelnického, co umí létat, ale toho nosního, co se umí jen lepit.

„Oldo,“ vtělila mamka svůj pocit do slov. „Kontroluj se.“

„Pořád se kontroluju,“ odstoupil Olda stranou.

„Fakt nechceš jít s náma?“ zeptala se ještě svého zraněného syna, ale když on jen nevrle zavrtěl hlavou, přistoupila k Oldovi a Adam se díval raději na hřiště; ne na hru, to bylo příliš bolestné, ale na hřiště; jen tak.

„Tak zvládneš to tady?“ vrátili se k němu po chvíli.

„Však tady klidně zůstaň,“ vzdálil se Olda znovu.

„Jó, jasně, v pohodě,“ mávl Adam rukou, ale přece jen sledoval, jak mamka pospíchá za tím Oldou, co byl i nebyl jejím přítelem; tedy Adamovi to nebylo zřejmé; ovšem co je ona pro něj, v tom měl průzračně jasno.

„Jsem říkal, že mě fotbal nezajímá!“ dolehl k němu Oldův hlas.

„Tebe! Jo! Tebe nezajímá!“ promluvila i mamka hlasitěji. „Však si běž!“ slyšel ještě, ale víc už ne, jen se díval, jak mamka stojí na místě a kouká za odcházejícím Oldou, jak se potom ohlédne zpátky, na což Adam bleskurychle uhnul pohledem, aby vzápětí ještě postřehl, že pospíchá za ním.

 

Ještě musí dolejzat, zamračil se, ale začal díky tomu alespoň vnímat hru, i když nerad, ale necítil aspoň takovou trapnost, a když pak míč skončil na Karlosově noze, odkud se přenesl na protější stranu k Pepínovi, který bravurně oklamal soupeře a kmital směrem k jeho brance, Adam na chvíli dokonce zapomněl na všechno ostatní, jenž Pepíno kličkoval a točil se a motal s míčem, dokud ho neztratil, aby v tu chvíli Adama znovu chytila bolest v rameni, a kdyby se rychlý útok protihráčů, který následoval, nepodařilo se štěstím zastavit hned za polovinou, když jejich devítce sklouzl míč z vlastní nohy na tu Jakubovu, který hned přihrál Markovi a ten zase hodil míč na Radka, byl by se Adam snad ještě ohlédl, jestli tam Olda s mamkou ještě nestojí, ale Radek se po straně hrnul kupředu a hledal, komu nahrát, a to bylo opět napínavé, až do chvíle, kdy nakonec vystřelil sám, protože šlo spíš jen o bezmocné odevzdání míče... Adam na chvíli sklonil hlavu, a když znovu zaostřil na hřiště, běželi tři útočníci protivníka na jeho, vlastně Jiřinovu branku, a proti nim stál jeden obránce, ostatní se teprve vraceli, takže rychlá a prudká střela – a bezvadný Jiřin stál tak dobře, že mu míč vletěl takřka do náruče, a hned ho poslal nejblíže stojícímu Markovi a útočníci se z obrany přesouvali k dalšímu útoku a Adam si mohl s úlevou vydechnout, ale ucítil znovu bolest a chytil se za rameno, a křivil jej i bolestný vztek, že tam není, a v očích se mu zaleskla voda...

...a gól.

Jen mlhavě zaregistroval, že se k Jiřinovi blíží taková nijaká střela z dálky, ale skákavá, a Jiřin, zřejmě opojený radostí z předchozího zákroku chytil míč jen ledabyle, tak, že mu vyklouzl a odrazil se od země a bylo to. Jen těsně za čáru, ovšem gól to byl jasný.

A zranění se opět pekelně rozbolelo.

„Nějak vám spadly kšandy, vokurci,“ zlobil se pan Durna a Adam s rukou na rameni fandil, aby se jeho spoluhráčům začalo dařit a smůla jim už dala pokoj, a soustředěně zkoušel, jestli už nezvládne hýbat rukou... Jenže smůla se lepila dál a zničeho nic na Jiřina útočili dva červení vocasové, jak by řekl pan Durna, a on musel v mžiku rozhodnout, jestli vyrazí tomu s míčem naproti, nebo se vysune jen do šestnáctky, aby jim oběma zhoršil úhel, jenže Jiřin zůstal nerozhodně uprostřed branky a bezmocně koukal, jak ho pro něj nedosažitelná střela míjí a jak se za ním klepe síť.

 

Těch pár minut udělalo celý zápas. Zbytek bylo na obou stranách jen marné pobíhání sem tam a několik nepodařených pokusů o střelu z dálky. Teď! říkal si Adam pokaždé, sotva se kluci dostali k míči. Teď! Teď! Teď! tlačil je očima do gólových situací. Jenže síť protější branky zůstala klidná až do závěrečného hvizdu píšťalky rozhodčího, kterým skončilo jejich vystoupení na memoriálu.

Prohra, konec, šatny a zlost na celý svět, protože dál postupují jen vítězové. Zkroušeně se trousili kolem Adama k šatnám, jen Karlos se smál, ovšem Karlos se směje vždycky a všemu, protože má zřejmě ucpanou hlavu a nějakou nemoc, která ho nutí se smát, ať už je to k smíchu nebo k pláči, on si prostě do hlavy nic nepustí a jen se směje.

„Co to bylo?“ kroutil Adam vyčítavě hlavou, když k němu dobíhal Jiřin.

„Jsem díra, já vím, ale jdeš tam se mnou?“ byl Jiřin okamžitě hotov s rozborem zápasu a jeho oči jasně naznačovaly, kam chce jít: do levého roku, kde se o zábradlí opíraly tři holky: Nikola s Danielou a Lenkou.

„Co tam?“ ušklíbl se Adam.

„Ale počkej na mě!“ uložil mu Jiřin, jako by měl strach, že Adam půjde sám, a vyrazil do kabin.