Fotbal - do šestnácté kapitoly

 

FOTBAL, TO JE (DIVNÁ) HRA

 

Každý to vidí jinak. Někomu i pohled do komína zavání dobrodružstvím, když vidí ty černé rozpraskané stěny pokryté vrstvou sazí a závrať udělá své. Co kdyby tam někde dole, přikrytý hromadou popela, byl poklad? Vidíte sice jen tmu, ale je to vzrušující. Pro někoho. Nebo jiný se cítí nejlíp v lese plném brouků, zvěře a stromů. A rozeznává-li mezi obyčejnými brouky různé neobyčejné střevlíky, pestrokrovečníky, lýkožrouty nebo krasce, a místo jakýchsi motýlů vidí úchvatné bekyně, bourovce, píďalky a nebo třeba martináče, a místo nějakých zvířat vidí konkrétní brhlíky, lejsky, krutihlavy, lasice, mišice, mloky, ještěrky a tak dál, a když navíc zná jejich povahy a potřeby, radosti i strasti, promění se mu každý lesík v tajemně krásné místo.

Pro holky, co se na memoriál přišly podívat, byl fotbal vzrušující asi jako pohled do špinavého komína a krásný asi jako cesta vlhkým lesem, ale přesto jím byly uchvácené a vydržely se dívat skoro dvě hodiny. I když nikoli na fotbal samotný.

„Viděla's to? On ho snad kopnul, ne?“ zíraly na opačnou stranu hřiště, kde Adama složil kopanec do ramene.

„Koho?“ - „Adama!“ - „A proč leží?“ - „On ho kopnul,“ - „Proč?!“ - „Kterej?“ - „To se ale nesmí, ne?“ - „To muselo bolet!“ - „Ani se mu neomluvil.“ - „Měli mu dát do držky!“ - „Chudák.“ - „On jde pryč!“ - „Asi je zraněnej.“ - „Asi to bolí.“ - „A to bude prázdná branka?“ - „Hele, bude tam ten, Jirka, už se převlíkaj.“ - „Teda!“ - „Striptýz!“ rozesmály se.

„Já taky chci do branky,“ napadlo Nikolu, a hned začala na kluky volat: „Počkej, dej mi to... to triko,“ nenašla vhodnější pojmenování jejich oděvu.

„To je dres,“ napověděla jí Lenka.

„Tak dres,“ mávla rukou Nikola a rovnou se upravila do brankářské pozice, jak ji měla v představách, a hned také naznačila, jak bude skákat po míči: „Chytám! Jsem dobrá?“

„Ty seš blbá,“ smála se Lenka.

„Proč? To zvládnu! Jsem Katniss!“ nasadila bojový postoj.

„Tě taky kopnou,“ připomněla jí Daniela, co se stalo Adamovi.

„Nojo,“ okamžitě se narovnala. „Tak nic!“ zamávala rukou, jako by posílala pryč ty, co k ní poslušně běží s brankářským dresem.

 

Na hřišti pro ně byl jen zmatek, podivný, nezajímavý chaos, kterému se jen smály. Ovšem kromě toho na trávě nacházely pestré motýly i odporné brouky, u kterých sice neznaly jejich jejich radosti ani jejich slabosti, o to se jim ale zdáli být přitažlivější. Alespoň ti motýlovitě krásní.

Kdosi jim však chyběl. Ten, kvůli kterému s Danielou přišly, aby v tom nezůstala samotná.

„Hraje, myslíš?“ - „Jak vypadá?“ - „Jak je asi starej?“ - „Nemá křivý nohy?“ - „Je tady vůbec?“ vyzvídaly od sebe navzájem, jelikož Daniela odpovídala zásadně: „Nevím,“ a tvářily se čím dal zklamaněji, co tady vlastně dělají, když si jich nikdo nevšímá, a záviděly starším holkám, kolem kterých se už kluci točili.

„To je stejně divná hra, ten fotbal,“ musela oznámit Nikola.

„Mě by to možná bavilo,“ zasnila se Lenka. „Kdyby tam nebyl ten míč.“

„A místo branek aby tam bylo pódium,“ rozzářila se Daniela.

„A bojovalo by se mečem!“ zablýsklo se Nikole v očích. „Se zlatým mečem. Takhle,“ prohnula se ladně v zádech a ruku, ve které měl být zlatý meč, zdvihla co nejvýš. „Do bojé!“ ozvalo se její zvolání, ruka sklesla dolů a ona si narovnala vlasy. „A bylo by to,“ přistoupila k zábradlí, neboť se k nim právě kutálel míč a zastavil se jen kousek od nich, kam vzápětí přiběhl jeden z hráčů ve žlutém, vhodil aut a zmizel kdesi mezi ostatními.

„Tamten je hezkej,“ ukázala Daniela na červeného protihráče. „Ten si měl přijít.“

„Ale všimli jste si, jak smrděj,“ pronesla tiše Lenka. „To je docela hnusný. Fuj,“ zamávala si dlaní před nosem.

„Tak co?“ ozvalo se náhle za nimi.

Danielina matka se přišla také podívat. Na fotbal, samozřejmě. A jen tak mimochodem, zcela náhodou se zastavila u dcerky, zeptat se, jak... jak... Prostě jak je.

„Ahoj mami,“ zatvářila se Daniela rozpačitě. „Co tady děláš?“

„Kolik to je? Kdo vede?“ ptala se máma s širokým úsměvem, jako by otázku přeslechla.

Holky se na sebe podívaly a z jejich výrazů bylo zřejmé, že je ani nenapadlo se o to zajímat.

„My ani nevíme, kdo hraje,“ prozradila Lenka.

„Víme! Naši!“ opravila ji Nikola.

„A už přišel?“ obrátila se máma stále s tím nevinným úsměvem k Daniele.

Ona to ví?! zvonila ve tvářích kamarádek nevyřčená otázka.

„Ne,“ ušklíbla se Daniela. „Ale mami, teda nemusíš mě kontrolovat.“

„Já tě nekontroluju, no promiň,“ smála se máma. „Já jsem jenom zvědavá. Třeba se mi taky bude líbit.“

„Hustý,“ vyšlo z Nikoly bezděčně a Lenka vytřeštila na Danielu oči, jako by se ptala: To jako fakt, jo?

Daniela se však jen mlčky mračila a její matce stačil letmý pohled ke zjištění, že se jí nepodařilo zapadnout, jakkoli se jim oděvem a úsměvem blížila.

„Tak já nebudu prudit,“ loučila se. „Ale až se přilepí, tak mi ho ukážeš! To musíš! Že musí?!“ dožadovala se podpory od kamarádek.

„No jasně,“ zasmála se Nikola.

„Určitě,“ zasyčelo Daniele mezi rty.

„Na shledanou,“ přidala se i Lenka. A všechny tři pozorně sledovaly, jestli opravdu jde pryč.

 

Daniela se chtěla hanbou propadnout, nakonec to ale šlo přežít. Holky se smály jen chvíli, než to vyšumělo, protože... byly pořád zvědavé. Jenže pořád marně. A když pak obešly dvakrát hřiště a zdržely se, kde se dalo, i na lavičkách poseděly a něco k pití si šly samy koupit a dělaly, že odcházejí, a vrátily se a pořád koukaly marně, nakonec je to přestalo bavit.

„Ať si trhne kopytem, debil,“ zlobila se Lenka.

„Tak se běž zeptat toho Adama,“ zopakovala Nikola, co už řešily několikrát, a Daniela odpověděla stejně, jako už předtím několikrát:

„Běž sama. Já nejdu.“

„Já taky ne,“ zavrtěla hlavou i Nikola.

„Ani já,“ hlásila hned Lenka. „To by bylo trapný,“ dodala, co věděly všechny.

Jenže... co teda?

„Tak mizíme?“ zeptala se Nikola otráveně.

„Ti měl říct, kdo to je!“ ušklíbla se Lenka.

„Máš poslední minutu,“ oslovila Nikola neznámého a rozhlédla se. Nemohl ji slyšet, ale jeho chyba!

„Tamten vypadá jako vopice. Není to von?“ rozesmála se Lenka.

„Ne!“ ukryla Daniela tvář do dlaní.

„To by byl trapas.“ - „Já bych snad umřela smíchy.“ - „Já bych utekla!“ - „Bych mu řekla, že je pro mě moc krásnej,“ předháněly se v nápadech pro řešení takové situace a hned jim bylo příjemněji. Když vtom se ozval pronikavý hvizd píšťalky, kterým rozhodčí končil utkání.

„Co je?“ - „Asi zase faul nějakej.“ - „Nebo střídání.“ - „Nebo zakázaný uvolnění,“ vedly chvíli zasvěcenou debatu. „Konec!“ došlo jim, když se hráči začali stahovat ze hřiště.

A dívaly se dál.

 

 

TO JE ON

 

Jeden starý vtip říká, že nejzlomyslnějším dárkem je splnit někomu jeho sen, protože není horšího zklamání, než mít kolem sebe trosky ztracených snů. Jirka o setkání s Danielou nesnil, ale těšil se, že ji uvidí. Už na hřišti, sotva se holky objevily, všem klukům vykládal, že přišly za ním. „Nedaj mi pokoj,“ smál se. Jenže čím víc se ta chvíle blížila, tím se mu ta legrace zdála být složitější.

„Jdem?“ zastavil se u lavičky, kde seděl Adam. Pořád chtěl jít – jen nohy se nějak vzpíraly. Ale musel jim poručit, sledovaný očima spoluhráčů, zvědavých, jak to je doopravdy. A Kuba, právě on, šesťák, co se rád pere, přispěchal až k nim.

„Kvůli tobě jsme prohráli!“ udeřil na Adama.

Z jedné strany koukali kluci, na druhé straně stály holky a také se nenápadně dívaly, co se bude dít... Hloupá situace. Nakonec ještě dobře, že ji Kuba pomohl rozhodnout.

„Jdem,“ zvedl se Adam, i když předtím nevypadal, že se mu tam chce.

„Seš tupan!“ znovu se utrhl na Adama. Jako by se vážně chtěl prát. I když on tak vypadá skoro pořád, jako by neměl rozum.

Adam s Jiřinem se však nechtěli prát a vyrazili.

„Srabe!“ provokoval Kuba, stojící na místě.

„A co jim řekneš?“ ptal se Adam Jiřina, jako by Kuba nebyl.

A Kuba jej za to hluboce nenáviděl.

„Že nemám čas.“

„To je prdlý.“

„No a co?“

„Tak jí řekni, že se ti líbí,“ napovídal Adam pobaveně.

„To řekni sám,“ ušklíbl se Jiřin. „Jestli bude mít kecy, tak ji sejmu,“ řekl, jako by se chystal k boji, a ještě zpomalil, takže byl téměř za Adamem.

„Mně se nelíbí,“ smál se Adam. „Mně se líbí Nikola,“ dodal, ale to už slyšeli Danielin hlas.

„Kde je?“ volala.

Kluci se na sebe podívali. Kdo??? O kom to mluví? Když vtom se Adamovi rozsvítilo: ona vlastně neví, že čeká na Jiřina!

Jiřin ale zůstával nechápavý.

„Ty ho znáš?“ obrátila se na něj Nikola. Na něj! Přímo na toho, na koho se ptala. No jak mu to mohlo dojít..?

„Von ho zná?“ vyptávala se Adama Lenka.

„Koho?“ zeptal se Jiřint

„No toho.. tamtoho...“ snažila se Nikola napovídat.

Nevím, prozrazoval Jiřinův obličej.

Tak jak teda? dalo se číst holkám ve tvářích.

„Koho asi,“ řekl Adam.

Jiřin se na něj podíval – a v očích mu začínalo svítat. I Daniele už pomalu docházelo, jak se věci mají. A přišlo jí to legrační až k smíchu.

„Čemu se tlemíš?“ zeptala se Lenka.

„To je asi von,“ špitla Daniela a snažila se při tom nedívat nikam a na nikoho.

„Co?“ Lenka si Jiřina přísně přeměřila – a začala se také smát. „Trapas,“ celá se jakoby zavlnila.

„Největší ever,“ zakoulela Nikola očima.

Jiřina ten smích hrubě ranil.

„Co furt máte?“ zaškaredil se na ně.

„Tys ji sem pozval?“ zeptala se Nikola posměšně.

„Koho?“ tvářil se, jako by pořád nevěděl.

„On to byl?“ obrátila se Nikola na Adama.

„Jste přišly na fotbal, ne?“ řekkl ten.

„Na co jinýho?“ nakrčila Lenka rty a nenápadně na Adama zamrkala.

„Trapas,“ krčila se Nikola.

„Alehráli jste dobře,“ snažila se Daniela mírnit atmosféru.

„Jsme prohráli!“ zablýsklo se Jiřinovi v očích, neboť to vzal jako výsměch.

„To je stejně divná hra,“ přidala svůj postřeh Lenka. „Furt nic, akorát běháte za míčem, a pak najednou gól a já nic nevidím,“ smála se.

„Já taky ne!“ musela přiznat i Daniela. „Já jsem se taky vždycky podívala až pozdě.“

„Ty seš blbá,“ zakroutil Jiřin vážně hlavou. Ani to nemyslel zle. Spíš jen pojmenoval člověka, který se takhle dívá na fotbal.

„Sám seš blbej!“ ušklíbla se Nikola.

„Trapas,“ chichotala se Lenka.

Jiřin se obrátil k odchodu.

„Jdeš se mnou?“ zeptal se Adama.

Adam si je všechny prohlížel. Odejít? Zůstat? Obojí bylo špatně.

„Počkej,“ řekl.

„Ať si jde,“ šklebila se Nikola jízlivě. „Se mu asi nelíbíme, chlapečkovi...“

„Jo,“ zašklebil se Jiřin. „Protože jste hnusný jak prdel!“

„Ty máš co říkat,“ mávla rukou Nikola obrátila se Daniele: „„Ten je trapnej, co?“

„Nechte toho,“ snažila se Daniela.

„Tady zbytečně tvrdnem takovou dobu, jak prdlý...“ šklebila se Nikola.

„Proč jak?“ opáčil Adam posměšně.

„No ty máš co vykládat, s tim tvým hrnkem. Z lásky!“ vrátila mu Nikola.

„Trapas,“ otočila se k nim Lenka zády, že se na to jako nemůže dívat. Ale nenápadně se dívala na Adama, jak se tváří.

On se ale už netvářil.

„Ty seš fakt hezká, to jo,“ prohlížel si Nikolu od hlavy k patám a zase zpátky, zdola nahoru a sra dolů. „Počkej!“ zavolal pak na Jiřina a rozběhl se za ním.

„Zato tys krásy moc nepobral,“ ucedila Nikola tak, aby ji slyšel. „Debil,“ dodala už jen ke svým dvěma kamarádkám.

„Trapas,“ zopakovala Lenka a sjela Nikolu jedovatým pohledem, zatímco se opodál pobaveně rozcházeli mladí fotbalisté a Danielina matka, sledující ten výjev z jiného místa, se rovněž tvářila, že je všechno v nejlepším pořádku.