Fotbal - do sedmnácté kapitoly

 

RELAX

 

Fotbal? Smutek.

Holky? Na odstřel.

Nálada? Pod psa.

S takovou bilancí dnešního dne mizeli oba kamarádi ze hřiště. Mrzutí, protože fotbal a protože holky a protože celý svět byl na ho... Na houby, řekli by, nebýt tak naštvaní. Prostě to chtělo změnu! Ale jakou? To je jedno, hlavně pořádnou! Zabouchnout za dnešním dnem vrata, protože fotbal na nic, a holky..? Holky jsou holky, to ví každej, že jsou k ničemu a protivný,nafoukaný a přitom blbý, šklebili se oba jen tak, beze slov, protože jasné věci netřeba říkat nahlas.

 

Fotbal? Nuda.

Kluci? Trapas.

Nálada? Depka.

S takovou bilancí se holky nemohly smířit. Prostě ne, nebudou naštvané kvůli nějakému klukovi, nebo klukům, co je napálili. Protože kluci, to je k smíchu! věděly hned a po pár krocích už se smály a jedna přes druhou vykládaly své zkušenosti a své pocity a své závěry, a všechny nadšeně souhlasily, že prostě kdo to vymyslel, takový vomaka, co furt těma očima někde šmejděj, a rukama taky, aby si šáhli, ale kdyby to někdo dělal jim, tak..?! No jim by se to asi líbilo, protože oni jsou jako zvířata, jak malí pořád si hrajou, praštěný, a nic je nezajímá pořádnýho, jenom nějaký ty jejich nesmysly a boje a hádání, kdo je lepší a kdo má pravdu nebo co. A netancujou! A perou se jako koně! To člověk nechápe vůbec, co je na tom baví. A myslej si o sobě, jak maj vždycky pravdu, a pak se vztekaj, když je třeba učitelka uzemní. Jenomže jim je to pak stejně jedno. Jim je všechno jedno, takže prostě nezájem, smály se nahlas, protože smích je lepší a víc jim sluší, protože co kdyby náhodou šli kolem nějací rozumnější a starší kluci, co už mají rozum a tancují a... A vůbec, jsou rozhodně mnohem lepší, než ty jelita od nich!

 

„Já mám doma ségru!“ hlásil Jiřin omluvně, když se rozhodli jít domů – a odtud přímo do jiných světů, kde to skvěle žije a umírá a lítá a střílí a vůbec funguje!

„A já mámu, asi,“ opáčil Adam, protože na hřišti už nebyla. Ale co je horší? Jiřinova ségra, kterou má Jiřin za totál vopruz, prý asi jako bradavice, nebo plíseň na nohách, protože je otravná a nedá se jí zbavit, a nebo moje máma? váhal Adam v duchu. „Ale ta je v pohodě,“ rozhodl, že máma je lepší.

Doma ale prázdno, mamka nikde, takže se zatím nedozvěděl, jak špatně dopadla. To až později, až se vrátí domů, ale teď tam byli sami. Sami! Bomba! Protože mohli dělat, co je napadne, a napadlo je nedělat nic a jen se dívat na takové ty obrázky, od jakých by je mamka vyhnala, protože tomu nerozumí a nechápe, že to je potřeba a že před nimi každému hned stoupne sebevědomí, protože jsou to sice holky, ale nedělají pitomý ksichty a nejsou protivný a nepiští a neječí, jako ty venku, a... taky nic neskrývají a tváří se krásně, jako by vás milovaly.

„Budeš čumět!“ hlásil Adam. „Jedna je tam fakt nádherná.“

 

„Mami!“ Danielin hlas vklouzl otevřenými dveřmi do bytu, prověřit situaci. Nic, ticho, netřeba se vláčet kilometr k Nikole, ani k Lence, kde by dostaly práci nebo školení, případně obojí, protože její rodiče jsou nemožní a Lenku vychovávají a zdokonalují pořád. Až má z těch školení občas chuť skončit na ulici, bez úkolů, bez dokonalosti a bez domova. „Kdybych byla chytrá! Ale já jsem blbá a voni to nechápou,“ stěžovala si občas plačtivě. Ale teď a tady měla dobrou náladu.

„Skvělý!“ hrnuly se dovnitř.

Ale kde je? vrtalo Daniele hlavou. Že by mě ještě hlídala na hřišti?

Nechala to však být a spěchala do obývacího pokoje, k jejich počítači, aby holkám co nejdřív předvedla toho pošuka, co ji otravuje a se kterým bude sranda, jak jim slíbila.

Otevřely virtuální okno a dveře do skutečnosti se zavřely samy; pořádné okno, žádný titěrný displej telefonu, na kterém se nedá pořádně ani psát, ani číst, ani koukat. Hřiště bylo dávno zapomenuto a nálada skvělá, konečně sranda, konečně se něco bude dít. I Danielině matce se cosi přihodilo a vrátí se rozzářená a s chutí podělit se o zatím ještě nenápadnou, ale velmi hřejivou radost. Ovšem to se dozvíme až později, teď se děvčata vpíjela do rychle se měnících obrazů na monitoru.

„A není to nějakej úchyl?“ strachovala se Nikola.

„Asi jo.“

„Se ho zeptej,“ smály se ty dvě.

„A ty nemáš strach?“

„Mám,“ přiznala se Daniela. „Že mi ho přeberte,“ vyprskla ve smích, a to už se smály všechny tři, natěšené předvést tomu exotovi, jak se mluví otevřeně a bez zábran, a odhodlané se takhle v bezpečí naučit, kdy a co a jak v rozhovoru funguje, a kdy to nefunguje, a jak se to dělá, aby řeč byla zábavná... a přitažlivá... a vzrušující, a...

 

Kluci už dávno zjistili, že něco je na holkáchpřitažlivé a že se tohodá nejvíc najít na fotkách. Ale když si tak prohlíželi ty mlčenlivé a vstřícně usměvavé krásky, zdály se jim pak být lepší i ty živé, ty, co je znali jako strašidla, hrající si na hvězdy.

„Ale někdy jo, někdy jsou hvězdy. Některý,“ zamýšlel se Adam. „Třeba Nikola. Sice taky slepice největší, to nepochybně, ale taky fakt krásná. Krásná slepice,“ obrátil se na Jiřina, pyšný, jak to hezky vyjádřil.

„Krásná slepice je kohout,“ zasmál se Jiřin.

„Jo!“ přikývl. „A nemá žádnej smysl pro humor,“ vzpomněl si, jak dopadl s hrnkem.

„Ta Daniela je teda hezčí,“ dodal Jiřin.

„Daniela?“ zamyslel se, pohled upřený k obrazovce. „Vždyť ani nemá prsa.“

„Má.“

„Malý.“

„Nó...“ váhavě nesouhlasil Jiřin. „Ale kdyby měla velký, tak to je taky hnusný.“

„To jo.“

„Nejlepší jsou tak akorát.“

„Jasnačka!“

„Jenomže takový akorát je nemá žádná.“

„Leda tahle,“ proklikal se konečně ke své virtuální oblíbenkyni.

„Jo. S plastikou,“ nahlédl Jiřin. „A nějak tlustá, ne?“ měřil ji přísným zrakem.

„Spíš vychrtlá,“ nesouhlasil Adam. „Ale krásně se směje,“ řekl téměř zamilovaně. „Hele, jak kouká,“ zíral jí upřeně do očí.

„To jo,“ přitakal Jiřin. „A prsa má dobrý.“

„To jo,“ souhlasil Adam.

„Ale umělý! To musí bejt strašně hnusný,“ oklepal se Jiřin odporem.

„Proč?“

„No když na ně šáhneš.“

„Ale je to hezký.“

„To jo. Ale hnusný.“

„Já bych si klidně šáhnul,“ usmál se Adam. Na ni, na ten obrázek, jakoby čekal, že odpoví.

„Já taky. Ale na normální.“

„A třeba je nemá umělý,“ zastal se jí Adam.

„Daniela je stejně blbá,“ vzpomněl si náhle Jiřin, jak dopadlo jejich setkání.

„Všechny jsou blbý,“ mávl Adam rukou.

„Přesně!“ vzal Adamovi myš. „Na ni kašlu. Stejně nemá prsa!“ se smíchem projížděl další krásky.

 

Holky napsaly zprávu, smazaly ji a napsaly jinou, i tu smazaly a napsaly jednoduché: Ahoj, ale ani s tím nebyly spokojené, ani s dalším: Ahoj, jak se máš? a potom: Ahoj, jak se vede? a dál: Ahoj, co děláš? a poté:Co děláš?a nato: Hele, a proč tě zajímalo, jestli brečím? a pak: Seš tam? Prostě s ničím nebyly spokojené, všechno smazat.

„To máš jedno,“ ozvala se Daniela konečně nahlas, ale kamarádky dál vymýšlely to nejlepší oslovení.

„To není jedno!“ podívala se na ni Lenka vyčítavě. „Klukům je to jedno, ale mně ne. To musí bejt precizní!“

Ty seš úchyl?odeslaly nakonec. Ačekání na odpověď si krátily debatou o tom, jak někdy klukům tu jejich příšernost závidí a v něčem že by chtěly být jako oni, protože... oni se třeba poperou a hned se tomu smějí, když jim přestane téct krev, a když chtějí, tak dovedou skvělé věci, mají přehled a všechno vědí a všechno jim jdeúplně samo, nápady mají fantastické a je s nimizábava a... někdy by prostě každá holka chtěla být jako oni, jako kluci, jen lepší, samozřejmě, protože oni většinou chtějí akorát kopat do míče, nebo do sebe navzájem, nebo jezdit na motorce nebo v autě, aby se zabili, ale hlavně být co nejrychleji a nejlepší, jenže nejsou, samozřejmě, jen si to myslí, leda možná, snad jedině ten Petr z osmičky, co dělá matematické olympiády, ten je fakt boží...

„...já, když ho vidím, když se na něj podívám, ale klidně na fotce, chápeš, jenom ten obličej, tak já bych mu chtěla strašně dát pusu,“ chrlila ze sebe Nikola. „Jenom ho vidím, chápeš, a mě to úplně táhne, jako ho pohladit třeba. Já nevím, proč. Já jsem asi divná,“ upírala zamžené oči do prázdna.

„Nejseš,“ zavrtěla hlavou Daniela.

„Ten se líbí každýmu,“ pokrčila rameny Lenka.

„Nojo, ale ne takhle šíleně,“ nevzdávala seNikola své výjimečnosti. „Ten musí úplně nádherně líbat,“ přimhouřila snivě víčka.

„By ti strkal jazyk do pusy,“ zatvářila se Lenka znechuceně.

„To né,“ bránila se Nikola.

„Von jo,“ šklebila se Lenka.

„Fůj,“ otřela si Nikola tu představu ze rtů. „Ty seš blbá!“ rozesmála se vzápětí, a hned nato se smály všechny tři.

 

Změť oblých křivek a zářivých úsměvů, vlasy nejrůznějších barev, voňavé i napohled, to jednoho unaví. A omrzí. Protože kluci nevydrží dlouho snít a představovat si sebe samotné někde jinde.

„Tahle je skvělá!“ zarazil Jiřin klikání na vílestojící u betonové zdi.

Adam si prohlédl její obličej a když sjel po vlasech dolů, až úplně dolů, hned mu došlo, proč je skvělá.

„Jasně!“ rozjasnil se. Ona totiž měla u levé nohy míč. Skutečný, nádherný kopací míč.

„Co to je?“ přitiskli se oba těsně kobrazovce.

„Barcelona!“ vykřikl Jiřin.

„Jo. S logem!“ řekl Adam důležitě.

„Takovej bych chtěl taky.“

„To bude drahý.“

„Třeba ne! Reklama, chápeš?!“

„Tak se mrknem,“ zavřel Adam galerii nahých těl a vrhli se do hledání míče.

 

Kdyby si holky chtěly jen povídat o klucích, mohly zůstat venku. Jenže seděly u počítače a čekaly na zprávu od Danielinaúchylného ctitele, protože byly zvědavé. I přes tu eventuální možnost, že na druhém konci je nějaký starý tlustý plešoun. Možná jim to přišlo ještě zábavnější, než kdyby tam byl kdosi podobný Petrovi z devítky. Nebo on sám. Protože toho by chtěly vidět!

A konečně dostaly odpověď na svůj dotaz, jestli je úchyl.

Jo, jsem :-) mám rád holky – a to je úchylný... :-)

kolik ti je? napsala Nikola.

„Počkej, na to už jsem se ho ptala,“ zabránila jí to Daniela odeslat.

„A co?“

„Že už je plnoletej.“

„A on ví, kolik ti je?“

„Jsem mu řekla, že jsem starší, než vypadám,“ domlouvaly se, ale pak Lenka vystrčila Nikolu od klávesnice.

já sem za tři krásný holky :-) napsala rychle a rovnouto odeslala.

Dobrý, čekaly ty dvě, co bude dál.

To bych rád viděl, přišla odpověď. A Lenka, jak byla v ráži, hned pokračovala:

máš smůlu, darling... ;-)

Mám. Já vím :-(

„Počkej,“ vsunula se Daniela ke klávesnici.

Nebreč, si najdeš nějakou, aby tě měla ráda... napsala

i když seš hnusnej :-)přidala se smíchem Lenka.

„Napíšem mu, že bysme ho taky chtěly vidět?“ ptala se Lenka.

„Já nechci,“ ozvala se Nikola, stojící jim za zády. „Co když je fakt hnusnej?“

Jasně. Najdu. A hezkou. Ty nejseš hezká, viď? :-)přišla odpověď.

„Napiš mu, že je hermafrodit,“ smála se Nikola.

„Co to je?“ zajímalo Lenku, ale téměř současně přišel alší text:

Jinak by ses za sebe nestyděla LOL

„To je zmetek!“ zlobila se Lenka.

Nebuď drzej! odešlaDanielina odpověď.

WTF Já se za sebe teda nestydím!!!!! připsala hned Lenka.

Stydíš, přišlo.

už jsme slyšeli...pokračovala Lenka, ale dřív přišlo:

Ale mně to nevadí, že seš ošklivá, já mám ošklivky rád ;-)

„Mu pošlem snad fotku, ne, ať vidí,“ mračila se Nikola.

„Jo! Vyfotíme si prdel!“ chechtala se Lenka.

„Tři nahatý zadky,“ rozechvěl smích i Danielu. „To bude čumět jak Demele při těláku!“

„Taky úchyl,“ souhlasila Lenka.

Ale tebe nemám rád LOL přišlo pokračování.

„Tak mu pošlemZuzanu, jako fotku,“ vyprskla Lenka.

„To je blbý,“ kroutila hlavou Nikola.

„To je dobrý!“ opravila ji Lenka.

A koho máš rád? napsala Daniela.

Svýho psa! ;-)

„On má psa, jó?“ divila se Lenka.

„Třeba kecá,“ krčila rameny Daniela.

„Tak to Zuzanu nebude chtít, když má psa,“ smála se Lenka.

A tvoje oči, přišlo pokračování.

„Ukaž,“ podívala se Lenka Daniele do očí. „To nechápu!“

Oči nemáš ošklivý, já vím ;-) dorazilo vzápětí.

omg já jsem za tři krásný! připomněla mu Lenka. a co máš krásnýho ty? ukaž! připsala rychle a tleskla rukama, jak byla se sebou spokojená. I Daniela zvědavě sledovala, jak ten kdosi odpoví, když tu se za nimi ozvala Nikola, že už musí domů.

 

Kluci potřebují akci a berou, co je tady a teď.Adam s Jirkou hledali jen krátce, než z pavučiny nejrůznějších informací vymotali objev, že fotbalových míčů s logem FC Barcelona je spousta za pár stovek, a pak jsou jiné, přímo od klubu, a ty stojí přes tři tisíce a nejsouani moc hezké. A jsou tam, kdesi, zatímco Adam s Jiřinem sedí tady a... byli by se začali nudit, kdyby Adam neřekl:

„Dáme fotbal?“

„Co máš jinýho?“ zeptal se Jiřin.

„Dáme fotbal,“ řekl Adam ještě jednou, teď už bez otazníku na konci, a Jiřin se nevzpíral. Dali fotbal a hráli jako draci, jelikož nebylo třeba si něco představovat, tady se viděli – a slyšeli jásot diváků a na vlastní kůži cítili vzrušení ze hry, jeli naplno a ze všech sil, byť jeden s větším štěstím.

„To je to rameno!“ rozhodil Adam rukama a schválně zasyčel bolestí.

„Kecáš,“ poznal hned Jiřin.

„Ty seš idiot!“ zlobil se Adam, že simuluje tak průhledně.

„Neumíš prohrát,“ smál se Jiřin dál.

„Na počítači,“ ušklíbl se Adam opovržlivě. „Na hřišti nemáš šanci!“

„Neumíš prohrát,“ smál se Jiřin, který už chtěl jít domů, ale jen tak, bez rozruchu, se mu to zdálo nudné. Vyměnili si tedy ještě pár jedovatě bodavých poznámek a nakonec se rozdělili. Naštvaní, uražení, ale spokojení.

 

I holky se už částečně rozešly. Žádné: „Nechoď ještě,“ ani: „To je škoda,“ a tak podobně nepomohlo, dveře se za Nikolu zavřely – a v tu chvíli se tón hlasů změnil.

„Je divná.“ - „Viď. Nějak. Poslední dobou.“ - „Se strašně změnila.“ - „Prej ji to nebaví!“ ušklíbaly se holky, zatímco se na monitoru zobrazovaly nové zprávy, které však nikdo nečetl:Nemáš chuť do někoho, třeba do mě praštit? :-) Potom: neurazila ses? ;-) A třetí: Přeju krásně nudnou noc a těším se, že nikdy nepoznám tvou ošklivost.

„Ona má zrovna co mluvit,“ rozhořčovala se Lenka. „Když přitom sama chodí s klukama někam pařit nebo co,“ odmlčela se, a protože Daniela se tvářila zvědavě, pokračovala, že se tam Nikola měla i svlékat. Říkala to jakoby nezaujatě; napjaté očekávání reakce však na ní bylo dobře znát. A Daniela nezklamala.

„Jako do naha!?“ vyjelo z ní.

„To nevím. Ale asi jo.“

„A jak to víš?“

„Od ségry. Že to slyšela od kluků.“

„Jako fakty, jo?“ zírala Daniela vytřeštěně. „To já bych teda ani náhodou.“

„Já mít její prsa, tak klidně,“ zasmála se Lenka. „Kecám,“ dodala hned nato a začetla se konečně dozpráv.

Nápodobně, odpověděla na jeho poznámku o ošklivosti.

„Mně se to nezdá,“ přemítala Daniela o Nikole. „Ona je prdlá, ale...“

„Třeba to není pravda. Já jsem to neviděla,“ řekla, a při tom ťukala do klávesnice: Seš tam? a vzápětí ještě: Úchyle..??? Zbytečně. Neodpovídal.

„Nějak nám usnul,“ odvrátila se od počítače.

„Nebo uschnul,“ zasmála se Daniela.

„Nebo zvadnul, chudák,“ přidala s rozverným výrazem Lenka. „A nebo má rande s Nikolou. Ona by toho možná byla schopná,“ zaškaredila se.

„Třeba ne.“

„Já bych už taky chtěl mít kluka,“ přiznala se Lenka náhle.

„Já bych chtěla spíš bráchu,“ usmála se Daniela.

„Bráchu???“ Na co? Aby se ti taky zamiloval do Nikoly?!“ ušklíbla se jedovatě.

„Já chci taky, aby se do mě všichni zamilovali!“

„Tak se svlíkni jako vona.“

„To úrčitě!“ vyprskla Daniela.

„Co je na tom?“ divila se Lenka. A pak se postavila, sjela pohledem svou postavu a koketně si povyhrnula tričko. „Líbím?“ začala se vlnit a tričko sunula výš a výš, a ještě výš, až skoro...„A to nebudu ukazovat!“ shodila ho zpátky těsně před tím, než by se bylo objevilo její probouzející se poprsí, zatím jen velmi lehce zřetelné pod tričkem. „Nejsem blbá,“ posadila se.

„Ale ty ses taky změnila,“ musela Daniela vyslovit, co ji při tom napadlo.

„Jo? A jak?“

„Seš taky taková... divná. Někdy,“ mluvila vážně.

„Určo!“ zavrtěla Lenka hlavou. „Ty seš divná. Ona chce bráchu!“ znovu zavrtěla hlavou, a navíc i očima zakoulela a začala se smát.

„To jsem říkala jen tak,“ bránila se Daniela. „A ty myslíš, že... s nima to..? Nikola...“ vrátily se jí myšlenky zpátky a ona je pronášelarovnou nahlas, jak se jí rodily v mysli.

„To těžko asi,“ zavrtěla hlavou Lenka.

„Já bych teda ještě nechtěla ani náhodou.“

„Já jo,“ špitla Lenka, na Danielin vyděšený pohled ale upřesnila, že ne teď.

„Jo, tak to jo,“ uklidnila se Daniela. „To já taky. To je jasný. Někdy. To jo...“

„S Jiřinem!“

„To uber, to ani nikdy,“ rozesmála se Daniela.

„Tak s kým?“

„S tím úchylem!“ přiskočila k počítači.

„Už je pryč.“

„Tak mám smůlu. Zůstane ze mě stará panna. Ach já nešťastná...“

„To máš blbý.“

„Půjdu do kláštera,“ pokrčila rameny.

„To máš blbý.“

„Ale do chlapskýho!“

„Ty seš koza!“

„Jo! A budu tam dělat zahradníka!“

„Jasně. Budeš koza zahradníkem.“

„V mužským klášteře!“ chechtaly se obě.

„Stejně, tam to musí smrdět.“

„Na zahradě ne.“

„Tak jo, tak já bych tam chodila za tebou.“

„A na noc bysme se musely zamykat!“

„Proč?“

„No aby...“ poznala na Lence, že to nebyla otázka, ale výzva. „Tak ne.“

„To bysme byly blbý!“

„A my nejsme blbý!“

„Jasně“ smály se tomu neskutečnému světu společných fantazií. Než se pak rozešly také, usměvavé – ale nějak vnitřně nespokojené.