Fotbal - do dvacáté třetí kapitoly

 

RUKAVICE

 

„Nebyl debil, chlape!“

Tímhle způsobem naznačil Jiřin Adamovi, že seknout po nepovedeném turnaji s fotbalem není dobrý nápad. Jenže Adam se toužil předvést jako hvězda – a dostal kopanec! Chtěl změnu – a dostal bolestivé znamení, že fotbal není jeho osud. A svoje nové rukavice věnoval Jiřinovi. Že končí.

„Slavnej fotbalista ze mě stejně nebude, to je jasný, to už jsem pochopil, a co sebudu jenomplácat na hřišti jak debil, to mě teda fakt nebere.“

Ani Jiřina nezajímalo plácat se na hřišti jako debil.

„A co chceš dělat jinýho?“ zeptal se.

Jenže Adam to měl promyšlené.

„S Simonou?“ vykulil Jiřin oči, když se dozvěděl jeho plán, že bude chodit normálně ven, ne jen na hřiště, ale i do města, někam, kde to žije a kam chodí ostatní, a že má v plánu se někde potkat s Simonou, ano, právě s tou z áčka, jen tak náhodou, když by se třeba někde venku opalovala, nebo by někam spadla a potřebovala pomoc, nebo by někde seděla a bylo by jí smutno...

„Vždyť je pitomá,“ rozcuchal mu Jiřin sladkou vizi.

„Ale krásná, to teda uznej,“ nedal se Adam.

„No,“ zaváhal Jiřin okázale. „Já si teda radši kopnu do míče, než do ní.“

„Nó,“ zaváhal s podobnou strojeností Adam. „To já taky,“ rozesmál se. „Tak naval zpátky rukavice, ukecal's mě,“ natáhl ruku a za chvíli už kráčeli směrem ke hřišti.

 

Někdo možná nechápe, proč to kluci zkoušejí znovu a znovu, pořád dokola, ač je jim dávno jasné, že skvělí nikdy nebudou? Proč se tak honí a trápí, když jim to nejde a ani nesluší? ptala by se zřejmě nejedna divačka. Kluci ale tak nepřemýšlejí. Oni se i na tréninku cítí jako na mistrovství světa; dát gól je prostě skvělé vždycky, a vystrčit míč z branky nad břevno, to je neskutečné blaho, ať už na vás střílel Maradona, nebo Mára Donát ze šesté bé. A že na ně trenér huláká: „Co se tam motáš jako baletka?!“ - „Kde máš nohy?! Na zemi! Tak s nima pracuj!“ - „Nelítej jako prase, mysli u toho!“ - „Hejbej se!“ - „Co tam čumíš na zem, zvedni tu palici!“

No a co?

I na mistry světa trenéři hulákají. A kdo chce výsledky, musí makat! Protože kdo má výsledky..!?

„Stejně bych jednou chtěl bejt dobrej,“ přiznal se Jiřin po tréninku. „Ale fakt dobrej, jako hvězda, chápeš, protože to by pak za mnou holky chodily samy!“

„A čekaly by před šatnama,“ smál se Adam.

„A cpaly by se dovnitř.“

„Až do sprchy!“

„Že jako pro podpis.“

„By škemraly.“

„Já bych je vyhodil.“

„Já bych se Simoně podepsal.“

„Na břicho!“

„Nebo na prsa!“

„Každej na jedno!“

„A já bych si ji vzal domů!“

„Seš blázen?!“ předháněli se. „Všechny! A někam do klubu! Na mejdan! Pořádně to rozjet!“

Adamovy rty se příjemně roztáhly.

„To by bylo dobrý,“ přikývl.

„To by bylo skvělý!“ opravil ho Jiřin.

 

 

ZAPRÁŠENÝ PATNÍK

 

Nedozvědět se od Simony, že se na ni Petr ptal, cítila by k němu Daniela zřejmě až do smrti jen nenávist. Jenže se prý o ni zajímal, pověděla jí Simona spolu s omluvou, že vedle takových kluků vždycky udělá nějakou kravinu, protože jsou blbí, ale ona to tak nemyslela a...

„A co říkal?“ zajímalo Danielu. A nic jiného.

„Nic. Jak se jmenuješ. A že seš hezká.“

„Jako fakt, jo?!?“ nemohla uvěřit.

„A chová se jak debil,“ musela ještě připomenout Simona, ovšem Daniela už se nedala rozptylovat, utopená v představách, ve kterých se Petr nechoval jako debil.

Ano, kdyby tak skutečnost musela svou existenci odvíjet z klubka snů a tkát podle představ, byl by svět úplně jiný. Lepší, než jak vypadá, když se životní příhody skládají samy, bezohledně a proti všem. Nebo proti mně určitě, říká si Daniela občas, když se její plány neplní, jak si přála, a každý si říká a dělá, co chce – a ne, co chtěla ona. Jako naschvál. Slova do sebe nezapadají, ale řítí se klikatě do bezedné propasti, odkud se nakonec vždy ozve jen studené šplouchnutí.

„Kam jdeš?“ ozvalo se za ní.

„Nikam,“ ohlédla se. „A ty?“

„Já za tebou.“

„A proč?“ uhnula schválně očima.

„Protože se mi líbíš,“ posunul se jejímu pohledu do cesty.

„To by moh říct každej,“ obrátila se k němu zády.

Nebo ne!

„To říkáš každý holce?“ podívala se mu do očí.

„Vůbec!“ vrtěl hlavou, překvapený, jak ji cosi takového mohlo napadnout.

„Kecáš!“ strčila do něj prstem.

Nebo ne!

„Tak jenom mně?“ dál se propadala do jeho krásných očí...

 

...kdyby přání bylo rozkazem a kdyby svět poslouchal, musel by jí Petr už dávno vyjevit, že na ni pořád myslí a že to sice nechápe, ale je to tak a on by ji chtěl hladit a líbat, třeba jen opatrně a nesměle, aspoň ze začátku; a nebo, kdyby měl rozum a oči, přišel by na to sám, co má udělat, a dávno by to udělal...

 

„Já ti pomůžu. Jestli chceš,“ usmál se na ni, když mu prozradila, že jí nejde matyka.

„Já jsem ale na matyku blbá,“ zamrkala na něj žertovně.

„Ty?“ nevěřil. „Nevěřím!“

„Ti to předvedu, jestli chceš,“ smála se.

„Nevěřím,“ zopakoval, protože kluci mluvívají takhle jednoduše.

Nebo ne!

„Ty umíš všechno,“ mávl rukou.

Nebo ne!

„Za to může učitelka!“ plácl se do dlaní, jak to kluci dělají, když na něco přijdou. „To je jasný,“ upíral na ni pohled, který naprosto jasně říkal, jak je krásná a že by chtěl jít vedle ní a dívat se na ni, a kdyby jí to nevadilo, vzal by ji za ruku, nebo rovnou do náruče a odnesl by ji kamsi daleko, pryč, někam... kamkoli. Pokud by souhlasila. A ona by souhlasila!

 

Jenže ve skutečnosti, v té opravdové skutečnosti, co není utkaná ze snů a představ, se věci kroutí jinak, divně a nepochopitelně. Tam ji prostě jen mine a nejvýš po ní sklouzne okem, jako by tam místo ní stál zaprášený patník. A nebo pitomě zavtipkuje!

Proč? divila se. Proč, když umí tak krásně koukat, proč se nepodívá na mě? vzpomínala, jak se jednou musela až zastavit a nevěděla, co s očima, jak moc se chtěla dívat do těch jeho, ale zároveň měla strach se tam dívat, aby nepoznal, aby neuhnul, aby neodmítl... Jenže ty jeho kouzelné oči ji vůbec neviděly. Prostě nic, podraz, nulový zájem. Přitom zrovna On by to měl tak jednoduché, říkala si. Jemu bych nezazlívala ani, kdyby se choval trapně a říkal hlouposti a koktal, nebo kdyby po mně něčím hodil, jako Dominik. On by mohl, od něj bych to vydržela. Jenže on by to neudělal, po mně hází ohryzaná jablka jen dementní Dominik a vyhuleně při tom čumí, vomako úchylný, musela se Daniela zasmát, i když to vůbec nebylo k smíchu. A pak ji napadlo, že ji Dominik možná chce. Možná má také svoje sny o tom, jak mě trefil ohryzkem a jak... Ta představa jí otřásla a nakonec byla ráda, že přání nejsou rozkazem. Protože co kdyby náhodou byly Dominikovy sny silnější než ty její? Nebo kdyby si Petr přál nosit na rukách Simonu... A kam asi? To by bylo peklo!

 

 

NIKAM

 

Běh života vážně nejde podle lidských přání, jako telenovela, pitomě a bez nápadu, i když... Ale ne; skutečnost je někdy pitomá, to jistě, ale nápady mívá – neskutečné.

Adam seděl před školou a čekal. Ve čtvrtek se učí dlouho a pak se jde přímo na trénink; chodit domů nemá cenu. Spolužáci z áčka šli kolem, a mezi nimi Marek.

„Kam jdeš?“ zavolal na něj, protože odcházel jinam. Jenže Lenka s Danielou šly vedle něj, blíž k Adamovi, a zastavily se, co to Adam chce.

„Nikam,“ odpověděla Daniela.

„Musím ještě dom,“ houkl Marek přes ramena spolužaček a pospíšil si.

Trapas!

Holky by už už cosi otráveně odsekly, Adamovi se však zablýsklo v očích. Nikam..? Kde to je?

„Tam je nuda, ne?“ řekl.

„Nevotravuj,“ ušklíbla se Lenka, která by zjevně nejraději zmizela.

„Proč myslíš?“ chytila se Daniela.

„Pojď,“ vrhla na ni Lenka odmítavý pohled.

„Protože tam nic není,“ odpověděl Adam.

„To je právě dobře, ne?“

„Co jako?“ nechápala Lenka.

„Tak to zkontrolujem?“ postavil se Adam.

„Klidně.“

„Co blbneš?“ sjížděla ji Lenka nevěřícím pohledem.

„Tak kupředu, levá,“ vykročil Adam pravou nohou.

„Vy jste blbý,“ kroutila se Lenka.

„Pojď s náma,“ obrátila se k ní Daniela.

„Nejsem prdlá. To je o ničem.“

„No a co? Mluvit o ničem je nejlepší. To zvládneš,“ smál se Adam.

„Já bych šla,“ vyšlo z Danieliných úst málem omluvně.

„Si běž,“ vyrazila Lenka pryč, a Daniela už jen krátký okamžik váhala – a vyrazila také.

Za Adamem.

 

Cesta do nikam za hovoru o ničem. Dali byste se zlákat? Šli byste?

Jsou dva druhy lidí. Jedni by šli – a druzí ne. Jedni s radostí – a druzí ani náhodou. Jedni by si podloudnou neurčitost slov nikam a nic užívali, a ty druhé by naopak taková nejistota drásala: Jak se bavit o ničem? A kam jít nikam?! Vždyť to nedává smysl! A v současném paradigmatu je nesmysl bezmála peklem. No a co? řekli by si možná ti první, když pocit, se kterým se do ničeho pouštějí, je vcelku příjemný.

„Ale proč?“ tápaly kamarádky nad smyslem takového konání. „Aby's ho sbalila? Nebo ne? Tak proč teda?“

„Bacha, možná tě chce sbalit!“ domýšleli by si nebezpečnost takového počínání kluci.

„Jen tak?“ nevěřily by jedny a nevěřili by ani druzí, a snažili by se zjistit, PROČ to dělají, CO tím sledují a JAK na to přišli.

Jenže ti dva si prostě jen vyzkoušeli, jaké to je. Co? Nic. Nic zvláštního.

Jen jít – nikam, a mluvit – o ničem. Fakt o ničem, smáli se.

„A kde jste teda byli?“ ptala se Lenka, zvědavá a nechápající, jak se Daniela může jen tak někde procházet s klukem, navíc s tím Adamem. Kde byli? Co tam dělali? A proč tam šli? Spolu!

„Jenom tak,“ byla Danielina odpověď.

„A ty ho teda chceš?“ opakovala znovu a znovu stejnou otázku, jelikož „ne“ pro ni nebylo uvěřitelnou odpovědí.

„A ty s ní chceš chodit?“ zíral Jiřin nechápavě. „Vždyť je blbá!“

„Vždyť je hroznej!“ divila se Lenka znechuceně.

„Že jo,“ smála se Daniela. „To se mi právě líbí, jak je hroznej.“

„Myslíš?“ smál se Adam. „Ale hezky blbá, ne?“

„A co ti řekl?“ ptala se Lenka.

„A cos jí říkal?“ zajímalo Jiřina.

„Nic,“ odpovídali. I když to samozřejmě nebyla úplná pravda, oba s tím souhlasili a oba to tak cítili. Nic zvláštního neřekli ani neslyšeli, ale bylo to...

„Mně se nelíbí,“ snažil se to Adam Jiřinovi objasnit. „Ale... to je zajímavý, jak mluví, to dělala a řekla a myslela, to se mi líbí, to je takový... zajímavý,“ usmíval se a bylo mu lhostejné, že Jiřin zírá nechápavě. „Nebo jak se směje,“ vysvětloval, jako by to chtěl objasnit i sám sobě. „Ty se směješ jako nějakej lachtan, nastydlej, ale holky se smějou... hezky,“ pokrčil rameny, že jinak to říct neumí.

„Lachtan, jo?!“ vyjel na něj Jiřin. „A jak se směješ ty?!“

„Normálně.“

„Normálně jako dement!“

„Ty máš co říkat, ty lachtane nastydlej, dementní...“

„Ty seš normálně zaláskovanej, ty vole!“

„Asi do tebe, ne, to určitě,“ špičkovali se navzájem.

„A kde jste teda byli?“ vyptávala se Lenka.

„Šel na trénink.“

„A ty?“

„Já domů. A ukázal mi tu stavbu, rozestavěnou, že se tam chodil dívat, když kluci trénovali a on nechodil...“ snažila se Daniela říct aspoň něco.

„A to tě zajímá?“

„Ne,“ zasmála se.

„A vy jste tam byli spolu?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou.

„Ty seš fakt divná,“ zamračila se Lenka. A myslela to vážně.

A Daniela jen pokrčila rameny, protože jí to bylo jedno. Fakticky.