Fotbal - do třicáté kapitoly

JÁ BYCH RADŠI BRÁCHU

Člověk umí nejvíc překvapit sám sebe. A jde to ztuha, vysvětlit si potom, že nechtěl to, za čím šel; že o to nestojí, přestože za tím jeho oči už tak dlouho zvědavě bloudí. Můžu snad za svoje oči?! namlouval by si možná. Marně. Ať si mysl nalhává, co chce, jeho zvídavé oči jsou jím samotným a jakkoli zatím nevědí, co to je a proč je to láká, už tuší, že to je ono... Jako to vědí nohy, když za tím samy kráčejí, a jako to ví i rozum, když se brání na to jen pomyslet.

Na opuštěnou stavbu se nesmělo. Byla obehnaná červenou páskou, ale nikdo ji nehlídal. Nikoho nezajímala a nic se tam nedělo. „Doba je šílená,“ komentoval to kdosi na stavebním úřadě. A měl pravdu. Jen Adam s Danielou se tam chodili dívat na město. A na sebe, když přicházející Adam spatřil na zídce u vchodu sedět Danielu.
„Co tady děláš?“ zavolala dřív, než se Adam stačil z dálky ozvat. Protože ona sem přišla malovat, však má v ruce skicák a v něm pár náčrtků, tak co? Ale on?!
„A co ty?“ došel až k ní. „Maluješ?“ chtěl nahlédnout, ona však obrázky rychle schovala.
„Nic,“ zavrtěla hlavou a zkoumavě si jej prohlížela.
„Líbím se ti?“ zasmál se.
Přimhouřila oči a zkoumala ho ještě pozorněji.
„Ty se mnou chceš chodit?“ zeptala se. A znělo to, jako by se ptala, jestli mu smrdí nohy.
„Nejsem pako!“ vytřeštil oči.
Danielu by taková odpověď uspokojila. Kdyby se necítila uražená.
„Ty se mnou jo?“ zeptal se, když mlčela už moc dlouho. A znělo to, jako by se ptal, jestli ráda očichává smradlavé nohy.
„Ani vůbec,“ zasyčela.
„Nejseš pako,“ napověděl jí Adam.
„No to si piš!“ odsekla, ale vzápětí se oba rozesmáli.

Oblohu nad městem halily podivně bachraté mraky, místy roztrhané a narůžověle prozářené sluncem, místy až temně husté. Adam vběhl dovnitř a za chvíli se objevil v patře, v prázdném okně, do kterého musel skočit přes schodiště.
Daniele se až zatajil dech, když ho tam viděla vrávorat. Nespadni! vyšlo z ní málem, ale včas se ovládla a chvíli koukala na oblohu, jako on.
„Vlastně jsem ti chtěla říct...“ obrátila se, ale pak seskočila a vyběhla za ním, aby mu tam pověděla hezky z blízka, že ten jeho Olda je pěknej hajzl.
„Můj?“ namítl. „Snad tvůj, ne?“
„Mámy,“ opravila ho znechuceně. „Včera jí prej řekl, že se vrátil k té tvojí,“ hleděla na něj s výčitkou. „A moje z toho šílí.“
„Fakt?!“ skočil Adam z okna dolů. „Ta je blbá,“ kroutil hlavou. „Já tomu věřím,“ podíval se na Danielu, ale hned očima uhnul pryč, ven, zamračený na celé město. Na celý svět.
„Není blbá...“ namítla.
„Tak proč dělá takový blbosti?!“
„Asi ho má ráda.“
„No právě! Vždyť to říkám!“ vztekal se Adam. „Prej nemá na normálního chlapa čas,“ sklopil zrak dolů. „Už je snad dost stará, aby měla rozum!“ nakopl odloupnutý kousek betonu a rozběhl se za ním, aby jím po chodbě kopal jako s míčem.
„Já jsem taky někdy blbá,“ prohodila ze soucitu s těmi, o kterých se bavili. A ty pořád! napadlo ji, když ho tam viděla pobíhat za šutrem. Ale neřekla to.
„Ty?“ zastavil se. Udiveně. Nevěřícně. A Daniele byla taková reakce příjemná.
„Jo,“ pokrčila rameny. „Si nechám všechno,líbit. Nerada se hádám a... jsem blbá,“ skoro se pochlubila.
„Ty ani náhodou,“ prohodil Adam a znovu se pustil do okopávání kamene.
„Jo?“ přimhouřila oči.
„Mně se to líbí,“ řekl a nahrál jí kámen. Daniela se však ani nepohnula a kámen jí narazil do boty, kterou si okamžitě začala čistit. „Ale Simona je hezčí,“ dodal se smíchem.
„Ty seš...“ zaškaredila se. „...blbej!“ dodala s rozverným úšklebkem.
„Já si to můžu dovolit,“ usmál se. „Ale mámy už maj mít rozum!“ zachmuřil se.
„Jo!“ přikývla rozhodně Daniela. „A tátové taky!“ maličko ustoupila a nepříliš povedeným kopem poslala kámen zpátky Adamovi.
„Dobrý,“ zastavil ho s pochvalou. „Můj táta je blbec,“ řekl a poslal jí ho znovu.
„Můj taky,“ uhnula a kámen ji minul. „Ale já ho mám ráda.“
„Já...“ chtěl říct, že on ne, ale nedopověděl. „Proč?“ zeptal se místo toho.
„Nevím,“ natahovala se Daniela do výklenku, ve kterém seděl Adam před chvílí.
„Já taky nevím,“ řekl Adam a udělal jí z rukou oporu, aby se na ni mohla postavit a vylézt tam.
„Ty ho máš fakt ráda?“ zeptal se, když tam seděli vedle sebe a dívali se na město a mraky nad ním.
„Jo,“ přikývla.
„Já taky,“ řekl zamyšleně. „Fakt,“ přikývl s vážným, téměř smutným obličejem. „To je stejně divný, takovej blbej svět, viď? rozhlížel se kolem. „Třeba ty mraky,“ zasmál se.
„Ty mraky jsou náhodou hezký,“ zasmála se Daniela. „Ale víš, co je divný?“ obrátila se k Adamovi. „Že jsou naše mámy stejně blbý.“
„Jo,“ odfoukl znechuceně.
Daniela se však pojednou zatvářila jinak, veseleji a vstřícněji.
„To seš skoro jako můj brácha!“ vyhrkla.
„Ty máš bráchu?“ zarazil se Adam.
„Ne,“ zakoulela očima, že to musí vysvětlovat. „Ale máme oba praštěný mámy...“
„A ty moje ségra!“ došlo to Adamovi. „Já bych radši bráchu,“ uvědomil si, ale pak se na ni obrátil: „A měli bysme společnej pokoj?“ zasvítily mu oči.
„Ty seš..!“ odmítla takové řeči.
„A chodila bys tam v kalhotkách..?“ smál se on čím dál zářivěji.
„Tak ne, žádnej brácha!“ zamávala si rukama před obličejem a snažila se slézt dolů.
„Škoda,“ seskočil Adam. „To by se mi líbilo,“ chtěl jí pomoct, ona však odmítla a slezla sama.
„Ty seš jak malej,“ zamračila se, když dopadla do prachu.
„Náhodou by ti to určitě slušelo.“
„Co?“
„V těch kalhotkách,“ znovu se rozzářil.
„To určitě,“ zavrtěla hlavou a snažila se pohledem zkontrolovat, jestli má špinavý zadek. „Nejsem špinavá?“ obrátila se k němu.
„Přes kalhoty to není vidět,“ řekl, a rovnou preventivně uhýbal z dosahu její ruky.
„Hele,“ začala i ona laškovat. „Nemáš ty náhodou na takový věci ještě dost času, brácho?!“
„No a co? Koukat snad můžu,“ odvětil bleskurychle.
„To můžeš, jo. Třeba na Simonu.“
„Proč na Simonu?“
„Tak,“ hleděla kamsi jinam. „Je to kočka, ne?“ ucedila.
„To jo,“ uznale přikývl, jak se mu vybavila před očima. „Ale ty seš lepší,“ pohlédl na Danielu významně.
„Kecy,“ odmítla.
„Fakt,“ nechtěl odvolat. „O sto procent. O tisíc procent!“ znovu se rozběhl pro kámen.
„Vidíš,“ řekla po chvíli. „A ona říká, že seš pako.“
Adam se zarazil. A Daniela by se nejraději propadla do země, jak si připadala blbá, že mu to řekla.
„No a co?“ řekl pak zasmušile. „Já jsem rád pako,“ zasmál se a nakopl kámen proti zdi, takže se rozpadl a on pak musel hledat největší, použitelný kousek, zatímco si jej Daniela závistivě prohlížela, jak může něco takového říct a necítit se blbě.
On se pak ale rozběhl po oprýskaných betonových schodech bez zábradlí o patro výš. A za chvíli se pro Danielu vrátil, ať jde také, překvapený, že nešla sama.
Pomalu tedy stoupala za ním a sledovala, jak se do prachu otiskuje vzorek jejích podrážek, a s každým krokem se snažila vytvořit ještě lepší otisk.
„Řekni Simoně, že už se mi nelíbí,“ volal shora. „Že se mi líbí... Zuzana!“ smál se.
„Ty seš blbej,“ zastala se jí Daniela. „Ona za to nemůže.“
Adam se vrátil na konec schodiště, kam teprve měla dorazit.
„Víš, že už není panna?“ zeptal se.
„Co?!“ vytřeštila oči. Vždyť je jí... kolik? Už třináct, ale stejně, proletělo jí hlavou.
„Kluci to říkali,“ dodal Adam, sotva dorazila na horní chodbu.
„Třeba kecaj,“ vrtěla hlavou. „Mně taky holky říkaly, že...“ zarazila se.
„Co?“
„Že Simona taky...“ nedopověděla.
Adam se zasmál.
„Simona?“ zopakoval s přehledem. „Simona na sebe nedá ani šáhnout.“
„Simona?“ zopakovala pochybovačně.
„Ani šáhnout, prej!“ dodal s nejvyšší důvěrou ke zdroji té informace.
„Ale... Jestli ta Zuzana taky...“ nemohla se Daniela zbavit pochybností.
„Zuzana je blbá,“ znovu se vzdálil, tentokrát aby se dostal do výklenku nad schodištěm. „Tady,“ ozval se vzápětí přímo nad Danielou.
„Ona možná spíš chce,“ zamýšlela se ona. „Třeba aby ji měl aspoň někdo rád...“
„Vždyť je hrozná,“ uhnul Adam hlavou.
„Ona za to nemůže.“ zamračila se.
„Já taky ne,“ ozval se Adamův hlas.
„Seš hnusnej,“ strkala mu do nohou, plandajících z výšky. „Ale co furt Simona, nebo Zuzana?! Mě to nezajímá,“ hledala, jak se k němu dostat, ale nešlo to, postavila se tedy k otvoru pro okna a vyhlédla ven, dolů, na svoje papíry, ležící před vchodem na zemi. „Co třeba ten Petr, jestli ho znáš, ten z osmičky...“ mluvila nenápadně z okna; tak nenápadně, že jí až maličko přeskakoval hlas.
„Tobě se líbí?“
„Ne. Ale kdyby, tak bys mi ho rozmlouval?“ obrátila se k Adamovi. „Jako brácha třeba, co bys mi řekl? Kdyby se mi líbil.“
„Jako brácha?“ Adam přeskočil na jiný dlouhý úzký parapet a snažil se po něm jít. „Jako brácha bych ti řekl: Hele, ségra, na to máš ještě dost času,“ zasmál se.
„Ty seš blbej,“ zasmála se i Daniela.
„Ne,“ zavrtěl hlavou, když z parapetu spadl. „Jako brácha bych ti řekl: Nebuď blbá!“
„Proč blbá?“
„Protože on je... něco jako ten Olda.“
„To teda není! Je krásnej! A chytrej!“ namítala, jenže Adamovi to přišlo směšné.
„A pro všechny...“ doplnil.
„Fakt?“ znejistěla.
„Pro tebe ne,“ zvedl významně obočí. „Jenom pro ty, co jsou do něj šíleně zamilovaný, jak je krásnej. A chytrej,“ smál se.
A na to se Daniela pustila sama dolů po schodech.
Adam za ní.
„Máš hezkou prdelku,“ oznámil jí téměř dole.
„Jo?“ hledala, jestli to neříká, protože je tam špinavá. „Ty seš puberťák,“ zakroutila nato povýšeně hlavou.
„Nejsem,“ hájil se Adam. „To je normální, za to chlapi nemůžou,“ dodal s vážnou tváří.
„Kecy,“ ušklíbla se Daniela, obrácená zády ke zdi, aby ji nemohl trapně okukovat.
Adama vzápětí napadlo říct, že má také hezká rodidla, ovšem... Raději to nevyslovil, jen se tomu nahlas zasmál.
„Čemu se směješ?“ zajímalo Danielu.
„To je sprostý,“ zavrtěl hlavou.
„Tak mi to neříkej!“ vyhrkla, aby konečně pochopil, že na jeho sprosťárny není zvědavá.
Jenže byla zvědavá a zkoumavě si ho prohlížela a čekala, jestli to neřekne sám, aby mu pak mohla vynadat, že to neměl říkat.
On se však jen provokativně tajnůstkářsky usmíval. Nebo šklebil, to spíš.
A to bylo nesnesitelné.
„Pošeptáš mi to?“ zeptala se.
Adam zaváhal, ale potom se k ní opatrně přiblížil – a pošeptal. A hned uskočil dál.
„Ty seš hnusnéj!“ obrátila se k němu zády a seběhla dolů, před budovu, kde začala sbírat svoje obrázky.
„Mně to nezajímá,“ volal za ní z okna. „Ale Jiřina by to možná zajímalo. On tě miluje. Teda než si to posral, na tom hřišti,“ opravil se.
„Nebuď tak sprostej,“ ohlédla se vyčítavě.
„Proč? Já tě nemiluju, tak ti to může bej jedno. Hovno ti je po tom,“ dodal s provokativním smíchem. Na její znechucený pohled ale couvl: „Tak ne, tak: Prd je ti po tom. Kompromis. Bereš?“
„Mluv si jak chceš,“ ušklíbla se. „Ale přede mnou nemluv jako buran z balíkova.“
„Buran z balíkova? Co to je?“
„To říkal táta. A seš to ty, když mluvíš hnusně.“
„Buran z balíkova...“ zopakoval si Adam ještě jednou. „Tak jo,“ řekl. „Tak nebudu buran z balíkova. Když tak hezky prosíš.“
„A kdybych mohla,“ spustila strojeně, „poprosila bych ještě, abys tomu Jirkovi řekl...“
„Mluv normálně!“ napomenul ji Adam, přece jen raněný, že je za burana, a seběhl také dolů.
„Jak normálně?“
„No normálně. Ne takhle... jako učitelka nebo co.“
„Tak hele,“ spustila bez váhání Daniela, „tak tomu svýmu Jiřinoj natlač hele, že to byl vod něj brutální vopruz na tom hřišti hele, chytáš to, jo?“ vychrlila co nejodpudivěji. „Lepší?“ zeptala se.
„A jako učitelka?“ požádal Adam o překlad.
„Kdybys byl tak hodný, Adame, tak Jirkovi řekni, že když se bojí, tak má smůlu,“ pokrčila rameny a začala si prohlížet, co namalovala.
„A von se ti líbí?“ zajímalo Adama.
„Není špatnej,“ zaváhala a přestala si prohlížet, co namalovala. „Nebo je?“
„Není!“ řekl Adam. „Můj nejlepší kámoš!“ vyjádřil se jasně. „Ale to bylo dobrý, jaks mluvila,“ vrátil se k jejím řečnickým výstupům. „Já mluvím fakt jako ten buran,“ zachmuřil se.
„Náhodou ani ne,“ usmála se na něj Daniela. „Pokud zrovna nemluvíš jako buran z balíkova, sprostě.“
„Já mluvit neumím,“ vrtěl sebekriticky hlavou, „Se zakoktávám a tak, když něco chci říct.“
„Já bych neřekla,“ utěšovala jej Daniela.
„Ale Jiřin mluví ještě hůř,“ utěšil se sám a lépe.
„Tak já ho nechci!“ zvolala nápadně.
„Von by stejně chtěl, abys před ním chodila v kalhotkách,“ opět se smál.
„Vy jste úchylný!“
„Nejsme,“ zavrtěl Adam hlavou. „Ale to nevadí, ségra!“ přistoupil k ní, nahlédnout, co na těch papírech má. A ona zaváhala, ale pak mu je půjčila všechny, ať se podívá.
„Já jsem náhodou vždycky chtěla mít bráchu,“ sledovala ho.
„Já ne,“ řekl Adam. „Ale není to špatný.“
„Obrázky?“
„Mít ségru,“ zvedl oči od kreseb, které ho příliš nazaujaly.
„Jdeme domů,“ vzala si je od něj.
„Mně se ještě nechce.“
„Mně taky ne,“ podívali se na sebe.
„Tak co budem dělat?“
„Nic,“ posadila se na zem, na svoje obrázky.
„Tak jo,“ posadil se vedle ní.
„Jsem špinavá,“ prohlížela si Daniela smutně ruce, a rukávy, a nohavice...
„Ty máš problémy,“ zakroutil hlavou. „Ale kalhotky máš čistý,“ zasmál se.
„Už toho nech, už je to trapný!“ vrhla na něj přísný pohled.
„Já za to nemůžu,“ pokrčil rameny. „To je asi nějaká nemoc,“ řekl. A tvářil se vážně. Tak vážně, že hned začala obracet.
„To nevadí,“ řekla, jako by tomu uvěřila.
„A jaký máš?“ podíval se na ni Adam. „Bílý?“
Daniele se od přemýšlení nakrčilo čelo.
„Chceš je ukázat?“ zeptala se.
A teď zaváhal Adam, jestli to myslí vážně. A když si ji tak očima nenápadně měřil, vlastně si ani nebyl jistý, jestli to chce. Takhle. Nebo spíš věděl, že o to nestojí. I když...
„Jo,“ řekl.
„Na to máš dost času,“ opřela se o kolena, čímž Adamovy oči dovedla k jinému problému.
„A podprsenku máš?“ vyhrkl.
„Ty seš fakt nemocnej!“ vytřeštila na něj oči.
„Já vím,“ stáhl se. „Ale moje ségra by mi odpověděla,“ vyčetl jí.
„Můj brácha by se mě neptal, jestli nosím podprsenku!“ vrátila mu ona.
„Proč ne?“
„Protože není buran z balíkova.“
„A co když je?“
„Můj brácha?“
„No klidně.“
„Tak to bych měla blbý.“
„Já to mám horší,“ vzdychl.
„To je fakt,“ přikývla soucitně, odzbrojená jeho bolestným výrazem. „A víš, že mi na fejsu psal takovej úchyl, a já jsem myslela, že seš to ty?“ snažila se ho přivést na jiné myšlenky.
„A byl jsem to já?“ zeptal se.
„Ne,“ musela se smát, a nato pohlédla směrem k městu a zasmála se ještě víc: „Kdyby nás tak viděly holky!“
„Nojo,“ zvážněl Adam. „Ale my spolu nechodíme, my spolu jenom sedíme!“ zavolal kamsi do dálky, jako by tam někde mohli být ti, které to zajímá. „Co tomu řekne Simona?“ zavrtěl hlavou a lehl si do zažloutlé trávy.
„A Petr!“ přidala se Daniela, a položila se také na záda a hleděla na oblohu.
„Aby mě nevyzval na souboj!“
„To bych nepřežila.“
„Já bych to přežil,“ .
„Tak já taky,“ promlouvali se smíchem, neboť se jim v tu chvíli zdálo, že na světě je přece jen krásně.
I když mraky nad městem ještě víc potemněly.