Na Pomezí

30. června

První věc, co v onen dlouho očekávaný den uslyšel, byl otravně vysoký pískot budíku. Bylo sedm hodin ráno a Eda se nedobrovolně probouzel z příjemného snu. Netušil, co přesně se mu zdálo, ale rozhodně to bylo lepší, než si nazout papuče a jít si vyčistit zuby. Byl to ale poslední den školy, a tak zapudil myšlenku na to, že si ještě deset minut zdřímne, výrazně si zývnul a odebral se do koupelny. Ranní rituál probíhal jako ve zpomaleném filmu. Než se mu podařilo dát zubní pastu na kartáček, dvakrát mu spadla do umyvadla. Nehodlal se rozčilovat. Koneckonců, dnešek mu nemohl nic zkazit.

Máma bývala tou dobou už v práci. Dělala v novinách. Bohužel ne v redakci, ale v tiskárně. Její zaměstnání nepatřilo mezi ty nejlepší, ale vystačili si s málem. Tátu nikdy nepoznal. V kuchyni našel lístek se vzkazem a dvě stě korun. "Skoč si po vysvědčení s kamarády na něco dobrého. Doufám, že mi uděláš radost," stálo na žlutém lepítku. Rychle si nachystal malou snídani, která se skládala z již tvrdnoucího rohlíku, másla, šunky a sklenice mléka. Nebyl čas dělat si vajíčka, které na svůj věk uměl kupodivu dobře. To mi připomíná, že jsem vám Edu zapomněl představit.

Eda Černý měl čtrnáct let. Osmička ve škole nestála za nic a on byl rád, že bude mít na dva měsíce pokoj. Nešlo ani tak o to, že se musel učit, to ke škole přece patří. Jeho známky se řadily mezi ty lepší, i když někdy dostal trojku z matiky. Ta mu vážně moc nešla. No a tělocvik? To byla jeho Achillova pata. Kdykoliv mohl, seděl na lavičce. Sport mu prostě neseděl a necítil se při něm dobře. Navíc, když si ho kvůli tomu ostatní dobírali. A přesně kvůli tomu Eda neměl školu rád. Nebyl oblíbený. Možná to bylo jeho zázemím, možná to bylo jeho nesmělostí, možná to bylo něčím, o čem neměl ani tušení. Denně musel čelit nejapným vtípkům, naschválům a nespravedlnosti od většiny spolužáků. Jednoho kamaráda ale ve třídě měl. Kuba měl téměř stejnou povahu. Nebyl průbojný. Nesnažil se být oblíbený a netoužil si za každou cenu získat pozornost. Myslel si svoje a trval na tom. Možná právě proto si rozuměli.

Veselého, jak mu ve škole říkali, znal Eda už od školky. Pravdou je, že mu většinu času připadal spíše smutný, ale možná to bylo tím, že se už jako malý nořil do vlastního světa a hodně přemýšlel. Upřímně, nešlo to poznat. Ani po třech letech ve školce, ve které toho mimo mozaikovou pomazánku, vycházky do parku a paní učitelku Pokornou, neměli příliš rádi, se naše jejich nerozdělily. Nastoupili na stejnou základku, kousek od domova. Kuba bydlel o ulici vedle, a tak byla pro jejich rodiče blízká škola logickou volbou. Další věcí, která je spojovala, byl fakt, že Kuba, stejně jako on, vyrůstal v neúplné rodině. Od útlého věku žil pouze s tátou, který pracoval jako taxikář a po nocích nebyl doma. Z toho pramenil Kubův strach ze tmy, se kterým se Edovi, jednou, když po cestě ze školy museli projít starým podchodem, svěřil. Edu zajímalo, proč bydlí jen s otcem, ale z nějakého důvodu se bál zeptat. Když se konečně odhodlal a položil mu otázku, proč se s mámou nestýká, řekl mu pouze to, že to není jeho věc. Kdyby řekl, že se ho to nedotklo, lhal by. Nicméně postoj svého kamaráda respektoval a dál se neptal.

S Kubou se stýkali i mimo školu. Chodili jednou k němu, podruhé k Edovi domů. Většinu času trávili hraním videoher. Kousek bylo sice hřiště, ale jelikož ani jeden z nich nebyl žádným atletem a nerozuměli si s místním osazenstvem, trávili čas po svém. Neměli sice tak výkonné mašiny jako spolužáci, ale šlo jim především o to, bavit se společně. Což se většinou podařilo. Pokud tedy Kuba nevyhrál třikrát po sobě. Tak či tak se vzájemně drželi nad vodou a naprosto si věřili. Svého nejlepšího a prakticky jediného kamaráda si Eda velmi vážil.

Tak už Edu i Kubu trochu znáte. Víte, že Eda ráno zápasil se zubní pastou, na snídani si nedal kaviár, nýbrž obyčejný rohlík se šunkou a dostal dvě stovky na spravení hořké chutě, kterou ucítí na jazyku, jakmile spatří onu trojku z matiky, která ho na vysvědčení určitě čeká.