KAPITOLA 1 - Blbá doba

„Narodila se v blbý době.“

„To my všechny.“

„Třeba ho pustěj dřív za dobrý chování.“

„Jelena? To Režim nikdy neudělá stejně tak jako on nikdy nepodepíše žádost o milost. Věř mi, znám ho patnáct let a vím, jak má tvrdou hlavu. Nikdy by neškemral a navíc, kdyby ano, dal by tím najevo, že cejtí vinu.“

„Měly byste s malou zmizet, včera zatkli Krkošku a Holzera. Lidka byla zadržená na osmačtyřicet hodin, pustili ji a pak znovu na dalších osmačtyřicet hodin sebrali. Na Danu v noci najíždělo černý auto.  Začíná tu bejt sakramentský horko, nemysli si, že když tu zůstanete, neseberou ti ji a nešoupnou někam do děcáku.“

*

Tři ženské hlasy se vzájemně proplétaly vedlejším pokojem. Netušily, že Kristýna ještě nespí. Že spát nemůže. Místo toho je s hrníčkem na uchu přitisknutá ke zdi pokoje a poslouchá. Máma ji před hodinou poslala spát a teď sedí v obýváku s Danou a Jitřenkou a povídají si o událostech posledního půl roku. Kristýna u toho být nemůže, sice už brzy oslaví čtrnácté narozeniny, ale pořád je, podle mámy, na některé věci malá. Čtrnáct. Před rokem byly narozeniny ještě s tátou. Tehdy ji vzal na podzimní vandr. Koupili si jízdenku a jeli vlakem nazdařbůh, to bylo jejich. Kde se krajina zdála pěkná, vystoupili a pokračovali pěšky. Večer u ohně jí hrál písničky, co Režim zakázal a potom, když leželi vedle sebe s pohledem upřeným do sametově stříbrného nebe, vyprávěl táta příběhy z dob, kdy byl ještě kluk. Dobrodružné historky o tom, jak do země přijely cizí tanky a jak se v Praze střílelo a hořely domy, a jak on s kamarády vzali štětku a vápno, aby zamalovali směrovky ukazující těm vetřelcům správnou cestu. A jak po nich stříleli z praku v klukovské představě, že se jim podaří tank zničit. Když jeden z vojáků vylezl horním otvorem a namířil na kluky samopal, dali se na útěk. Jestli střílel jen do vzduchu anebo se netrefil, nad tím táta nikdy nepřemýšlel. Tehdy mu bylo čtrnáct, tak jaképak Na tohle jsi ještě moc mladá…

Kristýna tátu milovala. Ty jeho dlouhé vlasy a strniště na tvářích! Vždy trochu voněl tabákem a taky trochu tiskařskou barvou. Měl ji konec konců na rukách i té noci, když přišli. Když vtrhli do bytu. Když ji vyrvali ze snu do ještě horší noční můry. Rány do dveří zněly jako údery pěstí.

 „Policie, okamžitě otevřete,“ křičel hrubý mužský hlas, že to určitě slyšela i nahluchlá drbna a domovnice Zemanová.

„Panebože! Prosím… Tohle ne,“ pomyslela si. Nebyla naivní a dobře věděla, co se po nocích odehrává v tátově pracovně. Že táta přepisuje, tiskne a vyrábí knihy a dokumenty, které Režim zakazuje číst. Proto ta vůně barev, proto ty černé a modré fleky na jeho džínách. Táta byl to, čemu se v jeho kruzích říkalo disident. Režim o takových lidech mluvil jako o škůdcích a rozvracečích státu. A táta navíc podepsal Chartu, kvůli čemuž se některé učitelky ve škole bály vyslovit její jméno. Protože je dcerou Záviše Jelenského - toho, co trčí pořád jednou nohou v kriminále. Kristýna věděla už odmala, že o tom, co se doma děje a říká, nesmí nikde venku mluvit. Režim stražil uši i tam, kde by je člověk nehledal a za všechno, co vyhodnotil jako protistátní, hrozilo vězení. Někteří z tátových kamarádů seděli za katrem už několik let…

Když se Kristýna ptala mámy, jak je možné, že zavřou někoho, kdo si jenom chce přečíst knížku anebo svobodně poslechnout jiný než oficiální československý rozhlas, máma jen pokrčila rameny. Tehdy měla v očích slzy. Jako žena disidenta to neměla snadné. Táta sice vždy pracoval tak, aby to nevrhlo stín na zbytek rodiny, ale Režim o Jelenských věděl svoje a dával jim to najevo. Máma, vystudovaná kunsthistorička nedostala pořádnou práci. Jediné, co jí nechali dělat, bylo zametání mastných podlah v továrně. Kristýna po ní zdědila hudební talent. A po tátovi tvrdou hlavu. Když si na ni ve škole ukazovali, nebála se říct, co si o nich myslí. Často nosila domů poznámky: „Je drzá, odmlouvá a není dobrým příkladem pro ostatní děti!“ Minulý týden ve škole se třídní ptala, čím by chtěl kdo být a na jakou střední školu se za rok bude hlásit:

 „Gymnázium anebo konzervatoř, chtěla bych studovat klavír.“

„Na to s takovým otcem a matkou zapomeň, Jelenská!  Jediné, kam ti napíšu doporučení, bude zemědělský učební obor, kde budeš moct naší zemi splatit to, že tví rodiče jsou protistátní živlové.“

To bylo před týdnem. A teď je noc a na dveře buší strach. Kristýna jej vnímá jako bledou hrůzu, která ji prostupuje, zebe a klouže žaludkem. Sekne po ní drápem a už ji nepustí. Dívka vyděšeně vystrčila rozespalou, rozcuchanou hlavu ze dveří pokojíku. Rány na dveře neustávají, naopak, ten hrubý mužský hlas jako by je chtěl rozbít do poslední třísky. Ale táta už jde otevřít. Je ještě v džínách a bílém vyšisovaném triku s nápisem Éternité. Otočí klíčem v zámku, sáhne po klice. Předsíní se prožene skupina tří chlapů. Na sobě mají kožené bundy a ten, co je vede, drží v rukou odznak tajné policie – Státní bezpečnost. Dva z nich se na tátu okamžitě vrhnou, povalí jej na zem a nasadí mu želízka.

Uplynuly dvě, možná tři vteřiny. Kristýna se k tátovi zoufale rozeběhne, ale jak je na boso, noha jí uklouzne a ona se ošklivě uhodí do holeně. Všechen svůj strach a bolest vykřičí: „Nechte ho být, nechte ho být, nechte…“

„Ticho, maličká,“ pronese ten s odznakem a vyšije Kristýně facku, která ji posadí na zem. Zachytí pohled spoutaného táty: „Neplač.“ Tátovi se to poví. On je kabrňák, i v takové hrůze dokáže alespoň naoko zachovat klid. Neprosí, jen svoje přemožitele pozoruje a v očích mu hoří ledová zášť. Máma, která až dosud stála ve dveřích ložnice je na tom podobně: „Hajzlové,“ procedí mezi zuby a shýbne se k dceři, které se již na tváři objevil rudý otisk estébácké dlaně.

„To jsme přeslechli, ale ráno v osm nám o tom v Bartolomějské podáš vysvětlení,“ řekne Odznak medovým hlasem a bolestivě škubne s tátovými želízky: „Ale teď se podíváme, co tady máte za poklady, Jelen je neúnavná veš samizdatu, že ano, Jelene?“

Táta neodpověděl. Že zná Odznak jeho přezdívku, Kristýnu nepřekvapilo. Režim je sleduje už dlouho. Za mámou se často, když se v noci vrací z nekonečné směny ve fabrice, plouží černé auto bez světel. Kdykoli se máma zastaví, zastaví také auto. Když se dá do chůze, auto se krokem rozjede. Podobný vůz jezdívá i za tátou do práce, kde táta, odborník na románské jazyky, celé dny přikládá v kotelně. Pokaždé jej odvezou a zadrží, klidně i na celý den, aniž by se máma s Kristýnou dozvěděli, kde je a že nepřijde na noc. Někdy se vrátí s napuchlým, fialovým okem. Během výslechů po něm chtějí jména lidí, se kterými se přátelí. Ale táta většinou mlčí anebo si stojí za tím, že svoje kamarády zná jenom pod přezdívkami – Jespák, Faker, Kokrháč, Bandaska… Ostatně, pracovat v ilegalitě taková jména doslova vyžaduje. Kdyby někoho skřípli pořádně, nedozví se nic než dávná klukovská jména.

„Tak co, Jelene, ukážeš nám to svoje království?“ Odznak schválně protahuje a užívá si každé slovo. Mluví spisovně a nasládle. Z úst mu páchne cibule. Táta na to znovu nic neřekne, ale to už jej za želízka vlečou do pracovny: „Ty a malá zůstanete tady.“

Kristýna sedí v kuchyni, máma si u okna zapaluje cigaretu. Třesou se jí ruce. Dusivé ticho přeruší výkřik kukačky ze starých hodin po babičce. Obě sebou trhnou, právě odbila čtvrtá ranní. Kristýna se pohledem vpíjí do zdi, za níž právě probíhá domovní prohlídka. Ty nejdůležitější a zároveň nejzávadnější věci má táta schované v Jespákově stodole – Jespák je jeho nejbližší přítel, jeden z kluků, s kterými společně zaútočili praky na tank okupantů. Hned potom slavnostně odpřisáhli, že Režimu vyhlašují válku, boj na život a na smrt. Zbytek party se později rozpadl, někteří kluci dokonce na vysoké škole vstoupili do Strany. Ale táta s Jespákem vydrželi – dokázali vybudovat obrovskou síť samizdatu. Četli, přepisovali a šířili všechno, co Režim zavrhoval jako zkaženou západní literaturu. Orwella, Kerouaca, Tolkiena… A vedle nich také vyloženě protirežimní tiskoviny, které má táta naštěstí ve stodole za Prahou.

Jenomže k tomu, aby teď tátu odvlekli, postačí skutečnost, že najdou jeho psací stroj, jehož železná písmena porovnají s tiskovinami, které se jim včera podařilo zajistit u Srovnalových. Poznají, že to bylo v jedenácti kopiích natlučeno do klávesnice tátova prastarého Consulu. A nejspíš najdou i domácí tajnou skrýš, malá dvířka ve zdi za plakátem, ze kterého se usmívá John Lennon s prsty zdviženými do tvaru písmene V - viktorky - jako symbolu hippies, míru, lásky a svobody…

Kukačka zavřeštěla znovu, je půl páté. Vedle vrznou dveře. Odznak a jeho lidé mají plné ruce práce s hromadou potištěných papírů. Táta se tváří nezúčastněně. Tím ale prohlídka nekončí, byt má ještě obývák, kuchyni, ložnici a dětský pokoj. Tři muži během následujících hodin promění domov ve chlév. Nožem rozřežou matrace, gauč i starý ušák, ze sáčků vysypou na zem čočku s hrachem, z veliké masivní knihovny vyházejí všechno, od kuchařky po Bibli (tu zabaví), ale nového už nic nenajdou. Kristýna vše pozoruje se zaťatými zuby. Cítí nevyspání, strach z toho, co bude s tátou, ale hlavně se jí v duši usadila nenávist. Za chvíli musí do školy. Oddaluje tu chvíli do poslední vteřiny. „Co když dnes tátu vidíš naposledy,“ řekne tenký hlásek v její hlavě. S aktovkou na zádech se ještě ohlédne. Nedovolili jim ani objetí. V tátových očích se teď poprvé objeví něco jiného než vzdor. Změknou, jako by Kristýnu prosily: „Musíte to teď s mámou zvládnout, se vším jí pomoz.“

Dilema, zda ještě počkat a přijít do školy pozdě, se najednou vyřešilo samo.

„Tak, Jelene, pojedeš s námi. Neměj strach, na stanici si pěkně v klidu popovídáme. Kdyby se ti do toho náhodou nechtělo, rozmluvím tě tak, že zazpíváš i to, co dosud nevíš. A ty, malá, moc se netěš, že tatínka večer zase uvidíš. A ty, stará, si dej pozor. Cesta noční Prahou může být pro našince nebezpečná. My můžeme všechno, a ty si bez našeho vědomí nezajdeš ani na záchod. Když se mi zachce, budeš se tu nahá plazit ve střepech z těch vašich krámů…“

Byla to osudová věta. Táta, který si až doteď držel kamennou tvář karetního hráče, najednou strašně zbledl. Kristýna to viděla jako ve snu, jako by se ocitla v nějakém špatném filmu, který kdosi pouští zpomaleně. Táta se zaklonil a pak prudce, protože ruce měl spoutané za zády, vymrštil hlavu směrem k obličeji usmívajícího se Odznaka a jedním úderem čela mu přerazil nos. Úsměv zmizel pod nánosem čerstvé krve a bolesti, která estébákem projela jako rozžhavený pohrabáč. Přesto si zachoval chladnou hlavu. Dobře věděl, že ta rána nezůstane bez odezvy. V Bartolomějské ve výslechovce budou jen sami dva, mají celou věčnost času a ostatně, Odznak nerad spěchá. Zkrvaveným obličejem přelétl náznak úsměvu…

Kristýna sebou při té vzpomínce škubla jako po ráně bičem. Hovor za zdí pokračoval až do ranních hodin, ale ona si z něj zapamatovala jedinou větu: „Narodila se v blbý době.“