Yolanda / ...na Kubu a zpátky

.


...ani jsem klepat nemusela, protože dveře hned ustupovaly před mou rukou a v nich stála Yolanda, moje jediná momentální kubánská jistota. Přivítala mne jako dávno oplakanou sestru, spontánně mi skočila kolem krku a v rychlém sledu vykřikla několik pozdravů, dotazů a pokynů. Vtáhla mě dovnitř, i s kufrem, a usadila v kuchyni. Než si ke mně přisedla, zeptala se, jestli se budu chtít osprchovat a já chtěla, po 12 hodinách letu a bloudění dusnou a parnou noční Havanou to bylo dost akutní. „Budeš muset chvíli počkat než nateče voda...“ Přijala sem informaci a nepřemýšlela, co vlastně znamená. Předala jsem dopisy a balíčky, které jsem přivezla od Yolandina bratra, jen zběžně je prohlédla a hned se mi zase věnovala: „Jaké máš vlastně plány?“ Vysvětlila jsem jí, že jsem přiletěla jen na týden a že bych tedy ráno co nejdřív vstala, vyměnila si peníze a jela do Santo Dominga, k rodině mého manžela. Teď začala vypadat trochu ustaraně: „Ty peníze... jaké máš? Dolary vyměníš snadno – máš, doufám, dolary?!“ Musela jsem ji zklamat a přiznala se k pesetám. „A měla jsem ještě dvacet pesos od tvého bratra, ale ty jsem dala za taxíka...“ doplnila jsem informace. „Tomu taxikáři by stačilo i jedno peso, mohla sis to ušetřit...“ a odešla do koupelny. (Nemohla, Ángel si tu dvacku zasloužil... a pak, bylo to v té době asi stošedesát korun, tohle mi vůbec nevadilo.) „Tak budu moct ty pesety někde vyměnit?“ – zeptala jsem se, když byla Yolanda zpátky v kuchyni. „Na vodu musíš ještě chvíli počkat... a kvůli penězům zavolám hned v osm kamarádovi, co dělá v bance, poradí nám... a možná i pomůže. Ale horší to bude s cestou – ve všech směrech jezdí denně ráno jen jeden spoj tam a večer jeden zpátky, někam autobus, jinam vlak... všude platí úsporná opatření... ve všem. A na ty spoje stojí fronty... a na ty co jedou dál, i den nebo dva.“ – „Den nebo dva?! Přiletěla jsem na týden – já nemůžu strávit několik dní ve frontě! Musím se tam nějak dostat!“ – „Uvidíme ráno, až vyměníne ty peníze, zjistíme, co se dá dělat. Jsi unavená, viď? Té vody ještě nebude moc, ale třeba ti to bude stačit – pojď, umyješ se a aspoň dvě tři hodinky se prospíš...“ Otevřela dveře do hezké, nové koupelny a... pak ukázala na zářivě červený kýbl ve sprše, do kterého se spouštěl tenoučký pramínek vody ze sprchové růžice... „Dlouho nepršelo, není moc vody, musíme ji „sbírat“ – ale když prší, tak teče proudem... tady máš ručník.“ Chviličku jsem nevěřícně zírala na ten kýbl, asi ze třetiny plný, ale pak jsem prostě vlezla do sprchy a plecháčkem, který se pohupoval ve vodě, se párkrát polila, namydlila se a znovu se polévala. Naštěstí i tahle „sprcha“mi pomohla a já se cítila o hodně líp. Vrátila jsem se do kuchyně, spokojená a strašně ospalá. „Díky... můžu si teda chvíli lehnout?“ Yolanda mě zavedla do pokoje, popřála dobrou noc a zavřela dveře. Ani nevím, jestli ona si ještě lehla nebo už zůstala vzhůru...
Vstala jsem probuzená spíš nedočkavostí a nervozitou než dostatkem spánku a po snídani jsme hned vyrazily za Yolandiným kamarádem do banky – díky tomu, že mu zavolala brzy ráno a všechno mu vysvětlila, šlo všechno neskutečně hladce a rychle a my za chvíli stály před bankou a přemýšlely, co dál a já měla v peněžence něco kolem 280 dolarů. „Myslím, že nemáš jinou možnost než taxíka“ – předběhla mě Yolanda zrovna ve chvíli, kdy jsem se jí chtěla zeptat, kolik by cesta taxíkem mohla stát. Kousek od nás bylo stanoviště, místních i těch pro turisty, tak mě tam nechala stát s kufrem a šla to zjistit. Vrátila se i s jedním taxikářem, který se nabídl, že mě odveze dnes tam a za týden zpátky za 250 dolarů. Všechno jsme domluvili, vyplnili objednávku, já zaplatila, rozloučila se s Yolandou, Ramón (můj nový Ángel) mi naložil kufr a vyrazili jsme...



.