Zelený přízrak ožívá (8)

* 8 *

„Konobržovi jsou už zpátky z dovolený,“ povídala v pátek večer stará Bečvářová. „A přijela s nimi ještě ňáká návštěva. Rodina s malejma dětma, a ještě ňáký jiný lidi. Chlap se ženskou, asi manželé?“ obrátila se směrem ke Standovi: „Nevíš, kdo to je?“

„Já se o toho troubu nestarám,“ zavrčel Standa neochotně. „Kdo za ním asi tak mohl přijet? Někdo zrovna takovej, jako je on,“ dodal ještě.

Růžena poslouchala, najednou z ničeho nic vyskočila ze židle a vyběhla ze dveří.

„Kam běží,“ podivila se Bečvářová, ale Standa mlčel. Bylo slyšet klapnutí dvířek u auta a vzápětí, jak Růžena někam odjíždí.

„Co se děje,“ zeptala se Bečvářová znovu. „Co má tak naspěch?“

„Asi se chce podívat, co mu to tam přijelo za lidi, odpověděl teď Standa. „To víš, tenhle člověk…,“ myslel tím Konobrže.

Bečvářová už neřekla nic.

Růžena se vrátila asi za dvacet minut. Celá červená, ruku měla odřenou a brečela.

„Co ti je,“ podivil se Standa, ale v tu chvíli s ní nebyla žádná řeč. Když po čase vyšel ven, zjistil, že ani auto nestojí na svém místě.

„Kde máš auto,“ zeptal se, jakmile se vrátil.

„Zůstalo tam. Ztratila jsem kličky. Vypadly mi,“ odpověděla teď už trochu uklidněná Růžena, i když se jí hlas stále třásl.

„A kde,“ chtěl vědět Standa a bylo zřejmé, že se je chystá jít hledat.

„Vem si ale baterku, je tam tma,“ nabádala ho, když mu, trochu zmateně vysvětlila, na kterém místě jí asi mohly vypadnout.

„Tu vojenskou, co má zašupovací barevná sklíčka,“ dodala stará Bečvářová, s důrazem na to vojenskou a Standa vyšel ze dveří.

Za chvíli se ale vrátil. „Nemohl jsem je hledat, je tam tma…,“ a po krátké pauze pokračoval. „Ta baterka vůbec nesvítí, nemáme nějakou jinou?“

Bečvářová přinesla velkou válcovku na tři monočlánky, ale ta nesvítila taky. Chvíli s ní cvičili, zprovoznit se ji stejně nepodařilo.

„No nic,“ poznamenal nakonec Standa, „půjdeme se tam podívat ráno, až se rozední. To auto tam snad může zůstat přes noc. Snad…,“ znovu se na chvíli odmlčel. „A když nám s ním něco ty hajzlové udělají, tak si je podám, že na to do smrti nezapomenou,“ dodal nakonec triumfálně.

„Jaký hajzlové?“ zeptala se Bečvářová, zřejmě taky zvědavá.

„No Konobrž a ta jeho návštěva,“ snažil se jí Standa vysvětlit. Pobíhali tam všichni okolo plotu a něco si vykládali. Plot mají spadlej, ani se nesnažej, to tam nějak narovnat…

„To jim spadl plot?“ podivila se Bečvářová.

„No, kdyby se o to pořádně starali,“ pronesl Standa důrazně. „Myslej všichni jenom  na všelijaký pitominy, ale o to, o co by se měli starat, o to se nestarají. Líný jsou všichni jako vši. A pak to takhle dopadá.“

„A zjistils, kdo tam za nima přijel?“ zeptala se ještě Bečvářová.

„No ňáký ty jeho pochybný kamarádi. Ten jeden vypadá…,“ a zdálo se, že přemýšlí.

„Jako kdo,“ ptala se Bečvářová dychtivě.

„Jako ten… Jako jeden z těch… Jeden z těch, co si na mě chtěli tehdy vymyslet to udání. Mně bylo hned jasný, že s tím Konobržem ani nikdo pořádnej přijet nemůže. Hajzlové! Ale já jim to spočítám. To ještě uviděj!“ Pak se ještě obrátil k Růženě: „A co se ti vlastně stalo?“

„Ale nic, jenom jsem upadla…,“ a znovu se rozbrečela. „Mají tam kopřivy, ani si je neposekaj'.“

„No to jsou celý voni,“ rozkřičel se Standa, „myslej jen na blbosti, ale aby si aspoň posekali zahradu…“ 

(pokračování příště)