Zelený přízrak ožívá (9)

* 9 *

Večer se Jura v posteli dlouho převaloval a nemohl usnout; hlavou se mu stále honily vzpomínky na uplynulé dva dny.

Včera po večeři seděli na terase u Otoušova domu a docela dobře se bavili, když je náhle vyrušil napřed výkřik a následně rachot, jako když něco padá. Všem v tu chvíli zatrnulo. Jura cítil, jak mu zdřevěněly nohy; ještě že byla tma a nikdo nemohl vidět, jak se celý rozklepal, zvlášť když zahlédl siluetu vzdalující se postavy. Jakmile se z prvního šoku vzpamatovali, rozeběhli se s Otoušem tím směrem odkud zvuk vycházel. Při světle baterky zjistili, že spadl starý plot, oddělující Konobržovic zahradu od obecní parcely.

„Tak mám hned po dovolené o zábavu postaráno,“ povzdechl si Otouš. „Pokud to neopravím já…,“ a pak, spíš v žertu pokračoval, …ještě, že tady mám tolik pomocníků, teď to půjde úplně samo.“

Na to Jura neřekl nic, jen přemítal, co se asi mohlo stát. Výkřik, který skácení plotu předcházel, v něm vyvolal, spíš podvědomě, představu dvojice, opírající se při své činnosti o plot; ten by v tom případě ale padal na opačnou stranu.

Ostatní se taky snažili, přijít té události na kloub. Wolfgang si vzpomněl, že krátce předtím slyšel zastavovat auto. Šli se podívat na ulici: opodál skutečně stála škodovka, a vypadalo, že je opuštěná. Někoho napadlo, kouknout se, jestli poblíž náhodou neleží někdo zraněný, nikoho však nenašli. Potkali jen Standu Bečváře, zápasícího s baterkou, ze které se marně snažil vymámit nějaké světlo.

„Copak?“ zeptal se ho zúčastněně Otouš.

Standa místo odpovědi jen zavrčel: „Kdybyste si už konečně opravili ten plot…“

Zatímco Jura usilovně přemýšlel, jak by ho elegantně odpálkoval, Otakar byl pohotovější. „Hele ty frajírku. Ten plot je jednak obecní a potom… Sám od sebe nespadl. Někdo do něj musel strčit, nebo se na něj pověsit. Nevíš o tom náhodou něco…?“ a přitom trochu zvýšil hlas.

Standa se otočil a beze slova vzdálil. 

„To se mi vůbec nelíbí,“ zauvažoval Otouš. Juru napadlo, jestli za tím náhodou nevězí případná Standova aktivita s nějakými školáky, nahlas ale nic neřekl.

Ráno do toho vneslo aspoň trochu jasno. Když s panem Stružnickým, místním učitelem v důchodu, který se o ten obecní pozemek staral a sekal na něm trávu, plot narovnávali, Standa se tam znovu objevil a vzápětí za ním přiklusala i Růžena. Dívali se na zem, jako když něco hledají a Růžena z ničeho nic pronesla: „Určitě je ukradli.“

To už pan Stružnický nevydržel a hezky zostra se ohradil: „Podívejte se milostivá, tady se nekrade. Ale pokud vím, tak vaše paní tchyně už několikrát konstatovala, že dost často, když odtud odjedete, nemůže najít peníze, které měla někde přichystané. Také jiné věci ji po vašem odjezdu občas chybí…“

„No dovolte!“ vykřikla Růžena a Standa se k ní přidal: „Tohle je napadení, dokonce na veřejnosti, a to vás přijde pěkně draho!“

„Tak hele,“ vmísil se do toho Otouš, „tady nikdo nikoho nenapadl. Tady pan…,“ ukázal na Stružnického, „…jenom konstatoval, co se po vesnici říká. Nic víc. Nevím, kdo tady vykřikoval, něco o krádežích,“ a zdálo se, že už byl taky dost naštvaný.

„Tady mi někde vypadly klíčky od auta,“ vyhrkla Růžena a začala je znovu hledat. Ženské se jí snažily pomoct, lezly po kolenou, přidala se k nim i paní Stružnická, která mezitím taky přišla. Nakonec, když se už doplazili až k autu a chtěli to vzdát, je někdo, spíš náhodou, zahlédl zastrčené v zapalování.

„To jste sem určitě teď dali,“ začala vykřikovat Růžena místo poděkování. Standa ji chytil za rameno a snažil se ji odtáhnout pryč.

Jura se za nimi chtěl rozeběhnout, ale Otouš ho zadržel. „Nech je na pokoji,“ domluvil mu. „Radši se pustíme do toho plotu. Sám se nepostaví.“

„Jen mi nejde na rozum, co ta ženská tady na tom plotě dělala,“ vložila se do toho paní Konobržová.

„U ní mě nepřekvapí už vůbec nic,“ konstatoval Stružnický. „Ta je zvyklá všude slídit, aspoň se to o ní povídá.“

„Ale co tam u nás mohla hledat,“ mínila Konobržová.

„Jen si nemyslete,“ vmísila se do toho teď Stružnická. „Ta je strašně zvědavá, kouká prý lidem do oken, a taky…, a pak zašeptala: „Říká se o ní, že ji ve Viničné chytili, jak kradla v samoobsluze…“

Chvíli bylo ticho, které přerušil až Jura. „Stejně, když si vzpomenu, jak se s ní ten plot…“ ale větu nedokončil, protože mu to najednou přišlo strašně k smíchu.

„Měli by ten plot zaplatit,“ prohlásil Wolfgang kategoricky.

„Ona ho naštěstí moc neponičila,“ řekl Stružnický, „to dáme dohromady. Od nich bychom se stejně nikdy žádných peněz nedočkali.“

Mezitím zastavilo na ulici další auto – žigulík. Z něj vystrčila hlavu nějaká tetka a dala se s Růženou a Standou do řeči.

„To jsou…,“ řekl potichu Otouš, „…to jsou příbuzný toho vašeho Timura.“

„Vážně?“ podivil se Jura.

„No jo,“ pokračoval Otouš, „tady aspoň vidíš, jak je to všechno propojené.“

„Naše Helenka jede na zájezd do Sovětského svazu,“ vykřikovala bába ze žigulíku na celé kolo, asi si dala hodně záležet na tom, aby ji slyšelo co nejvíc lidí. „Jede tam od esesem,“ halekala.

„Ještě, že ne od SS,“ okomentoval Otouš uštěpačně její slova.

„Tak ať tam pozdravuje soudruha Brežněva,“ ozval se zezdola pronikavý Růženin ječák.

Všichni se na sebe nechápavě podívali.

„Koho,“ zeptala se Wolfgangova manželka, „slyšela jsem dobře?“

„No jo, asi jo,“ konstatoval suše Otouš.

„Brežněva? Vždyť ten už je nějaký čas tam,“ a ukázala směrem nahoru.

„Spíš tam,“ pokusil se ji Otouš opravit, a ukázal prstem k zemi. „A pěkně to žuchlo, když ho tam strkali,“ doplnil ještě.

„A to ona neví?“

„To neví nikdo. Jestli je v pekle nebo v nebi. Nikdo, kromě Pánaboha…“

„Ale ona ani neví, že je už…,“ doplnila ji Tonička.

„Ale věděla to,“ zapojil se do debaty Stružnický. Povídali o ní, že když umřel, tak prej strašně brečela. Na celou plemenářskou stanici…“

„Vážně?“ divila se teď paní Konobržová.

„Prej jo,“ pokračoval Stružnický, „a ostatní si z ní pak - pochopitelně za jejími zády - dělali srandu.“

„A to na to už zapomněla?“

„Asi jo, nejspíš.“

„Třeba potom, co s ní ten plot spadl, ztratila paměť,“ připojil se Jura a všichni se zasmáli.

„Prosím vás, co od ní můžete chtít,“ ukončil to celé Otouš. „Ta je ráda, že se strefí lžící do pusy. A teď dost keců, dáme se do práce.“

Jura si to teď snažil ještě celé srovnat. Ten vykutálený Standa, co kvůli němu už kdysi měli problémy, protože se ho snažili, vzdor jeho politickému postavení, usvědčit z trestné činnosti, je v přátelském styku s Timurovými příbuznými, kteří bydlí ve stejné vesnici, kde za války bydleli Konobržovi.

Timurova rodina versus Konobrž.

Timur se mu pokouší dohodit barák někde ve vnitrozemí…

Nakonec z toho všeho usnul.