Pes do postele nepatří I

Někdy se nám stýská, protože jsme od někoho daleko. Někdy proto, že někdo zemřel a někdy proto (a to je nejsmutnější), že ten člověk nikdy nebyl



Den první: I špatní holubi se vracejí
Jsou chvíle, kdy se život láme jako chleba. Pořád vypadá pěkně, ale ztvrdnul a popraskal. A pak se roztříští a my vlastně nechápeme proč.
Seděla jsem na zídce, malý nešťastný mladík vedle mě. Vlastně nebyl malý. Václav měřil tak metr osmdesát. Ale v tom svém neštěstí se mi malý zdál. Neštěstí prazvláštně zmenšuje, a to ve více směrech.
Václav byl má první (vlastně druhá) velká láska. Člověk, který mě zmuchlal a zašlapal. Teď seděl vedle mě a zpovídal se ze svého srdcebolu. Život je paradoxní. A ženy zlé. Pokud chtějí. Bylo snadné ho zmuchlat a zašlapat na oplátku. Ale nějak jsem nechtěla.
Tak jsem seděla a poslouchala. A pak jsme šli každý svým směrem.

Noc první: Umírání růže
Díval se na ni skrze skleněný poklop. Despoticky a krutě. Tloukla do skla, či spíše se snažila, ale nešlo to, jako by jí zmizely ruce, jako by se scvrkla do nějakého podivného tvaru. Snad do tvaru stonku? Chtěla alespoň křičet, vřískat… ale ani to nešlo, ústa zůstala němá. Srostla hrůzou.
Z jejího lidského těla jí zbyly už jen oči… a tak plakala, to bylo to jediné, co mohla. Slzy, které bývají úlevou, ale naopak přinášely jen další bolest, a tak ji její úzkost, která vytékala zevnitř, začala ničit i na povrchu.
Ještě před tím, než se rozpadla v prach, se naposledy podívala vzhůru. Za skleněnou kupolí vypadalo jeho vyhublé tělo přeci jen větší. Snažila se spojit s jeho pohledem, čekala nenávist, zlobu… našla lhostejnost. V tu chvíli pronikl paprsek slunce přes její skleněné vězení a definitivně spálil oční sítnici.
Vychrtlá postava pana H. se naklonila nad baňkou. Listy spadly na zem, již zcela zetlelé, odklopil kryt a usmál se. Nevšiml si však, že se píchl o trn. I mrtvé růže umí být škodolibé…