Zelený přízrak ožívá (11)

*11*

„Slyšel jsem, že nás chceš opustit,“ řekl z ničeho nic Jurovi náčelník při noční kontrole.

Jura se zarazil.

„Jak to, proč bych to tady měl opouštět? Kde jste na to přišel?“

„No já nikde, ale už to cvrlikají vrabci na střeše, a jen ty se tady tváříš, jako bys nic nevěděl. Nedělej ze mě aspoň blázna…“

„Já z vás žádného blázna nedělám,“ oponoval mu Jura nechápavě. „To o mě musel někdo rozšířit za mými zády. Tenhle drb…,“ pokračoval ještě, ale nebyl si vůbec jistý, jestli to na náčelníka nějak zapůsobilo. Spíš ne, aspoň jak to vypadalo.

„Už máš prý vyhlídnutou stanici. Hřebcov, tak nějak se to jmenuje.

„Hřebčice,“ opravil ho Jura, kterému v ten moment najednou došlo, odkud vítr vane, ale vzápětí ho zamrzelo, že byl tak pohotový.

„Vidíš, že to víš,“ chytil ho náčelník za slovo, „a děláš tady jako…,“ teď zřejmě hledal nějaký vhodný výraz, ale žádný ho nenapadl a tak pokračoval. „No já tě držet nebudu. Pustím tě, hned, jak mi za tebe dají náhradu. Ale mohls to aspoň říct a ne si to nechat pro sebe. Chováš se jako malej kluk.“

Jura zůstal jako opařený. „Hřebčice znám jen proto, že tam mám blízko známé,“ koktal trochu nepřesvědčivě, „ale nikdy bych tam jít nechtěl. Co bych tam taky dělal, v takový díře. Tady jsem docela spokojenej. A kde bych tam vůbec bydlel…?“

Když náčelník vyšel ven, aby ještě obhlédl stanici, začal o tom Jura přemýšlet. Je to tedy úplně jasné. Někdo se za jeho zády angažuje a nedá si pokoj. A jak je vidět, domněnka, kterou s Otoušem v létě vyslovili, je nejspíš správná. Hřebčice je ta vesnice, kde za války Otouš se svými rodiči, než je odvezli do koncentráku, bydlel. Pochází odtamtud ale i Timurova máma, a Timur tam má, jak se v létě dozvěděl, ještě nějaké příbuzné. Nedaleko pak je Smutnice, kde teď bydlí Otouš a odkud pochází i ten Timurův pochybný kamarádíček, co měl kvůli němu už jednou zkaženou dovolenou.

I když si tehdy ještě nebyli stoprocentně jisti, zda Timurova nabídka nějak nesouvisí právě s touhle vesnicí, Otouš ho přesvědčil, aby ji rozhodně odmítl. Při tom mu taky řekl, že to místo není pro jejich Marka právě nejvhodnější. Rybník, klikatící se řeka a vlhké podmáčené louky nedělají na průdušky dobře a lidé, co mají podobné problémy, jako jejich Marek, se naopak odtamtud snaží dostat pryč.

Od té doby považoval tedy celou věc za uzavřenou a přestal na ní myslet. Dostane taky už konečně byt, takže nebude muset dojíždět takovou dálku, jako teď. Slíbený byt - byl se na něj dokonce i podívat - má docela pěknou polohu. Je vysoko nad městem, blízko do lesa, a že jsou dole nějaké továrny, které zamořují ovzduší, to tam nikomu ani nepřipadne. Timur je teď prý navíc nějak chabrus. Vraceli se se soudruhy pozdě v noci z nějakého aktivu, nebo chlastačky, nebo čeho, jejich auto skončilo v poli a Timur v sádrovém krunýři. Že by během té své pracovní neschopnosti měl víc času na nějaké podrazy. Hned, jak se po noční vyspí, začne po tom pátrat.

Když se odpoledne probudil, měl na stole dopis. Od Otouše! Honem ho netrpělivě otevřel, obálku doslova roztrhl, a dal se do čtení. Dopis byl docela obsáhlý.

Hned v úvodu mu Otouš vynadal jak malému klukovi a nebral si při tom ani nijak servítky. Vytýkal mu, že je vrtošivý a nedá si poradit. Pak se tam opakovaly známé věci, které od něj už mockrát slyšel. Z obsahu ale vysvitlo jediné. Kdekdo ve Smutnici ví, že se tam má nastěhovat. Na hřebčickém nádraží na něj netrpělivě čekají a jistý výpravčí si prý jen mne ruce, jak se odtamtud dostane na nějakou lepší funkci.

Jura najednou cítil, jak se mu při čtení toho dopisu dělá docela špatně. Někdo za jeho zády se s ním snaží takhle manipulovat. A jestli je to někdo, kdo má politický vliv, tak s tím asi sotva co zmůže. Nejdřív měl chuť, vydat se za Timurem a pořádně ho zmlátit; bude lepší, když ho zavřou, než když ho takhle vystěhují. Pak se ale trochu zklidnil; stejně by tím nic nezískal, přišel by i o to málo, co má, slíbený byt by se rozplynul v nedohlednu, kluky by jim mohli odebrat a dát do děcáku… Ono nemá smysl si s tím moc zahrávat.

Raději se pokusí hned zítra náčelníka přesvědčit, že si to někdo pěkně vymyslel. Jestli ale náčelník dostane nějaký stranický příkaz, tak to bude stejně v háji…

Ještě by si mohl honem zajistit pro celou rodinu dovolenou v Jugoslávii, možná by to uhrál přes ty nešťastné Markovy průdušky, mezi doktory má přece bývalé spolužáky…

A pak udělat jediné: vzít to někam do Kanady. Co ze své bídné školní angličtiny kdysi znal, to už sice dávno zapomněl, začátky by tam byly asi dost tvrdé, ale když to zvládli jiní…

Vláčet s sebou ale rozhodně nenechá. To tedy ne…!

Za tři dny, po další noční - táhli to teď bez pořádného volna, stále v jednom kuse na střídačku, denní noční - se za Otoušem vypravil.Ten už o jeho zamýšlené návštěvě věděl, Jura mu ještě předtím stačil poslat vzkaz a tak hned mohli mluvit k věci. Nebylo už žádných pochyb o tom, že dům, nabízený k „výhodnému“ pronájmu je právě ta chalupa, co v ní bydlí stará Bečvářová. I když je bába docela fit, Růžena se Standou nemohou přenést přes srdce, že je s Popkovými jedna ruka. Chtěli sem proto nastěhovat Standova bratrance, Jura prý ho dobře zná, pochází z Kanice a chodili spolu na střední školu. Měl se postarat o tetu, která se na podzim potloukla, a někteří příbuzní si mysleli, že se z toho už nevzpamatuje. A taky zároveň pečovat i o Standovu maminku a její chalupu. Bratránek je ale převezl,tetu si hned po propuštění z nemocnice vzal k sobě, teď se o ni starají se svojí manželkou a Standa s Růženou utřeli.

„Co by sem taky lezli, když tam oba mají docela slušnou práci. Tady by o nic takového nezavadili,“ komentoval to Otouš. „Navíc, on už tady jeden čas dokonce bydlel a úplně mu to stačilo,“ doplnil ještě.

Teta je tam naopak prý moc spokojená a vypadá to, že se sem už asi ani vrátit nechce. Pár slepic co chovala, někomu dala, jiná zvířata ani neměla, a říká se, že domek tady bude asi chtít prodat. Standa s Růženou zuří, hledají, jak se do toho nějakým způsobem vložit a hlavně z toho něco vytřískat.

„Tebe taky znají, ale nevědí, že seš to ty,“ dodal Otouš. Když se na něj Jura nechápavě podíval, pokusil se mu to vysvětlit. „V létě, jak nám spadl plot, tě Standa zahlédl, a hned tě poznal. A taky tě s Růžou všude pěkně pomluvili. Suchou nit na tobě nenechali! To víš, Standa, kdyby ho partaj nezachránila, se mohl kvůli vám dostat do lochu a to se jen tak neodpouští. Nevědí ale, že seš zároveň ten nájemník, kterýho jim sem chce mladej Hostašovskej dohodit.“

„Co budou dělat, až se to provalí?“ napadlo Juru.

„No to nevím, ale určitě se začnou dost divit.“

„Snad si to pak rozmyslí a třeba dají konečně pokoj. Neměl bych se jim jít představit…?“