Příběhy z dětského domova, kapitola první - Návrat

Téměř třicet minut překračoval před starými dřevěnými vraty. Ač bylo teprve půl sedmé ráno, Filip se nemohl dočkat, až jimi projde. Je to už pět let, kdy těmito dveřmi opustil místo, kde strávil nejhezčí okamžiky dětství a vstoupil do reálného života. Každý den, celkem 10 let a osm měsíců sahal na překrásně zdobenou kliku, která na ztrouchnivělých vratech působila jako hvězda uprostřed temné oblohy. Tehdy pro něj nebyla ničím zvláštním, ale dnes, dnes cítil, že znamená víc, než by si kdy vůbec myslel. Byla to první věc, se kterou se setkal při cestě k novému, lepšímu životu. Zároveň však byla tou poslední, jíž se dotýkal, když se vydával do světa dospělých. Dříve za ni ostře tahal, avšak nyní ji něžně pohladil, jako by snad byla živým tvorem. Ruka po ní sklouzla dolů, připažila se k noze a na jeho tváři se objevil blažený úsměv, jenž odhalil zuby bělejší než perly, které až nadpřirozeně kontrastovaly s jeho havraně tmavými vlasy.
Jak se tak smál, ani nepostřehl, že zpod mraku vykouklo letní slunce. Kdyby to byl tušil, určil by čas podle něj. Jelikož však svítící kouli nezpozoroval, přesunul svůj zrak k levé ruce ozdobené stříbrnými ručičkovými hodinkami. „Tři čtvrtě na sedm,“ řekl tiše sám sobě.
Slunce pomalu začalo zářit na jeho černé triko, a tak popošel o něco dál, k velkému oknu plnému rudých květin. Pln zvědavosti se postavil na špičky a pohlédl dovnitř. V místnosti nebylo ani živáčka. Jen několik stolů obklopených starými židlemi. Hlavou mu proběhla nostalgická vzpomínka na okamžiky, které zde prožil. Od té doby se nic nezměnilo. Kdyby měl s kým, vsadil by se, že pod židlí v rohu pořád bude ze žvýkaček udělané srdce, jež ve svých dvanácti letech věnoval Petře, nejhezčí a nejpopulárnější dívce z celého domova. Nemohl se dočkat, až se půjde na vlastní kůži přesvědčit.
Aby mu čas ubíhal rychleji, začal chodit podél budovy z jedné strany na druhou, přičemž se vždy podíval do okna, zda už náhodou není někdo vzhůru. Když šel tuto trasu podesáté, ozvalo se zachrastění klíčů. Filip se zastavil a upřel svůj pohled na dveře. Chvíli jen nehybně stál, téměř nedýchal. Jeho srdce tlouklo ostošest. Napjatě čekal, zda přišel ten okamžik, kterého se nemohl dočkat. Klika cvakla, dveře se otevřely a z nich vyšla malá dáma. Její vlasy, propletené šedou nití ukazovaly světu, že již dávno nepatří mezi teenagery. Rozhlédla se a před sebou spatřila tolik povědomou postavu. Od té doby, co spolu mluvili naposledy, se moc nezměnil, tudíž neměla potíž svého oblíbence poznat. „Filípku!“ nadšeně vykřikla, přičemž prudce zvedla obě ruce nad hlavu. Kůže okolo jejích očí se v zápalu štěstí změnila v drobné vějířky. „Teto, rád tě vidím!“ pozdravil onu ženu vřelým objetím. Opět pocítil ten známý pocit bezpečí a lásky.
Společně vešli do budovy. Jakmile Filip zpozoroval chodbu plnou dětských bot, přepadl jej strach. „Třeseš se,“ přeměřila si ho přísným pohledem. Filip se jen mlčky usmál. Jeho úsměv byl plný obav, nejistoty, ale zároveň očekávání.
Chodbou došli k bílým dveřím, vedoucím do malé útulné kanceláře, jíž dominoval velký pracovní stůl s počítačem a několika hromádkami úhledně uspořádaného papírů. Filip zůstal stát u dveří. Čekal, co teta vyndá ze šuplíku stolu, k němuž se právě vydala. Chvíli v něm s nepřítomným pohledem přehrabovala, poté přestala a vítězně vzhlédla ke svému hostovi. V ruce držela klíč. „Třiadvacet, jako tehdy,“ hrdě poznamenala, zatímco jej předávala Filipovi. Ten naň zprvu prázdně koukal, jako by držel takovou věc poprvé v životě. Pak jej však pevně stiskl a blaženě se usmál. „Jo, Fílo, odteď mi říkej Marto. Jako kolegové si už přece můžeme tykat“, objala ho kolem ramen, „Teď už se jdi zabydlet. Ale nezapomeň přijít v 9 do jídelny, představím tě dětem.“ Filip přikývl, zhluboka se nadechl a opustil kancelář.
Vydal se na cestu do pokoje číslo 23. Šel dlouhou chodbou, pozorně pozoroval čísla všech pokojů. „Šestnáct, sedmnáct, osmnáct…“ tiše odpočítával bílé očíslované dveře, ač cestu k třiadvacítce znal zpaměti a dozajista by tam došel i poslepu. Dnes to však bylo jinačí. Již nebude na pokoji se svými přáteli na život a na smrt, Davidem a Petrem. Tentokrát tam bude sám. V tom však nespočívala ta hlavní změna. Před pěti lety zde byl jako jedno z mnoha dětí, o které se z jakéhokoliv důvodu nemohou starat rodiče. Odteď tu však bude oporou pro všechny odložené děti. Dnešním dnem se stal jejich přítelem, rodičem, společníkem, učitelem, jedním slovem vychovatelem.
„Dvacet tři,“ s výdechem sáhl na černou umělohmotnou kliku. Stiskl ji, ale posléze zjistil, že je zamčeno. Zvedl tedy levou ruky, v níž stále držel klíče označené cedulkou 23. Strčil je do zámku, otočil jimi. Dvakrát to cvaklo a Filip znovu stiskl kliku. Tentokrát úspěšně. Dveře se otevřely. Nejistě pohlédl na své nohy, zkontroloval, zda má nakročenou tou pravou. Když se ujistil, že ano, překročil dřevěný práh. Konečně stál v modré místnosti. V tom okamžiku z něj spadla veškerá nejistota. Věděl, že je zpět doma. Napřímil se a rozhlédl po pokoji. Ač to bylo již několik let, vypadal stejně jako onen den, kdy dětský domov opouštěl. Levá stěna byla obklopena třemi lůžky, pravá skříněmi a uprostřed velké místnosti stály tři psací stoly. Na protilehlé zdi byla stále ta samá oprýskaná okna, za nimiž se vyjímaly květináče s červenými muškáty. „Tak mě tu máš zpátky, třiadvacítko,“ pomyslil si a zabouchl za sebou dveře. Jeho první kroky vedly k postelím. Usedl na tu prostřední, jež byla poměrně proleželá. Jak by také ne, když se na ni 10 let, téměř každý večer, vydával do říše snů.
Chvilku jen tak seděl a s prázdným pohledem koukal ke dveřím. Vzpomínal na okamžik, kdy jimi prošel poprvé. Byl tehdy chladný únor, budovu dětského domova pokrýval sníh, ze střechy viselo několik rampouchů. Po smrti babičky jej tam dopravila sociální pracovnice. Při vzpomínce na den, kdy zemřela jeho milovaná babička a on byl odvezen do domova, se mu na rukách objevila husí kůže. Cítil tu samou bolest i strach, jako onoho dne. Ač mu bylo jen 9 let, stále si živě vybavuje, jak auto, kterým jel spolu s ženou ze sociálky, zastavilo před zasněženou vilku. U dveří obklopených rampouchy se třásla zimou drobná postava v pleteném svetru. Byla to Marta. Zběžně pozdravila řidičku vozu, a ihned se začala věnovat svému novému svěřenci. Převzala od něj kufřík a pobídla ho, aby vešel dovnitř. „Nemusíš se ničeho bát. Odteď jsme tvoje nová rodina. Ať se děje cokoliv, vždycky se tu bude někdo, na koho se budeš moct obrátit. Uvidíš, bude to fajn. A teď už pojď dovnitř, uvařím ti horký kakao.“ přivítala na chodbě Filipa, který okamžitě pochopil, že se doopravdy nemusí ničeho bát, neboť z tety Marty vyzařovala neskutečně pozitivní energie, kterou nakazila každého obyvatele dětského domova.
Stejně tak, jako tu byla každým dnem pro Filipa, byla zde i pro ostatní děti. Práci v domově se věnovala na sto deset procent, a tak jí nikdy nezbyl čas na to, aby si pořídila vlastní potomstvo. O to více lásky však dávala sirotkům.
Do domova přišel s malým barevným kufříkem a plyšovým medvědem. Marta ho po dopití kakaa doprovodila k pokoji dvacet tři, otevřela jeho dveře a nechala Fílu napospas osudu. Sotva je otevřela, z pokoje na něj vykoukli dva kluci. Jeden z nich, ten menší, seděl u psacího stolu. Větší se rozvaloval s knížkou v ruce na posteli. Oba dva civěli na svého nového spolubydlícího jako na stvoření z jiné planety a on jim tyto pohledy opětoval. Po chvilce hrobového ticha se od stolu ozval tichý hlásek „Proč tam ten kluk stojí jak tvrdý y?“ „Co já vim,“ odpověděl chlapec ležící na posteli a opět se na Filipa podíval, „nechceš jít dovnitř?“. Filip mlčky přikývl a vešel do pokoje, který byl jen o kousek menší, než celý byt, v němž s babičkou žili. „Jmenuju se Filip,“ představil se. „Ahoj, já jsem David,“ odpověděl hoch sedící u stolu, „a tamto je můj bratranec Petr. „Tě péro!“ pozdravil Petr, „Tohle bude tvoje postel,“ ukázal bezprostředně na prostřední lůžko, přičemž stále koukal do knížky, jako by se ho to netýkalo. „A ta druhá skříň by měla bejt prázdná, tak si tam můžeš naházet hadry.“
Ačkoliv měl Filip ze svého spolubydlícího Petra původně strach, postupem času se z nich stali nejlepší přátelé. Snad díky podobnému osudu, který všechny tři chlapce potkal, nebo díky Martě, která spojila cesty tří kluků dohromady, bylo jejich přátelství natolik pevné, že i dnes, po tolika letech, stále přetrvává.
Jak tak Filip bloudil v říši svých vzpomínek, ani nepostřehl, že hodiny ukazují devátou. Z chodby se však ozvalo hlasité halekání obyvatelů domova, jež ho navrátilo zpět do reality. Dříve, než upřel svůj zrak na hodinky, zaslechl hlas Marty svolávající své svěřence k snídani. Rychle vstal z postele, prsty si prohrábl vlasy, zhluboka se nadechl a šel ke dveřím. Pevným stiskem zmáčkl jejich kliku, načež se otevřely. Sotva vkročil na chodbu, vrazil do něj malý blonďák. „Promiň, strejdo,“ podíval se směrem vzhůru do Filipových očí. „V pohodě,“ odpověděl, pohladil jej po vlasech a nechal ho pokračovat v cestě na snídani. Jakmile zmizel chlapec z dohledu, zopakoval Fíla pyšně to slovo „strejda“. Právě teď dostalo toho pravého významu. Cítil, jak se směsice písmen naplňuje a hřeje jej u srdce. Když se přestal kochat krásou onoho výrazu, rozhodl se konečně vyrazit do jídelny. Šel poměrně pomalu, neboť chtěl přijít mezi posledními. Děti kolem něj utíkaly rychlostí větru, jen aby na ně zbylo to nejlepší místo u stolu. Filip si jich však nevšímal a teprve tehdy, až se situace na chodbě, která ještě před pár vteřinami připomínala běžeckou dráhu, uklidnila, přidal na tempu. Čím více se blížil k cíli, tím hlasitěji byl slyšet dětský smích. Čas jídla byl v domově vždy jedním z nejoblíbenějších. Jakmile se všichni sešli u stolů, každý zapomněl na své trápení a jídelna byla doslova nabita pozitivní energií. Netrvalo dlouho a Filip konečně došel ke středisku veškerého hluku. Prošel otevřenými dveřmi, podíval se ke stolu u okna, kde vždy seděli vychovatelé, na němž se nic od poslední návštěvy jídelny nezměnilo. Marta na Filipa mávla, aby šel za ní. Sotva k Martě došel, začala po dětech vyžadovat pozornost. Párkrát tleskla a celá místnost se utišila. „Děti, chtěla bych vám někoho představit. Tohle je Filip,“ ukázala na svého kolegu, „váš nový vychovatel.“ Fíla věnoval dětem ten nejupřímnější úsměv, kterého byla jeho ústa schopna. Někteří mu jej vrátili, jiní na něj mlčky koukali. „Za hodinu,“ podívala se Marta na hodiny nad dveřmi, „takže v deset, se všichni sejdeme na zahradě pod lípou. Martin, Dominik a Zdeněk přijdou do kanceláře pro deky,“ ohlédla se na tři nejstarší chlapce sedící u stolu obklopeného děvčaty. Ti otráveně přikývli a dále pokračovali v konverzaci. Marta s Filipem usedli ke stolu se čtyřmi židlemi, z nichž již jedna byla obsazena. „Ahoj, Kája,“ podala Filipovi ruku sedící bruneta. Pracovala v domově zhruba půl roku, avšak vždy pouze 3 dny v týdnu. Zbylé čtyři ji střídala o pár let starší Denisa. „Kája je externistka. Zítra ji vymění Denča. Možná si ji budeš pamatovat. Pomáhala tu při studiu před pěti, šesti lety.“ doplnila Marta. „Denča? No já nevím, tu si nějak nevybavuju. Možná, až ji uvidím,“ zalhal Filip. Denisu si však pamatoval moc dobře. Jak by také mohl zapomenout na dívku vypadající jako modelka, po které dnem i nocí toužil. Dokonce natolik, že se kvůli ní popral se svým spolubydlícím Davidem. Ačkoliv s ní měl Filip po odchodu z domova několik schůzek, nakonec jejich vztah nenabral správného směru a od té doby se již neviděli. „Určitě si vzpomeneš, až ji uvidíš. Vůbec se nezměnila,“ dodala Marta a poté se zakousla do makového koláčku.
Sotva vzal Filip do ruky hrníček s čajem, vstoupil do místnosti o něco starší muž, než on sám. „To je Viktor. Vychovatel, kterýho tu střídáš,“ nenápadně zašeptala Kája. Filip se po očku podíval ke dveřím, jimiž právě vstoupil jeho kolega, avšak nikde ho neviděl. „Viktore!“ otočila se Marta ke stolu u okna, u nějž seděla skupinka starších dívek. Viktor si k nim chtěl přisednout, ale Marta mu přísným pohledem dala najevo, že jeho místo je jinde. Otráveně vzal ze stolu talíř a hrníček a odkráčel ke stolu vychovatelů. „Dokud definitivně neopustíš dveře domova, tak pro tebe platí pořád ta stejná zaměstnanecká pravidla,“ striktně poznamenala hlavní vychovatelka Marta. Viktor mlčky usedl ke stolu. „Filip, těší mě,“ podal nováček ruku Viktorovi. Ten jen pozvedl oči a pokračoval v mazání krajíčku chleba. Karolína věnovala Filipovi nechápavý pohled a snažila se trapnou situaci zachránit historkou z jejího prvního dne v domově. „Máš štěstí, že tu začínáš ráno. To já měla první službu až navečer. Martička byla zrovna někde pryč, jen mi nechala na stole papírek s číslem mého pokoje. Byla tam devítka, ale já chytla ten papír obráceně a šla na pokoj šest. Byla jsem unavená z cesty, táhla těžkou tašku, tak jsem se ani neobtěžovala zaklepat. Šáhla jsem po klice, rozrazila dveře a hned mi bylo jasný, že jsem špatně. Zrovna se tam převlíkal jeden klučina. Jak jsem vešla, tak se na mě otočil. Ani nevím, kterej z nás měl z toho větší šok. Já ze sebe něco vykoktala, vzala nohy na ramena a utíkala do kanceláře a čekala tam, dokud nepřišla Martička a sama mi neukázala, kterej pokoj je můj. Ten chudák se mi celej měsíc vyhejbal a ani teď se se mnou nějak extra často do hovorů nedává.“ Všichni se hlasitě zasmáli. Marta ze slušnosti, Viktor proto, že mu to připadalo vtipné a Filipovi Kájina zkušenost připomněla podobně trapný okamžik, co si prožil v domově s Denisou.
„Jo, já jsem Viktor,“ představil se již Filipovi známý kolega, „ale asi se vidíme poprvé a naposledy, protože já dneska po snídani balím a končím tady.“ „Jak to? Nezvládals?“ řekl povýšeně Fíla, načež se Viktor pohrdavě podíval za sebe ke stolu nejstarších dívek a hlasitě si odfrknul. „Pf. Za pár dní pochopíš. I když,“ odmlčel se a pohledem si přeměřil nováčka, „v tvým případě asi ne.“ Filip dál arogantní chování Viktora nekomentoval a věnoval se své snídani.
Hodinová ručička se blížila k desáté hodině a jídelna se pomalu, ale jistě začala vyprazdňovat. „Filípku, hned jak dosnídáš, přijdi ke mně do kanceláře. Budu od tebe chtít ještě něco podepsat,“ řekla Marta, zatímco se zvedala od stolu, „A nezapomeňte, že v deset je sraz pod lípou.“ „Ještě jsem slíbila malý Nikolce, že jí upletu copánky, tak musím jít,“ rychle vstala od stolu i Kája. Filip cítil, že Viktor o jeho společnost nestojí a sám to neměl jinak. Navíc jej znervózňovaly řezavé pohledy zmalovaných děvčat, které doplňoval hlasitý skřehotavý smích. „Taky půjdu,“ oznámil suše Viktorovi. „Tak hodně štěstí. Budeš ho potřebovat,“ odvětil a nechal Fílu jít plnit své povinnosti.
Filip se okamžitě vydal do kanceláře své nadřízené, přesně jak před několika sekundami slíbil. Cestou potkal tři starší chlapce, které Marta požádala, aby donesli deky. „Ahoj,“ otráveně pozdravili svého nového vychovatele. „Čau kluci,“ odvětil, načež se začali hoši představovat. Nejvyšší z nich, výrazný chlapec tmavé pleti se jmenoval Zdeněk, nejmenší Dominik a poslední, podle všeho nejstarší byl Martin. Ještě než si Filip stihl zapamatovat jejich jména, už se ho ptali, jestli ho musí nazývat strejdou, nebo mu můžou říkat Filipe. „No hele, jestli to není proti nějakejm pravidlům, tak mi klidně říkejte Filipe. Nebudu mít nic proti,“ pronesl co nejdrsnějším tónem Filip, načež se zastavil před otevřenými dveřmi Marty kanceláře, z níž se ozvalo: „Proti žádným pravidlům to není, ale ať máš nějakou autoritu. Každopádně je to jen a jen na tobě. A teď už pojďte všichni dovnitř, ať to do těch desíti stihneme.“ Všichni čtyři vešli dovnitř. Marta hodila svým svěřencům klíče od skladu a Filipovi předložila vnitřní řád dětského domova, který musel podepsat. „Jestli chceš, vezmi si ho k sobě, ať si ho pořádně pročteš a přines mi ho zítra na snídani.“ „Pokud se nic od dob, co jsem odešel, nezměnilo, tak ti to můžu podepsat rovnou.“ „Dobře. Tak mi to podepiš. Ale stejně ti dám jednu kopii, aby sis ta pravidla osvěžil,“ podala Filipovi tužku a ten sebevědomě podepsal poslední papír řádu. „Děkuju. Teď můžeš jít. A nezapomeň, že za 6 minut je sraz.“ „Neboj, přijdu včas,“ usmál se a odešel.
Chvíli váhal, jestli jít rovnou pod starou lípu nebo ještě navštívit milovanou třiadvacítku, ale nakonec, když zahlédl, jak malý chlapec hledá něco pod velkou skříní na chodbě, se rozhodl úplně jinak. „Co tam hledáš?“ zeptal se jej. „Představ si, strejdo, že mi tam zaparkovalo moje Ferrari, a teď nechce vyjet ven.“ „Tak Ferrari říkáš?“ usmál se na svého svěřence, „To by byla věčná škoda ho nechat. Můžu ho zkusit vyndat?“ „Zkus to. Ale myslím, že to nedokážeš. Je totiž úplně vzadu.“ Filip si lehl na zem a začal šmátrat pod skříní. „Taky jsem měl takový autíčko, který vždycky zaparkovalo pod skříní a nechtělo se mu ven. Nebylo to sice Ferrari, ale řekl bych, že jezdilo stejně rychle.“ „Tomu nevěřím!“ oponoval chlapec, „Nic rychlejšího než Ferrari není!“ „Tak víš co? Já to svoje auto najdu a dáme si závody, bereš?“ vyzval ho Filip na souboj. „Jo! Beru!“ rozzářili se mu očička. „A řekneš mi, jak se jmenuješ?“ „Adam, strejdo.“ „Tak Adámku, tady máš to Ferrari. A teď už půjdeme ven na sraz, jo?“ Adam mlčky přikývl a chytl Filipa za ruku, což ho velice potěšilo. Byl v domově teprve pár hodin, a už má takového kamaráda.
„Á, koukám, žes našel parťáka.“ Ozval se známý hlas. Oba hoši se otočili a spatřili Káju, která stejně jako oni mířila pod lípu. „ Tak co, Áďo, je strejda Filda dobrej?“ „Nejlepší, teto!“ nadšeně vykřikl pětiletý Adámek. „Dovedu tě tam, ať zbytečně nebloudíš,“ obrátila se k Filipovi, avšak ten jí svou odpovědí vyrazil dech. „Nebude třeba. Znám to tu jako svý boty. Vždyť jsem tady vyrůstal.“ „Vážně? To jsem netušila,“ sklesle odvětila. „Jestli máš pocit, že jsi teď udělala nějaký společenský faux-pas, tak vůbec,“ usmál se na svou krásnou kolegyni, které spadnul kámen ze srdce. „Koukej, strejdo. Jsme tady,“ přerušil rozhovor svých vychovatelů Adam. Pod velkou korunou staré lípy sedělo přinejmenším 30 obyvatelů dětského domova. Karolína sebevědomě usedla mezi ně a rukou naznačila, aby ji Fíla následoval. Zanedlouho dorazili i ostatní děti, které doprovázela Marta. Sotva přišla, všichni umlkli a čekali, co se bude dít dál.
„Děti, protože je tu strejda Filip nový, bylo by hezké, kdybyste se mu všichni představili. Začneme třeba tady u Adélky a budeme pokračovat směrem doprava.“ „Jé, proč zrovna u mě?“ Snažila se odporovat čtrnáctiletá brunetka, ale stačilo, aby Marta lehce sklonila hlavu a zvedla obočí, a Adéla se okamžitě představila.
Chvíli trvalo, než všichni sdělili svému vychovateli své jméno. Z některých vyzařovala nervozita, z jiných sebevědomí či nezájem a dokonce se u některých dívek v pubertě objevil náznak flirtování, na které však Filip nikterak nereagoval. „Tak teď, když jste se všichni představili, se rozdělíme do tří skupin po třinácti. Od Zdeňka po Lenku budete s Kájou, od Magdy po Andulku se mnou a zbytek tady zůstane se strejdou. U mě se budou hrát nějaké míčové hry, u Filipa hry seznamovací a Kája vám sama řekne, co budete dělat u ní. Jinak po přibližně 45 minutách se budete střídat, takže každá skupinka bude u každého vychovatele. Moje skupina teď půjde na velké hřiště a já za vámi za chvíli přijdu.“ „A moji běžte na malý hřiště,“ dodala Karolína. „Marti,“ připlížil se k Martě Filip, „jaký hry s nima mám hrát?“ „Klasickou seznamovačku. Nejdřív vlastnosti a pak měnění míst,“ pohotově odpověděla Marta. „Jo, tyhle. To snad zvládnu.“ „Zvládneš. A kdybys nezvládal, tak si určitě něco vymyslíš,“ usmála se a vydala se na hřiště za svými dětmi.
Hned co si prostor pod lípou vyklidil, začal Filip organizovat první hru. „Tak jo, asi začneme. Určitě znáte tu seznamovací hru, kdy každej řekne svoje jméno a to doplní nějakou vlastností. Třeba já jsem Filip a jsem ochotný, tak řeknu ochotný Filip.“ „A strejdo, co když nevíme žádnou vlastnost?“ ozval se rozklepaný hlásek copaté holčičky. „Tak se vůbec nic neděje. Prostě nám o sobě něco řekneš,“ utěšil ji. „A víš co? Můžeš začít.“ „Hm, tak dobře.“ usmála se, „Já jsem Lenička a ráda si hraju s panenkama, je mi šest a tři čtvrtě a půjdu do druhý třídy. Na vysvědčení jsem měla samý jedničky, a nejvíc mě baví čtení a tělocvik. Stačí to?“ „Super, Leničko. Hezky jsi to řekla. Tak další půjde ta culíkatá slečna, co sedí vedle tebe.“ „Já se jmenuju Veronika, ale všichni mi říkají Nika a žádnou vlastnost říkat nebudu, protože chci, abys mě poznal sám,“ usmála se a našpulila rty. „Dobře, Niko. Jedeme dál.“ „Já jsem Pavel, je mi čtrnáct a miluju fotbal.“ „Jakej tým máš nejradši, Pavle?“ zareagoval Filda. „Z českých rozhodně Spartu, protože za ni hraju, ale jinak Chelsea.“
Postupně se představilo všech třináct dětí, kterým bylo zpravidla okolo 14 let, jen výjimečně se našel někdo, komu by bylo více jak 17 nebo méně než 6.
„Měli jsme hrát ještě hru na výměnu míst, ale protože už sem jde druhá skupina, tak to budeme muset nechat na jindy. Každopádně bylo fajn se o vás dozvědět tolik zajímavých věcí. Podle všeho spolu budeme skvěle vycházet.“ „Teta Marta nás poslala k tobě a tvoje skupina má jít ke Káje,“ přerušila Filipův proslov vysoká zrzka. „Dobře. Tak vy běžte k tetě Karolíně a já si vezmu tuhle skupinu. Tak zatím!“ vyměnil Filip své svěřence za jiné a začal od znova se seznamovací hrou. Dřív, než přišel čas oběda, si pamatoval nejméně polovinu jmen dětí z domova, kteří si ho naprosto zamilovali.