Zrcadlo

Vzpomínáte si, když vám večer před spaním četli pohádky? Jak jste se těšili na konec příběhu, až všechno dobře dopadne a hrdina dojde svého štěstí? Člověka ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak.
Moje matka vždycky tvrdila, že není takový pokrytec, aby mi vyprávěla o věcech, které se nikdy nestanou. Že bych jí měla být vděčná za to, že mi nikdy nelhala o tom, jaký je svět ve skutečnosti.
Také mi večer vyprávěla příběhy. Jenže hrdinové a princezny, tam byli, no, jiní. Neměla jsem ráda ty pohádky, které jsem od ní slýchávala. Ty příběhy bývaly krátké. Když domluvila a na mě dolehlo to, co jsem slyšela, bývalo mi do pláče, z těch jejích konců. Z toho jak rychle se všechno událo, jak se to přehnalo přes hrdinu příběhu, který neměl jedinou šanci jak tomu vzdorovat. Nikdy se mi nechtělo věřit, že by to bylo všechno. Říkala jsem si, že na něco musela zapomenout. Přemýšlela jsem nad tím a jednou jsem se jí na to zeptala.
Řekla jsem jí, že nevěřím, že to může být vše, že takhle to přece nemůže být, že takhle to nechci. Rozzlobila se a zeptala se mě, co bych si představovala, že by v těch příbězích mělo být.
Byla jsem malá a nedokázala jsem vysvětlit, co mi chybí, protože jsem to neznala. Nechápala jsem ještě svět a tak jsem řekla to, co jsem cítila. Řekla jsem, že bych chtěla prostě něco víc. Moje matka se usmála a řekla mi, že něco víc, neexistuje. Že to jednou pochopím. Od té doby mi příběhy nevyprávěla, několik měsíců. Vlastně už mi je nevyprávěla nikdy, až na jeden. Který mi od té doby zní v uších kdykoliv se na ní podívám. Nebo na sebe do zrcadla.
Ten příběh určitě znáte. Ona nejoblíbenější princezna ve škole. On nejhezčí princ. Ona má nádherné šaty a celý večer jen září a jediné co jí kazí náladu, je možnost, že by přece jen nebyla vyhlášena královnou plesu. On celý večer popíjí s kamarády, občas si z ní zatančí a něco jí zašeptá do ucha. A jediné co jemu kazí náladu, je ta dlouhá doba než je konečně vyhlásí za krále a královnu plesu, aby konečně mohli vypadnout a jít do hotelu za které zaplatil takové peníze. Nakonec se vše odehraje tak jak si představovali. Vyhrají soutěž, odejdou z plesu a stráví spolu noc.
Jenže příběh není nikdy jen o dvou lidech. Matka mi to několikrát zdůraznila, když mi tohle vyprávěla. V tomhle příběhu se objevil někdo třetí. Někdo kdo v té době neměřil víc jak pár centimetrů, když se o něm matka dozvěděla. A ten někdo jí pak zničil celý život.
Když se její rodiče o tom někom dozvěděli, vyhodili jí na ulici. Když šla za svým princem a vše mu řekla, opustil ji. Nechtěl si kvůli někomu, zkazit celou budoucnost. Ona se tedy musela sbalit a odstěhovat z města, protože kvůli tomu někomu, si na ní ukazovali, všichni její bývalý poddaní.
Mohla jen bezmocně přihlížet, jak se její život ocitá v troskách. Nejhorší bylo, že se toho někoho nemohla už zbavit a celý život už ho bude mít u sebe, jako nějaké prokletí. A tak ta princezna, žije teď v malém bytě sama. Jen s někým.
Teprve až když jsem vyrostla, uvědomila jsem si, co mi v těch matčiných příbězích chybělo. Vždycky mi vyprávěla jen tu část, která nejvíc zajímala jí. Dlouhé roky jsem nenáviděla toho někoho, i když jsem časem pochopila, kdo to je. Stejně jsem ho nenáviděla dál. Bylo to proto, že matka svůj příběh zaměřila jen na něj.
Ne na moje prarodiče, nebo mého otce, nebo jí samotnou. Vždycky mluvila jen o tom někom. A protože ten někdo to tak slýchával od malička, myslel si, že tenhle příběh je jediná pravda. Že něco víc neexistuje. Nevěděl, že může vyprávět vlastní příběh.
Příběhy jsou život a život jsou příběhy. Mějte se na pozoru, co, komu a jak vyprávíte, protože to co si z toho vezme, pro něj bývá definitivní. Nikdy si neuvědomí, že ten příběh může vypadat i jinak.
Že může klidně začínat takhle: Žil byl někdo, v malém bytě se svou matkou, princeznou, která se už velmi dávno, vdala za láhev vína…