1. kapitola – Útěk za andělem

           

 

            Někdy přijdou chvíle, kdy máte chuť hodit svůj dosavadní život za hlavu a utéct do nějakého jiného.

            Snad to odstartovaly ty vzpomínky...

 

            Šla jsem s dcerou na Den otevřených dveří zdejšího gymnázia. Studoval zde můj otec, strýcové a nakonec i já sama. Sedávali jsme ve stejných učebnách, chodili po stejných schodech a možná sdíleli i podobné ideály, jen lehce pozměněné generačním rozdílem a dobovými událostmi.

Zdi té obrovské předválečné budovy na mě stále ještě dýchaly atmosférou tátových studentských historek, promíchaných s mými vlastními vzpomínkami. Po „přijímačkách nanečisto“, které si možní budoucí studenti mohli udělat, jsem dceru provedla školou a na každém kroku jsem potkávala útržky svého vlastního života. Přátelství, lásky i zklamání, a nad tím vším mámin káravě vztyčený prst: „na tohle máš ještě dost času!“  Pro ni bych měla na „tohle“ zřejmě dost času ještě teď...

            Neměla jsem tam nejspíš vůbec chodit. Ne poté, co se mi už týden zdá o tom, že těmi chodbami bloudím a něco hledám. Ne večer. A už vůbec ne, když jsem věděla, že se budu vracet sama.

 

            Dceru ještě potřeboval na pár hodin manžel v práci. Doprovodila jsem ji na místo a pak jsem osaměla a jela domů. Stejnou trasou a téměř na stejné místo, jako před dvaceti lety. Právě tudy jsem se denně vracívala domů, hlavu přeplněnou školními povinnostmi, svými tajnými ideály a neurčitými touhami, kterým ani moje nejlepší kamarádka nerozuměla. Ano, asi jsem opravdu už tehdy patřila do minulého století, jak mi každou chvíli předhazovala.

            Touhu po lásce v dospělosti nahradila touha po svobodě a ideály jsem v souladu s tím pohřbila nebo vyměnila za jiné, dostupnější a rozumnější. Nechala jsem si ukrást duši.

 

            Dnes se mi zase jednou nechtělo domů. Ovšem na rozdíl od studentských let jsem měla v kapse mobil a doma místo úzkostlivých rodičů tolerantního syna. Napsala jsem mu sms, že se zdržím, vystoupila o pár stanic dřív a hodinu jsem jen tak prostála na mostě nad silnicí. Byla tma a já se dívala na rozsvícená světla města a sídliště. Co okno, to lidský osud… Malá a velká lidská štěstíčka, malé a velké tragédie.

Co je mým osudem? Mám ve svém věku ještě vůbec něco před sebou?

 

            V noci jsem místo spaní jen koukala do stropu a přemýšlela o tom, proč mě to tak vzalo. Nakonec jsem potichoučku vstala a chtěla se trochu odreagovat psaním. Když budu psát pomalu, snad se mi podaří neťukat moc nahlas. Otevřela jsem
v počítači jednu z rozepsaných povídek, u  které mě dost tlačil čas, a v nočním tichu se snadno ponořila do děje. V okamžiku, kdy si hlavní hrdina uvědomil, jak moc se jeho letní láska liší od japonských děvčat, se mi za zády ozvalo: „No to snad nemyslíš vážně? Koukej to zavřít, já ráno vstávám do práce!“

            Otočila jsem se k rozezlenému manželovi: „Kdybys neremcal, když táta chtěl koupit dětem notebook, mohla jsem teď v pohodě psát na něm v kuchyni a vůbec bych tě nerušila.“

Fakt, že bez ohledu na vstávání do práce do půl jedné koukal na televizi, jsem už neřešila. Kdybych ho vytočila, do rána by už neusnul. Raději jsem poslušně uložila práci a z nějakého nejasného hnutí mysli zároveň přetáhla všechny své rozpracované věci na flešku. Pak jsem se vzorně přesunula na dvojlůžko vedle něj a děj povídky se mi v hlavě střídal se vším, co bych správně měla dělat podle představ svého okolí. Harddisk v mé hlavě zběsile rotoval a bylo mi čím dál jasnější, že tohle neustojím. Ten pocit nespokojenosti a napětí už trvá moc dlouho a já se nechci znova dostat do stavu, v jakém jsem byla před dvěma lety. Tehdy jsem po obrovské hádce musela popřít všechno čím jsem byla a přesunout do ilegality všechny činnosti, které se bezprostředně netýkaly domácnosti a péče o blaho všech členů rodiny kromě mě.

            Už několik měsíců sním o tom, že na několik dnů někam sama zmizím. Kdybych z toho neměla takový strach...

 

            Ranní výčitka mého manžela, že jsem se celou noc převalovala a budila ho, mě dodělala. Hned, jak za ním zapadly dveře, jsem sbalila do tašky oblečení a kosmetiku na neurčitý počet dnů a odvezla ji do úschovny na nádraží. Cestou domů jsem udělala velký nákup a přišla právě včas, abych děti dovypravila do školy. Pak jsem navařila a zmrazila jídlo na týden, pro jistotu ještě doplnila lékárničku a napsala vzkaz dceři, co má každý den udělat pro všechny na svačinu.

Zatelefonovat někomu z rodiny jsem se neodvážila, nechtěla jsem nic vysvětlovat a bála jsem se, že si to během rozhovoru rozmyslím.

            Pro manžela jsem na stole nechala vzkaz:

Jela jsem na pár dnů do Hradce za Katkou, potřebuju si trochu srovnat myšlenky. Jídlo máte v mrazáku, kartu do bankomatu jsem tu nechala a zbytek určitě zvládnete. Kdyby něco, zavolej, víš že bez mobilu bych se nehnula.

Pa, E.

 

            Kamarádka z vysoké byla dobrá výmluva, už delší dobu jsem mluvila o tom, že bych za ní chtěla zajet, a nikdo mimo mě na ni neměl kontakt.

Ve skutečnosti jsem hodlala strávit pár nocí někde úplně jinde… Vím určitě, kde se na první noc schovám.

            Jedu za tebou, lásko… Konečně.

            Budeš mým andělem.

 

>>><<< 

 

 

            Odešla jsem těsně předtím, než měly děti přijít z hudebky. Rychlík na Prahu jsem stihla o sílu poštovní známky bez lepidla. Teď bych ti měla sdělit, že moje trpělivost je u konce a že se ti hodlám za pár hodin objevit na prahu, vzít tě kolem krku a požádat o azyl na jednu noc. Co bude dál, záleží už na tobě… anděli.

 

            Už zase je tma, jako včera. Jen myšlenky jsou o tolik jiné... Píšu ti sms:

 

            Víš jak jsem už několikrát psala, že potřebuju vypadnout? Tak teď jsem rozhodnutá. Rodině jsem navařila a prchám.

           

            A nevím, jestli je to na pár dnů nebo napořád. Prchám z nefungujícího manželství, prchám od rodiny, která si myslí, že všechno, co dělám je samozřejmost a moje povinnost.

            Vrátím se? Chci se vrátit?

 

            To je na Tebe dost radikální. Co se stalo?

 

            Co se stalo? Všechno.

 

            Všechno je omyl. Můj život je omyl. Kdybych tenkrát místo Pavla potkala Tebe… Jenže to je strašně moc dlouhé povídání a to se nevejde do sms. Co ti mám napsat?

Čekáš na odpověď a nemáš se k tomu, abys mi s ní pomohl.

 

            To je na dost dlouho… Teď ani nejsem schopná to přesně vymezit a nacpat do slov, jenom… už mám prostě pocit, že mi všechno padá na hlavu. Práce, psaní, ze kterýho se stala povinnost, Pavel… ten asi hlavně. Už to takhle nezvládám, musím pryč.

 

            Ano, co se vlastně stalo tak hrozného, že jsem se rozhodla odejít a uvést svou rodinu do zmatku?

            Byla to předvčerejší noc, kdy si mě Pavel tak bezohledně vzal, ačkoliv mě v posledních měsících přehlíží? Byl to ten paranoidní pocit, že mě na každém kroku někdo nebo něco sleduje, že mi někdo slídí ve věcech? Nebo Pavlův pátravý pohled, kterým po příchodu z práce zhodnotí mě i naši domácnost a pokaždé dojde k závěru, že se dost nesnažím? Nebo snad pocit viny, který se ve mně snaží probudit pokaždé, když usednu k počítači a ponořím se do světa, který patří výhradně mě?

 

            Počkej, neblázni… rozmyslela sis to dobře? Vždycky jsi dávala takový důraz na to, že děti by tím trpět neměly a teď ses rozhodla je opustit? Nešlo by třeba... ještě chvíli počkat, než budou trochu starší? Buď rozumná, prosím, ano?

 

            Usmívám se tomu. To jsi celý ty… i já jsem takhle mluvila s tebou, zhruba tak před rokem, když ses rozhodoval, zda raději neodejdeš od rodiny.

Stejně ses rozhodl po svém, ale, pravda, po zralém uvážení.

 

            Moc jsem se nerozmýšlela, to je fakt. Ale kdo mluví o opouštění? Nahlásila jsem pobyt u kamarádky z vejšky. A vypadnout chci na několik dní. Jen tak aby jim došlo, jestli si mohou dovolit mě přehlížet.

 

            Taky bych se mohla dozvědět víc, než bych si přála.

 

            Páni... nemyslel jsem si, že se právě Ty odhodláš k tak rozhodnému kroku… ale vždycky jsi měla dobře srovnané priority, takže si nemyslím, že bys udělala nějakou extrémní pitomost J.  Kdy odjíždíš?

 

            Právě teď. Sedím v pražským rychlíku.

 

            To je legrační J, já jsem taky na cestě do Prahy, víš za kým, viď? Chci ten náš porouchanej vztah ještě zkusit slepit... teď mi zas po dlouhý době napsala a vypadá to, že má nějaký trable... Takže Tě zároveň poprosím, abys nějakou dobu nepsala, já se Ti zítra ozvu, jak to dopadlo, ju?

 

            Srdce se mi zastavilo a rozběhlo se až po chvíli, klopýtavě a se zajíkáním. Byla jsem ráda, že jsem v kupé sama, vážně jsem nevěděla, jestli mám vztekle třísknout mobilem o zem nebo si začít rvát vlasy a potichu se rozbrečet.

            Znala jsem JI z tvého psaní, věděla jsem, jak moc se milujete i ničíte. Věděla jsem o každém vašem setkání, rozebírali jsme spolu každou větu, psal jsi o ní tak natěšeně, že jsem ti ji na mou duši i přála a pak tě litovala, když to vypadalo na rozchod. Ale dnes jsem neměla být za samaritánku, dnes mi tvá bývalá a snad ještě budoucí milenka udělala hodně ošklivou čáru přes rozpočet.

 

 

            OK, užij si to.

 

            Bezduše zírám před sebe. Útěk za andělem se stal skokem do prázdna. Naše smskování se poněkud protáhlo a poslední možnost vystoupit a chytit vlak zpátky jsem prošvihla v Ústí nad Labem. Jenomže fakt, že nemám kde spát, mi zdaleka nepřipadá jako to nejhorší.

 

            Nemyslel jsem, že musíš přestat psát okamžitě J. Víš, přál bych Ti, abys taky poznala někoho, kdo by Ti mohl být tím, čím je ona pro mě. V její přítomnosti věřím, že pro každého existuje na světě ten jeden vyvolený...

 

            Lásko, tebe ani na okamžik nenapadlo, že bych mohla chtít něco víc, než si s tebou psát a povídat, viď… A já chtěla.

Chtěla jsem si dnes s tebou vynahradit všechno, co mi už léta schází, a s tvou spoluúčastí jsem počítala naprosto automaticky. Stejně jako můj muž počítal automaticky se mnou a mou ochotou udělat všechno, co očekává.

Teď ti nemůžu napsat, že jedu za tebou. Bylo by to k ničemu. A směšné.

 

            Za chvilku tam budu. Tak dobrou noc a taky si to užij. Můžu Ti tam vlastně vůbec psát? Ví o mě?

 

            Nemám sílu odpovědět. Jsi si jistý, že moje tvrzení o kámošce z fakulty je pravdivé a nemám to srdce ti teď komplikovat život.

            K tomu, co teď dělám, jsem se odhodlávala strašně dlouho. Měla jsem strach, že v poslední chvíli couvnu, když prozradím svůj záměr komukoliv, včetně tebe. A teď budu muset couvnout tak jako tak, protože s NÍ se nemůžu měřit. ONA Ti kromě žárlivých výstupů přináší i radost, pohodu a chvíle štěstí. Já bych ti dnes dokázala složit k nohám jen vlastní smutek a neschopnost…

 

            Teď ale musím rychle zahnat drásavý smutek, na zoufalství je dost času. Musím si někde zajistit nocleh. Napíšu kamarádovi... tedy, už jsme si nenapsali dlouho a upřímně řečeno, nevím, jestli mě k sobě vůbec bude moci vzít, ale za zeptání nic nedám. Můžu být překvapená.

 

            Ahoj, zrovna projíždím přes Prahu a vybouchnul mi nocleh. Promiň, ale nevím komu jinému bych napsala… nemohl bys pro mě přijet na Hlavní?

 

 

            Snad ho ty tři roky dopisování a rozebírání našich duší pohnou k tomu, aby přesvědčil babičku a nechali mě tam aspoň přespat pod dekou na koberci.

 

            Soráč, ale to bych vážně nemoh. Nebydlím sám, stejně bych tě nemoh vzít k sobě. A kdo vlastně jsi?

 

            No tak jestli jsi už vyhodil moje číslo ze seznamu, nebo jsi o něj přišel a neměl ani snahu napsat mi mail, tak asi nemá smysl Ti psát, kdo jsem. Zapomeň… jo pardon, tys to už udělal.

 

            Zůstala jsem bez odpovědi, čemuž se nedivím. Nikdy se neloučil. Ale to neznamená, že to nebolí. Ale jedeme dál, čas mě tlačí... Další možnost by mohla být kámoška z Nápoje lásky… ne, nemůžu se nakýblovat k někomu, koho znám jen přes internet a viděly jsme se pár hodin na srazu. Zvlášť když vím, že má přítelkyni a jsou spolu velice krátce. Mohla by si to lehce špatně vysvětlit. Takže mi skutečně nezbývá než pokračovat původním směrem. S trochou štěstí se mi možná podaří strávit noc cestováním.

 

>>><<< 

 

            Dojela jsem až k Městu, původnímu cíli své cesty. Jako naschvál nejede nic zpátky a na Slovensko pokračovat nechci. Z nedostatku jiných nápadů setrvačně pokračuji lokálkou do Městečka, ale bagáž nechávám v úschovně na nádraží. Nikdo mě nečeká a kdo ví, kde skončím, nemám chuť se s tím vším vláčet.

 

            Tak jsem tady. Váhavě se vydám na cestu a radši si zakážu myslet na to, co nebo koho bych takhle pozdě mohla cestou potkat.

           

            Projít celou obec není těžké. Najít tvůj dům také ne. Ten starý znám z fotek a adresu nového bytu mám. Stojím na chodníku a zírám do tvých temných oken… Teď jsem měla vyjet výtahem – nebo vyšlapat schody – a zazvonit na zvonek. Byl by to klasický drnčák? Nebo spíš nějaké to příjemné, melodické bim – bam? Otevřel bys a já bych ti skočila kolem krku. Skoro cítím tvé ruce kolem pasu… tvé rty na tváři a pak na krku, prsty v mých vlasech… tvou vůni, teplo tvého těla… Za tebou jsou otevřené dveře do pokoje a já vidím kousek stolu a mihotající se světlo svíček, jak se odrážejí na leštěné desce. Slyším, jak mi šeptáš do ucha: „To je dobře, že jsi dala včas vědět…“ Ztrácím půdu pod nohama.

 

            Škubnu sebou a proberu se z mikrospánku těsně předtím, než si stačím kleknout do sněhu.

To tak, abys mě tu našel bůhvíkdy v noci zmrzlou před domem! Pokud bys mě vůbec našel.

 

Kráska v nesnázích prchá za andělem
neboť ví jistě, že jí
přichystá horkou lázeň,
zaplatí drožku, opuchlé oko zhojí
zprvu; ať ze studu, či obezřele
vyčkává, než se zšeří
až se sám zeptá, kolik komu dluží
a vyloví šek z peří

 

A anděl si mezitím odletěl vrznout jinam. A to jsem ani nechtěla ten šek...

 

            Nezbývá mi, než sáhnout po nejlepším příteli člověka. Tvrdíte, že nejlepším přítelem člověka je pes? Možná, v nějakém jiném životě, bych to i potvrdila. Ale v tomto životě tvrdím, že nejlepším přítelem člověka je kvalitní mobil. Je vždycky po ruce, nabitý aktuálními informacemi a připravený vás povzbudit, rozptýlit, utěšit i uspat. Samozřejmě za předpokladu, že se o něj dobře staráte, tj. aktualizujete software, databázi hudby a nevyrážíte bez nabité, eventuálně rezervní baterie. Já a můj mobil se skvěle doplňujeme, podle mých vlastních měřítek jsem ideální uživatel a on můj oddaný přítel. Jen doufám, že v tom mrazu neodmítne spolupracovat.

           

            Vezmu telefon do zimou rozklepaných rukou a snažím se ho neupustit. Vážně je kosa, a Bůh ví, jak dlouho jsem ještě stála před domem. Zjišťuju, že nejbližší vlak zpět mi jede zítra v osm, kdežto autobus do Města o hodinu dřív. Hezké, jenomže teď je jedenáct večer.

            Na jediném čísle taxislužby, které jsem v oblasti dokázala najít, se mi nikdo nehlásí. Uvízla jsem v noci v cizím městě na ulici. Noční můra.

           

            Můžu obcházet kolem domu, dokud se nevrátíš, a udělat ze sebe naivní blbku – vlastně ne, tou už jsem, jen bych se ti k tomu přiznala – nebo se pokusím do Města dojít pěšky.

            Nenávidím chůzi pěšky. Ale všechno je lepší, než tu čekat třeba několik hodin a pak se ti přiznat, že jsem ve skutečnosti jela za tebou. Že jsem si myslela, že budeš rád…

            Krucinál… jestli budu dál brečet, budu mít vážně omrzlý obličej. Měla bych toho nechat.

 

>>><<< 

 

            Nenávidím chůzi. Zvlášť v noci a v neznámém terénu. Ale říkal jsi, že autem jsi v práci za deset minut, takže pěšky bych to měla za hoďku a půl sfouknout.

A už mi aspoň není taková zima.

            Fouká vítr, ne příliš silný, ale zvedá z okolních polí mračna sypkého sněhu, který se v maličkých, dusivých tornádech točí kolem mě. Kudy vede silnice se dá poznat jen podle kůlů, zaražených podél ní v pravidelných rozestupech. Posílám dík tomu, kdo to vymyslel.

            V jednom světlém okamžiku jsem zahlédla v dálce blikající světla na nějaké křižovatce. Už jsem na cestě hodinu, to by mohlo být Město! Je neuvěřitelné, že jsem za celou dobu nepotkala jediné auto. Připadám si jako v jedné Bradburyho povídce. Vylidněná planeta, jen automaty fungují a rozsvěcují pouliční lampy a semafory na křižovatkách.

            Co kdyby ses právě vracel domů… Už jen ta představa mi vyvolává na ztuhlých rtech přihlouplý úsměv. Klidně se přiznám, jaký jsem idiot, jen když budu v teple… v bezpečí… u tebe…

 

Kráska v nesnázích

prchá za andělem...

 

>>><<< 

 

            Anděl se mi nezjevil, ani ty v autě. Zjevilo se mi nějaké bistro s nočním provozem. Byla jsem tak ztahaná, že mi bylo jedno i to, že jsou tam samí chlapi. Po grogu a kafi jsem trošku roztála a byla schopná si odložit kabát a trochu se rozhlédnou kolem sebe. V tu chvíli roztály i moje mozkové závity a došlo mi, co znamená nápis G-club, který jsem zahlédla na nápojovém lístku.

 

            „Dík, že jste mě tu nechali,“ usmála jsem se na barmana a dvojici kluků vedle mě. Chovali se velice decentně, nutno říct.

            „No, nakráčela jsi sem tak samozřejmě… zdržíš se?“ Zdvořilý vyhazov, pravda.

            „Jestli mi poradíte nějaký hotel, tak ne, a nemusí to být zrovna místní Hilton. Musí mi zbýt pár peněz na cestu domů.“

            „Nejblíž je Zlatá husa, jenže na tý je zlatej tak akorát ten nápis na baráku, jinak je to pajzl. Vás bych poslal do Svatýho Lukáše,“ zhodnotil mě barman. „Momentík,“ mrknul na mě a vyťukal číslo na mobilu.

            „Svatý Lukáš,“ směju se a nedokážu přestat, „to nic, jenom se mi konečně zjevil anděl,“ vysvětlím těm dvěma hochům vedle sebe, čímž vyvolám ještě větší údiv. Pochopitelně, oni nemůžou chápat, že jméno hotelu se shoduje s tvým a svatý Lukáš je mimo jiné patronem lékařů a malířů, což jsou už dvě shody.

 

            „Máte na taxík?“

            „Kam až?“

            „Kousek, jen do centra. Tak dva kiláky.“

            „Jo, to bych měla mít. Tady něco takovýho jezdí? Hledala jsem číslo přes mobil, ale našla jsem jen jedno a to mi nikdo nebral.“

            „Tak si příště zavolejte tohle. Za chvíli tu bude, mají ještě volný pokoje.“

            „Chápu, snažíte se mě vypakovat. Ne že bych se divila. Díky moc,“ usměju se, zastrčím lístek s telefonním číslem do peněženky a chci zaplatit.

            „To pití je na nás a nelez ven do tý zimy. On sem pro tebe přijde,“ vezme mi hezčí z těch dvou kluků z ruky kabát a pověsí ho zpátky na věšák.

            Je mi podstatně líp a trošku se rozpovídám o tom, jak blbě jsem tu uvízla. Jen něco málo zamlčím, abych nebyla až za takového pitomce. A za chvilku je tu taxikář a z tepla bistra se přesunu do tepla jeho auta a pak do tepla hotelové recepce a pokoje a vany.

           

            Když to čekáte nejmíň, najdete to, co potřebujete.

 

>>><<< 

 

            Další dny byly jako nějaký bizarní sen. Prospala jsem noc a celý den. Když jsem otevřela okno, abych vyvětrala, musela jsem ho držet, aby s ním vítr nebouchal a nerozbil ho. Počasí totálně zešílelo a ani já k tomu neměla daleko.

Po horké sprše jsem si uvědomila, že mám příšerný hlad, ale nedokázala jsem se donutit k tomu, abych sešla do restaurace a na někoho promluvila.

            Prohlédla jsem mobil, naštěstí mi nedošla baterie. Byla na něm jen sms od syna, na kterou jsem okamžitě odpověděla, a jinak nic. Projela jsem všechny e-mailové schránky a také tam nic nebylo. Žádná zpráva od tebe, žádná informace, jak dopadlo tvé slepovací rande. Snad tě po cestě nesmetla z dálnice vichřice, snad jsi v pořádku...

            Otevřu sms a najednou nevím, co ti napsat, nedokážu vtěsnat do slov své pocity. Nemůžeš za mé zklamání, ale proto to nebolí o nic míň.

Na chvíli propadám nekritickému vzteku. Nebudu psát první, ani za nic! Jenomže večer bez tebe je příliš prázdný na to, abych ho dokázala zvládnout sama.

 

            „Kamarád“ z Prahy už se taky neozval. Nejhorší je, že ani nevím, co jsem mu provedla. Tři roky jsme tu byli jeden pro druhého ve dne v noci, rozebíraly se jeho problémy a lásky a občas i ty moje, když jsi nebyl na příjmu. Pak jsme se na měsíc odmlčeli, prostě najednou přestal psát a já neměla čas ho neustále bombardovat dotazy.  A teď mě zničehonic nezná. Kdyby přišel o mobil, má ještě můj mail, takže v tom asi problém nebude. Napsala jsem mu jednou na mobil a jednou na mail, připomněla se, kdo jsem, ale víc už nic.

 

            Z nudy a zoufalství a taky abych zapomněla, že mám hlad, jsem se na mobilním internetu pustila do hraní své oblíbené online hry. Pár dnů jsem tam nebyla a je to vidět, jsem téměř bez zlata a dokonce i nejzavilejší nepřátelé mě už nechali na pokoji, protože nic nemám. Zaútočila jsem na několik vlkodlaků, získala zlato, prodala pár starších kousků výzbroje a koupila novou s lepšími vlastnostmi. Obnovila jsem dopisování s několika kamarády ze hry, ale s nikým z nich nemůžu probrat, co mě trápí. Dokonce ani bývalý největší protivník a nynější přítel a důvěrník, i přes rozdíl rasy, nereaguje na mé posmutnělé narážky, takže na sklonku noci jsem se přestala snažit a šla se naložit do vany. S telefonem s sebou, kdyby se náhodou někdo ozval.

 

            Probudilo mě bouchání na dveře. Ať si všichni trhnou nohou... ale voda je už skoro studená, a co když se opravdu něco děje? Třeba někde hoří nebo tak... Vylézám z vany a ke svému zděšení slyším, jak někdo odmyká dveře do pokoje. To těžko bude pokojská, tolik hodin snad nemůže být. Zloděj by si počkal na dobu, kdy budou klíče od pokoje viset na recepci a vrah by mě tu stejně našel. Vsadím tedy na moment překvapení a zamotaná do osušky rozrazím dveře od koupelny.

            „Co tu děláte?!“ křiknu rázně a ostře dřív, než se stačím rozkoukat a zjistit, kdo to ke mně nezvaný přišel. Dotyčný doslova nadskočí a pak vydechne úlevou. Poznávám v něm jednoho z těch kluků z G klubu, což nic neznamená, ale jeho reakce nevypadá jako reakce někoho, kdo mi vnikl do pokoje za účelem jakéhokoliv násilí.

            „To jsem rád, že žiješ,“ s úlevou se usměje. Měla bych zavolat policii, ale místo toho se zeptám: „Co tu děláš?“

            „Já tu pracuju, v ochrance. A když jsem ženský z recepce slyšel probírat, že jsi ještě nevylezla z pokoje... po tom, co jsi  nám řekla v tom baru... prostě jsem se radši šel podívat.“

            „Kristepane, takže za chvilku tu mám celej personál, aby se přesvědčili, že ta bláznivá ženská se tu nezabila, jo? Ti teda moc děkuju. Teď se oblíknu a vypadnu odsud, okamžitě. A ty buď rád, jestli -“

            „Jsem rád, už teď,“ přeruší mě s odzbrojujícím úsměvem, „strašně rád, že tě vidím takhle. Žádnej nástup personálu se nekoná, nikdo neví, že jsem sem šel sám, na to jsou předpisy. Máš mě v hrsti,“ podotkne, pro případ, že bych to nepochopila.

            „Fajn,“ zavrčím, „tak teď mě necháš převlíct, jo?“

            „Samozřejmě. A promiň, že jsem ti sem vniknul... spravila by to snídaně do pokoje, na můj účet?“

            Kývnu. Padám hladem, stejně bych se už musela vypravit někam na jídlo a dojít si na nádraží pro tašku. Takhle aspoň půjdu ven s lepší náladou. A díky němu jsem alespoň prolomila svůj komunikační problém.

 

            Snídaně byla skvělá, doufala jsem, že mi při ní bude dělat společnost, ale nestalo se. Jasně, je po noční a navíc ani není na ženský. A třeba ho ten jeho čeká. Hlavou mi prolétne vzpomínka na to, jak jsem po poslední noční chodila hned za svým miláčkem a domů až večer. A co teď z toho miláčka je...

 

>>><<< 

 

            Počasí je nadále hnusné, takže na nádraží jedu taxíkem a za krátkou dobu jsem zase zpátky. Pokojská bleskově využila mé nepřítomnosti k úklidu, takže do pokoje jen hodím tašku a sejdu dolů do kavárny vedle recepce, aby mohla pokračovat. Během popíjení laté zjišťuji, že v hotelu je i internet. Cena je víc než lidová a zdá se, že zájem hostů minimální, takže si to budu moci opravdu užít.

 

            Když se konečně mohu převléct a namalovat, cítím se o polovinu lépe. Sejít do restaurace na oběd už pro mě není problém a pak se přesunu k internetu.

 

            Na chatech a Facebooku se vesměs probírají věci, o které nemám zájem, až naprosté nesmysly.

            Vytáhnu flešku a zkouším se odreagovat psaním, ale jen zírám do rozepsaného textu a příběh o minulosti mé oblíbené anime postavy mi náhle vůbec nic neříká. Zkouším se ponořit do děje jiné povídky, ale nejde to. Vytáhnu si z mailu text, který mi přítelkyně poslala k opravě. Ani tady se však nedokážu vnořit do děje a k mému údivu mi jedna věta připadá nesmyslnější než druhá. Co je mi proboha po tom, říkám si, a nechápu, co mi na tom připadalo tak úchvatné. Jako by svět náhle ztratil barvy…

 

            Nejhorší je, že nedokážu nikomu ani napsat, co se se mnou děje. Kdybych to měla nějak popsat, bude to naprosto triviální a snad dokonce i směšné. Zkusím si to pro sebe říct nahlas. Můžu, protože jsem v místnosti sama jen se dvěma počítači.

            „Chtěla jsem za ním přijet, ale on odjel za jinou ženskou.“

            Skoro se tomu musím smát. Je to hloupé, až to bolí. On měl nakonec ten kluk z Prahy pravdu, měla jsem ho kopnout do... někam, a přestat se trápit. A být věrná manželovi. Ale já přece BYLA věrná, celou dobu jsem se neprovinila ničím než myšlenkou, a ta přece neškodí. Nebo ano?

Odstartovala jsem snad myšlenkami něco, co mě teď má zničit?

            A proč bych to vůbec měla dovolit?

 

>>><<<

 

 

 

V textu jsem použila část textu z písně Kráska v nesnázích od Pavla Šruty.