2. kapitola – Sluneční cesta

 

 

           Po třech dnech přestalo počasí předvádět, jak se umí vztekat. Celou tu dobu jsem nevytáhla paty z hotelu. A když se konečně stalo, mířily mé kroky na nádraží. V průběhu cesty mi od tebe přišla sms… a já poprvé v životě neměla sílu na ni reagovat.

 

           Snažila jsem se. Opravdu ano. Hledala jsem nové impulsy, nové přátele, nové zájmy. Snažila jsem se dělat něco, co by mě těšilo a co by někdo ocenil. Podařilo se mi získat trochu peněz a díky nim pomaloučku rozjet podnikání ve svém už dlouho oblíbeném oboru. Ale nic z toho nezaplnilo prázdnotu po tom, co už z manželského vztahu vyšumělo, a už vůbec ne po tobě.

           Psali jsme si, to ano. Už ne několikrát denně, ale dvakrát týdně ano. Chtěla jsem to sama ukončit, ale připadalo ti to škoda, vzdávat se přátelství. Tak jsem se opět rozhodla dál předstírat přátelství namísto lásky, kterou jsem k tobě cítila. Byla to odvykací kůra, nutná pro pozdější dobu.

 

>>><<<

 

           Po hektickém roce plném předstírání jsem se musela nechat hospitalizovat s náhlou příhodou břišní. Nakonec nebyla nutná ani operace, ale manžel se neobtěžoval ani zavolat nebo napsat sms a zprávy si nechal vyřizovat od dětí, které mě navštěvovaly s mým tátou. Až jednou táta nebude a děti budou mít vlastní rodiny a méně času, zůstanu v takovém případě úplně sama. A sama i umřu...

Léčba byla nepříjemná, bolestivá a s nejistým výsledkem a já se k tomu ještě cítila mizerně a opuštěně. Napsala jsem tobě. Byl jsi mým záchranným lanem, ale to se nečekaně přetrhlo.

 

           Nemocné ženské, která se cítí opuštěná a je jí mizerně, se opravdu nehodí po celém dni čekání napsat „už jsem neměl chuť ani vůli odepsat“. Pochopila bych tu vůli, taky jsem někdy k smrti unavená a neschopná reakce. Ale ne tu chuť. Ohradila jsem se – a ty ses urazil na oplátku.

           Už jsem ani nečekala, že mi pár dnů poté napíšeš blahopřání k narozeninám. Vyjádřila jsem své potěšení a dozvěděla se, že nesmím dělat z dobrovolnosti povinnost. Už podruhé, mimochodem.

To jsem dělat nechtěla. Jen jsem toho zřejmě od tebe čekala příliš. Ty jsi totiž na rozdíl ode mě neměl naprogramováno něco jako povinnost k příteli, který se cítí mizerně. Nebo jsi mě v tu dobu už nebral ani jako kamarádku?

 

Čekala jsem řadu měsíců, než jsem pochopila, že moje vlastní investice citu a občas i popření vlastní hrdosti bylo zcela zbytečné. To sdělení o dobrovolnosti a povinnosti bylo poslední, co jsi mi napsal.

 

Nejhorší na tom bylo, že mě přestalo bavit i to, do čeho jsem se v potřebě odreagování před rokem pustila. Spadla jsem do prázdnoty a všichni a všechno okolo jako by bylo za sklem. Nebo spíš já jako bych byla ve skleněném válci.

 

>>><<<

 

Musela jsem udělat něco, abych se zbavila tvých reziduí, zažraných pod kůží. Jednou jsi do našeho města jel cosi vyjednávat s místním muzeem. Bylo to v počátcích našeho přátelství, psal jsi mi skoro každé město, co jsi projížděl. Nejraději bych se tehdy sebrala a jela tam, ale jel jsi s kolegou a tehdy ještě ženatý ses nechtěl nechat kompromitovat. Tak jsem jen prožívala tu cestu s tebou, protože od Prahy už jsem ji důvěrně znala také.

 

Nad muzeem se nad silnicí klene most. Na něj jsem si šla stoupnout a dívala se na to muzeum shora. Na nádvoří, kde stálo tvé auto. Na budovu, která tě na pár desítek minut hostila. Prošla jsem se po mostě, na kterém jsi prý také chvíli stál a přemýšlel, kde bych mohla bydlet a jestli bys mě mohl potkat. Pak jsem se znova opřela o zábradlí a lámala na kousky SIM kartu z telefonu. Kousíčky jsem házela na silnici před projíždějící auta.  Kdysi jsi tudy také projížděl… a tu kartu jsi mi sám pořídil, abych měla levnější komunikaci s tebou, byla od tvého operátora. Šlo to mizerně, ale nechtěla jsem ustoupit, když už jsem došla tak daleko. A když už to tak bolelo. Pak jsem ještě uvolnila do vzduchu pár kilobajtů, když jsem mazala pár tvých fotek z mobilu.

Procházela jsem městem a na každém místě, které jsem s tebou měla jakkoliv spojené, opustily můj mobil další památky. Fotky, sms, e-mail. Telefonní číslo. Pryč. Všechno.

 

        Doma jsem pak víceméně úspěšně předstírala, že jsem si jen byla něco vyřídit ve městě. A že jsem se na tom mostě vůbec nezhroutila a cizí lidi se mě vůbec neptali, jestli potřebuju pomoc.

 

>>><<<

 

Chtěl bys vědět, jestli to k něčemu bylo?

Na chvíli ano. Na pár dnů jsem se cítila svobodná. Pak to bylo všechno zpátky. Touha, bolest, závislosti.

Nejhorší bylo, když jsem narazila na mimořádně krásnou hudbu od Trans Siberian Orchestra a okamžitě mě napadlo, že to ti musím hned poslat. Mívali jsme podobný hudební vkus, CD jsme si vyměňovali běžně. A najednou jsem si uvědomila, že to nejde. Že už spolu pět měsíců nemluvíme a já s tím po takové době začínat nebudu. Bylo to jako rána do hlavy.

 

A aby toho nebylo málo, ještě jsem šla na tu výstavu…

 

>>><<<

 

Původně jsem vlastně jela do Ústí na školení, jenomže to zrušili a zapomněli mi to sdělit. A cestou k nádraží mě ten nápis doslova přibil k chodníku. „Výstava obrazů - Lukáš Varga.“

Stoupala jsem po schodech a říkala si, jestli mám takový duševní masochismus zapotřebí. Ale musela jsem jít. Koupit si vstupenku. A znova vejít do tvého světa.

 

        Krajiny.

 

        Vinice.

 

        Plameny.

 

Zříceniny.

 

Olejové skvrny na chodníku.

 

Sluneční cesta...

 

Hlavou se mi mihla vzpomínka. Odjížděla jsem tenkrát z Města a Městečko leželo pár desítek metrů od trati, po které jsem jela. Ten východ slunce nad ledovou plání jsem viděla. Jen byl oddělený kouskem zasněžené louky a druhou kolejí. Ty jsi to musel malovat… z té silnice, po které jsem šla?

 

Náhoda tomu chtěla, že bylo počasí podobné jako tehdy. Doma už si díky práci na mé ztřeštěné odjezdy a návraty zvykli, stačilo jen napsat vzkaz a telefonicky objednat pokoj ve Zlaté huse. Nebyl to pajzl, ten barman prostě jen chtěl kamarádovi dohodit kšeft a já mu to neměla za zlé. Jen jsem nechtěla znova zabřednout do vzpomínek. Vyrazila jsem hned, s příruční taškou a stativem přes rameno společně s kabelkou.

 

Druhý den při rozednění mě taxík vezl pomaloučku směrem k Městečku. Nechtěla jsem to místo minout a také neminula.

„Zastavte!“ Chvíli jen tak sedím a zírám z okénka.

„Budete vystupovat tady?“ Mírný údiv a netrpělivost v hlase taxikáře ignoruji, pouštím mimo všechno, co přímo nesouvisí s tou nádherou.

„Jo, vystoupím si tady.“

„Mám se pro vás vrátit?“

„Kolik jsme ujeli?“ nahlédnu mu přes rameno na taxametr. „Nemusíte, to dojdu. Stejně nevím, kdy se budu vracet...“

 

>>><<<

 

Tady někde, kde teď rozkládám stativ, jsi možná tehdy stál, ale to už je mi téměř jedno. Nevidím nic než tu krásu před sebou. Ledová pláň, lesklá tající vodou, ve které se stříbrně odráží sluneční světlo, filtrované přes mraky. To světlo tvoří cestu

 

        Takhle jsem si zamlada vždycky přála jít, stále rovně za nosem, až k obzoru. Bez ohledu na otce, který mi nechápavě a rozezleně opakoval, že tam přece „nic není, jen pole“. Bez ohledu na kohokoliv. Jen proto, abych zjistila, co se stane, až tam dojdu a co tam uvidím, protože pro mě všude „něco je“.

 

>>><<<

 

        Tvůj obraz jsem si nekoupila, ale fotku mám pořád. Připomíná mi, jak a kde jsem znova našla duši, kterou jsem si v dávných letech dobrovolně nechala ukrást.

 

        Nebylo to hned, ale s pomocí několika spřízněných a moudrých lidí jsem přešla ze stavu, kdy jsem jen zoufale toužila a smutnila po návratu věcí k původnímu, přes hlubokou nenávist k tobě až do poznání, že jsi se mnou měl být jen tak dlouho, abys mě naučil vážit si sama sebe. Dal jsi mi za pravdu v době, kdy jsem si myslela, že nemám žádná práva. Náš vztah došel do bodu, kdy nemohl dál pokračovat. Nastal čas se zvednout a jít dál.

 

        Říká se, že podle Mayského kalendáře brzo bude konec světa. Není snad století, kdy by se konec světa nečekal.  Ale já se přesto vydala na Cestu. Nevím ještě, jaká bude a kde skončí, je to cesta jinam.

Sluneční cesta, značená odlesky slunce na ledě. Je moje a půjde se mnou po ní jen ten, kdo se dobrovolně a z lásky přidá.