Snad to dopadne… (1)

Několik slov na úvod.

Hlavní postavou tohoto příběhu, jehož děj se odehrává na přelomu 60. a 70. let minulého století je vysokoškolský student Miki, se svými osobními a rodinnými problémy, násobenými nastalou politickou situací.

Povídku je vlastně mojí prvotinou (nepočítám-li své „spisovatelské“ pokusy z období dětství a dospívání), další vydaná a na tomto serveru zveřejněná povídka Hora Zeleného přízraku, vznikla až později. Na myšlenku, provázat oba příběhy několika postavami jsem přišel až při psaní druhé povídky, když jsem shledal, že životní osudy či charakterové vlastnosti, některých popisovaných osob z obou knížek, jsou si natolik podobné, či dokonce téměř shodné, takže jsem se rozhodl je sloučit vždy do postavy jediné. Nechápejte tuto povídku tedy jako pokračování „Hory…“, ale spíš jen jako odbočení.

 

 

* 1 *

 

Pršelo sice už od dopoledne, ale ve chvíli, kdy Miki z to­várny odcházel, se déšť proměnil v opravdový liják. Napadlo ho, že si to vlastně vymyslel docela dobře, když ráno předstíral, že zaspal a vzal si auto, aby nepřišel pozdě; když nic jiného, tak si aspoň ušetří zpáteční cestu v tomhle nečase. Na druhou stranu mu to, na první pohled hnusné počasí tak trochu přálo: taktický plán, tak jak si ho vymyslel, bude teď jistě působit mnohem věrohodněji.

Začalo to vlastně minulý týden v úterý, na obědě v závodní jídelně. Balancoval tam s plným podnosem a hledal místo, kam by se mohl posadit. Ani jeden stůl nebyl zcela volný a tak po chvilce váhání nakonec přisedl k jisté mladé ženě.

Vypadala spíš jako právě vyšlá maturantka, měla drobnou postavu a nakrátko ostříhané vlasy neurčité barvy - no slušní lidé by řekli, že je špinavá blondýna a ti ostatní pak něco o slámě, určitým způsobem upravené. Brýle s velkými obroučkami, které nosila a které poněkud kontrastovaly s je­jím celkovým vzezřením, zapříčinily, že působila dost nápadně.

Osobně ji neznal. Poprvé ji tady spatřil loni v létě. Pospíchala zrovna s nějakými spisy a okamžitě ho zaujala tak, že se za ní bezděky otočil. Hned mu došlo, že se asi nechoval dost vhodně, ale kromě nich tam nebyl nikdo, kdo by mohl ten jeho faux pas zaregistrovat a on sám byl přesvědčen, že si toho nevšimla.

Během brigády ji potom zahlédl ještě několikrát. Připadala mu zajímavá, dokonce ho i něčím přitahovala. Protože byl ještě stále pod živým dojmem z neúspěšného dobývání Oliny, nechtěl se tomu poddávat. Ta tvrdá lekce, kterou krátce před tím dostal, úplně stačila, aby byl ještě rezervovanější a opatrnější než předtím a rozhodně si netroufal, pokusit se jen tak o navázání známosti s dívkou, o které vlastně vůbec nic nevěděl. Ani jestli je volná…

Na konci srpna mu brigáda skončila, vrátil se do školy a docela ji vypustil z hlavy.

Letos tady v továrně znovu nastoupil a opět ji začal potkávat. Na chodbě, na obědě, na zastávce autobusu…

A hned mu zase padla do oka. Jestli na ni loni nakonec zapomněl, o to víc se mu vkrádala do povědomí teď. Co jiných žen se okolo něj motalo, ty mu ale byly celkem lhostejné.

A proč zrovna tahle…? Jednou mu dokonce připadalo, že se po něm dívá, jakoby s ním chtěla pohledem navázat kontakt. Sám sebe pak přesvědčoval, že se mu to jen zdálo, stejně ale nedokázal zabránit tomu, aby pokaždé, když ji zahlédl, neznejistěl.

A teď seděli naproti sobě. Ona už měla větší část oběda za sebou a pomalu dojídala. Zběžně jí popřál dobrou chuť, na to mu odpověděla stejně. Pustil se do jídla a mlčel. Cítil se dost nesvůj, myslel si, že právě teď je ta vhodná doba, aby něco řekl, ale nic kloudného ho, jako na potvoru, nemohlo napadnout. Připadal si strašně neohrabaný, zdálo se mu, že se nedokáže ani strefit lžící do pusy.

„Už od rána mně připadá, jako kdyby byl už pátek,“ ozvala se znenadání sama.

To byl z její strany jasný pokus o rozhovor, na který musel zareagovat. To ho tak vyvedlo z míry, že si ani pořádně nepamatoval, co jí odpověděl. Snad jen něco v tom smyslu, že kdyby byl pátek, tak je pozdě. Když nad tím potom přemýšlel, příliš duchaplné mu to nepřipadalo.

Reagovala něčím podobným, protože však už s obědem skončila, začala se zvedat. Pozdravili se, ona se na něj usmála…!

A odešla…

Celý zbytek dne pak nedokázal myslet na nic jiného, než na to setkání. Na jednu stranu ho mrzelo, že něco vtipného nebo zajímavého neřekl; dodatečně ho napadaly různé dialogy, pro tuhle situaci jako dělané. Na druhou stranu se utěšoval: ještě není nic ztraceno. Brigáda mu skončí za tři týdny. Má dost času, aby všechno napravil a tu věc, která se teď, spíš náhodou, než jeho přičiněním, začíná rozehrávat, dovedl k nějakému cíli. Když mu sama nahrála, bylo by škoda, situace nevyužít. Teď ji může, až ji potká, pozdravit a něco říct, může k ní znovu při obědě přisednout, může ji doprovodit, když budou mít náhodou společnou cestu. A té náhodě může nakonec i sám trochu pomoct…

Ve středu ji ale nepotkal, a to ani na obědě, přestože se snažil si to načasovat tak, aby přišel ve stejnou dobu, kdy tam podle jeho odhadu obvykle chodila. Představoval si, že tam už bude a on si k ní přisedne. Nejprve - a to mu připadalo dost vtipné - se jí zeptá, jak to že je v práci, když je podle ní už sobota. No a dál se uvidí…

Ale ani v dalších dnech neměl štěstí, proto si vymyslel tu fintu s autem.

Továrna stála až na samém okraji Kanice, více než dva kilometry od centra a lidé z města sem většinou jezdili autobusem. Věděl, že ona s ním jezdí taky. Ostatně ji i ně­ko­likrát zahlédl, jak čeká na zastávce. Sám dával přednost »zdravotní procházce«, jak to nazýval, a nebýt toho pokusu, určitě by svoji zásadu neporušil ani dnes.

Odpoledne skončil hned, jak to bylo možné, jen aby mu dřív neutekla. Na vrátnici na ni počíhá, tak aby ho z dálky neviděla, jako náhodou ji potká a nabídne odvoz. Pochopitelně ve vší počestnosti, neměl na mysli nic jiného, než jen tu jednu nevinnou cestu. A když bude mít štěstí, tak se jim i rozváží jazyky. Snad to dopadne… 

Teď stál pod stříškou vedle vrátnice, schovaný za sloupem. Vytrvale pršelo a kolem se trousili lidé. Některé znal, protože se ale postavil tak, aby na něj nebylo ve směru od továrny vidět, nevšímali si ho. Ostatně v té­hle situaci to tak bylo lepší.

 Zdálo se, že to trvá strašně dlouho. Dřevěněly mu nohy a začínalo mu být zima. Hlavní nápor odcházejících pominul, vy­pa­dalo to, jako by v ten den vůbec v práci nebyla. Chtěl udělat pár kroků, jen aby se protáhl. Hned se ale zase rychle uklidil za sloup. Z brány právě vycházela Marie Čitová, spolužačka z gym­plu, všeobecně nazývaná Prmax. Mohutná, červená v ob­ličeji, s ulízanými černými vlasy vzadu do ohonu, si to doslova valila ven.

S tou se za žádnou cenu potkat nechtěl. Od prvního okamžiku, co ji spatřil, mu nebyla sympatická. I když museli být přibližně stejně staří, vypadala starší, a nebýt toho, že se docela dobře učila, mohl si o ní myslet, že si občas nějakou třídu zopakovala. Jako starší se i chovala. Dělala, jako kdyby byla ze všech nejchytřejší, ráda každého poučovala, a jak se časem ukázalo, taky i donášela.

Antipatie byly nejspíš vzájemné. Zatímco on ji víceméně ignoroval - že se mu nelíbila, nebyl ještě důvod k tomu, aby se jí pokoušel nějak škodit - ona byla v tomhle ohledu aktivnější. Ne sice hned, ale postupem času se dozvěděl, že o něm šíří všelijaké pomluvy, jak mezi spolužáky, tak i mezi známými. Jednou ve vlaku, kterým jezdili do školy, pronesl na adresu jistého přísného profesora nějakou invektivu, bohužel právě ve chvíli, kdy vlak stál a všechno bylo dobře slyšet. Ona seděla zrovna v sou­sední čtyřce a v té době ještě nevěděl, že si před ní musí dávat pozor na pusu. Nic se sice nestalo, že to ale nezůstalo utajeno, se dozvěděl až o maturitním večírku. Řekl mu to právě ten profesor. Naštěstí to pojal s velkým pochopením, a když se mu Miki, celý červený studem omlouval, ještě ho utěšoval.

„Taky jsem byl kdysi študákem,“ pronesl nakonec.

Když si dal dohromady všechny souvislosti, bylo mu jasné, jak se to k pa­nu profesorovi dostalo. Jestli ani předtím její přítomnost nevy­hledával, pak začal dělat všechno proto, aby se jí vyhnul. 

Nebydlela v Kanici, ale v sousedním městě. Od těch, co ji znali už od základky, se dozvěděl, že se tak chovala vždycky. Jejího tátu údajně nikdo nikdy neviděl. Podle toho, co se o něm říkalo, byl ruským partyzánem, který na konci války padl. Ve vyšších třídách, kdy už kluci o těch­hle věcech něco věděli, jim začalo být najednou divné, že válka skončila v pěta­čtyřicátém na jaře, zatímco ona se narodila o víc než dva roky později. Ať ty měsíce počítali, jak počítali, jejich výsledek se od číslice devět dost vzdaloval. Buď byla chyba v lékařských knihách, které si, když rodiče nebyli doma, tajně prohlíželi, nebo tady někdo šeredně kecal…

Ve škole prý Prmax nevynechala jedinou příležitost, aby na svůj »sovětský« původ neupozornila. A těch příležitostí se našlo víc než dost. V učebnicích se tehdy psalo, že všechny objevy a vynálezy přišly na svět nejprve v Rusku, případně v Sovětském svazu.

Bylo docela zajímavé, když se na začátku školního roku, objevil nový učitel. Protože se musel držet osnov, občas se o tom zmínil. Prmax se hned začala hlásit a když byla vyvolána, hned před užaslým pedagogem a v duchu - a ve vyšších ročnících pak i nahlas - smějící se třídou hrdě pronesla, že právě ona z té úžasné země pochází. Snad proto se jí začalo říkat prdlá Marusja a později - když se určitá část jejího těla dost zvýraznila - také prdelatá Marusja. Poté, co se název místní textilky - Závody Boženy Němcové - zkrátil na módní Bonex, upravili stejným způsobem i její dlouhou přezdívku a stala se z ní - Prmax.

Po maturitě šli oba studovat do Prahy. Každý sice na jinou školu, občas ji ale stejně někde potkal. O prázdninách si zajistil brigádu tady v Chezamu. Ovšem co čert nechtěl! Přestože studovala ekonomiku, objevila se tu jako brigádnice také.

»Tak ta mi tady ještě scházela«, řekl si v duchu a snažil se, být za sloupem co nejvíc nenápadný. Prmax ho naštěstí neviděla, prošla okolo, jakoby nic.

Vzápětí se kolem mihla, skoro jakoby utíkala…

Taktak, že její drobnou postavičku zaregistroval.

„Kam běžíte, vždyť zmoknete,“ stačil za ní zavolat a vyběhl ze svého úkrytu.

Udiveně se otočila.

„Dobrý den, já strašně pospíchám, aby mi neujel autobus.“

„Já vás vezmu autem,“ nedal se odbýt, „budete to mít lepší a nebudete moknout.“

 

Podívala se na něj a bylo vidět, že ji uvedl do rozpaků. O kus dál Prmax právě rozevřela deštník a kráčela směrem k auto­busové čekárně plné lidí. Miki ji nebral na vědomí.

„Nedělejte si se mnou starosti,“ odpověděla mu ta dívka a začala spěšně rozevírat svůj deštník. Vůbec se jí to nedařilo.

„Jedu stejně do města, tak to máte jedno.“

Zdálo se, že začala váhat.

„Aspoň míň zmoknete,“ zopakoval svůj hlavní argument a snažil se jí s otevíráním deštníku pomoci. Než se ho stačil dotknout, rozevřel se sám. Vyletěl doslova jako čertík na péru, až se toho lekl a ona, alespoň jak mu připadalo, také.

Nicméně zachovala důstojnost a nabídla, že ho pod deštníkem schová. Jeji nabídku přijal a po manévru  - jak se mu zdálo - trochu nešikovném, ji ho vzal z ruky a podržel nad hlavami.

Pomalu vyrazili k místu, kde stálo auto.

„Je to sice jen stará rachotina, ale hlavně, že jezdí,“ řekl, aby nešli potichu a také, aby omluvil toho stařičkého opla, kdysi pýchu rodiny, dnes už spíš jen ostudu, udržovanou při životě, jednak z určité piety, ale především z nedostatku peněz na nákup nového auta.

Motor naskočil hned napoprvé a ani při rozjíždění nedošlo k ničemu, co by mohlo jeho řidičské umění zdiskreditovat. Vyjeli na hlavní silnici a zamířili k městu. Stěrače jen stěží stačily odhrnovat přívaly vody.

Miki mlčel. Na silnici byl dost provoz, a pak, nevěděl, co říct. Marně přemýšlel, na jaké téma by měl zavést rozhovor, aby ji trochu zabavil a nepůsobil při tom trapně, když se vedle něj ozvalo: „Jedete moc rychle.“

Na krátký okamžik mu to zalichotilo. Taková slova, a navíc od ní ho potěšila, nicméně si nemohl být jistý, jestli si z něj nedělá legraci, protože o možnosti rychlé jízdy by se v případě téhle šunky dalo jen diskutovat.

Přesto, aby vzbudil dojem zkušeného a suverénního řidiče se snažil oponovat: „Vždyť nejedu víc než padesát.“

Při tom si koutkem oka stačil povšimnout, že ručička tachometru opravdu překračuje šedesátku, takže připomínka jeho spolujezdkyně, s ohle­dem na počasí i skutečnost, že jsou již ve městě, byla myšlena vážně. Trochu tedy zvolnil. Chtěl něco říct, nic ho ale nenapadalo. Vzpomněl si na pana Peterku, se kterým tady na prázdninové brigádě pracoval. Ten se kdysi chlubíval, jak svým trabantem předjel volhu. Ostatní si ho dobírali: říkali, že volha musela určitě stát, pokud tedy vůbec necouvala, ale Peterka stále trval na svém. Miki se s ním později svezl a byl ochoten připustit, že to mohla být i pravda. Peterka svého trabanta vůbec nešetřil. Miki měl tehdy pocit, že se bakeliťáček každou chvíli rozsype a byl rád, když vystoupil.

To by bylo něco pro ni! Uvažoval, že by jí o tom mohl vyprávět, nevěděl ale, jak začít.

„Tady mi zastavte,“ vytrhla ho z přemýšlení, když se přiblížili k bloku paneláků.

Zajel k chodníku, ona mu za svezení poděkovala, roztáhla deštník - tentokrát bez problémů - a zamířila k nejbližšímu vchodu.

 

Sotva přijel domů a chystal se opla odstavit do garáže, ozval se za ním nasupený otčímův hlas: „Kdes byl s tím autem?“

»Kde se tady, najednou tak zničehonic vzal, « pomyslel si Miki a měl docela zlost, že to zas takhle dopadlo. Jako kdyby mu to někdo nepřál. Dobrý pocit, z toho, že se mu právě něco začíná dařit, který ho doprovázel, byl ten tam. Otčím měl být přece až do pátku pryč! Tak co tady vůbec dělá…?

„V továrně. Víš přece, že chodím na brigádu.“

„To vím taky, že chodíš do Chezamu. Ale od kdy tam musíš jezdit autem. Když už seš línej jít pěšky, tak ti jede autobus. Brát si na ten kousek auto. Kdo to kdy viděl.“ dorážel dál otčím.

Na to mu Miki hned neodpověděl. 

„Co tady stojíš, mlčíš jako Fučík a tváříš se jak špatně vyřezanej svatej. Na něco jsem se tě přece ptal?“ vedl dál otčím svou.

„Ráno jsem zaspal…,“ snažil se Miki uvést něco na svoji obhajobu, „…a pak, ono pršelo…“.

„Zaspal a pršelo,“ opáčil otčím uštěpačně. „A to sis nemohl nařídit budíka?"

Miki byl teď už raději zticha a myslel si své. Na každý jeho argument by mu otčím stejně vždycky odpověděl nějakým protiargumentem a tak by se tady mohli hádat i hezky dlouho. Nebýt toho, že otčím byl ráno pryč a měl se vrátit až na konci týdne, asi by si auto vůbec nevypůjčil, nebo by tomu předcházel výstup ještě hektičtější, než ten, co se právě odehrával. Takhle je teď aspoň po všem a na tom, co se dnes odpoledne stalo, se už nedá nic změnit.

„Co kdybych potřeboval honem někam jet?“ snažil se ho otčím dál bombardovat přihlouplými otázkami, i když bylo jasné, že musel přijet jen před chvílí, protože ještě nebyl po cestě ani převlečený. Nehledě na to, že teď měl auto aspoň připravené k okamžitému použití a navíc se zahřátým motorem. Na tohle téma ovšem nemělo vůbec smysl se začít bavit…

„Umřela teta,“ pronesl najednou vážným hlasem.

Mikimu docela zatrnulo. Příbuzných, kterým říkali teta, měli docela dost a některé byly ještě mladé.

„Která?“ zeptal se honem.

„No přece ta z Hradce,“ upřesnil otčím svoji informaci a vypadlo to, že se diví, jak se někdo může tak hloupě ptát.

Téhle tetě už bylo hodně přes osmdesát. Naposledy ji viděl, když byl ještě malý a ani si ji nedokázal pořádně vybavit. Přemýšlel, co na to má říct, ale vzápětí se otčím ozval znovu: „Ve čtvrtek bude mít pohřeb a my teď musíme sehnat nějakou kytku nebo věnec. Pojedeme do Remešova a ty pojedeš se mnou, potřebuju, aby mně s tím někdo pomohl,“ prohlásil nakonec a Mikimu se trochu ulevilo. Průšvih, který visel ve vzduchu, se začal vytrácet…