Snad to dopadne… (2)

* 2 *

„Ahoj, máš tady volno?“ ozvalo se nad ním znenadání, právě když dojídal polévku. Zvedl hlavu od talíře a nejraději by něco popadl, kdyby tedy měl co, a po dotyčné to hodil. Nad ním stála Prmax, v ru­kách tác s obě­dem a z výrazu jejího obličeje přímo čišela jakási škodolibost. Nečekala ani, co ji na to řekne, a hned si i sama odpověděla: „Jistě že jo,“ a s mohut­ným žuchnutím dosedla na volnou židli.

»Kdyby pod ní chtěla ta židle aspoň rupnout«, pomyslel si Miki a pokračoval v jídle.

O kus dál, u volného stolu seděl pan Peterka. Při pohledu na něj si připomněl jeho, poněkud svérázný způsob konverzace, který vedl při obědě se ženami. V závodní jídelně se dalo vybrat ze tří různých jídel. Pokud seděla u stejného stolu žena, která měla na talíři něco jiného než on, obvykle na ni spustil: „Vás bych si nikdy nevzal, vy byste mi vařila…,“ název jídla pak doplnil podle momentální situace, „… a to já nerad.“

Mikimu nebylo známo, jestli s tím nějakou ženu někdy okouzlil. Většinou byl svědkem, že na to ženy reagovaly podle svého naturelu, buď úsměvem, nebo mávnutím ruky, případně přihlouplým hlasitým zachechtáním.

Jednou ale Peterka narazil. To mu oslovená odpověděla: „A to si snad nemyslíte, že bych si chtěla vzít já vás? A navíc, jsem už vdaná a vy ženatý…!“

Peterka se na to tehdy dokázal jen přihlouple hlasitě zachechtat.

Jindy si dal Peterka k obědu nudle s mákem. Jakási dáma, patrně již dříve obeznámená s jeho způsoby, zaútočila tentokrát jako první: „Vás bych si nikdy nevzala, chlapi co jedí nudle s mákem, nestojej pak jako mužský za nic.“

Peterku ovšem nezaskočila. Začal jí vysvětlovat, že je na tom po stránce svých mužských schopností tak nesmírně, až přímo nebezpečně dobře, že si musí sexuální aktivitu neustále uměle snižovat. A proto jí jen neškodná a tyhle věci tlumící jídla, jako jsou nudle s mákem. Ještě jí řekl, že kdyby to nedělal, tak by si před ním žádná ženská nemohla být jistá, a to ani na rušné ulici.

„Takhle mi stačí k plnému uspokojení jen manželka a dva­náct milenek,“ dodal na závěr.

Skončilo to přihlouplým zachechtáním oné dámy.

Miki přemýšlel, jestli nemá něčím podobným zaútočit na Prmax. Například jí říct: »Tebe bych si nikdy nevzal, ty bys mi vařila jen knedlíky s vomajdou, a to já přímo k smrti nerad«. Jak by na to asi zareagovala?

Najednou se mu sevřel žaludek. Od výdejního okénka se s pod­nosem právě blížila…

Ve středu, kdy se na oběd vypravil asi deset minut po dvanácté, aby se s ní mohl potkat, měl smůlu. Nebyla tam! A če­kat na ní po skončení před továrnou, to si ještě netroufl. Ve čtvrtek zas musel jet na ten nešťastný pohřeb…

Až dneska…

Ale ta si Mikiho ani nevšimla a rovnou přisedla k Peterkovi.

„Ahoj Lindo Vaňhalindo,“ přivítal ji Peterka žoviálně a Mikimu bylo v tu chvíli všelijak…

Naproti seděla Prmax, ládovala se knedlíky s omáčkou a vypadala, jako kdyby měla každou chvíli začít chrochtat. Miki by jí ten talíř nejraději vytrhl a přiklopil jí ho na hlavu.

Proč neřekl, že je tady obsazeno. Třeba by si šla sednout jinam, a teď by u něj bylo krásně volno…

Takhle to vypadalo, že tamta ho neviděla, nebo se tak aspoň tvářila? Kdo ví. Ale měl na ní zamávat a naznačit jí, aby si k němu přisedla. To ale ostatně mohl, i když tady seděla Prmax. Ta by se snad k němu nevrhla a nezačala mu zlomyslně vyznávat lásku nebo tropit nějakou, rádoby žárlivou scénu. I když…

U ní je možné snad úplně všecko. Třeba je v úterý viděla, jak jdou spolu k autu a teď jen přemýšlí, jak mu to překazit. Ale Prmax byla zabraná do jídla a zdálo se, že okolí vůbec nevnímá.

Miki rychle dojedl a beze slova se vzdálil. Ať si Prmax ten svůj blivajz pěkně v klidu vychutná…

A o tamté teď už aspoň ví, jak se jmenuje. Jestli mu to tedy bude ještě vůbec někdy platné…!

Linda! Docela hezké jméno.

Vaňhalinda? Tedy příjmením asi Vaňhalová?

Příliš důvěrný Peterkův tón ho poněkud zneklidňoval. I když o něm bylo známo, že jen málokterou ženu nechá kolem sebe projít bez povšimnutí, zrovna u téhle mu to vadilo. Snad spolu propána také něco neměli. Kdo jsou ty jeho milenky? Dvanáct jich asi není, ale nějaká by tu být mohla. Zas je to všechno v háji?

Ještě než odešel z práce, stačil se podívat do podnikového telefonního seznamu, jestli tam nenajde její číslo. Jen tak, aby věděl…

Linda Vaňhalová tam nebyla. Jen nějaká Anna Vaňhalová. Je to shoda příjmení, nebo se jedná o její maminku, sestru, švagrovou …?

Pak ji náhodou uviděl odpoledne ve městě. Vracela se nejspíš z ná­ku­pu a právě stála před skříňkou s programem místního kina.

Má se u ní zastavit…?

Ale co!  Co mu může udělat…?

Když ji vyrušil, netvářila se už tak udiveně, jako tehdy na té vrátnici.

„Ale nic nedávají,“ komentovala skoro otráveně nabídku filmů na nejbližší dny.

Ta opravdu nebyla příliš lákavá.

Najednou si vzpomněl, že v Remešově právě běží nějaký film s Fu­ne­sem. Senzační prázdniny se jmenoval, nebo tak nějak a hned jí to taky řekl.

Teď se pokusil zariskovat: „Mám v plánu na něj zítra jít,“ střelil od boku, „a kdybyste měla zájem…," na chvíli se zarazil, „…mohla byste jít taky.“

A bylo to venku. Snad to dopadne…

Tady by ho mohla, i když třeba i velice taktně, odmítnout. Anebo mu připomenout tu jeho dnešní spolustolovnici.

Taky by jí nemuselo být zrovna příjemné, jít do kina s ně­kým, koho vlastně ani pořádně nezná. Při té nabídce si stejně nebyl jistý, jestli se mu trochu netřásl hlas.

Na ní bylo vidět, že přemýšlí.

„Budete mít místo?“ zeptala se trochu rozpačitě.

Asi si myslela, že pojede autem. Teď mu došlo, že získat zítra večer auto bude nejspíš obtížné, ne-li vůbec nemožné…

„Musím jet vlakem, rodiče jedou autem pryč“ oznámil a čekal, jak bude reagovat.

Jí to vůbec nevadilo a nabídku přijala. Kupodivu!

„Tak zítra večer v půl sedmé na nádraží,“ řekl ji ještě před tím, než se rozloučili a odešli každý svým směrem. Teprve teď ho napadlo, že ji mohl doprovodit a pomoci s nákupem. Zase pozdě…!

Pokoušel se to porovnat se svými předchozími pokusy, kdy se snažil s nějakou dívkou navázat důvěrnější známost. Víc bylo těch, na které vzpomínal spíš s pocity trpkosti…

Jen dvakrát byl málem úspěšný. Poprvé na gymnáziu, kdy si byl naprosto jistý tím, že o něj jedna spolužačka doopravdy stojí. I když ji měl svým způsobem také rád a měli si spolu pokaždé co říci, za opravdovou lásku to nepovažoval. Ve svém povědomí snil o štíhlé dívce sportovního typu, a to Alena rozhodně nebyla. Naopak se u ní dalo předpokládat, že se s lé­ty poněkud zakulatí. Proto se nakonec snažil vzájemné kontakty co nejvíc omezovat. Musela to vycítit, viditelně sice nic najevo nedávala, ale zdálo se, že to dost těžce nese. Bylo to v posled­ním ročníku, následovala maturita a pak už se jejich cesty rozešly. Ona se do dvou let vdala, zatímco on prožil s jinou veliké zklamání.

Prostřednictvím bývalého spolužáka se seznámil s Olinou. Byla společenská, veselá a k němu se pokaždé přátelsky hlásila. Tak přátelsky, až si začal myslet, že má o něj zájem. Jak se později ukázalo, bylo to opravdu jenom zdání a po několika měsících zoufalého snažení to nakonec skončilo fiaskem. Raději na ni ani nemyslel a jenom si přál, aby ji už nemusel potkat. A to se mu zatím -  bohudík - dařilo.

Na začátku třetího ročníku vysoké se objevila Dáša. Přešla z jiné fakulty. Žádná oslnivá krasavice, ale také ne ošklivá, prostě taková normální holka, docela sympatická. V jeho okolí téměř bez žen, to tehdy byla příjemná změna. I když s ní žádné vážné úmysly neměl, shoda náhod je donutila, aby se spolu připravovali na jednu zkoušku. Najednou se mu začalo zdát, že jí jde o něco víc. Snažil se z toho nenápadně vycouvat; připadalo mu, že se opakuje to, co už jednou prožil. Stejně jako Alena, tak i Dáša to musela vycítit, byla však vytrvalejší. O prázd­ninách ho dokonce přijela se svoji kamarádkou navštívit, on ale zrovna nebyl doma. Když se o její návštěvě dozvěděl, cosi se v něm zlomilo. To bylo v čer­venci…

Události dalšího měsíce tehdy poznamenaly osudy mnoha lidí. Na začátku semestru ji marně vyhlížel, později se dozvěděl, že byla s rodiči na dovolené v cizině, odkud se už nevrátili.

Na Vánoce od ní přišel pozdrav. Ze Západního Německa a bez zpáteční adresy…