Snad to dopadne...(4)

* 4 *

Nedělní ráno bylo opravdu parádní. Na nádraží čekalo dost lidí a podle toho, jak byli oblečeni a co nesli s sebou, Miki usuzoval, že mají, stejně jako on, namířeno k rybníku v Olešnici.

Na zadní koleji právě zastavil červený motoráček z lokálky.

„Čao, kam jedeš?“ ozvalo se za ním.

Ohlédl se, a uviděl Juru Tyliška, spolužáka z gymnázia, který tady sloužil jako výpravčí. Než Miki stačil na jeho otázku zareagovat, zmizel ve dveřích dopravní kanceláře.

Na konci zastřešeného peronu zahlédl Andulku. Na sobě měla krátké letní šatičky bez rukávů, a to se mu moc líbilo. Živě rozmlouvala s nějakou ženštinou, neurčitého věku a dost drsného vzezření. Jak ho spatřila, usmála se na něj, a když k nim došel, místo pozdravu vyhrkla: „To je moje kamarádka, seznamte se.“

„Uršula,“ řekla ta persona a podala mu ruku ještě dřív, než se stačil vzpamatovat. Hlas měla úměrný svému vzhledu. Když ji uslyšel, vzpomněl si na mužský hlas obtloustlé tanečnice z povídky Šimka a Grossmanna a nemohl se ubránit tomu, aby se bezděčně nepousmál. Uršula si toho všimla, a poněvadž skutečnou příčinu jeho úsměvu neznala, pousmála se také a bylo na ní vidět, že jí to zalichotilo. Suverénně mu začala tykat a on nevěděl, co si o ní má myslet.

Když dorazili ve třech k rybníku, bylo zcela jasné, že s Andulkou o samotě nezůstanou. Vše naopak nasvědčovalo, že si cestu Andulka naplánovala již dřív s ní a jeho vzala nakonec jen s sebou.

Uršula teď ležela na dece vedle nich a opalovala se. Pokud jí nebylo vidět do obličeje, docela to šlo. Měla puštěný tranzistorák, Andulka se pokoušela něco číst a při tom si ještě vzájemně povídali. Jako společnice nebyla Uršula vůbec špatná, dalo se s ní bavit o čemkoli a dopoledne jim docela příjemně uběhlo.

Po poledni se začala obloha zatahovat a v dálce několikrát zahřmělo. Dohodli se, že nebudou čekat, až začne pršet a raději se nejbližším vlakem vrátí domů. Do odjezdu moc času nezbývalo, rychle se tedy sbalili. Při tom Andulce vypadla z tašky průkazka na autobus. Miki ji zvedl, než ji ale stačil Andulce podat, vyškubla mu ji z ruky sama a rychle schovala. Razance, s jakou to udělala, ho dost zarazila. Zahlédl fotografii, byla si na ní i docela podobná. Při tom mu padl do oka i rok jejího narození.

Je to vůbec možné? Ten rok narození…!

Podle toho by musela být o dva roky starší, než on. Nespletl se? Měl přímo chuť jí sáhnout do tašky a průkazku vylovit…

Nebyl to ostatně první případ, kdy se setkal s někým, kdo na svůj věk vůbec nevypadal. Jednou začal suverénně tykat mladistvě vyhlížejícímu pětatřicátníkovi, kterého pokládal za podstatně mladšího, než jeho třicetiletého kolegu. Dokonce i Olinu, když poprvé uviděl, považoval za studentku z prvního, maximálně druhého ročníku střední školy a přitom byla o čtyři měsíce starší než on. Naproti tomu teď ve čtvrtek se na pohřbu té své vzdálené tety setkal s její vnučkou. Tu předtím viděl jen jednou, když jí bylo asi tak šest let. Jemu bylo tehdy už devět, chodil do třetí třídy a dělal všechno pro to, aby před ní vypadal velice moudrý, vzdělaný, dospělý…

I když to považoval za poněkud nemístné, stále ji mezi pozůstalými vyhlížel. Očekával mladou, půvabnou slečnu. Když mu ji pak představili, byl skoro šokován. Nic takového! Byla to ta dobře živená panička s trvalou ondulací a silnýma nohama, co při obřadu seděla opodál, a kterou by nejspíš považoval za nějakou zasloužilou maminu…

O Andulce si po celou dobu myslel, že je o takové dva tři roky mladší než on. Ví ona vůbec, kolik je mu let? Olina mu ten čtyřměsíční rozdíl nakonec začala předhazovat. Tehdy ho to už dopálilo a jízlivě jí připomenul, že před pouhými čtyřmi měsíci na tom byla stejně. Olina mu odsekla, že u žen se to posuzuje jinak. Na to ji už neřekl nic, i když ho později mrzelo, proč se jí nezeptal, jestli také po třicítce či čtyřicítce bude každý měsíc svého života takhle stavět na obdiv. Co když mu Andulka ten věkový rozdíl jednou začne připomínat?

Z úvah, které se mu cestou na vlak honily hlavou, ho vytrhla Uršula.

„Co seš tak zamyšlenej, dívej se před sebe, ať nezakopneš,“ zahalekala svým drsným hlasem, až se skoro lekl. Při tom ho napadlo, kolik let tak asi může být jí. Zrovna tak dobře sedmnáct jako pětadvacet. Kdo ví…?

Na zastávce potkala Uršula nějaké své známé a hned se s nimi dala do řeči.

„Když dovolíte, tak Vás opustím“ řekla ještě Andulce a Mikimu.

Pokud se jednalo o něj, neměl žádný důvod ji to nedovolit, naopak si myslel, že ona si měla dovolit hned ráno, než nastoupili do vlaku, jestli může s nimi jet. Nejpozději!

Těsně před tím, než vlak přijel, se dalo do deště. Zpočátku jen drobně, tu a tam kapka, když ale nastupovali, rozpršelo se už docela dost. Nápad, vrátit se poledním vlakem mělo zřejmě víc lidí, téměř všude bylo obsazeno. S Andulkou zůstali na představku, a protože byli sami, osmělil se a položil jí otázku.

„Co je to vlastně zač?“

„Kdo?“ zeptala se Andulka.

„No Uršula přece?“

„Proč tě tak zajímá?“

„Jen tak.“

„Líbí se ti?“

Při tom na sebe pohlédli a museli se dát do smíchu.

„Jinak je to docela hodná holka,“ pokračovala Andulka, která se evidentně nechtěla bavit na účet své kamarádky, „ale taky měla smůlu. Jsme…“

Na chvíli se zarazila.

„Bydlíme v jednom vchodu, je svobodná a má malou holčičku.“

„Svobodná matka“ udělal si Miki, „kdo by to do ní řekl.“

Při tom mu bylo jasné, že Uršula to s chlapy umí.

»Někdo se s ní potmě vyspal, a když ji ráno uviděl, tak raději utekl«, chtěl ještě říci, pak si to ale rozmyslel a byl raději zticha. Vzpomněl si na jednoho kolegu z fakulty, který se prezentoval jako velký znalec žen. Ten tvrdil, že čím ošklivější žena, tím lépe určité věci ovládá. Říkal, že obličej je při takové příležitosti dobré zakrýt novinami, nejlépe pak Rudým Právem.

„Má aspoň výhodu, že ji může pomoci maminka“ pokračovala Andulka.

Přemýšlel, co na to říct, nebo na co se jí ještě zeptat, vlak ale mezi tím vjel do nádraží a zastavil.

Lilo jako z konve. Honem přeběhli pod zakrytý peron, ovšem i tak vypadali, jako kdyby se koupali v šatech.

„V tomhle teda nepůjdu“ řekla Andulka rozhodně.

„Teď už na nás nemá co zmoknout,“ komentoval Miki.

„Že mě nenapadlo, vzít si deštník,“ pokračovala Andulka trochu rozmrzele, „ale ráno bylo tak hezky.“

Vlak mezitím odjel a výpravčí Jura Tylišek se vracel do dopravní kanceláře. Na sobě měl krátký gumák, který mu stejně nebyl nic platný.

„Přece tady nebudete takhle stát,“ oslovil je, „pojďte aspoň dovnitř.“

„To je dobrý,“ řekla Andulka, její hlas však zanikl v hluku deště. Miki nevěděl, co má dělat. Na jednu stranu by pozvání do suché kanceláře rád přijal, na druhou stranu si nebyl jist, jestli bude Andulce příjemné, když je začne někdo okukovat a vlastně tím založí i podnět k možným drbům.

Jura přidržel dveře a gestem naznačil, aby šli dál. Miki zlehka strčil do Andulky a oba se nakonec ocitli uvnitř.

„Další odpadlík,“ utrousil Jura, spěšně si svlékl gumák, ze kterého crčela voda, a šel k telefonu, aby do sousední stanice oznámil, že vlak odjel. Potom ještě zatočil klikou od »flašinetu«, jak před ním, trochu z legrace a trochu i hanlivě, nazýval Miki přístroj, jehož smysl, ani smysl úkonů, které se na něm prováděly, nikdy nepochopil, i když se mu to Jura snažil několikrát vysvětlit.

„Od tebe to sedí,“ zareagoval na tu invektivu Miki, když Jura položil telefon.

Krátce před maturitou vyhlásilo několik spolužáků - Miki i Jura byli mezi nimi - soutěž kdo zůstane nejdéle svobodný. Dva z ní vypadli už dřív, Jura pak víc než před rokem, jako třetí. Všude ovšem zdůrazňoval, že se ženit vůbec nemusel.

Na Jurovi bylo vidět, že chce něco říct a snaží se najít vtipnou odpověď. Z přemýšlení ho vytrhlo zazvonění telefonu. Rychle ho zvedl a cosi do něj zahuhlal.

Andulka stála vedle Mikiho a rozpačitě se rozhlížela po místnosti. Jura mezitím drmolil něco do telefonu; tomu co říkal, rozuměl snad jenom on, popřípadě ještě ten, pro kterého byly na druhé straně drátu jeho příkazy určeny, ale s tím si nebyl Miki už tak docela jistý. Když hovor skončil, zakreslil na list papíru, který měl rozprostřený na stole, čáru znázorňující jízdu vlaku. Tak mu to aspoň kdysi vysvětlil.

Najednou se Andulka nahlas rozesmála. Její smích, přecházející do značně vysokých tónů se rozléhal celou místností. Miki se lekl a zdálo se, že Jura, zabraný do kreslení čar na plachtě, také. Oba pohlédli směrem k ní a viděli, jak si prohlíží plakát programu místního kina. Člověk neznalý věci by si v tu chvíli myslel, že se zbláznila. Oni však situaci pochopili hned.

Na stanici se někteří vtipálkové bavívali tím, že názvy filmů na vyvěšených plakátech různě upravovali. Kromě nejroztodivnějších spojení je často doplňovali i jmény, většinou svých kolegů. Občas došlo i na známé osobnosti města, zpravidla takové, které se veřejně víc angažovaly.

Jednou z toho byla i nepříjemnost. Název filmu Lásky jedné plavovlásky někdo pozměnil na Lásky pana Košíře a posléze kdosi další to pana škrtl a nahradil slovem soudruha. Na první pohled banalita, nebýt skutečnosti, že pan, či spíše soudruh Košíř patřil k těm, »pravověrným«, kteří ani v předchozích, pro jeho rodnou stranu tak těžkých letech, nezakolísali. Pracoval jako mistr v jedné místní továrně, kde převážnou část osazenstva v provozu tvořily ženy. Přestože to nebyl člověk ani mladý, určitě už překročil čtyřicítku; ani šarmantní či oplývající oslňující inteligencí, vtipem, nebo aspoň penězi, případně jiným majetkem, který by za to stál, jedna z pracovnic přišla krátce předtím do jiného stavu a jako otce udala právě jeho. Místní stranické orgány se snažily celou věc sprovodit ze světa a ututlat. V malém městě se to však zcela nepodařilo, pochopitelně ke škodolibé radosti těch, kteří měli na stávající politický vývoj i na soudruha Košíře trochu jiný názor.

Nezjistilo se, ani kdo plakát upravil, ale ani, kdo to prásknul: vždyť do kanceláře nikdo z cizích dohromady nechodil. Předzvěst blížícího se maléru se naštěstí donesla na stanici dřív, než mohl někdo celou věc na místě oficiálně ověřit; popsaný plakát se podařilo zlikvidovat a nahradit nepopsaným. I když hodnověrné důkazy zcela chyběly, nádraží si tím vysloužilo pověst pracoviště politicky nespolehlivého a jeho zaměstnanci měli možnost, to při různých příležitostech pocítit. Ale i přes určité represe a vyslovený zákaz nadřízených, pokračovala lidová tvořivost nerušeně dál.

S Andulkou teď nebyla žádná řeč, protože ji přepadl záchvat smíchu.

„Mohla byste, mladá paní, nebo slečno, nebo co vlastně jste, prosím vás na chvilku přestat,“ snažil se jí Jura zklidnit, protože se právě chystal zapnout nádražní rozhlas a vyhlásit nástup do motoráčku, jedoucího na lokálku.

„Potřebuji promluvit do rádia,“ dodal ještě.

Tenhle dovětek zapůsobil na Andulku jako polechtání a vybuchla novým záchvatem smíchu.

„Raději půjdeme,“ řekl Miki, „možná, že už přestalo pršet.“

Pršet sice nepřestalo, déšť se ale přece jen trochu zmírnil. Jura jim na cestu půjčil deštník s tím, že mu ho do večera vrátí.

„Aby se nás zbavil…,“ pomyslel si Miki.

Šli spolu pod deštníkem, který jim nebyl mnoho platný. Jednak byli stejně mokří, navíc jím vítr cloumal tak, že měl Miki co dělat, aby ho udržel. No i tak to bylo příjemné.

Doprovodil ji až před vchod a tam se spolu rozloučili. Při cestě domů a pak až do večera si nebyl jistý, jestli udělal všechno správně. Nemyslela si, že zbytek dne stráví spolu. Nenapadlo ho sice jak, venku se chodit nedalo, domů ho nepozvala a jemu samotnému bylo trapné si o pozvání nějak říkat…

Nebo si myslela, že se půjdou někam posadit. Nebo že ji pozve k sobě? Možná, že na to čekala? Ale jak by ji doma představil? Jako svoji dívku, když se znají jen krátkou dobu, to mu připadalo příliš odvážné. A jako co? Jako kolegyni z bri¬gády, kterou náhodou potkal, nebo si přišla něco vypůjčit? To by ještě šlo, ovšem otčím, jak ho znal, by se jí určitě začal na všechno možné vyptávat. A to by mohlo být nepříjemné pro oba a rozhodně by to, aspoň jak si myslel, nebyl dobrý začátek.