Snad to dopadne… (7)

* 7 *

 

Sobota v posledním prázdninovém týdnu připadala Mikimu nenaplněná a beze smyslu. Je sice pravda, že většinu volného času věnoval učení. Dalo mu ale opravdu velkou práci, soustředit se. Andulčin odjezd přišel tak rychle, že se ani nedomluvili, kdy se příště sejdou. V pon­dělí ráno plánoval odjet do Prahy a ona by se mohla - alespoň podle toho, jak říkala - vrátit v neděli večer. Vzal si jízdní řád, Jiráňov našel podle seznamu a začal hledat spojení. Vyšlo mu jediné. Pokud se nebude chtít trmácet celou cestu osobním vlakem, bude doma v jede­náct večer. Vstávat druhý den brzy ráno pro ni bude sice kruté, ale jinak to asi nepůjde.

Kdyby ji čekal večer na nádraží, a Miki by to byl schopen i udělat, vždyť co věcí, které se mu s odstupem času zdály naprosto nepochopitelné, dokázal udělat kvůli Olině…

Pokud o něj opravdu stojí, měla by z toho určitě radost. I když, na druhou stranu…

Co když ho bude považovat za cvoka?

Nakonec ho napadlo jiné řešení. Otčím nebude na víkend doma, a tím pádem bude opel v neděli volný. Maminku přesvědčí, že jede za Milanem, kolegou z fakulty. Teď si jenom přál, aby se to nepokazilo a Milan u jejich dveří v neděli dopoledne nezazvonil, nebo během dne nezatelefonoval. Ono by nakonec stačilo, kdyby ten rodinný poklad dlouhou cestu nevydržel - což by ostatně nebylo nic divného - a musel se pak nechat dovléct domů na laně.

Vlak, který měla Andulka podle jeho propočtů použít, vyjížděl z Jirá­ňova po šesté večer. Pro jistotu se rozhodl, dorazit tam už po druhé hodině, co kdyby přece jen raději zvolila courák, aby byla doma dřív. Ten odjížděl už po půl třetí. Přijet musí tak, aby ji i v tomto případě zastihl, ale zas ne tak, aby se tam objevil, zrovna když budou obědvat. Pokud by odjížděl z domova až po obědě, patrně by to nestihl. Cestu neznal, měl ji jet poprvé, počítal i s možným blouděním, tak asi tři hodiny, raději o něco víc. Nejlépe bude, vyjet ráno, nejpozději okolo deváté, stavit se u Milana a říct mu, že odjíždí pryč. Během cesty si udělá někde přestávku tak, aby dorazil ve stanoveném čase. Mamce řekne, že jede na celý den a na oběd si někam zajde.

Tak to taky udělal. Milan byl naštěstí doma a všechno šlo hladce. Pro jistotu odpojil tachometr, kdyby si otčím náhodou pamatoval stav; hlavně ho nesmí zapomenout na zpáteční cestě znovu zapojit.

Cesta uběhla rychleji, než předpokládal. Z našetřených peněz natankoval a ještě si stačil dojít na oběd. Protože měl, jak se zdálo dost času, zastavil v místě, kde odbočovala lesní cesta. Jelikož bylo opravdu hezké počasí, lehl si do trávy a trochu si odpočinul. Bylo to takové romantické místo. Snažil si ho dobře zapamatovat, na zpáteční cestě bude předstírat únavu a na chvíli tam zastaví. S Andulkou si začnou jen tak o něčem povídat…

A snad se mu to s ní podaří. Hlavně žádné vulgárnosti nebo dvojsmyslnosti, musí to zkrátka přijít samo…

 

Na místě byl už před druhou. Představoval si to jako vesnici s jednou dlouhou ulicí podél silnice, kde se prvního člověka zeptá na Andulku a bude to. Byl proto docela překvapen, když zjistil, že je to sice malé, ale přece jen město, či spíš městečko, se zdaleka viditelnými továrními komíny. Teď po obědě vypadalo jako po vymření.

Konečně zahlédl dva kluky, asi dvanáctileté a zeptal se jich na Vaňhalovy. Ti ale nikoho takového neznali, naopak vypadali, že to jméno slyší poprvé. Vzápětí se objevila nějaká babka, no ani ta mu poradit nedokázala.

Miki znejistěl. Je vůbec na správném místě? Nespletl si to? Anebo, co když si to vymyslela, aby jen tak něco řekla a sama je zatím kdoví kde?

Co teď. Má se sebrat a jet domů? Nebo zajet na nádraží. Stálo na samém kraji, všiml si ho, když jel okolo. Tam by na ni mohl počkat.

Pokud tady Andulka vůbec je! Nebo pokud neodjela? To by ovšem musela už ráno. Sama mu přece řekla, že přijede v nedě­li večer. I když svůj plán mohla nakonec změnit…

Ještě si stačil všimnout místní hospody. Měl do ní namířeno jeden, už starší člověk. Přispěchal k němu, když mu ale položil svoji otázku, podíval se na něj ten chlapík tak nechápavě, jako kdyby se ho ptal, kde je tady mezinárodní letiště.

»Je to jasné«, říkal si v duchu a vracel se k autu. Náhle se za ním ozvalo: „Mladý pane!“

Ohlédl se: byl to ten samý dědula, kterého se předtím ptal a s ním šel ještě další, přibližně ve stejném věku.

Ten první se zeptal: „Koho že to hledáte?“

„Vaňhalovy.“

„Tady Bohouš říká, že Anča Blahošová si vzala ňákýho Vaňhala.“

Na Mikiho to zapůsobilo jako rána pěstí. Cítil, jak se mu dělá špatně od žaludku. Snažil se zachovat klid, i když si nebyl jistý, zda si dědci jeho reakce nevšimli.

„Myslel jsem si, že to jsou jeho rodiče a ne rodiče jeho manželky,“ napadlo ho ještě říct, aby nevypadal tak trapně, ale ti to patrně přeslechli. Popsali mu cestu, bylo to celkem jednoduché.

Poděkoval a začal přemýšlet, co dál. Když se otočí a po­jede nazpátek, vyvolá jen podezření. Dědci si to jistě nenechají pro sebe a v tako­vém malém městě si určitě všichni začnou povídat, že nějaký mladík s nějakou starou károu a záhadnou espézetkou, sháněl Vaňhalovy.

Nezbude mu nic jiného, než tam opravdu zajet. Bude-li to někdo jiný, omluví se, že si to spletl a spěšně odjede. Jinak bude předstírat, že jel čistě náhodou kolem a přišel se podívat na svoji kolegyni z práce. Případně naskočí do auta a pokusí se rychle ujet, pokud by ten její manžel vyhlížel až příliš nebezpečně.

Vjel do ulice, kterou mu ukázali. Držel se přesně instrukcí, až zastavil před domem, který tomu popisu nejspíš odpovídal. Obyčejný domek s ma­lou předzahrádkou a rozkvetlými růžičkami…

Na zahrádce byla jakási paní, asi tak ve věku jeho maminky, možná o něco starší a s ní malá, světlovlasá holčička. Věk určit nedokázal, ale byl si jistý, že do školy ještě nechodí.

„Dobrý den,“ prohodil, „nebydlí tady Blahošovi?“

Paní přisvědčila.

„Sháním paní Vaňhalovou,“ řekl pro případ, že by to byl přece jen někdo jiný, než Andulka.

„Aničko!“ zakřičela ta paní.

Stále ještě doufal, že se objeví nějaká tetka s dobře vyvinutým pozadím a trvalou na hlavě, takový ten typ jako Prmax nebo ta vzdálená sestřenice. Byl nakonec i připraven, skočit rychle do auta a odjet, kdyby se případná paní Vaňhalová tvářila až moc divně.

Otevřely se dveře a poslední naděje, že si spletl cestu a dorazil do jiného města, kde má rodiče zcela jiná Anna Vaňhalová, zatímco ta jeho Andulka je svobodná a volná, se rozplynula…

Ano, byla to Andulka!

Na sobě měla květovanou zástěrku a vypadala na sedmnáct, nejvýš osmnáct let. Když ho uviděla, zatvářila se tak, jako by právě rozkousla pavouka.

Nepříjemné pocity, které teď Mikiho sužovaly, se při pohledu na ni ještě vystupňovaly.

»Proč…? « říkal si v duchu. »Proč mně to nikdy nechce vyjít? Proč ji nemohu mít já, ale zase někdo jiný? Že jsem raději nešel do kněžského semináře…! «

Pokusil se, být co nejvíc klidný, i když cítil, že to bude obtížné.

„Co tady děláš?“ zeptala se tiše a s neskrývaným údivem.

Po krátké pauze přemohla své rozpaky a dodala: „Pojď dál, přece tady nebudeš jen tak stát.“

Následoval povinný seznamovací rituál, který se mu, jako všechny podobné zdvořilostní akty, vždycky strašně protivil. Andulka ho prezentovala jako kolegu ze zaměstnání, který studuje vysokou a za rok z něho bude inženýr.

„Mikuláš Karakapetanovič,“ představil se a podali si s Andul­činou maminkou ruce.

Ta jeho příjmení zjevně nedokázala na první poslech vstřebat, považovala ale nejspíš za nevhodné, chtít po něm, aby jí ho ještě jednou, a to hezky pomalu, zopakoval. Naproti tomu to malé děvčátko, po celou tu dobu se tisknoucí k Andul­ce, patrně zcela konsternované nenadálým příjezdem cizího člověka, se na něj podívalo s výrazem naprosté nedůvěry. Představa Mikuláše bez vysoké mitry a bílého plnovousu, naopak v riflích a v kostkované košili, navíc v téhle roční době…

To pro ni patrně musel být malý šok. Otočila se k Andulce a cosi jí šeptala do ucha. Ta ji pohladila po vlasech a něco ji odpověděla. Co, to Miki neslyšel, zaslechl jen slovo „broučku.“

Pak ho ještě jednou zvaly dál.

„Dáte si oběd,“ ptala se Andulčina maminka.

„Ne děkuji, už jsem obědval,“ ohradil se Miki a byl doslova vtlačen dovnitř. Trnul jen hrůzou, že jim ten oběd nerozmluví a že mu ho vnutí. Nebyl do sebe schopen vpravit ani jednu lžíci. Cítil, jak se mu podlamují nohy, nejraději by utekl, vyběhl někam do polí, tam se nejdřív vykřičel a pak se z toho všeho pokusil vyspat…

Ocitl se v obývacím pokoji.

„Dáte si aspoň kafe,“ řekla ještě Andulčina maminka. Andulka ho nenechala ani promluvit a přikývla místo něho. Nezbylo, než souhlasit. Snad mu udělá aspoň trochu dobře.

Ještě než Andulka odeběhla uvařit kávu, povšiml si, jak ji ta malá holčička řekla „mami.“ Teď už bylo všechno jasné. Čekal jen, až se objeví Andulčin manžel, o jehož reálné existenci ani na chvíli nepochyboval. Představoval si ho jako svalnatého pořízka o dvě hlavy většího, než je on sám. Je přece známo, že malé a křehké ženy dávají přednost právě takovýmto mužům…

Přemýšlel, o čem se spolu budou bavit a hlavně, jak zdůvodní, proč sem vůbec přijel. Naštěstí bylo otevřené okno, vyrazit síť proti mouchám by patrně příliš námahy nedalo a skočit z přízemí do záhonu by rovněž neměl být problém. Tedy v případě, že by se dotyčný netvářil příliš přívětivě a všechno naznačovalo tomu, že se schyluje k zápasu ve volném stylu.

Pak ho ještě napadlo, jestli by se nakonec všichni sborem chechtali naivitě, s jakou přijel Andulku navštívit i jeho následnému zbabělému útěku, či zda by to Andulka naopak neschytala i za něj. Uvědomil si, že v něm není ani kousek rytíře a že by jí takový výprask docela i přál.

»Nemusela si se mnou nic začínat, « pomyslel si ještě.

V očekávání nejhoršího se rozhlížel po pokoji, kde teď zůstal sám. U zdi stálo piáno, Andulka se na něj patrně kdysi učila hrát. Při tom si vybavil i své ubohé hudební pokusy z dět­ství. Za jiných okolností by ji požádal, aby mu něco zahrála, ale teď…

Vůbec na to neměl náladu.

Na piáně byl stojánek s fotografií děvčátka s bílou mašlí ve vlasech a aktovkou na zádech. Vypadala skoro jako Andulčina dceruška, jen o ně­co málo starší. Další fotografie byla za sklem knihovny, z ní civělo evidentně totéž děvčátko, tady již ve věku asi jedenácti dvanácti let. Na nose mělo brejličky se světlou, celuloidovou obrubou…

Vtom se otevřely dveře a po pokoji zavoněla káva. Nesla ji Andulka, následovaná svoji maminkou s talířem, na němž byly naskládané krásně pocukrované koláče s tvarohem a ovocem. Za nimi šla ještě ta malá holčička, které svěřily porcelánovou cukřenku.

Miki koláče strašně rád a tyhle ovocné domácí snad ze všeho nejvíc, ale v tuto chvíli neměl na nic chuť. Žaludek se mu stále ještě svíral z to­ho otřesu. Nebyl schopen pozřít vůbec nic…

Andulka s malou odešly a stará paní s ním navázala rozhovor. To ho příliš nenadchlo. Sám o sobě nebyl typem řečného člověka a to se u něj ještě násobilo v případě konverzace s cizími, staršími lidmi. Navíc si tady připadal jako trouba, který opět naletěl…

Paní se začala vyptávat na různé věci. Snažil se jí slušně odpovídat a své rozčilení na sobě nedat znát, nicméně si myslel, že se mu to nedaří a z jeho úsečných, někdy i rozpačitých odpovědí musela zřejmě vycítit, jak mu asi je.

Pak začala vykládat o Andulce. Vystudovala střední školu. Rok po maturitě, když jí bylo dvacet, se vdala, odešla s mu­žem do pohraničí, odkud on pocházel a kde dostali byt. Za další rok se jim narodilo dítě - Barborka. Pak si její muž našel jinou, po roce se rozvedli a Andulka s ma­lou Barborkou zůstaly samy. 

„Ale to vy nakonec jistě všechno víte,“ dodala ještě.

Přikývl, že ano, nebude ze sebe přece dělat takového blbce, aby vykládal, že si málem myslel, že je Andulka ještě nepolíbená a panna.

Bylo dojemné, jak to Andulčina maminka vyprávěla. Trochu se mu ulevilo; teď už se nemusí bát svalnatého Andulčina muže, ani jeho výsměchu. Začalo mu být Andulky i trochu líto i její chování mu najednou připadalo docela pochopitelné.

Nicméně na druhou stranu…

Bože, co si o něm musí myslet. On se s ní o nic ani nepokusil, a ona má za sebou už kdoví co…!

„Vemte si koláč,“ pobízela Andulčina maminka.

Teď se cítil už trochu lépe, proto si jeden kousek vzal. Chutnal opravdu znamenitě.

Mezitím vešly do pokoje Andulka s Barborkou. Andulka už na sobě neměla tu květovanou zástěrku. Ne, že by jí to teď neslušelo, ale přece jenom, v té zástěrce…

Ale ne! Vůbec na to nemyslet. Co on z toho vlastně má?

Nic! A ani nikdy nic neměl….

„Kdy přijde táta,“ zeptala se Andulka.

„Už by tady měl být,“ odpověděla její maminka. „Snad na něj počkáte.“

Andulka přikývla a s Barborkou přisedly ke stolu. Barborka se počala ládovat koláči, až jí obě okřikly. Při tom mu vnutily ještě další kousek. Teď už se příliš pobízet nedal, a kdyby to nepovažoval za neslušné, snědl by jich i víc.

„Ty pekla Barborka,“ řekla stará a Barborku tím uvedla poněkud do rozpaků.

„To jsme dělaly s babičkou,“ oponovala trochu stydlivě. Patrně očekávaly, že ji pochválí; ty koláče pochvalu opravdu zasluhovaly, ale on nevěděl, co říct.

Situaci, alespoň pro něj poněkud rozpačitou, zachránil příchod Andulčina tatínka. Obřad seznamování tentokrát obstarala Barborka, když spustila: „Dědo, tohle je Mikuláš. Ale ne ten opravdovej, co nosí bonbóny a mandarinky. Tenhle je takovej divnej…“

Všichni se začali smát, jen Barborka se koukala nechápavě. Čemu že se ti dospělí smějí, když ona mluvila přece úplně vážně…?

Dál to probíhalo docela neformálně. Nicméně byl rád, když Andulka pohlédla na hodinky a řekla: „Teď už opravdu budeme muset jet. Je dobře, že pro nás Miki přijel.“

»Opravdu? «, pomyslel si v duchu a vybavil si její obličej v okam­žiku, když vykoukla ze dveří.

Sbalené byly celkem rychle. Barborku posadili na zadní sedadlo, Andulka si sedla vedle něj a vyjeli. Cestou mlčeli, jen Barborka si vzadu něco brumlala a nakonec ztichla taky.

Bylo zřejmé, že i Andulka je novou situací zaskočena. Jestliže při prvním setkání usilovně přemýšlel, o čem by se s ní bavil a byl nakonec rád, když se jim oběma nakonec jazyky samy rozvázaly, teď mu naproti tomu mlčení vůbec nevadilo. Nikdy spolu nic neměli, byli v pod­statě jen kolegové z práce, tak co!

Přiblížili se k místu, kde si předtím tak krásně odpočinul a kde se chtěl na zpáteční cestě s Andulkou zastavit.

Ach jo! Raději už nikdy nic neplánovat…

Přidal plyn a snažil se z toho starého opla vytáhnout tu nejvyšší rychlost, jakou byl schopen udělat.

Najednou se ze zadu ozvalo zoufalé: „Mami, maminko…“ a násle­dovaly zvuky, které nenechaly nikoho na pochybách o tom, co se právě stalo.

„Zastav prosím tě,“ řekla Andulka vcelku zbytečně, protože Miki už zajížděl ke krajnici.

„Ty seš ale čuňátko,“ řekla ještě a začala Barborce utírat obličej.

»To mi tedy scházelo«, pomyslel si. Co teď doma řekne? Že to udělal Milan, když se spolu učili na zkoušku…

Raději ani nemyslet.

Když vystoupili, ukázalo se, že to nebylo tak zlé. Barborka toho měla víc na sobě než na zemi a zadní sedadlo zůstalo úplně čisté. V kufru našel kus hadru, kterým to vytřel téměř dokonale. Andulka utírala Barborku kapesníkem a lamen­tovala, ale i v tom lamentování bylo něco tak něžného, až mu to trhalo srdce…

„Nezašpinila ti auto moc?“ starala se Andulka a nabízela se, že to všechno ještě pořádně uklidí.

Nakonec se dohodli, že si na chvíli odpočinou, aby se Barborka nadýchala čerstvého vzduchu.

»Je to ironie«, pomyslel si, když teď šli všichni tři po písčité pěšině vroubené borovicemi, »takhle jsem si dnes tu procházku do lesa opravdu nepředstavoval«.

Při další cestě si Andulka sedla dozadu. Odkudsi vytáhla ručník a držela ho před Barborkou, pro případ, že by se to mělo ještě opakovat. Jeli bez jediného slova. Za nějaký čas Barborka usnula a spokojeně oddychovala v Andulčině klíně. Provoz na silnici byl dost velký, vždyť právě končil poslední srpnový víkend.

Úzké uličky města, kterým projeli, vytvářely dojem, že je provoz ještě větší, a proto byl rád, když se opět ocitli na volné silnici. Vpravo mezi stromy prosvítala vodní hladina; přitom si vzpomněl na neděli, kdy se šli spolu koupat. Připadalo mu, jako by to bylo hrozně dávno.

Patří to k minulosti, stejně, jako jiné hezké chvíle, které v živo­tě prožil, a které se už nemohou vrátit …

„Když jsem byla malá, tak jsem si myslela, že se Máchovu jezeru tak říká proto, že se v něm lidi máchají,“ pronesla Andulka znenadání do ticha, rušeného jen vrčením motoru.

Nevěděl, co na to odpovědět, případně, zda se nemá zdvořile zasmát, ale nakonec zůstal zticha a neřekl nic.

Po chvíli mlčení, které mu připadalo až trapné, se ozvala znovu.

„Ty se na mě zlobíš?“

„Nezlobím, proč bych se měl zlobit?“ odpověděl.

„Já vím, že se zlobíš,“ oponovala Andulka. „Je to všechno moje vina. Měla jsem ti to všechno říci už dřív,“ a na tónu jejího hlasu bylo znát, že má co dělat, aby zadržela pláč.

„Chtěla jsem ti to nějak naznačit, ale pořád jsem nevěděla jak,“ pokračovala.

Miki si při tom vzpomněl na Uršulu, když se tehdy s An­dul­kou bavil o jejím osudu svobodné matky…

„Nejdříve jsem nevěděla, jestli o mně opravdu stojíš…,“ a pak se jí zadrhl hlas. „Byla jsem hloupá, vdávala jsem se straš­ně brzy…,“ zaštkala, „muž ode mne odešel a zůstala jsem sama, jen s malou Barborkou.“

Tohle už věděl od její maminky. Andulky mu začínalo být stále víc a víc líto a marně přemýšlel, co by měl říct, aby ji potěšil. Andulka se už ani nesnažila slzy polykat a naplno se rozplakala.

„Kdo by stál o rozvedenou s malým dítětem? V loni v létě jsem si několikrát všimla, že se po mně pořád tak díváš…“

»Tak si toho přece všimla«, pomyslel si a připomenul si tu situaci, když ji poprvé potkal.

„… pak jsem tě nějaký čas neviděla. Příští rok ses objevil v továr­ně znovu. To už jsem věděla, že ještě studuješ a že jsi u nás jenom na brigádě…,“ popotahovala.

Teď by nejraději zastavil, přisedl si k ní, vzal ji okolo krku a pohladil po vlasech. Před sebou měli ještě značný kus cesty, provoz byl stále silný a tak pokračoval dál.

Nebylo mu v tu chvíli dobře. Na jednu stranu k ní stále něco cítil, a jak se ukázalo, stejně i ona k němu, ale na druhé straně…

Co by tomu řekli doma, až by jim sdělil, že si našel rozvedenou s ma­lým dítětem? Rok před dokončením školy!

A potom! Barborku na stromě neutrhla. Zatím co on se o to předtím několikrát jen marně pokoušel, ona je zkušená i v téh­le oblasti.

Nikdy netoužil, aby ho nějaká starší zaučovala. Možná i s jis­tou dávkou shovívavosti. To se mu vždycky z duše protivilo, považoval to i za určité ponížení.

I když mu Andulka připadala úplně jiná než Olina, o které také věděl, že už nějaké zkušenosti má, kdoví, jestli by se za nějaký čas nezměnila. Měl chuť rozjet auto co nejrychleji a pak to napálit někam do zdi…

Vzpomněl si ale na Andulčinu maminku, na to jak se s ní loučila. Asi ji má moc ráda, kdoví, jestli má Andulka ještě nějaké sourozence…

A na malou Barborku, na její dětský úsměv, když se loučila s ba­bič­kou a dědečkem…

A na svoji mámu…

Ne, takhle to nejde udělat!

Provoz byl stále hustý, rovná, přehledná silnice skončila a začal horský úsek. Musel se stále víc soustředit na řízení, to ho od chmurných myšlenek a úvah odpoutalo. Andulka už neříkala nic, bylo slyšet jen zvuk motoru a oddychující, spící Barborku.

 

Konečně byli na místě. Zajel až před dům, kde Andulka bydlela. Barborka se probudila, teprve když zastavili. Byla celá rozespalá a koukala jako právě vyoraná myš. Andulka ji vzala do náruče a odnesla do druhého poschodí, zatímco on za nimi táhl zavazadla. Bylo to poprvé, co se dostal do Andulčina bytu. Teď, kdy už o to ve skutečnosti ani nestál.

Malý byt v paneláku, vcelku nic zvláštního.

„Moc se tady nerozhlížej, mám tu strašný nepořádek“ omlouvala se Andulka, když odemykala.

„Doufám, že Uršula chodila zalévat kytky,“ dodala ještě.

Donesl tašky do předsíně. Andulka byla zaměstnána odstrojováním Barborky a neměla na něj čas. Postavil je na zem, řekl jen „ahoj“ a vypadl.

Teprve když usedal do auta, tak se mu v hlavě všechno rozleželo. Další příběh lásky skončil. Tedy, spíš další pokus o lásku. Ani se spolu pořádně nerozloučili…

Co spolu?

On s ní! Vypadl odtamtud jako malý kluk. Neměl by se ještě vrátit?

Ale co, raději to už dál neprotahovat. Ona má aspoň tu malou, ale co zůstalo jemu…?