Snad to dopadne… (8)

* 8 *

Návrat do Prahy mezi kamarády, příprava na poslední chybějící zkoušku, zaběhnutí do obvyklého rytmu života, to všechno Mikimu pomohlo, aby na svůj prázdninový příběh a především na jeho rozpačitý konec, nemusel stále myslet. O to horší pak byly víkendové cesty domů.

Vzpomínal, jak se na ně v nižších ročnících vždycky těšil, jak mu po týdnu, stráveném v Praze a na kolejích, připadal domov vzácnější. Později si přivykl. Praha a všechno kolem se pozvolna stávalo běžnou součástí jeho života a svému městu se stále víc a víc vzdaloval.

Teď by domů nejraději nejezdil vůbec. Všechno mu tam připomínalo chvíle, které tu s Andulkou strávil…

Snažil se to překonat, ale zbytečně. 

Pokud by se včas dozvěděl, že je Andulka rozvedená a má dítě, určitě by si jí přestal všímat. Proč mu to sama neřekla?

Ale, hodilo se to vůbec někdy…?

Měl ji, když se naposled viděli, aspoň něco říct.

Ale co?

Ve skutečnosti jenom: „Naši by mi dali, kdybych jim řekl, že chodím s rozvedenou.“

Co by mu na to asi mohla odpovědět?

„Je to věc tebe, nebo tvých rodičů? Rozhoduj sám za sebe. Copak za tebe budou rodiče pořád rozhodovat? Jednou jsi dospělý člověk.“

Co měl tedy udělat. Cítil, že někde udělal chybu, ale kde…?

A co teď? Vždyť za ní ani nemůže jít, to už by se jenom ztrapnil.

Možná, že si našla někoho jiného, někoho, komu to nevadí. Na jednu stranu by ho to i trochu uklidnilo, neměl by pocit, že je sama jen kvůli němu…

Ale na druhou stranu…

Přemýšlel, co udělá, až po škole do Chezamu nastoupí. Že tam bude mít místo, je téměř jisté. Ještě předtím si musí odkroutit rok vojny. To ale uteče. Co se stane, až se na chodbě, případně na obědě, potkají? Pozdraví se a půjde každý svou cestou, nebo budou dělat, že se neznají.

Pochopitelně si může hledat práci i jinde, a jistě by ji i našel. Copak musí být stále doma? Dostal by se aspoň do jiného prostředí. Teď už není na domov tak vázán, jako dřív.

Nevydařená epizoda s Andulkou, jako by byla jen pouhým začátkem toho, co následovalo…

Během podzimu máma z ničeho nic onemocněla. Už v ne­děli, když odjížděl, jí nebylo dobře. Ve čtvrtek telefonovala Ilona, jeho sestra, že ji odvezli do nemocnice. Část nedělního odpoledne, vyhrazeného návštěvám pak strávil v nemocnici u její postele. A máma vypadala opravdu dost špatně…

Další neděli máma celé ty dvě hodiny prospala. Když se vrátil domů, připadalo mu to tam všechno nesnesitelně prázdné, studené…

Ani se nezdržoval a raději hned večerním vlakem odjel. Ve stře­du si zařídil, aby se za ni mohl podívat. Nebylo to lepší, celou dobu také jen spala. Doktora nenašel, aby si s ním promluvil a sestřičky odpovídaly vyhýbavě.

A pak to šlo dost rychle…

Otčím si sice nepřál, aby objednali autobus, tehdy ale Miki prosadil svou a Ilona ho podržela. Udělali dobře, lidí před jejich domem se sešlo dost a autobus odjel plný.

Ještě se z toho nestačil vzpamatovat, když mu ve škole naznačili, že by bylo lépe, kdyby ústav opustil. Důvody si mohl jen domýšlet. Příspěvky do školního časopisu na podzim v osma­šedesátém, ale tam tehdy takhle psal kdekdo…?

Že občas nedržel jazyk za zuby a před někým něco řekl…?

Že se jednou ve vlaku pohádal s Prmax, pochopitelně na politické téma, div že se tehdy nepoprali?

Nebo když s kamarády cosi oslavovali a při otevřeném okně pouštěli z magnetofonu, v té době už zakázané písničky. Pak, co už oslava nabrala patřičné obrátky, začali spolu s mag­ne­ťákem hlučně zpívat? Nikdo jim za to sice nevynadal, i když to bylo v pokročilou noční dobu. Ale kdo ví. Ono toho mohlo být víc… 

Věděl, že s tím v tuto chvíli nic dělat nemůže. Hlavně bylo nutné, najít si nějaké zaměstnání. Jura se nabídl, že mu zprostředkuje místo v Ka­nici na nádraží.

„Dělal bys signalistu, přehazoval páky od výhybek a tak. Máš maturitu, za půl roku bys mohl jít do kurzu a pak dělat výpravčího. S na­ším starým,“ tím myslel náčelníka, „s tím se nechá mluvit, ten tě nepodrazí. Ten tu politiku zas tak nežere,“ řekl mu tehdy.

To by se mu docela zamlouvalo. Jenže, problém byla vojna. Každou chvíli mohl čekat povolávací rozkaz. A tím by se všechno narušilo.

„Strojvedoucí, když to podepíše na deset let, nemusí na vojnu,“ informoval ho Jura později. Přes jeho známé rozjeli další akci. Nějaký čas by dělal na lokomotivě pomocníka a pak se uvidí.

Když se to dozvěděl otčím, vyváděl jako protržený.

„Na dráhu? Ty chceš jít na dráhu? Víš, jací lidé tam pracují? To můžeš rovnou jezdit s kolotočem!“

Miki si to nemyslel. Juru rozhodně za člověka vhodného ke kolotoči nepovažoval, znali se nakonec už dost dlouho a znal se i s jeho rodinou. Další spolužák, ještě ze základky, nejlepší matematik ze třídy, šel na průmyslovku a dneska jezdí na elektrické lokomotivě jako strojvedoucí. A znal tam i jiné lidi.

„Já ti najdu lepší práci.“

Miki nevěděl, jestli to tehdy myslel upřímně, nebo už měl za lubem nějakou kulišárnu. O jeho nabídce si myslel své a tady se to už vyvíjelo docela slibně.

No, ze dne na den se to změnilo. Otčím z ničeho nic triumfálně oznámil, že na dům, ve kterém bydlí, sehnal kupce a do zimy ho prodá. Na otázku, kam půjdou, oznámil jen: „Do Smutnice,“ a to takovým tónem, jako by nic jiného nemohlo přicházet v úvahu.

„Do tý díry,“ zareagoval Miki spontánně a otčím se urazil.

„Našel jsem ti tam pěknou práci, něco nového se naučíš, a když nebudeš blbnout, mohl bys pokračovat ve studiu,“ řekl hned, jak se z té, pro něho těžké urážky, vzpamatoval.

Co myslel tím, »nebudeš blbnout«, Miki tehdy nepochopil.  Z dalšího vývoje ale usoudil, že blbne nejspíš v jednom kuse a není ani reálná naděje, že by vůbec kdy mohl přestat.

O Smutnici si myslel své, byla to vesnice v Polabí, nikde nic a všude daleko. Kdo odtamtud odešel studovat nebo se na vojně oženil, většinou se nevrátil. A podle toho to taky vypadalo. Dřív tam jezdíval za babičkou a dědečkem, tedy za nevlastními, byli to rodiče otčíma. Po jejich smrti ve Smutnici ještě pár příbuzných zůstalo, s těmi se ale stýkal jen občas a otčímovi, tam patřila půlka baráku.

To byl gól. Hned odešel za Jurou, aby se poradil, co a jak. No ten mu už pomoci nemohl. Sami se s manželkou i s malým dítětem tísnili u ro­dičů. O byt měli zažádáno, zatím byl ale v nedo­hlednu. Na nádraží nic volného nebylo, ani nikde poblíž…

Své plány musel pohřbít a podřídit se situaci. Jednoho dne, a to vůbec ne krásného: bylo zima a padal sníh s deštěm, o vnitřních pocitech ani nemluvě, se ocitnul ve dvoře smutnického JZD, kde mu měl otčím - jak říkal - zajistit perspektivní zaměstnání. Trvalo dost dlouho, než vůbec někoho kompetentního našel, někoho, kdo by s ním aspoň sepsal pracovní smlouvu a zařídil potřebné formality. Když se konečně dočkal, šlo to naopak velice rychle. Nic je nezajímalo, byl pro ně jen kus, pracovní síla, nedostudovaný hňup a navíc podezřelé individuum…

Tak nastoupil u nádvorní party coby pomocný dělník. Vidina vojny, předtím tolik nevábná, mu najednou začala připadat jako jediné možné vysvobození.