Snad to dopadne…(9)

* 9 *

 

Od rána sice pršelo, ale ve chvíli, kdy už si Miki myslel, že je nebezpečí zcela zažehnáno, déšť ustal. Nakonec přes mraky vysvitlo sluníčko a začal takový ten nepříjemný den; všechno se odpařuje a člověk má pocit, že je někde ve skleníku.

»Je to pěkně v háji«, řekl si v duchu. Jestliže to až do téhle chvíle vypadalo, že se celá ta potrhlá akce kvůli počasí přestěhuje do kulturního domu, kde by byla aspoň jakás takás naděje, že se tam všichni nevejdou, tak teď to určitě zůstane na randálplace, na tom improvizovaném amfiteátru za místní hospodou. Bude asi jen velmi těžké, na něco se vymluvit a zbavit se té, rádoby společenské povinnosti, doprovodit tetu a případné další babky na tu nepopsatelnou hrůzu.

Ale, i kdyby se mu podařilo odtamtud nějak utéct, nenechat se od těch místních semetrik očumovat a nemuset poslouchat jejich řeči, »kulturnímu zážitku« by stejně neunikl. Zvuky, vyluzované kutálkami, které posbírali asi na nejrůznějších místech a sem je s velkou slávou dovezli, se budou rozléhat nad celými Smutnicemi.

Pracovní neschopnost, která mu fakticky znemožňovala i účast na těchhle akcích, skončila před týdnem. Mohl se sice na tu nohu vymluvit, docela ho kvůli počasí začala znovu bolet, ale patrně by s tím neuspěl. Teta by určitě řekla, že tam bude sedět a takové ty kecy…

Mohl také ráno někam odcestovat a nechat tetě vzkaz, že jel za kamarády, nebo že mají sraz od školy, případně něco podobného. Ta by se pravdy stejně nikdy nedopátrala, a po­kud se týče její účasti na tom festivalu nejhrůznějších kýčů v ješ­tě hrůznějším podání, to ona už by si nějak poradila. Ostatně, jak to dělala v době, kdy tady ještě nebydlel?

Jediný problém je v tom, že na tuhle možnost přišel až dost pozdě, kdy už byl ranní autobus pryč a další jede až odpoledne, protože je neděle. Je smůla, že to nejjednodušší napadne člověka vždycky až nakonec.

Snad se někde aspoň potká s Otkem a prohodí spolu i pár slov; na některé věci mají stejný názor.

Tak, aby je báby pěkně slyšely!

Ne, už si tady od nikoho na hlavu kálet nenechá!

„Míšánku“, vytrhla ho z rozjímání teta. Stále ho oslovovala „Míšánku“, jako když byl ještě malý.

„Co je?“

„Obleč se rychle,“ už musíme jit.

Bylo ještě víc jak hodina času a navíc byl stopro­centně rozhodnut jít v riflích, když už tam tedy mermomocí musí.

„Vždyť už dávno jsem…“

Ostře se na něj podívala.

„Snad nechceš jít v tomhle?“ řekla a ze zabarvení jejího hlasu bylo znát, že je dost pohoršena.

„Snad nechceš jit v tomhle?“, řekla ještě jednou. „To je koncert, budou tam z Prahy,“ zdůraznila.

„Takových koncertů jsem už viděl,“ odpověděl Miki jakoby ledabyle, ale ve skutečnosti s ním lomcoval vztek.

„A lepších, vystupovali tam opravdoví umělci…,“ dodal a přitom se snažil, aby jeho slova zněla dost důrazně.

»Té ženské snad nikdy nedojde, že mi už dávno není pět a v té jejich díře, kde dělají z každé směšné prkotiny událost, jsem se ocitl, ani ne před půl rokem«, pomyslel si v duchu.

„… a ne tahle banda hudlařů,“ chtěl ještě připojit, ale pak se přece jen ovládl.

„V Děčíně, v Ústí i u nás v Kanici. I v té vaší slavné Praze. Tam jsem byl kolik let,“ pokračoval nahlas.

„Ale odtamtud musels odejít,“ opáčila teta.

„To víš, když nejsem politicky na té správné straně. Každý jim neleze do zadku, jako někdo …“

Tím někým myslel Standu Bečváře, syna tetiny sestry a svého nevlastního bratrance. Byl o rok mladší; pamatoval si ho z dětství, když ještě byla babička s dědečkem naživu a on do Smutnice, jezdil častěji. Potom už sem tolik nejezdil a tak se vídali jen občas. Když se chystal k ma­turitě, Standa už chodil také na nějakou školu, nebo se něčím učil, to přesně nevěděl. Nakonec o něm ztratil přehled.

Znovu se do jeho života dostal až letos v zimě. Měl už po vojně, byl ženatý a bydlel v nedalekém městě – Viničné - kde dostal byt. Pracoval v továrně, ale co tam vlastně dělal, to byla záhada. Tak, jak to teta líčila, musel být něčím dost důležitým, aspoň náměstkem. Mikimu jen vrtalo hlavou, jak se k té funkci dostal; vysokou školu nemohl mít v jeho věku ještě hotovou, leda, že by si ji snad dělal dálkově. Ale o tom ve Smutnici nikdo nemluvil, což by bylo zrovna v tomhle případě dost zvláštní…

Na to, že byl Standa politicky na výši, přišel Miki brzy potom, co se do Smutnice přistěhoval. Docela ho udivilo, že i mladý člověk může mít takovéhle názory. Kromě Prmaxu tedy, tu ale považoval za zcela zvláštní případ.

Poprvé se toho stal vlastně jen náhodným svědkem; přišel domů, zrovna když u nich byl Standa na návštěvě a právě se rozhovořil na nějaké politické téma. Zpočátku mluvil klidně, no nakonec se do role rodinného politruka tak dokonale vžil, až to dělalo dojem, že je ve stavu jakéhosi mystického transu. Něco vykřikoval, rozkládal při tom rukama, takže to připomínalo takové ty panáky, co si je, když byli ještě malí, vystřihovali z tvr­dého papíru a končetiny jim přidělali připínáčky. A babky, ty mu doslova visely na rtech.

Miki tehdy nevěděl, jestli se tomu má začít smát, nebo zda mu nemá něco říct a nebrat si přitom servítky. No nakonec to vyřešil zcela jednoduše; předstíral nezájem a odešel do svého pokojíčku. Věděl, že by se báby nejspíš postavily na Standovu stranu a tu přesilu by pak jen těžko uhádal. Raději si tedy pustil magneťák. Byl tam nahraný i nějaký Karel Kryl, v té době už na indexu, no té sešlosti tam to asi stejně nic neřeklo. Měl ale aspoň pocit, že je nad tím vším povznesený.

Teta jeho narážku patrně přeslechla, nebo na ni nestačila zareagovat. Buď jak buď, než se mohl jejich dialog dál rozvíjet, bylo slyšet, jak se z venku do chodby otevřely dveře a následně ozvalo hlasité „haló“. Tímhle způsobem se ve Smutnici ohlašovaly návštěvy, zvlášť, jednalo-li se o starší lidi. Miki sice hned jak se sem nastěhoval, koupil tetě elektrický zvonek a také ho zprovoznil, ale všichni to zařízení stejně ignorovali.

Právě přišla sousedka, stará Podolská.

„Podívejte se, v čem chce jít,“ řekla teta místo pozdravu a ukázala na Mikiho.

„No takhle přece nemůžeš,“ reagovala Podolská, když se podívala na jeho rifle a barevnou košili. Z tónu hlasu bylo znát, že je také udivená, ale patrně si myslela, že se tady během svého krátkého pobytu nestačil ještě zcela zcivilizovat.

„To nemáš oblek?“

Nevěděl, co na to má říci. V tu chvíli by nejraději utekl.

»To jsem dopadl«, pomyslel si. »Neštěstí nechodí nikdy samo. Nejdřív umřela mamka, pak mě vylili ze školy, pak předvedl táta to extempore a nakonec jsem skončil tady, kde by mě chtěl každý jenom poučovat a přitom sami jsou sto let za opicemi…«

„Musíš se pořádně voblíknout. Víš, kdo tam všechno bude?“

„Jo. Šmidlikanti, možná až z Prahy. Muzikanti páté cenové skupiny. Takoví, co kdyby zkusili hrát někde jinde, než tady u vás…“, chtěl ještě říct »v tom vašem vidlákově«, ale raději se včas zarazil a pokračoval o stupínek mírněji: „… tak je všude vypískají.“

Při tom mu poněkud zapracovala fantazie a představil si i pískající diváky a k tomu i nějaký nepříliš vábný předmět letící vzduchem, že se tomu musel bezděčně pousmát.

Obě ženské nejspíš přeslechly, co řekl, zato jeho pousmání si povšimly bezpečně.

„Co je na tom k smíchu?,“ osopila se na něj teta.

„Ale nic, jen jsem si na něco vzpomněl.“

„Tak nám to řekni, ať se taky zasmějeme,“ na to ta Podolská.

„Ale slyšel jsem tuhle takovou anekdotu…,“ pokusil se to zahrát do autu, „… tu tady ale nemůžu říct, vy byste ji pak někde vyprávěly, a za to by vás mohli zavřít.“

To oběma nejspíš stačilo, takže už nechtěly nic víc slyšet. Zdálo se, že mu dají aspoň na chvíli pokoj. Hned toho taky využil a odešel do svého pokojíčku.

Zpočátku byl rozhodnut, že pustí magnetofon s nějakou tou tvrdší muzikou, aby je obě pořádně namíchl, ale nakonec usoudil, že bude lépe, příliš neprovokovat. Kdoví, co se dneska ještě semele…

Netrvalo to snad ani pět minut, když se teta opět ozvala: „Míšánku,“ začala, „tak už seš převlečenej?“

V tu chvíli ho napadla spásná myšlenka. Převleče se do obleku, vyjde si jen tak na dvorek, to mu nikdo zakázat nemůže, tam jakoby v blátě uklouzne, na to má s tou svojí pošramocenou nohou taky právo a pak ať mu teta sama řekne, v čem tam má jít. Šaška tady těm buranům rozhodně dělat nebude…

Otevřel skříň, kde měl všechno své oblečení, ale oblek nikde.

»Kam to ta zatracená bába dala«, pomyslel si v duchu, a nahlas zakřičel: „Tetičko, kde mám ten oblek?“

„Pověsila jsem ho na půdu, aby provětral,“ bylo slyšet tetu z chodby.

 

„Tak v tomhle nemůžu jít ani do chlíva,“ řekl hodně nahlas, tak, aby to bylo dole v místnosti dobře slyšet, když zvedl ze zaprášené podlahy svůj sváteční oblek. Ukázalo se, že kromě, toho se na něj nejspíš vyčurala kočka, takže i dost nepříjemně zapáchal a byl plný chlupů. Celé to bylo navíc obaleno nějakým senem nebo sušenými léčivými bylinami, nebo čím, co se tam už léta povalovalo.

»Aktivní blbec ve vlastních řadách, je horší než nepřítel«, pomyslel si ještě. Bylo to vlastně docela legrační, jak mu teta svou přehnanou aktivitou hezky přihrála.

Nakonec se to vyřešilo kompromisem. Na sebe si vzal takové ty lepší kalhoty a na jednobarevnou košili svetr. Nebyly to sice provokativní rifle, no nevypadal aspoň jako typický Smutničan, co vytáhne svůj oblek, jenom když jde na pohřeb, anebo na tenhle strašlivý koncert, co se koná jednou za rok na počest hudebního skladatele a místního rodáka, Václava Vochka.

Obě ženské to kvitovaly s uspokojením, co jim taky zbývalo, když se na tom teta sama podepsala.

„Bude tam Boženka,“ řekla jedna z těch dvou, ani nepostřehl která, obě měly podobně skřehotavý hlas, „a určitě se jí budeš líbit.“

„Tak s tím bych si nebyl tak docela jistej,“ chtěl odpovědět slovy Jana Wericha, no ženské na jeho odpověď nečekaly a bavily se už o ně­čem jiném.

 

Božka Dobrovodská byl přízrak, který ho pronásledoval téměř od samého začátku smutnického pobytu. Krátce potom, co se tady ocitnul, vytipovaly si ho báby, jako nejvhodnějšího ženicha pro vnučku jedné z nich. Mlhavě si sice vzpomínal na malou Boženku, kterou tady kdysi potkával, ale dávná vzpomínka z raného dětství mu nemohla postačit ani k tomu, aby si aspoň v náznacích vybavil, s kým že ho to chtějí dát dohromady. Než mohl k celé věci cokoli říci, a ono nebylo ani k čemu, babky se o tom před ním vyjádřily snad jen jednou, jinak všechno samy upekly na svých čarodějnických sletech, začali mu chlapi v práci leccos předhazovat. A to v té době Boženku ještě ani neviděl, natož, aby si s ní vůbec něco začal. Z různých narážek mu ale došlo, že to bude asi pěkné éro. Buď měla babička o své vnučce dost zkreslené představy, nebo pomáhala rodině najít nějakého troubu, který není dostatečně v obraze a nechá se snadno napálit.

Boženku osobně poznal až krátce předtím, než se mu stal ten úraz. Bylo to na Josefa, její dědeček měl svátek a spolu s te­tou mu šli poblahopřát. Tam jí tedy uviděl. No, o lásce na první pohled by se tady nedalo mluvit ani náhodou. Naopak, v du­chu začal uvažovat o dovolené v Jugoslávii, případně i v ji­né, ideologicky ještě závadnější cizině, kdyby jako mělo jít do tuhého. Pochopitelně bez Boženky! Toho přidavače u zed­níků může přece dělat všude…!

Setkání zřejmě nebylo zinscenované, aspoň mu to nepřipadalo, ostatně se omezilo jen na podání ruky. Ani teta, ani nikdo jiný neměl nějaké ty dohazovačské řeči. Miki se snažil, nedat před ní své pocity najevo a zachoval zdvořilost člověka, který o ní nikdy předtím ještě nic neslyšel.

Na Božence bylo naproti tomu jasně vidět, že by po jeho případném útěku na Západ rozhodně netruchlila. Zřejmě se i k ní nějak doneslo, jaké plány s nimi mají. V tu chvíli mu připomínala něco mezi malou holčičkou, která musí před ošklivým a fousatým strýčkem povinně odříkat básničku a ješ­tě mu dát pusu a oprsklou dámou, která si myslí něco o poslední části zažívacího traktu a nemá moc daleko k tomu, aby to řekla hezky nahlas a s použitím těch nejlidovějších výrazů, jaké čeština nabízí.

Zbytek zdvořilostní návštěvy proběhl naštěstí bez komplikací a případných trapasů. Boženka se nenápadně vzdálila, a jak se zdálo, i bez pláče a hysterických výjevů. Její dědeček neotravoval přihlouplými otázkami, asi si myslel, že všechno, co chce vědět, už dávno ví…

Za nějaký čas ji potkal. Ať si o ní i o těch dohazovačských pokusech myslel cokoli, považoval za samozřejmé ji pozdravit, když už se jako znají. Taky to i udělal. Řekl jí jednoduše „ahoj“; nebude ji přece zdravit „dobrý den“, není nakonec tak stará. Na vejšce si taky všichni tykali a ona, podle toho co o ní věděl, studuje teprve nějakou střední školu.

Boženka mu neodpověděla, buď dělala, že ho nezná, nebo ho opravdu nepoznala. I když mu na ní vcelku nezáleželo, připadal si v tu chvíli jako blbec. Ostatně, zdravit je slušnost, ale odpovídat na pozdrav povinnost, tak to aspoň kdysi slyšel…

Když se po krátké době situace opakovala, zařekl se, že si jí už všímat nebude a bude se chovat tak, jako kdyby ji opravdu neznal.

Potřetí ji potkal ve Viničné. Šla zrovna proti němu a ještě s ně­jakou kamarádkou. Ta ho zaujala tak, že vyhrkl „ahoj“ dřív, než si vůbec stačil uvědomit, co dělá. Boženka mu tentokrát kupodivu odpověděla, a zdálo se, že i ta druhá něco zamumlala. Byl rád, že to takhle dopadlo, ani ne snad kvůli Božence, na tu měl už svůj názor, ale spíš kvůli té druhé. Doufal, že před nimi moc nekulhal, noha ho stále ještě často pobolívala a špatně se mu chodilo. A snad ho Boženka, jakmile se ztratil z dohledu, před ní nějak nezdrbala?

Od té doby mu přestala být protivná. I když, a to si musel sám přiznat, tak ani ne kvůli ní samé, ale kvůli té její kamarádce. Božence jen bezděky přisoudil roli možného seznamovacího zprostředkovatele.

Brzy se dozvěděl, že ona »tajemná« kamarádka je její sestřenice, jmenuje se Věra a bydlí v Blížkově; to je vesnice hned vedle. Aspoň si to odvodil, když slyšel, jak si báby povídaly. Ten jejich popis by na ni docela seděl.

Z jejich řečí vyplynulo, že studuje nějakou střední školu, snad gymnázium. Ne tedy hnojařinu, jako Boženka.

Kdyby ji dneska potkal, bylo by to asi jediné, kvůli čemu by stálo za to, tam vůbec jít. S tím ale moc nepočítal, rozhodně si nemyslel, že by tohle byla akce, vyhledávaná mladými, moderními dívkami a Věra mu taková připadala.

 

O to větší bylo jeho překvapení, když ji tam opravdu uviděl. Seděla za stolem a prodávala vstupenky. Byla s ní i Boženka a o pokladnu se spolu dělily. Těch improvizovaných pokladen tam bylo víc, vlastně to nebyly žádné pokladny, jen několik obyčejných stolů. Vybral si pochopitelně ten jejich.

Nebyli tam jen samí dědkové a báby, jak měl zpočátku obavu, ale i dost mladých lidí. Někteří vypadali i poměrně inteligentně, takže ho snad nebudou považovat za předčasně zestárlého a kulturně zaostalého.

„Tak prosím dvakrát,“ řekl si o vstupenky.

Věra se na něj usmála a to ho téměř vyvedlo z míry. Dokázal se ovládnout, jen aby nezapůsobil hned pro začátek nějak trapně.

„Jdeš s tetičkou?“ zeptala se Boženka.

»A hrome, nějak se začíná dávat do řečí«, pomyslel si, ale nahlas řekl: „No jo, vždyť bych to s ní pak nevydržel,“ a honem se ještě ohlédl, jestli mu teta nestojí za zády.

Ne, bylo to dobré, ta o kus dál zas s nějakou jinou bábou drbala.

„Nedala by ti najíst a musel bys spát v chlívku u kozla,“ pokusila se Boženka zavtipkovat.

„Nějak tak by to asi dopadlo. Až na to, že žádného kozla, ani kozu nemá,“ odrazil její smeč a nebyl si jistý, jestli ho chtěla jen přátelsky poškádlit, nebo naopak měla v úmyslu si do něj pěkně sprostě dloubnout.

„Já bych se viděl raději někde úplně jinde…“ dodal s ur­čitou odevzdaností v hlase. Chtěl ještě pokračovat, ale k pok­ladnímu stolu se hrnuli další lidé a holky už mu nemohly věnovat pozornost.

 

„Tak, jak se ti to líbilo,“ zaslechl za sebou známý hlas, když se po tom, co to konečně skončilo, snažil dostat k východu.

Byl to Standa, doprovázený pochopitelně tou svoji příšernou manželkou Růženou. Dnes jí to obzvlášť neslušelo, no i Boženka by si vedle ní musela připadat jako krasavice. I Mi­ki, který módě a všemu, co s tím souviselo, nikdy moc nerozuměl a šlo to víceméně mimo něj, si myslel, že by jí přinejmenším trochu soudnosti neuškodilo a měla se předtím, než vyšla mezi lidi, aspoň podívat do zrcadla.

„Horší, než jsem čekal,“ odpověděl na položenou otázku. „S něčím takovým se ukázat v Kanici, tak na to padne celá úroda rajčat a ještě to nebude stačit.“

Nebylo to tak docela pravda. Z Kanice pocházela zpěvačka, která se proslavila právě díky těmhle odrhovačkám, a hlavně staré báby - a ty jsou ostatně všude - z ní byly úplně na větvi. To ale Růžena ani Standa nejspíš nevěděli.

Je ovšem na druhou stranu fakt, že odtamtud pocházela i jiná zpěvačka. Ta se známým trumpetistou nazpívala písničku, co se před několika lety stala docela hitem. Pak ale utekla na Západ, a tak o ní nebylo v tuhle chvíli radno hovořit. Alespoň před nimi ne. Pokud by jim tedy její jméno, vůbec něco řeklo? Ovšem podle toho, jak se po tom dnešním hnusném pseudokoncertu tvářili a doslova vyzařovali blahem, tak asi ne. Usoudil, že při tom všem, co se o nich říká, tak se od těch místních balíků asi nijak moc neliší a dávají spíš jen přednost tomuhle »um tata, um tata«.

„Tobě se to nelíbilo?“ reagovala s údivem Růžena.

„Ne,“ opáčil Miki a snažil se tvářit pokud možno co nejvíc znechuceně.

„Ty nemáš rád písničky a hezkou muziku?“

„To jo, ale jestli tohle byla hezká muzika…“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Já poslouchám něco úplně jiného.“

„A co prosím tě? U vás na vesnici máte přece dechovku rádi.“

To už na něj bylo hodně.

„Kde je psáno, že když někdo bydlí na vesnici, tak musí mít rád jedině dechovku. Aspoň já o tom nevím a nikdy jsem si to ani nemyslel. A mimochodem, na týhle vesnici nejsem zas až tak dlouho, abych si zvykl na to, že zrovna tady je všechno o ně­­kolik let nazpátek a dokonce se tomu, nedej bože, podřídil. A navíc, v době, kdy jsem bydlel ve městě, kde jsme poslouchali big beat a podobné věci, tak aspoň někteří z vás dvou tady na tý vesnici bydleli, poslouchali nejspíš jen tenhle děs a patrně si i mysleli, že nic jinýho ani neexistuje…,“ pokusil se ji usadit.

Na to mu neodpověděli, asi nevěděli co. Po chvilce mlčení, jako kdyby se snažili nabrat dech, nabídli, že ho i s tetou odvezou domů. Zatímco teta nabídku nadšeně přijala, přestože to bylo sotva deset minut pomalé chůze, Miki odmítl. Měl k tomu své důvody, zvlášť když viděl, jak se za volant chystá Růžena.

„Kdybych byl stonožka, tak snad,“ řekl, ale jak se zdálo, nikdo z pří­tomných jeho narážku nepochopil.

„Takhle už mi zbývá jen jedna zdravá noha,“ doplnil ještě předchozí větu, ale ani tady mu nikdo nevěnoval pozornost. Naopak.

„Tak si nalez!“ zaslechl za sebou Růženin nepříjemný hlas.

„Jednak se říká, nastup,“ opravil ji Miki a dal si dost záležet, aby z tó­nu jeho hlasu vyzněla určitá arogance, „a jednak si potřebuji ještě něco zařídit. A ten kousek pak dojdu pěšky. Tak zle na tom ještě nejsem.“

Jim to zřejmě stačilo a dali pokoj. Nasedli do auta, které se po dvojím zhasnutí motoru nakonec s přískoky rozjelo, aniž by do něčeho práskli. Miki se na chvíli zamíchal mezi lidi, a když už si myslel, že ho nemohou ve zpětném zrcátku zahlédnout, vydal se směrem za nimi.

»Ani ten řidičák jí nesebrali«, pomyslel si, a znovu se mu vybavily zážitky z oné neděle na konci března.

 

Stalo se to u Bečvářových. Šel po dvorku právě ve chvíli, kdy si Růžena s novým autem, se kterým se tam přijeli pochlubit, zamanula zacouvat blíž k domu. Jenže místo zpátečky zařadila něco jiného a bouchla rovnou do něho. Spadl do bláta, což by nakonec nebylo tak strašné, nemohl se ale postavit, a to bylo horší. Po tom nárazu ho bolelo celé tělo, nejvíc pravá noha. Ta bolela přímo příšerně. Nejprve se mu snažili namluvit, že to nic není a jen simuluje, no nakonec přece jen uznali, že by se na jeho nohu mohli aspoň podívat, snad aby doložili pravdivost svých tvrzení.

Při tom zjistili, že ji má poněkud jinak tvarovanou, než bývá obvyklé. Růžena se z ničeho nic začala chovat jako vystudovaná lékařka a chrlila ze sebe jeden učený termín za druhým. Tedy spíš - rádoby učený. Jen nesnesitelná bolest zapříčinila, že Miki tehdy nevyprskl smíchy. Nebyl ani schopen, poslat ji i s její »odborností« do anální oblasti, i když k tomu měl sto chutí. Způsob, jakým se prezentovala, ho docela udivil. Od místních bab o ní sice věděl, že pracuje ve výzkumném ústavu, zvlášť teta to často říkala, a to s takovým patosem, jako kdyby byla věhlasnou kapacitou, před kterou i renomovaní vědci zvučných jmen padají na zadek, no jemu taková nikdy nepřipadala. Mohl se ale mýlit, povrchní dojmy často klamou…

Suverénně prezentovaný znalecký postoj k jeho zdra­votním problémům by se snad dal vysvětlit i tím, že biologie a medicína k sobě mají v jistých ohledech blízko. Nicméně bláboly, které pronášela, dělaly dojem, že pouze něco předstírá, a to dost neobratně.

Nakonec si ale nevěděli rady, ani ona, ani Standa, který jinak neustále dával najevo, jak všechno ovládá. Ještě se pokusili, vyložit jeho stav ideologicky jako zhýčkanost, no posléze přece jen dali přednost odbornému lékařskému vyšetření.

 

Tak se ocitnul v okresní nemocnici a pár týdnů si tam poležel s kom­plikovanou zlomeninou nohy a pochroumanými žebry.

Ještě týž den, co ho tam odvezli, za ním přišli dva esenbáci sepsat protokol.

„Kolik jste toho vypil,“ byla jejich první otázka.

„Já jsem přece vůbec nepil,“ ohradil se tehdy.

„Tady je jasně uvedeno, že jste sotva stál na nohou,“ řekl jeden z těch dvou přísně.

To byla sice pravda, ale tenhle problém nastal až po tom, co se do něho Růžena s autem strefila. To ale raději neřekl, kdoví, jestli by to vůbec byli schopni pochopit. Pomyslel si tedy jen něco o sprostých podrazácích.

V ten den na tom vůbec nebyl dobře, všechno ho bolelo, dělalo se mu špatně od žaludku, esenbáci byli zas jak namrzlí a nechtěli moc chápat. Ještě, že se na něj přišel podívat doktor, který oběma strážcům veřejného pořádku taktně naznačil, že pacient potřebuje především klid.

Sepisování protokolu se tím pádem protáhlo ještě na několik dalších dní. Miki tvrdošíjně odmítal nařčení, že byl v sil­ně podnapilém stavu; ostatně žádný rozbor krve nejspíš neexistoval, a pokud by i existoval a nebyl podvržený, tak by mu musel dát jenom za pravdu.

Nakonec to skončilo návrhem na vzájemné usmíření a pří­padné finanční vyrovnání mezi oběma zúčastněnými - a poš­kozenými - stranami. Protože jeho léčení bylo hrazeno z pro­­střed­ků pojišťovny, zůstalo naopak na něm, aby zaplatil opravu auta, které se při tom údajně také poškodilo.

„Ta určitě potom ještě do něčeho napálila, a teď se bude hojit na tobě,“ řekl mu Martin Willomützer, se kterým se mezi tím v nemocnici seznámil.

K tomu došlo tak. Jednou při vizitě se ho mladý lékař z ni­čeho nic zeptal: „Nebydlels náhodou dřív v severních Čechách?“

„To jo, bydlel,“ odpověděl Miki trochu překvapen, proč to toho doktora tak zajímá.

„Tuším, že v Kanici, nebo tam někde,“ pokračoval doktor.

„Ano, přesně tam.“

„Hned, jak jsem tě uviděl, tak jsem si řekl, že tě odněkud znám. Pak jsem si přečetl jméno a místo narození. Chodils u nás na gympl a pomáhal ve školním časopise, pamatuju si to jméno.“

Když se Miki na lékařův obličej podíval pozorněji, vybavil si spolužáka z vyššího ročníku.

„Moje manželka je odtud, přiženil jsem se sem,“ doplnil doktor své povídání. Zřejmě očekával pravděpodobný dotaz, jak se tady ocitl.

»Konečně někdo, kdo si mě pamatuje ještě z lepších časů. Gympl, školní časopis… Jo, bejvávalo! « pomyslel si trpce.

A tak najednou, uprostřed vší té smůly, našel nového kamaráda. Ten mu pak důrazně kladl na srdce, aby sám od sebe nic neplatil a dělal pokud možno mrtvého brouka. Jak se ukázalo, Růženu také znal a už jen při vyslovení jejího jména nabýval podoby rozzuřeného býka. Miki později pochopil proč. Růžena - za svobodna se jmenovala Stulická - nastoupila po škole do nemocnice jako uklízečka. Tím se tedy vysvětlovala její »lékařská odbornost«, či spíš drzost, s jakou se za odbornici vydávala. Její otec byl v padesátých letech nějakým velkým stranickým zvířetem, i když jen v okresním měřítku a rodina si teď myslela, že znovu přišla jejich doba. To také dávali všude znát. V ne­mocnici ji zakrátko měli všichni plné zuby, a protože se k tomu přidaly i nějaké pracovní problémy, Martin neřekl jaké, byla jí dána možnost, dobrovolně odejít. Poté tedy nastoupila ve stejné profesi v místním výzkumáku. Tatínek zřejmě zapracoval, aby aspoň navenek nevypadalo, že má přiblblou dcerušku.

Také rodina, z níž pocházela Martinova manželka, mívala v minu­losti politické problémy. I tady v nich soudruh Stulický hrál určitou roli a ona sama se jen s obtížemi dostávala jak na střední, tak později i na vysokou školu.

»Tak takhle to tedy je«, pomyslel si Miki. Růžena na něj opravdu působila dojmem osoby, taktně řečeno, nepříliš inteligentní. Bylo mu jen divné, proč se dal Standa dohromady právě s ní, když se o něm všude mluví jako o vzdělanci a intelektuálovi. Jedině, že šlo o jakýsi »sňatek z rozumu«. Hlavně vlivný tchán, který dopomůže k dobrému postavení a na ostatním už tolik nezáleží. Zkrátka, účel světí prostředky…

„A kdyby ti nedali pokoj a musels to nakonec přece jenom zaplatit, zařídím jejímu manželovi takové odborné vyšetření a následnou operaci, že si už do konce života nikdy ne to…,“ dodal Martin na závěr.

To připadalo Mikimu docela legrační. Dokonce si myslel, že by to za ty peníze docela i stálo. Je otázka, jestli by to opravdu bylo možné a zda by si to Martin vůbec mohl dovolit. Nicméně: hezky by to kontrastovalo s tě­mi kecy, které musel často u tety vyslechnout. Jako, že si neumí ani najít žádnou holku, zatímco Standa…

Jak by to pak asi dopadlo s jejich manželstvím? Hodili by mladého perspektivního soudruha přes palubu a zajistili Růžence lepší partii, nebo by se tvářili, že je všechno v po­řádku? Z jiných míst se dozvěděl, že Růžena je dost náruživá; každý hned ale dodal, že by s ní nešel, ani kdyby byl namol a ještě mu za to zaplatili.

 

Odjeli dřív, než stačil dojít k tetinu domku; zahlédl jen vzdalující se konec jejich auta.

„To je dobře,“ pomyslel si. Dost na tom, že bude muset poslouchat tetino kvákání, jistě ji stačili za tu chvilku něco »zajímavého« povědět, jinak by jim svezení snad ani nenabízeli. Takhle to bude aspoň sólo a ne trio, či spíš kvarteto, protože s nimi v autě seděla i stará Bečvářová.

Jistě je mrzelo, že jim nepodařilo dostat ho do auta taky. Bůhví proč si pořád mysleli, že zrovna on se nejlépe hodí k to­mu, aby poslouchal ty jejich řeči.

Že bylo jeho tušení správné, poznal hned, jak vešel dovnitř.

„Jestlipak víš, že Standa bude dělat vedoucího na táboře,“ řekla teta s takovým nadšením, jako kdyby sdělovala, že má dostat Nobelovu cenu nebo, že se má stát prezidentem.

„To není věc v organizaci nová,“ odpověděl Miki uštěpačně; mezi smutnickým příbuzenstvem se o tom totiž troubilo už nejméně měsíc.

Teta nejspíš nepochopila, co tím myslí, a proto nadšeně pokračovala: „To víš, on má školy. On je študovanej…“

Pak si po krátké odmlce ještě přisolila: „Ne jako ty. On to jistě ještě někam dotáhne. Je mladší než ty, ale má po vojně, je ženatý, bydlí ve městě, mají auto…“

Teď už Miki nevěděl, co na to říct. Bylo mu jasné, že s pou­hou maturitou na gymplu a navíc s takovým posudkem, jaký má, toho momentálně moc nesvede. Jura se na vysokou vybodl, udělal si nástavbu a teď je zajištěný. I někteří jiní spolužáci to vyřešili podobně. Vejška, to byl v téhle době běh na moc dlouhou trať. Zvlášť, když se to pak všechno najednou podělalo…

»Aspoň trochu toho taktu by ale ta bába mít mohla, když není v ob­raze«, pomyslel si. Nemělo smysl jí oponovat, to by snad bylo snazší, domluvit se s Číňanem než s ní. Už dřív se o to několikrát pokoušel, ale brzy pochopil, že některé věci buď nechápe, nebo prostě pochopit nechce.

Pak ještě vykládala o tom, jak Boženka dělá autoškolu.

„Až se bude vdávat, dostane auto,“ neopomněla zdůraznit. Asi mu tím chtěla naznačit, aby dlouho neváhal a uchopil to nabízené štěstí hezky za pačesy.

»Koho si bude brát«, chtěl se Miki jakoby přihlouple zeptat, když ale viděl, že se teta zabývá už něčím jiným, využil chvilky, sebral se a odešel do svého pokojíčku.

»Raději honem, než znovu spustí. Pro dnešek té propagandy bylo dost«, řekl si a usedl do proutěného křesla.