Snad to dopadne…(10)

* 10 *

 

Od rána krásně svítilo sluníčko. »Snad se nám ten výlet vydaří«, pomyslel si Miki, když s Jurou zamířili k autobusové zastávce. Poblíž stála stará Dobrovodská, asi na někoho čekala. Pokud by šel sám, nejspíš by zůstal za rohem a doběhl až těsně k autobusu; v žádném případě neměl chuť, dát se s tou bábou do řečí. Takhle to dost dobře nešlo. Jurovi by to asi bylo divné a než by mu stačil smysl svého chování vysvětlit…

 „Kam ses to vypravil?“, spustila taky Dobrovodská hned, jak tam dorazili.

Vzápětí si ale sama odpověděla: „Koukám, že na čundr.“

Jejich výstroj a batohy na zádech tomu ostatně napovídaly. Možná chtěla ještě něco dodat, ale od prodejny se právě blížila Boženka s náku­pem. Když ji Miki zahlédl, zůstal jako omráčený. Zprvu si ani nebyl jistý, je-li to vůbec ona. To byl úplně někdo jiný a ne ta Boženka, kterou mu tehdy na jaře představili a kterou dosud potkával! Stačilo, aby měla jinak udělané vlasy. S novým účesem, v pestrých letních šatech…

„Vidíš to, kluci si jedou na výlet a tebe nechají doma,“ řekla stará jakoby vyčítavě, když Boženka došla až k nim. Vypadalo to, jako by zrovna četla Mikiho myšlenky.

„Vždyť může jet s náma,“ zareagoval Jura bleskově, aniž by o Bo­žence předtím cokoli slyšel.

„Jo, nákup nech babičce a pojeď, autobus tady bude coby dup,“ doplnil ho Miki, i když mu bylo jasné, že to není reálné. Zapomněl na všechno, co se o ní říká i jak se k němu zpočátku chovala a docela by s ní teď těch několik společných dnů bral. Jura a Martin tam budou s man­želkami, tak proč on by si nemohl dopřát společnici. Lepší takováhle Boženka, než vůbec nic. Pokud by jí tedy mělo jít jen o totéž, co jemu…

„Kam jedeš?“, zeptala se, patrně překvapená tou náhlou nabídkou.

„K známým na chalupu,“ odpověděl Miki na její otázku. Neřekl, ke komu a kam, ale jí to asi stačilo.

„Božka nemůže, musí se učit,“ přisvojila si právo na další konverzaci babička.

„Viď Boženko! Dělá autoškolu a připravuje se do školy. To vy nemůžete znát. Vy jste nikdy nestudovali…“

S Mikim v tu chvíli zalomcovala zlost. Chtěl na to něco říct, ale nenapadlo ho nic, co by mělo ten správný říz.

„To já se o prázdninách nikdy neučil, ani na gymplu ne,“ odrazil její netaktní úder Jura a dal si přitom záležet, aby to na gymplu vyslovil s pat­řičným důrazem. Udělal to tedy za něj, ale nejspíš taky i za sebe. Co ta bába tak blbě kecá, když ho ani nezná…

„Já taky ne, měl jsem toho za celý rok dost,“ přihřál si teď už Miki svoji polívčičku.

Boženka se zatvářila dost divně, no nebylo z toho zřejmé, jestli ji tak naštvala babička, nebo naopak oni dva. Stará se nadechla, jakoby chtěla ještě něco říct, ale v tom se ze zatáčky vynořil autobus.

„Tak si to hezky užijte,“ řekla Boženka skleslým hlasem, když nastupovali a Mikimu se v tu chvíli zdálo, že by tu tašku asi opravdu nejraději vrazila do ruky babičce a jela s nimi.

 

Ve Viničné pak úplně náhodou potkali Věru. I jí to dneska slušelo víc, než kdy předtím; letní šatičky dělají prostě své, a to nejen s těmi, co je mají na sobě.

Miki se s ní dal do řečí a Jura se okamžitě připojil. Pochopitelně ji také hned zajímalo, kam jedou. Nabídku společně stráveného týdne na chalupě u někoho, koho nezná, podle očekávání zdvořile odmítla.

„Musím doma pomáhat,“ řekla a nasadila při tom výraz té nejslušnější dívenky, jakou si lze vůbec představit.

„Vy holky jste tady všechny stejný,“ dloubl do ní Jura. „Jedna se musí učit, druhá musí doma zametat…“

Miki by ho v tu chvíli nejraději nakopl. Vždyť teď před ní budou vypadat, jako chlapi, co se chtějí povyrazit a potřebují k to­mu honem ulovit nějakou ženskou, ber kde ber. Pokusil se to aspoň trochu uvést na správnou míru: „Potkali jsme tvoji sestřenici.“

„Božku?“

„Ano, tu.“

„Ta má zaracha, tu nikam nepustí,“ odpověděla ledabyle a se stejným klidem ještě pokračovala: „Po prázdninách má dělat reparát. Ze dvou předmětů.“

„Aháá…,“ udělal si Miki s pocitem satisfakce za tu invektivu od staré Do­brovodské. Hned mu také došlo, že Boženka si tu Jurovu a potažmo i je­ho poznámku, mohla vyložit po svém.

To, že stará Dobrovodská neví, jak se ke své dosavadní profesi pomocného dělníka dostal, s tím si mohl být téměř stoprocentně jistý, o tom ví ve Smutnici snad jen Otakar Konobrž, jenže to je samorost a recesista, kterého tam, stejně jako jeho, zavál osud a lidi ho moc vážně neberou. Teta, která by o něm měla vnášet jasno, má v tom všem jen zmatek a navíc ji nejspíš zpracoval i otčím. Jura, ten se s ním zkrátka svezl.

Ale Boženka si naopak jen těžko bude myslet, že se k ně­mu nedoneslo, jak to s ní ve škole doopravdy vypadá. Na druhou stranu, ta její bába si začala…

Na hrubý pytel, hrubá záplata. Jen aby se na něj Boženka znovu nenaštvala, když jí to teď docela sluší.

Pochopitelně, Věře by dal přednost, ale…

Po triumfálně proneseném aháá se Věra na chvilku zarazila, asi jí došlo, že vypustila z pusy víc, než měla.

Miki si toho všiml; aby to zamluvil, dodal: „Povídala, že dělá autoškolu.“

Tím tomu ovšem, i když to nemohl tušit, nasadil korunu.

„Jo. Tam ji taky vyhodili. Od zkoušek! Neudělala testy,“ řekla docela klidně, jakoby se nechumelilo. Asi si uvědomila, že teď už nemá co zkazit.

 

„Ty se nezdáš,“ začal do něj vandrovat Jura, sotva se jim Věra ztratila z dohledu; potřebovala ve městě ještě něco zařídit a oni měli namířeno přesně opačným směrem. „Ale co ses přestěhoval sem, tak seš samá ženská. A všechny bys hned zval na chatu. Jen za tu chvíli jsme potkali dvě a kolik jich ještě bude, než tam dojedeme. To by byla sranda, kdyby tě všechny chytly za slovo a najednou se tam sešly. Vypíchaly by si oči mezi sebou, nebo by se daly dohromady a pořádně tě zmlátily. A kam se poděla ta, cos' ji měl v Kanici? Ta brejlatá. Docela vám to spolu slušelo. Hodili jste se k sobě. Na tu ses vykašlal, nebo tam za tebou taky přijede?“

Na to mu Miki neodpověděl. Jura ho - aniž si to uvědomil - zasáhl na dost citlivém místě.

Vzpomínky na Andulku a těch několik hezkých dnů s ní, ho stále pronásledovaly. I při mámině pohřbu se přistihl, jak podvědomě vyhlíží, jestli se mezi smutečními hosty náhodou neobjeví. Tehdy se za to zastyděl. Zrovna v téhle situaci myslet na něco takového…!

Teprve později připustil, že to příliš od věci nebylo. Rodina, ve které vyrůstal, přestala existovat, zbylo z ní jen torzo. Otčím, s nímž si nikdy nijak zvlášť nerozuměl, a který mu to taky dával při každé příležitosti jasně najevo. Nevlastní sestra, která si byla až moc dobře vědoma, že je to ona, kdo v rodině vždycky požíval všechny výsady oblíbenějšího…

Rodina, ve které i tak byl vždycky jen outsider. Proč by se jich měl teď ještě vůbec držet?

A to má zůstat úplně sám? Kolik jeho spolužáků má už vlastní rodinu! Proč on by taky nemohl jít dál svou vlastní cestou, vedle někoho jiného. Roky na to má! Tím, že se uzavře do sebe, mámě život nevrátí. Musí žít dál! A máma, pokud by se na to odněkud dívala, by byla určitě ráda.

Ale…!

Když ho Andulka potřebovala, nechal ji. A ona ho tehdy nejspíš opravdu potřebovala!

Stejně jako on v té chvíli potřeboval ji. Jenže on ji předtím zklamal!

Mohl jí aspoň poslat parte…

Stále na to musel myslet. Krátce po tom, co se ocitnul ve Smutnici a připadalo mu tam všechno nesnesitelné, se rozhodl, že jí napíše. Co když se mu ještě podaří to nějak napravit.

V tom dopise lhal, jako když tiskne.

Ne, nebylo to vlastně lhaní v pravém slova smyslu, spíš jen polopravdy, cestování v časoprostoru. Svůj klukovský útěk omluvil máminou nemocí, přidal do toho zkoušky, vyhazov ze školy, pohřeb, stěhování i hledání nového zaměstnání. Nenaříkal, neprosil, to bylo pod jeho úroveň. Snažil se jen ospravedlnit.

Odpověď stále nepřicházela. Chvíli podezříval tetu, že snad dopis pro něj stopila, ale dobře věděl, že ona, přes všechny výhrady, které vůči ní měl, taková není. Nakonec to vzdal. Ve skrytu duše stále doufal, že možná jednou najde jinou. Takovou, která mu Andulku nahradí…

A snad i Rusáci jednoho dne odejdou, on na někom vysoudí odškodné a dodělá si školu. Růženě za tu nehodu konečně seberou řidičák a vůbec…

Ostatně Prmax by se taky docela dobře vyjímala v nějakém kravíně. Třeba i ve Smutnici. S vidlemi a v holínkách. Aspoň by se zakryly ty její hnusné nohy! Nemohl se zbavit pocitu, že za tím jeho padákem, stojí právě ona, nebo někdo z její rodiny. S tou měl ostatně už předtím zkušenosti Jura.

A nejen on…!

 

Martin je už očekával. Ve středu odvezl na chatu svoji i Jurovu manželku s dítětem, a protože měl ještě službu, musel se vrátit. Jura toho využil a navštívil Mikiho v jeho novém domově.

„Nebudu se mezi ně cpát,“ prohlásil. „Jen ať si to ženský užijou pěkně samy. Aspoň poznají, co v nás mají. Prstíčkem budou hrabat,“ dodal nakonec prorocky.

Dnes se měli všichni sejít a strávit pár dní spolu. Když tam přijeli, nevypadalo to, že by manželkám bez mužské společnosti bylo nějak zle. Naopak!

„Mohli jste tam ještě zůstat,“ řekla na uvítanou ta Jurova a Mar­tinova jí přizvukovala. Jen malý Matýsek, Jurův syn, neskrýval upřímnou radost z tatínka i těch dvou strejdů.

 

Odpoledne začalo pršet. Jako na potvoru, zrovna když na večer plánovali ohníček s opékáním buřtů. Déšť sice nakonec ustal, všechno ale nasáklo tak, že bylo téměř bláznovstvím doufat, že se podaří najít v le­se kus suchého dřeva. Přesto se tam všichni tři dospělí chlapi vypravili

Když došli na kraj lesa, zahlédli, jak se v křoví něco pohybuje. První na to upozornil Jura.

„Tiše,“ zašeptal, „koukněte…“

Miki s Martinem si toho teď také všimli. Zarazili se, protože nevěděli, co by to mohlo být. Předpokládali, že snad srnka a ne­chtěli ji hned vyplašit.

Opatrně se přiblížili a užasli. Nebyla to srnka, ani žádné jiné zvíře, jak si mysleli. V křoví se krčil kluk, asi jedenáctiletý. Celý promočený, viditelně se třásl zimou a vypadal ustrašeně.

„Co tady děláš?“ oslovil ho Martin. „Tys utekl z domova, že je to tak?“

Na to se kluk rozbrečel.

„Tady nemůžeš zůstat, vždyť nastydneš,“ pokračoval ještě Martin.

„Já tam nechci, já tam už nechci…,“ naříkal ten kluk.

Zdálo se, že za tím něco vězí a zřejmě to nebude legrace.

„Kam nechceš?“ zeptal se Martin.

Na to neodpověděl, jen se ještě víc rozbrečel. Teď už řval skoro hystericky.

„Nemůžeme ho tady nechat, musí jít s námi,“ rozhodl Martin.

Na ta slova se kluk vymrštil a rozeběhl směrem do lesa. Jura ho dvěma skoky dohonil a chytil za tričko. Kluk se sice vzpouzel, nakonec ho ale zvládli a společnými silami dovlekli na chalupu. Celý se třásl, vypadalo, že má horečku.

„Toho pána se nemusíš bát, to je pan doktor,“ konejšil ho cestou Jura. Na něj to ale nezabralo.

Na chalupě ho Martin s pomocí své manželky vyšetřili. Když kluk viděl, že mají k dispozici skutečné lékařské nástroje - fonendoskop a ještě pár věcí vozili pro všechny případy vždycky s sebou - uvěřil, že má opravdu co dělat se skutečným doktorem a přestal se vzpouzet. Zjistili, že má horečku, uložili ho do postele, Jurova manželka mu uvařila čaj a do­stal nějaké léky.

Obě ženské zapůsobily na jeho duši patrně lépe, než předtím oni a tak nakonec začal komunikovat. Svěřil se, že utekl z letního tábora, do kterého se nechce za žádnou cenu vrátit.

„Takhle to nemůžeme nechat, teď ho asi už všude hledají,“ konstatoval Martin. Pokusili se z něj dostat, kde se ten tábor nachází. Filip - tak se kluk jmenoval, to už z něj taky vytáhli - byl naštěstí dost inteligentní, a dokázal jim místo dost dobře popsat. Nebylo to daleko, jen asi pět šest kilometrů.

„Musíme tam hned jet,“ rozhodl Martin kategoricky. „Problém je jen v tom, že jsem si dal pivo.“

Nakonec svěřili řízení auta Mikimu, který jako jediný z muž­ského osazenstva předtím pivo, ani nic podobného nepil.

„Snad to ještě zvládnu,“ pomyslel si, když usedal za volant Martinova auta. Bylo to něco jiného, než ten jejich starý opel, kterého ovšem otčím stihl prodat za babku ještě dřív, než se z Ka­nice odstěhovali.

„Co bychom tam s ním dělali?“ reagoval tehdy na udivenou Mikiho otázku, proč se tak náhle rozhodl. Jak se brzy ukázalo, ve Smutnici by bylo auto zapotřebí mnohem víc než kde jinde; autobus tam zajížděl párkrát denně a na nejbližší vlak to bylo skoro šest kilometrů. To ale otčíma nebolelo, ani se tam nezabydlel a rychle se i s Ilonou odstěhovali blíž k Praze.

 

Dopadlo to dobře, pomocí Filipova popisu a ne příliš přesné turistické mapy se po úzkých a klikatých horských silničkách dostali na místo. Miki zůstal v autě a Martin zašel dovnitř.

Vrátil se asi za dvacet minut, dost nasupený.

„Je to pěkně v…,“ to slovo nedořekl a pokračoval: „Už ho všude hledají a právě před chvílí do toho zatáhli policajty. Tak jsem jim řekl, ať je zase hezky odvolají, že kluk je v bezpečí. Vůbec mi nevěřili, ještě, že jsem nezapomněl občanku! Snad to na ně trochu zabralo, jakmile zjistili, že jsem doktor, i když nevím…?

Řekl jsem jim, že kluk je pěkně otřesený a potřebuje odbornou péči. Na to mi odpověděli, že je simulant, který takhle už jednou utekl. No mně se to nezdá, na mě ten kluk působí docela věrohodně. Chtěli ze mě dělat blbce, no já jsem řekl, že jako lékař tomu snad rozumím líp, než oni. To se jich strašně dotklo. Chtěli ještě, abych za těmi esenbáky dojel a domluvil se s nimi. Měl jsem co dělat, abych je někam neposlal. Viděl jsem, že tam mají motorku, tak jsem jim řekl, ať si za nimi dojedou hezky sami. Ještě jsem dodal, že k němu musím zpátky, protože mám podezření na zápal plic a možná ho budu muset nechat odvézt do nemocnice.“

Na to Miki neřekl nic. Po chvilce mlčení Martin pokračoval: „Tady se mi to nelíbí. V tom táboře není něco v pořádku. Nevím, jestli bych na ně neměl poslat kontrolu…“

 

Když se vrátili, Filip už spal.

„A my půjdeme taky,“ usoudil Martin, „pro dnešek toho bylo až dost.“

Jak dlouho spali, nedokázal Miki odhadnout - ale připadalo mu, že moc dlouho ne - když je najednou vzbudilo klepání, či spíš tlučení na okno. Všichni se polekali, první se vzpamatoval Jura. Doběhl k oknu, do kterého někdo šajnil baterkou.

„Co je,“ zeptal se vztekle, protože odhadl, kdo tam za tím oknem asi bude.

Když okno otevřel, zjistil, že se nemýlil, ve své práci se s ni­mi občas musel setkat. Stáli tam dva esenbáci v uni­formách a jeden chlápek v ci­vilu, patrně taky od nich.

„Neviděli jste tady někde potulovat se kluka, jedenáct let, modré oči…“

„Ne, nikoho takového jsme neviděli,“ nenechal ho Jura domluvit a přibouchl okno.

„Opravdu ne?“

„Když říkám ne, tak ne,“ vyjel na ně Jura přes zavřené okno.

„Kdybyste ho náhodou uviděli…“

„Tak vám to hned vzkážeme,“ skočil mu Jura opět do řeči.

„Tak děkujeme a nezlobte se,“ byli najednou slušní.

„Ne, my se nezlobíme,“ nasadil Jura taky slušňáka, „a dobrou noc.“

„Pitomci, když o něco doopravdy jde, tak se jich člověk nedovolá, nebo mají tisíc výmluv a tady, i když by pátrání mělo být kdoví jak dlouho odvolaný…,“ ulevil si Jura, jakmile zmizeli a podíval se při tom na Martina: „Říkals přece, aby to odvolali.“

„Mně se to nelíbí,“ odpověděl na to Martin, „v tom je ňáký švajneraj.“

Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Ten kluk odtud musí pryč. Odvezem ho do nemocnice. A to hned!“

Obrátil se k Jurovi: „Podívej se honem, jestli ještě nezahlídneš, kterým směrem odjíždějí.“

Jura přiskočil k oknu.

„Máme štěstí,“ referoval, „stáli asi s autem dole, protože teď jelo něco nahoru, tím směrem, odkud jste prve přijeli. Myslím si, že to museli být oni.“

„Kdo by tady taky v tu dobu jel,“ Martin přitom pohlédl na hodinky, „za deset minut dvě.“

Hned začal dávat rozkazy.

„Připravte kluka na odvoz,“ křikl na ženské, „a ty,“ kývnul směrem k Mi­kimu, „se rychle obleč, pojedeš se mnou. To pivo ze mě už možná vyprchalo, ale člověk nikdy neví. Radši, když budeš řídit ty. Jestli ti chlapi opravdu jeli nahoru, tak by to mělo vyjít. My s Jurou tě vytlačíme na cestu, z kopce pak sjedeš taky bez motoru, Jura do nás žďuchne. Motor spusť až dole na silnici, kdyby se ti mamlasové někde o kus dál zastavili a hledali pohřešovaného, tak ať nás neslyší. Světla nás snad neprozradí, je tady dost stromů a mezi kopci se to klikatí. Pokud nás neuvidí odjíždět,“ kývnul na Juru, „tak v případě, že by přišli znovu, budeš tvrdit, žes' byl večer pryč, oni ti nedokážou, že ne. Když jsi přišel, tak tady nikdo nebyl. Ženské už spaly, tak ti nic říct nemohly. Snad si ti polišové nevšimli auta vzadu za chalupou…“

Šlo to kupodivu dost rychle, všechno klapalo jako hodinky.

„Tak a teď se jenom modlete, aby nám to vyšlo,“ řekl Martin na rozloučenou a usedl vedle Mikiho.

„Směr Viničná,“ zavelel.

„Snad to dopadne,“ pomyslel si Miki a povolil ruční brzdu.

 

„Můžeš si zatím lehnout u mě na pokoj a až všechno zařídím, půjdu se natáhnout taky,“ řekl Martin Mikimu, když zaparkovali v areálu nemocnice.

„Jel jsem raději až sem,“ dodal na vysvětlenou. „Kdybychom to zkoušeli někde tam, kde nikoho neznám, než bych se s nimi domluvil, kdoví jak by to dopadlo.“

Na doktorském pokoji spal Miki jak na vodě, každou chvíli se budil. Když konečně zabral, objevil se Martin a to ho ze spaní znovu vytrhlo.

„Jak to vypadá?“ zeptal se rozespale.

„Snad to bude dobré. Zápal plic to zřejmě není, jen v tom dešti včera trochu prochladl. Kluk je spíš psychicky otřesený. Tam se muselo asi něco dít. No, počkáme do rána,“ odpověděl Martin, lehl si na druhé volné kanape a za chvíli bylo slyšet, jak oddychuje ze spaní.

Miki se naproti tomu ještě dlouho převaloval a nemohl usnout. Kdy se mu to konečně podařilo, nedokázal odhadnout, měl ale pocit, že předtím, než usnul, bylo už venku docela světlo.

Když se vzbudil, byl na pokoji opět sám. Nevěděl co dělat, jít ostatně nebylo ani kam, mohl jen bloumat po nemocnici. Usedl tedy do křesla a če­kal. Naštěstí ne příliš dlouho, Martin přišel asi za deset minut.

„Tak Filip začíná pomalu rozvazovat,“ oznámil hned, jak vešel a vi­děl, že Miki nespí. „Nejdřív nechtěl, jak by se něčeho bál, nebo se styděl, ale nakonec to z něj začalo lézt. Jak z chlu­patý deky…“

Pak se zarazil, odkašlal si a pokračoval.

„Podle všeho to vypadá, že se na táboře dějí nějaké podivné věci. Usuzujeme, že by se mohlo jednat o pohlavní zneužívání dětí, tedy asi kluků. A Filip byl patrně obětí. Nebo jednou z obětí. Nech si to ale pro sebe, jsou to jen dohady, nic zatím pořádně nevíme. I to co jsem ti řekl je víceméně jenom domněnka, poskládaná z útržkovitých informací. On nic konkrétního neřekl ale z toho, co jsme zatím zjistili, to tak vypadá. No snad se ještě dozvíme víc. Už jsme kontaktovali Filipovy rodiče a zvažujeme, oznámit to policajtům.“

Mikiho najednou něco napadlo.

„Kdy chceš odjet zpátky na chalupu?“

„Ještě nevím. Počítám, že nejdřív někdy po obědě. Ale spíš až k ve­čeru, možná, že se mnou budou chtít taky mluvit. Tohle už není žádná legrace. Proč se ptáš?“

„Tak. Na něco jsem si vzpomněl. Potřeboval bych dojet do Smutnice. Autobus mi jede až v půl dvanácté, tak abych věděl, kdy se mám vrátit.“

„Tak si půjč moje auto. Stejně ho teď potřebovat nebudu. Skáknu si ještě domů, ale tam dojdu pěšky, není to tak daleko. To víš, tady nejsme jako u vás na vesnici. Tam když se někdo potřebuje přemístit dál, jak o sto metrů, hned si bere auto. Než by šel tři minuty pěšky, tak raději půl hodiny čistí sklo, aby pak minutu jel. A ještě si o sobě myslí kdovíco…“

„Dovol!“ ozval se Miki, jakoby dotčeně. „Já tam nebydlím ještě ani rok. Zatím jsem se tam zaklimatizovat nedokázal. A boh­dá, že se tak ani nikdy nestane!“

„No, já to tak nemyslel,“ uklidnil ho Martin. „A tady jsou klíčky.“

 

Doma zastihl jen tetu.

„Jak ses sem dostal?“ zeptala se udiveně, když se najednou objevil v ku­chyni. „Myslela jsem si, že seš s tím svým kamarádíčkem na výletě.“

„Jen jsem si tak náhodou odskočil.“

„A jak jsi přijel? Teď žádný autobus nemá jet“

„Autem.“

„A kdo tě přivezl?“

„Kdo by mě měl přivézt? Já sám.“

„Čí to bylo auto?“

„Jednoho známého. Toho stejně neznáš.“

„Nevymýšlej si.“

„Já si nic nevymýšlím. Tady jsou klíčky, když mi nevěříš.“

Teta se na ně ani nepodívala, jen něco zamručela.

Miki proto pokračoval: „A to auto není ukradený, kdyby to snad chtělo někoho zajímat. Svěřil mi ho sám majitel. Do dobrých rukou!“

„A kdo řídil?“

„No vždyť ti říkám, že já!“

„Ty umíš řídit? Nemáš přece vůdčí list.“

„Jak můžeš vědět, jestli mám, nebo nemám?“

„Tatínek přece říkal, že s autem nejezdíš.“

„To nejezdím. Není s čím, když ho prodal. Jinak, řidičák mám v kap­se, můžu ti ho ukázat, jestli chceš.“

Na to teta už nic neřekla.

Miki jí nanosil dříví a uhlí a pak ještě oškrábal brambory, aby to nevypadalo, že se přišel jen najíst, případně pohádat.

„Nevíš, kdy měl Standa dělat toho vedoucího na táboře. A  kde?“ zeptal se tety.

„Co jak kde. No přece na táboře. Sám jsi to teď řekl“ odpověděla teta a tvářila se strašně nechápavě.

„To vím taky, že na táboře a ne v zoo. Ale kde ten tábor je? Kde se nachází?“ zeptal se už trochu podrážděně. Věděl, že to bude asi těžká domluva.

A taky, že byla!

„Jak se můžeš tak hloupě ptát,“ reagovala teta, taky dost podrážděně. „Vždyť je to přece úplně jasné! Dělá vedoucího na pionýrském táboře. A co chceš ještě vědět? To ti nestačí? Řekni si někomu, kdo umí číst v mapách, aby ti to ukázal, když nevíš, kde to je…“

To už Miki vzdal. Musel vzít na vědomí, že tady se nic konkrétního nedozví.

Odešel do pokoje, kde stála knihovna, do které se ukládaly všechny písemnosti a podobné věci. Byla tam taky krabice s nej­různějšími fotografiemi, co se dokázaly za ta léta nashromáždit. Fotky ze Standovy svatby byly hned navrchu, našel tam i jednu, kde se vystavoval s ně­jakými soudruhy na jakési přihlouplé oslavě a pak nějakou, co na ní byl s Růženou kdesi na dovolené.

»Pochopitelně si nenechali ujít příležitost, aby se s tím všude mohli převádět«, pomyslel si, když ty fotky viděl.

Několik jich sebral, vzal i takové, na kterých Standa nebyl, a strčil je do obálky.

„Tak ahoj tetičko, já mažu,“ zakřičel a vyběhl ven.

„To si ani nedáš oběd,“ zaslechl za sebou tetino volání.

„Ne, já moc pospíchám,“ stačil ještě odpovědět a odemkl auto.

 

Nevěděl, zda má Martina hledat v nemocnici, nebo jestli je už doma. Rozhodl se pro první možnost, a jak se ukázalo, správně. Zastihl ho na lékařském pokoji.

„Tak jak to vypadá,“ byla jeho slova na uvítanou, místo pozdravu.

„Ale, zatím se nic neděje,“ odpověděl Martin. „Filip se už uklidnil, byla tady i jeho maminka…“

„Mohl bys mu prosím tě ukázat tohle,“ a podal mu obálku s fo­tografiemi.

„Co to jako má být?“ zeptal se Martin nechápavě.

„Nic. Jen takový malý pokus. Ale hlavně opatrně, aby to s ním znovu neseklo. Kdyby tedy bylo mé tušení správné…“

„A co jako?“

„Ale jen tak mě něco napadlo.“

„A co tě napadlo?“

„Ale nic. Jen tak.“

„Ty seš ale tajnůstkář…“

„Já opravdu nic nevím. Chtěl bych jen něco zkusit.“

V tomto případě bylo přání otcem myšlenky. Skryté touze, konečně se za ta příkoří posledního půl roku pomstít, mu nahrávaly znovu vybavené vzpomínky na jisté události.

Když před několika lety Smutnici na pár dnů navštívil - bylo to o prázd­ninách, na gymplu mezi druhákem a třeťákem - zjistil, že se tam pohybuje několik, docela hezkých holek. Bože, kam se jen ztratily…?

Tehdy by se rád nějak vetřel do jejich blízkosti, a tím si zpříjemnil, jinak dost nudný pobyt. Sám si je, jen tak, z ničeho nic, oslovit netroufl, ale předpokládal, že se tam všichni znají, takže to s případnou Standovou pomocí, nebude žádný velký problém.

No Standa ho zklamal. Motal se stále mezi nějakými menšími kluky, co by si nejraději hráli na vojáky, nebo na hasiče, nebo na co a ty holky ho vůbec nezajímaly.

To ale nebylo všechno. V té době zrovna někoho od Bečvářových napadlo, zřídit si na dvorku improvizovaný sprchový kout. V plechovém sudu se během dne slunečním teplem ohřívala voda a večer se tak dalo pomocí hadice sprchovat.

Jednou navečer tam Miki náhodou přišel. Standa právě pobíhal po dvoře ještě s nějakým menším klukem. Na sobě měl nějaké šortky nebo co, vypadalo to skoro, jako úzká sukně, na nohou ženské boty, nejspíš po mamince nebo po nějaké tetě. Jako kdyby chtěl jít na maškarní…

„Nechceš se s námi osprchovat?“ vybafl na Mikiho hned, jakmile ho spatřil.

„Ani ne,“ odpověděl mu Miki, „vykoupat se můžu doma a navíc nejsem tak špinavej.“

„To víš, že seš, jen se na sebe podívej,“ nenechal se Standa jen tak odbýt.

„Když jsem, tak jsem, to je moje věc,“ řekl Miki už dost ostře, protože opravdu neměl chuť, sprchovat se na dvorku, kde se normálně chodilo, kam bylo vidět od sousedů a navíc i o čistotě vody z toho sudu měl své mínění. A ještě s nějakým malým klukem! Jo, kdyby mu to nabídla některá z těch holek, co se mu tak líbily…

„Jen se pojď osprchovat,“ naléhal Standa znovu, „uvidíš, bude to fajn…“

Na to Miki už nic neřekl a jen přemýšlel, jak tuhle návštěvu elegantně ukončit.

„Teto, viď, že je Míšan špinavej,“ oslovil Standa jednu z těch bab, co se tam zrovna nachomýtla. „A on se nechce jít sprchovat.“

„Jo, běž se Míšánku s klukama osprchovat,“ postavila se ta bába na Standovu stranu. „Jistě si potřebujete si umejt záda.“

„Pojď nám teta ty záda pěkně umejt,“ požádal Standa tu babku a to už bylo na Mikiho příliš. Beze slova se otočil a zmizel za vrátky. Ještě slyšel, jak ho kdosi nazval špindírou, ale to mu bylo v tu chvíli naprosto jedno. Ještě, že už druhý den odjíždí domů!

To, že se nedokázal s žádnou z těch zajímavých holek spřátelit, byla jeho chyba. Nemusel čekat na Standu a mohl některou z nich oslovit sám. Na něco se jí zeptat…

Ale na co, tak aby to nebyla vyložená pitomost?

Nic ho nenapadlo, tak spoléhal na druhé.

Standa mu nepomohl, budiž. Ale aby se spolu šli sprchovat! A to ještě za asistence nějaké staré babky jako malé děti! Tak z toho už vyrostl. To ať si nechají …!

Tehdy usoudil, že je Standa jen opožděný ve vývoji.

Když se letos dozvěděl, že je ženatý, ani mu to nijak zvláštní nepřipadalo. Prostě si myslel, že už konečně dospěl a v ži­votě mu to vycházelo lépe, než jemu…

 

Martin si obálku vzal. „No jak myslíš,“ dodal.

„Já se půjdu zatím někam najíst, od rána, vlastně už od včerejšího večera jsem nejedl,“ řekl Miki a zamířil ke dveřím.

„Nepůjdeš taky,“ zeptal se ještě.

„Dík, dal jsem si svačinu a nemám zatím hlad,“ odmítl Martin jeho nabídku.

Z oběda se vrátil asi za hodinu a Martina našel pohodlně rozvaleného v křesle.

„Člověče, proč jsi to neřekl hned?“ zavolal na něj, sotva strčil hlavu do dveří.

„Co?“ zeptal se Miki a snažil se tvářit, pokud možno, nechápavě.

„Prosím tě, ukázali jsme klukovi ty fotky, jak jsi nám poradil. Jen tak, aby si je prohlídl. Normálně se s nimi probíral, pak se najednou zarazil, začal se třást a fotky skoro hystericky odhodil. »Co je«, ptáme se, byl jsem tam s kolegou, co ho má teď na starosti. To už jenom blekotal: »Ne, ne nechci«!

Dalo nám dost práce ho vůbec uklidnit, no nakonec jsme to zvládli. Chválabohu! Chvíli se ještě zdráhal, bylo jasné, že se hrozně stydí, když ale zjistil, že z toho bude mít ostudu někdo jiný, konkrétně ten, zprvu docela sympatický, ale nakonec odporný vedoucí, tak se docela rozmluvil. Tys věděl, že je, tohle…, no…, na chlapečky?“

 

„Kdo prosím tě?“

„Nedělej tady ze sebe blbce. A ze mě taky ne!“ vyjel na něj Martin. „Přece ten, co na těch fotkách stál vedle tý naší bejvalý uklízečky. Dcerušky pana soudruha Stulického. Ten tvůj bratránek…“

Škodolibost a pomstychtivost jsou jistě ošklivé vlastnosti, ale Mikim najednou projel nádherný pocit uspokojení.

»Tak přece! « pomyslel si. Později se za to styděl: malý Filip bude mít možná těžké trauma na celý život, a kdo ví, jestli nejen on. Ale v tuhle chvíli…

Snad si Martin toho jeho blaženého výrazu v obličeji nevšiml.

„Vůbec ne, ani jsem nevěděl, že dělá vedoucího zrovna na tomhle táboře. To mne jen tak, z ničeho nic, napadlo.“

„To říkej někomu jinýmu, vždyť je to tvůj příbuzný…,“ nenechal se Martin přesvědčit.

„Příbuzný to sice je, ale kolik let jsem ho pořádně neviděl, až zase letos. A kdybych měl dát na to, co jsem se o něm ve Smutnici dozvěděl, tak bych se jen divil, že vám tady dávno nedělá ředitele. Nejmíň!“

„Tak jak jsi na to tedy přišel?“ zeptal se Martin, teď už klidně.

„To je velice jednoduché, milý doktore Watsone, totiž Willomützere. Hlavně jsem dal na svou intuici. A ono to kupodivu vyšlo. Zamysli se nad tím taky.“

Posadil se na židli proti Martinovi, pokusil se udělat gesto, připomínající Shlerocka Holmese, potahujícího z dýmky a pokračoval: „Filip uteče z letního tábora. Budiž, to se někdy stává. Mohlo se mu stýskat, mohli ho tam kluci mlátit, těch důvodů by se koneckonců dalo najít i víc. Oznámí to policajtům a ti ho začnou hledat. To je docela logické. Až sem…“

Udělal krátkou pauzu a pokračoval.

„Kluka ale mezitím najdou náhodní turisté. Shodou okolností jsou mezi nimi i manželé lékaři, kteří ho prohlédnou, jestli mu něco není. Za normálních okolností by vedení tábora pátrání odvolalo a všichni by byli moc rádi, že to takhle dopadlo a těm turistům by ještě poděkovali.“

„Hm. To máš jistě pravdu,“ přikývl Martin.

„A teď to přijde! Proč se chovali naprosto opačně?“

„No tak to nevím. Nic mě nenapadá.“

„Pokud by naopak vedení tábora vědělo, že tam není něco v pořádku a chtěli to ututlat, tak by za žádnou cenu nevolali esenbáky…“

„Doktor pro ně ale představuje to samé nebezpečí, takové případy musíme ihned hlásit,“ přerušil ho Martin.

„Jistě,“ přitakal Miki. „Proto z tebe taky žádnou velkou radost neměli.“

„Ale esenbáci jim naopak vůbec nevadili.“

„Ne, a proč. Není ti to divné?“

Martin jen pokrčil rameny.

„Vždyť jsi to nakonec byl ty sám, kdo říkal, že tam něco není v po­řádku. Tak poslouchej.

Ten, kdo to dělal, a o tom se zřejmě vědělo, nebo aspoň se to tušilo, měl takovou pozici, že bylo zcela nežádoucí, aby to vyplulo na povrch.

Filip se ztratil a to byl průšvih. Pokud ho najdou policajti, vyšetřování vyšumí do ztracena, viník z toho vyjde čistý a tábor neztratí reputaci. Pokud ho ale najde někdo jiný…“

„Každý další člověk v téhle cause je nežádoucí a doktor dvojnásob…“

„Přesně tak.“

„A co z toho vyvozuješ?“

„To co říkám. Kdyby o tom v táboře nikdo nevěděl, tak by nechali věcem volný průběh a přijali jakýkoli možný způsob hledání. Tedy s po­mocí esenbáků, vlastními silami a přizvali by zřejmě i lidi z okolí. Kdyby o tom naopak věděli a chtěli to zatlouct, tak by hledali na vlastní pěst a je­nom se modlili, aby to dobře dopadlo.

Protože ale volali policajty, tak o tom buď nevěděli, a to můžeme téměř stoprocentně vyloučit, anebo věděli, a byli si jisti, že v případě, když ho najdou esenbáci, tak všechno, co řekne, projde napřed cedníkem cenzury, tak, aby se nikdo nepovolaný nic nedozvěděl. Hlavně, aby ho proboha, totiž promarxe, nenašel dřív někdo jiný. Pak ses ale na scéně objevil ty. To je vyděsilo…“

„To máš pravdu. Bylo to na nich na první pohled vidět. Nejradši by mě snad zmlátili.“

„Ano. Proč se tedy nevydali hned za námi a nepokusili se nám ho násilím odebrat?“

„Já bych jim ho tedy stejně nedal, to já bych se s nima ani nebavil, já bych s nima hned vyběhl,“ řekl Martin důrazně.

„Tak vidíš. Seš tvrdý chlapík, to poznali hned a usoudili, že by s te­bou měli práci. Navíc by vzbudili podezření, že něco, nebo někoho krejou“

„Proč mě tedy poslali za policajty, abych sám pátrání odvolal? To mi nejde do hlavy?“

„Mně taky ne. Nejspíš ale byli policajti už informováni o tom, že se jedná o »politický« případ a proto si na táboře mysleli, že si tě tam podají tak, aby tě přešla chuť, plést se do věcí, do kterých ti nic není. Spoléhali na ně. Zapomněli jim ale dodatečně vzkázat, že kluk je už na světě, ale v »nespráv­ných« rukách. Proto policajti postupovali dost liknavě, spíš si mysleli, že se kluk bude schovávat někde v lese, nebo v au­tobusové čekárně a tak…

Provádět domovní prohlídku na všech chalupách v okolí neměli tedy zatím v plánu. Jak říkám, na táboře na ně spoléhali až příliš naivně a to se jim nevyplatilo. Odtáhli s nepo­řízenou a my jsme mezitím stačili udělat to, co jsme udělali… “

„Něco takového jsem tušil už od začátku. To ale v žádném případě nemuselo znamenat, že tím prasákem byl tvůj bratrkanec.“

„To ne. Ale došlo mi, že ten prasák je nejspíš politicky na výši. To je už jedna věc, kterou mají s mým bratrancem společnou.

A za druhé! Můj bratrprase během těchhle prázdnin někde působil, nebo možná ještě působí jako táborový vedoucí. Čas, ani místo se mi bohužel nepodařilo zjistit, nicméně i tak je to další věc, ve které se s pa­chatelem shodují. A potom…“

Miki se před Martinem rozpovídal o svých dojmech z prázd­nin před lety.

„Takže, když to shrneme, určitá pravděpodobnost tady byla. Malá sice, ale byla. Pochopitelně mě mátlo, že je šťastně ženatý,“ dokončil svoji úvahu Miki.

„To slovo šťastně bych vynechal,“ oponoval mu Martin jízlivě. „S ta­kovou ženskou! Podle toho, co se o ní povídá, tak by se vedle ní mohl člověk akorát tak šťastně oběsit. A propos. Tos nikdy neslyšel o bi­sexuálech? O těch, co jsou pod obojí…“

„Ale jo.“

„Takže to víš. A mimochodem, ta jeho ženská vypadá hůř, než hodně hnusný chlap…“

Pak oba chvíli mlčeli.

„Uvidíme, co se z toho vyvine,“ ozval se posléze Martin, „no když to nepůjde jinak, tak zařídím, aby tábor nechal zavřít hygienik.“

„Pokud ne Standu soud, když se to teď konečně provalilo“ dodal Miki a oba se tomu zasmáli.