Snad to dopadne…(11)

* 11 *

 

Sobotní ráno týden před koncem prázdnin, bylo opravdu kouzelné. Modrá obloha bez jediného mráčku, počasí na výlet jako stvořené. Věra zastavila s autem před tetiným domem přesně v devět, jak bylo domluveno. Miki se s tetičkou chvatně rozloučil, batoh hodil do kufru, sedl si vedle Věry a vyrazili.

„Tak aby to dopadlo,“ řekl si ještě v duchu.

Čekala ho taková minidovolená, spíš jenom prodloužený víkend na podnikové chatě Technoplexu, továrny, kde Věřin tatínek pracoval. Ostatní odjížděli už v pátek, to tam odjela i Boženka, no Miki se zdržel. Musel absolvovat jedno z četných lékařských vyšetření, nutných k tomu, aby armáda konečně uznala, že s tou svoji, do konce života už nejspíš poznamenanou nohou, vítězství zbraním pokroku a míru nezajistí. Navíc by na něj byl i dost ošklivý pohled, pokud by ho při slavnostním pochodu začala ta noha bolet a on tam před nějakou vznešenou delegací pajdal.

Co zdrželo Věru, nevěděl, důležité pro něj ale bylo, že to takhle vyšlo. Celé to pravděpodobně spunktovala Boženčina babička, tedy nejspíš zas báby mezi sebou. Proč najednou dostala Boženka z domácího vězení dovolenku, bylo dost zvláštní. Jestli doma dospěli k zá­věru, že ten repec nejspíš neudělá a tak bude lepší, když se bude muset aspoň vdát, zvlášť když to bude na koho svést…

Nabídku přijal, když nic lepšího, tak i ta Boženka bude nakonec dobrá, pochopitelně bez toho drsného finále. To si bude muset dát pozor. Napadlo ho, jestli po té Standově ostudě nechtějí dostat ty své dohazovačské pokusy do větších obrátek, nebo aspoň zjistit, jestli na tom on není stejně, případně ještě hůř.

Ale…?

Jakápak ostuda? Vždyť to celé skončilo v autu a ve Smutnici o tom táborovém incidentu možná nikdo ani neví. Snad jen Otek, spolu se o tom bavili. Ten taky o Standovi přímo řekl, že mu Růženku dohodila strana jenom proto, aby se ty jeho sklony před lidmi zamaskovaly. Pokud měl pravdu, pak se o tom na určitých místech muselo vědět a soudruzi měli přímo povinnost, udělat pod jakoukoli záminkou cokoliv, aby Standa na tábor nejel. Protože to neudělali, měli by sedět na lavici obžalovaných spolu s ním, myslel si.

Dál se to vyvíjelo vůbec dost prapodivně a jediný, kdo z to­ho nakonec mohl mít ve Smutnici ostudu, byl paradoxně on sám.

Hned následující den si esenbáci našli na chalupě Martina a povolali ho k výslechu. Jakmile zmerčili, že tam má manželku a přátele, začali o ně mít zájem taky. To ještě šlo, Martinovi jen vytkli, že se nezdržuje doma, ale jinak se chovali vcelku slušně. Martin se musel vrátit do Viničné, čímž plánovaná dovolená vzala za své. Pochopitelně odjeli všichni.

Když se zjistilo, co jsou Martinovi společníci zač, stali se z nich místo svědků málem obžalovaní. Pro Mikiho si přijeli esenbáci do Smutnice, a to bylo strašné haló. Ženské venku čuměly, teta se křižovala a brečela. Miki jen trnul hrůzou, aby nezačala ještě něco o »ukradeném autě«, případně o tom, jak poslouchá západní rozhlas…

 

Bylo to těsně před prázdninami, když Standa přijel z jaké­hosi politického školení. To už o něm Miki věděl, že se nezmohl ani na to, aby si udělal maturitu. Je vyučený a dělá černé řemeslo. Proč ne, na tom ostatně není nic špatného. Ale jak se zdá, tak mu to asi moc nevoní a šilhá po něčem lepším. Zřejmě ale nemá na to, aby si nějakou školu udělal, a proto chybějící vzdělání nahrazuje politickou aktivitou a vymetáním partajních školení. To mu taky řekl Otek Konobrž. Od něj se ještě dozvěděl, že Standovi svěřili jakousi odborářskou funkci, a to i v téhle uhozené době, víceméně směšnou. Neměl žádný důvod mu nevěřit.

Na tom školení se Standa doslechl něco, co pro něj bylo zřejmě úplně nové. Hned to taky dával všude k lepšímu a nejspíš si o sobě myslel, kdovíjak není chytrý. Protože většině smutnického příbuzenstva končil svět hned za vesnicí, byli přímo ohromeni. Miki to vydržel poslouchat asi dvě minuty a potom se tiše vytratil. Ve svém pokojíčku si pustil na plné pecky rádio a ještě provokativně zapnul přídavný reproduktor, který si k podobným účelům zrychtoval.

„You are listening the Voice of America from Munich,“ ozvalo se na celý dům.

Dole s sebou polekaně trhli - aspoň to tak vypadalo - protože na chvíli všichni ztichli a následně bylo slyšet jakési zabrblání, do kterého kdosi udiveně pronesl: „Co to je?“

Hned po úvodu to ale začali naplno rušit, tak zvuk raději ztlumil.

„Míšánku, kde seš, pojď mezi nás,“ ozval se tetin hlas.

Miki dělal, že neslyší.

„Přijď, ať se něco taky dozvíš. Je to zajímavé…,“ pokračovala teta.

„Zajímavější, než to tvoje vuíí, vuíí,“ pokusila se napodobit zvuk rušičky.

»To určitě«, pomyslel si a ještě víc to ztlumil.

Nakonec rádio úplně vypnul, vyhoupl se otevřeným oknem na střechu kůlny, a odtud seskočil na zem, jen aby nemusel projít okolo nich. Přitom docela zapomněl na svoji poraněnou nohu a dopadl na ni tak, až to dost nepříjemně zabolelo.

Chodit se s tím ale dalo, a to bylo hlavní; jen aby se nemusel potupně vrátit a zúčastnit rodinného politického školení.

„Hajzlíku,“ zavolal na tetina podvraťáka a vyrazil s ním, či spíš vykulhal, na procházku do polí.

 

Kdyby si teta vzpomněla na to »vuíí, vuíí«, bylo by to pěkně v háji. Ještě, že byla v takovém šoku, že se nezmohla ani na to, aby ze sebe vypravila souvislou větu.

Že si z chalupy odskočil domů, to se už esenbáci od nějakého dobrodince dozvěděli taky, takže předem domluvená taktika, že kromě Martina nikdo na chalupě o skutečné příčině Filipova útěku z tábora nevěděl, začala dostávat trhliny. I tak se rozhodl zatloukat, pokud to jen šlo a měl strach, aby se výpovědi ostatních s tou jeho příliš nerozcházely.

Nutnost převézt Filipa do nemocnice uznali, hodinu si ale »nepamatoval« ani náhodou.

To, že jel v autě s Martinem, obhájil taky. Byla noc, a kdyby se mu chtělo spát, měl ho v řízení vystřídat. Na otázku, proč vezli Filipa až do Viničné, jim rovnou řekl, že to je Martinova věc a doktorům se do jejich práce neplete. Nad dotazem, proč si odskočil do Smutnice se na oko pozastavil: co je na tom divného…?

„Když jsem byl ve Viničné, tak jsem při tom navštívil tetu. No a co?“ řekl jim.

Od Martina také věděl, že Filip nakonec vyklopil všechno sám, sdělil i jméno toho vedoucího, takže už vůbec nebylo nutné, zmiňovat se o fotkách, jako o doličných předmětech. Ty se zatím podařilo uklidit, aby je snad někdo nepodezíral, že Filipa ovlivňovali. Moc platné to ale nebylo.

Chvíli ještě mluvili různě okolo, najednou ale vybafli: „Co máte proti soudruhu Bečvářovi? Proč si na něj vymýšlíte nejsprostší pomluvy a ještě do toho zatahujete děti?“

»Tak, a je to tady«, pomyslel si Miki a vůbec mu v tu chvíli dobře nebylo. Pak do toho ještě zapletli poškozené auto, jehož opravu dosud nezaplatil.

Nevěděl, co bude lepší. Jestli se kajícně přiznat k něčemu, co není pravda, či raději pokračovat v zatloukání, nebo naopak: říct jim, co si o tom všem myslí.

„Proč jste se rozhodl, neustále poškozovat soudruha Stanislava Bečváře a jeho rodinu?“ zazněla důrazně kladená otázka.

V tu chvíli prolétla Mikiho hlavou známá písnička. Trochu se tomu pousmál, protože ho najednou něco napadlo. Bude předstírat blbečka. Stejně ho tady za něj všichni považují, tak co…

Chtěl se postavit, aby s přiblblým úsměvem zanotoval:

 

Za Standu Bečváře,

a jeho rodinu …,

 

ale jak se prudce vymrštil, prasklo mu v noze, zamotala se mu hlava a dál nevěděl už nic…

Přišel k sobě, až když ležel na kanapi, někdo mu dával napít a nějaká ženská, nejspíš sekretářka nebo co, mu otírala spánky vlhkým hadřikem. Za chvíli přijela sanitka a tak se znovu dostal do nemocnice, pod ochranu Martina a jeho lékařských kolegů.

 

Martin si ostatně také užil své. Chovali se k němu - podle toho jak to líčil - dost neurvale. I když se nedal, byl to člověk dost rázný, nebylo to pro něj nijak příjemné.

„Máte příbuzné v Izraeli,“ vyštěkl na něj jeden z těch vyšetřováků.

„No a co má být,“ odpověděl na to Martin klidně, „to je jako v téhle zemi na závadu?“

Vyšetřovák se zarazil a začal se ho ptát, jak se tam dostali, a proč se rozhodli tuto zemi opustit. To už Martin nevydržel. Zeptal se jich, proč je vlastně tady, jestli proto, aby se vyšetřil závažný trestný čin, který může celoživotně narušit psychiku, možná i několika dětí, anebo proto, aby se hrabali v jeho příbuzných, kteří jsou v Izraeli navíc zcela legálně.

Potom se trochu zklidnili, no konečný verdikt stál stejně za to: Filipovi se stýskalo a tak si něco vymyslel.

Protože už bylo do případu zasvěceno víc lidí, nechali nakonec Standu »onemocnět« blíže neurčenou infekční chorobou a musel z tá­bora odjet. Ti zaměstnanci nemocnice, kteří přišli s případem do styku, o něm nesměli nikde mluvit, jinak jim hrozilo přeložení. To se týkalo pochopitelně i Martina.

 

Ten prodloužený víkend si Miki představoval, jako určitou náhradu za tu předčasně ukončenou dovolenou. Ironií osudu bylo, že Standa dostal obratem poukaz na odborářskou rekreaci v Tatrách. I s tou svojí můrou. Jestli proto, aby se vzpamatoval z těch »lživých pomluv«, které o něm začala »sionisticko-kontrarevolucionářská klika« šířit, nebo proto, aby se do doby, než na to ve Viničné všichni zapomenou, někam uklidil, to se mohli s Martinem jenom dohadovat.

 

Zpočátku cesta probíhala bez problémů. Ty nastaly až v Hrad­ci, kdy Věře na křižovatce zhasl motor. Než se jí podařilo znovu nastartovat, kdosi ze zadu už začal nervózně troubit. Věra zpanikařila a ve zmatku na další křižovatce odbočila někam, kam neměla. Při odbočování doleva navíc zapomněla dát přednost. Nic se sice nestalo, houkání a ťukání na čelo u řidiče auta, které v opačném směru stačilo včas zastavit, jí ale klid nepřidaly. Nakonec zahučela do jedno­směrky v protisměru. Když jí na to Miki upozornil, už jen zastavila a dala se do breku.

„Tady nemůžeme stát,“ řekl konejšivě a zlehka ji pohladil ruku, „pust mě k tomu, já odtud nějak vyjedu.“  

„Ty umíš řídit?“ zeptala se udiveně.

„To neumím. Málokdo umí. Růža od Standy Bečváře taky neumí a přitom by jezdila autem i na záchod, kdyby to šlo,“ odpověděl s klidem.

Skrz slzy se zasmála a rukou si je rozetřela po tváři. Měla trochu načerněné řasy a obočí a teď si tu barvu parádně rozpatlala po obličeji…

„Ale zatím mně to komunisti nezakázali,“ doplnil svoji předchozí větu.

„To oni někomu něco zakazují,“ zeptala se udiveně.

»To je tak naivní, nebo tak uvědomělá«, podivil se v duchu.

Nahlas pak řekl: „To víš, že jo! Mně třeba zakázali studovat na vysoké.“ 

„A proč? Cos jim provedl?“

„Řekl jsem, že Rusáci jsou okupanti.“

„A za to ti to zakázali?“

„Ono toho bylo víc. Psal jsem do školního časopisu, a tak…“

„Něco protistátního?“

„Taky. Ne snad přímo protistátního, ale proti Rusákům a hlavně proti těm, co jim lezli…, víš kam. A o podobných věcech…“

„A proč jsi to dělal?“

Nevěděl, co by jí na to odpověděl.

„To víš…,“ poznamenal, asi ne moc přesvědčivě.

Na to Věra už nic neříkala. Vyměnili si místa, Mikimu se podařilo auto otočit a vrátit na hlavní ulici.

„To jsem ráda, že to takhle dopadlo,“ řekla po chvíli mlčení, když už byli z Hradce venku. „Kdybych s tím autem něco provedla, tak by mě taťka přerazil.“

Na to si pomyslel, že existují i jiné, příjemnější způsoby, jak docílit toho, aby se tatínek rozhodl svoji dcerušku přerazit, nahlas ale neříkal nic. Nedokázal odhadnout, jak by jeho narážku přijala, neznají se tak dlouho a sami dva jsou dnes spolu poprvé. S Andulkou k tomu měl jistě nakročeno mnohem blíž, jenže tehdy se to všechno tak zvrtlo…

„Snad to bude dobré,“ řekl jen, aby na to něco odpověděl. Pak už mlčeli. Věra po tom zjevně neměla náladu a on se nechtěl vnucovat.

Dál už to bylo bez komplikací, cestu k přehradě našel poměrně jednoduše, k chatě ho Věra navigovala a na plácku za chatou se dalo docela dobře zaparkovat. Zajel tam a byl rád, že mají tuhle část cesty za sebou.

Ještě ani nebyli pořádně z auta venku, když se objevil urostlý mladík, o dvě hlavy vyšší než on. Věra se k němu vrhla, na přivítanou si dali pusu a Miki jen přemýšlel, jak se zachovat, aby na něm nebylo vidět, že je právě teď parádně zaskočen.

„Koukám, že se s tebou bojej jezdit,“ řekl mladík vesele, když viděl, že za volantem neseděla Věra.  

Ta jen pokrčila rameny. Bylo na ní vidět, že chce něco říct, neví ale co.

Pak se náhle vzpamatovala: „Ani jsem vás nepředstavila, seznamte se…“

„Břéťa,“ řekl ten mladík a podal Mikimu svoji obrovskou pracku.

„A tohle je…,“ začala Věra představovat Mikiho a náhle se zarazila:

„… jak se vlastně jmenuješ? Míša? Michal…“

„Mikuláš. Ale říkají mi Miki,“ dopověděl za ni.

„Jo tak, Mikuláš. To je divné jméno. Mikuláš Klofáč tedy.“

„Ne, Karakapetanovič.“

„Cože…! Ne?“

„Jo!,“ řekl Miki a vychutnával její rozpaky jako satisfakci za to překvápko, které na něj s Břéťou nachystala.

„Opravdu?“

„Jistě!“

„Ty se nejmenuješ Klofáč? Jak to? Všichni o tobě mluví jako o Klofáčovi. Míša Klofáč, říkají.“

„Teta je Klofáčová, sestra a otčím taky, ale já ne,“ řekl Miki s dů­razem na to já ne.

„Ve Smutnici o mně nikdo nic pořádně neví. Ani, jak se jmenuju. Na to jsem si ale už zvykl,“ dodal ještě.  

„Vidíš ji, vypůjčí si auto a ještě se v něm nechá vozit od někoho, koho vůbec nezná,“ pozlobil ji Břéťa.

Vtom z chaty vyšla Boženka. Namísto sukně, která jí dříve milosrdně zakrývala horní část nohou, měla dnes šortky a to nebylo vůbec nic pěkného! I účes, který ji na začátku prázdnin změnil k lepšímu, nahradila trvalou, a právě teď měla vlasy takové, že vypadala jako čarodějnice. A zdálo se, že během prázdnin, strávených nad učebnicí nějaké to deko, či spíš kilo, přibrala.

Letmo pokynula na pozdrav Věře, po Mikim blýskla pohledem vyloženě nenávistným a otočila se zády. Bylo na ní vidět, že jeho přítomností nijak zvlášť nadšena není, pokud by se to vůbec dalo takhle diskrétně říct.

Je pravda, že Miki o svém pobytu na chatě s Boženkou domluvený nebyl. Bral jako samozřejmost, že s tím bude z do­mova srozuměna, když ten impuls vzešel od její rodiny. Jak se ukázalo, nejspíš nebyla. Nebo byla a neměla už čas, nebo možnost mu v cestě zabránit.

»Tak to zase nevyšlo«, pomyslel si zklamaně, »ani tady«, tím myslel Věru, »ani tam«.

Popravdě řečeno, na Boženku ho přešla chuť hned, jak ji uviděl.

»Jak asi bude vypadat za pět deset let«, položil si v duchu otázku a byl vlastně docela rád, že se k němu nevrhla, jako předtím Věra k Břéťovi.

„Tak si uložte věci,“ vyzval je Břéťa a vzal Věřinu cestovní tašku. Mikiho ubytovali v pokojíčku v podkroví, kdysi to asi patřilo k půdě. Byl tam ale sám a s docela pěkným výhledem do krajiny.

»Aspoň tak«, pomyslel si. Nebude mně tady nikdo chrápat do uší, nebudu se muset dívat na to, jak se Věra s Břéťou muckají, ani na tu nafrněnou Božku.

Uložil batoh vedle postele a vyšel na obhlídku. Dole v pří­zemí byla kuchyňka s propanbutanovým vařičem, vybavená základním nádobím, vedle chaty pak malé hřiště se sítí na volejbal. Momentálně považoval za nejdůležitější, najít nějakou šikovnou hospůdku, kde by se mohl najíst. O tom, že si tady každý musí zajistit jídlo sám, věděl, nějaké konzervy si vzal s sebou, takže by je mohl v té kuchyňce klidně i ohřát. Neměl ale po tom všem moc chuť, potkávat se s ostatními, zvlášť ne se ženskou částí téhle výpravy. Doma si pro jistotu přibalil i lihový vařič. Kdyby na něm ale teď začal za chatou vařit, byl by nejspíš někomu pro smích.

Restaurace, jak se ukázalo, nebyla daleko, asi tři sta metrů. Výběr sice žádná sláva, no aspoň něco. Dal si klobásu s hořči­cí a zapil špatně vychlazeným pivem; když budou chtít jet někam autem, ať si jedou, Břéťa snad řídit dovede. A když ne, tak mají smůlu!

Při zpáteční cestě narazil na Boženku. Stála před chatou s něja­kými dvěma floutky, v puse zapálenou cigaretu a stavěla na obdiv ta svá příšerná stehna.

„Hele,“ řekla mu, když procházel okolo a při tom mu foukla kouř z ci­ga­rety přímo do obličeje, „jestli tě sem poslali, abys mě hlídal…“

Nedopověděla, protože jí skočil do řeči.

„Podívej se! Využil jsem možnost, abych se trochu zrekreoval, a na to snad mám právo. Rozhodně tady nejsem proto, abych tě hlídal, nebo dokonce proto, abych tě připravoval na ten tvůj slavný reparát. Je mi úplně jedno, kdo tady je a s kým i co tady děláš. A momentálně mám v plá­nu, vyrazit někam na túru, tak mě nezdržuj. A tyhle gestapácko-estébácké metody si nech laskavě od cesty.“

Tím mínil foukání kouře do obličeje, ale Božence to zjevně nedošlo, protože se tvářila jako, kdyby právě promluvil arabsky. Toho si všiml, a pro­to ještě jízlivě dodal: „Jestli nevíš, co jsem tím právě teď myslel, tak se někoho zeptej,“ a odešel směrem do chaty.     

Na cestu ven zvolil raději zadní dveře, s nimi se znovu potkat nechtěl; ostatně, co když se domluvili a budou se pokoušet o další útok. Tentokrát by se mu nemuselo povést, aby ho odrazil.

Vydal se po turistické značce směrem do kopce. I když musel být ještě opatrný, aby ho někde uprostřed lesa ta nešťastná noha náhodou nezradila a nestal se neschopným normálního pohybu, dopadlo to všechno dobře. Bez problémů vystoupal až k cíli, který si vytyčil: rozcestí značených cest ve vesničce, kdysi možná zajímavé, dnes ale téměř opuštěné s chát­rajícím kostelíkem. Zpátky se vracel trochu jinudy, byl tady poprvé a chtěl si okolí co nejvíc prohlédnout.

Pomalu sešel dolů k přehradě, kde musel projít přes část osady, tvořené většinou chatami nebo chalupami lufťáků. Z jed­né vyběhlo malé děvčátko, které mu připadalo nějak povědomé.

»Koho mi jen připomíná«, pomyslel si a vtom ta holčička spustila: „Mami, mami…“

I ten zvonivý hlásek mu byl povědomý a zároveň v něm vyvolával neurčité pocity a nějaké vzpomínky, nedokázal si ale vybavit na co a jestli to bylo příjemné, nebo ne.

Na to volání se za chalupou objevila maminka toho děvčátka a jemu bylo hned všechno jasné. Ještě, že na opačné straně odbočovala z cesty úzká pěšina. V poslední chvíli na ni stačil zahnout, jen aby ho náhodou nezahlédla. Cítil, jak se mu podlamují nohy a buší srdce: »Ne, tak tohle by už bylo opravdu příliš! «

Nejdřív ten Věřin amant. Dobře, že byl během cesty opatrný a pro začátek nechával všemu volný průběh. Kdyby trochu víc zatlačil na pilu, vypadal by nakonec jako šašek.

Pak ta Božka! Báby si za jejich zády něco vymyslí a on má co dělat, aby nebyl za vola.

Asi toho bylo ještě málo! Tak teď se může dokonce potkat s An­dulkou. Po všem, co se mu dneska přihodilo, nepo­chyboval ani minutu o tom, jak by to dopadlo. Poznat nového Andulčina šamstra, nebo možná i manžela, rozhodně netoužil.

Kdyby jí aspoň tehdy neposílal ten nešťastný dopis! Ještě by vypadal, jako kdyby si to přijel u ní vyžehlit. Nebo je šmírovat. Ale v kaž­dém případě zas jen jako blbec…

Prošel úzkou uličkou mezi zahradami a veden jistým orientačním smyslem se dostal k chatě jen malou oklikou. Na plácku vedle právě pobíhala Věra s Břéťou. Měli rozdělané ohniště, zřejmě se chystali, vytvořit nějakou večeři. Hned ho taky zvali k sobě. Nakonec se domluvili, Miki přidal něco ze svých zásob a Věra se pustila do přípravy jídla.

Po večeři tam ještě zůstali. Nebyli dlouho sami, za chvíli se kolem sešli i ostatní obyvatelé chaty. Kromě nich ještě nějací starší manželé a potom jedna dvojice, zřejmě otec se synem, jinak už nikdo. Boženka se tam najednou ocitla taky, tentokrát bez doprovodu. Ti dva frajírci, co se kolem ní v poledne motali, zřejmě bydleli jinde a sbalila je náhodou. 

Atmosféra u ohniště se brzy uvolnila, ten starší pán se ukázal jako výborný vyprávěč, Břéťa přinesl kytaru, začal zpívat nějaké čundrácké písničky a ostatní se k němu postupně přidali. I Mikiho blbá nálada se začala pomalu zlepšovat. Boženka si ho nevšímala, nevšímala si vlastně vůbec nikoho, jen pálila jednu cigaretu za druhou.

Než to ukončili, napadlo někoho, že by mohli vyhlásit soutěž o Zla­tého slavíka téhle chaty. Z nedostatku ochotných dobrovolníků, byla účast povinná. Začal Břéťa, bylo to zase něco k táboráku, doprovázel se na kytaru a nebylo to tak špatné. Následovala Věra, pokusila se o Schu­bertovo Dosta­veníčko a zvládla to taky dobře.

Co dobře, přímo výborně!

»Kam na to ta holka chodí«, pomyslel si Miki a vážně ho zamrzelo, že není volná. Docela ji začal Břeťovi závidět a cítil, jak se mu ta melancholická nálada znovu vrací…

Výkony dalších už tak bravurní nebyly, ale šlo to. Za chvíli měla přijít řada na něj. Přemýšlel, co zazpívat, když už se z to­ho nemůže vyzout. Věděl, že se svým hlasovým fondem dokáže zvládnout jen několik, vesměs pomalých a smutně laděných písniček. No s žádnou takovou se tady nechtěl prezentovat. Hlavně ne před Božkou, aby si náhodou nemyslela, že si z toho, jak se k němu chová, něco dělá. Zbývaly ještě nějaké sprostonárodní, jaké zpívávali s kluky na kolejích, když něco oslavovali a oslava už začínala nabírat obrátky, to ale nepovažoval za vhodné. Jednak ten kluk, co je tady s tátou asi ještě chodí do školy, před těmi staršími lidmi se to taky nehodí a vůbec…

„Tak teď je řada na tobě,“ vytrhl ho z přemítání Břéťův hlas.

Na poslední chvíli ho něco napadlo.

„Jo. Tak mi půjč to sladký dřevo,“ požádal Břéťu o kytaru.

„A nyní nám zazpívá tady Miki…, Mikuláš Kapara…, hernajs jak se vlastně jmenuješ,“ neuspěl Břéťa, tentokrát v roli moderátora.

Věra to chtěla zachránit a řekla: „Ne Kamarapa…. Co…?“ zarazila se a začala koktat.

To už se někteří začínali smát a kdosi do toho pronesl: „Miki Maus.“

To přišlo všem pochopitelně strašně k smíchu. Raději se tedy představil sám. Mělo to ale účinek přesně opačný: všichni smíchy doslova řvali. Na tohle byl zvyklý, nechal je vychechtat a pak hrábl do strun.

Připravil si známé tango. Smutné, takže to mohlo dělat dojem, že chce té rozesmáté společnosti pohrozit. Smutné a možná i poněkud kruté.

 

„Nečakaj ma už nikdy, dievčatko moje zaľúbené,

s úsmevom sme sa zišli, aj sa rozídeme.

Miesto mňa iný príde, zahľadí sa do tvojich očí,

……”

 

Publikum to celkem přijalo. Mikiho hlavně zajímalo, co na to Božka. Mělo to být raději něco drsnějšího, něco takového, aby to na ni beze zbytku sedělo a zároveň, aby jasně pochopila, že o ni nikdy nestál. Něco o hnusný opici, co potká na každý ulici a tak…

Poslední měla zpívat Boženka. Když ji chtěl Břéťa uvést, zjistili, že někam zmizela

„Vždyť tady před chvílí ještě seděla,“ povídala ta starší paní a hrozně se divila.

„Asi šla na záchod,“ mínil kdosi. Chvíli čekali, až se vrátí, když se ale neobjevovala, nechali ji být.

„Co se o ni budeme starat, vždyť je dospělá,“ poznamenal Břéťa s le­dovým klidem.

„Asi ji to nebavilo, tak šla spát,“ doplnila ho Věra a tím se to ukončilo.

Nějak se při tom zapomnělo na vyhlašování výsledků, ale ono to bylo celkem jedno. Jednoznačně by musela vyhrát Věra, druhý by byl nejspíš Břéťa a o těch ostatních…?

 

Ke svému podkrovnímu pokojíku musel Miki vyšlapat potmě, světlo na schodišti nesvítilo, zřejmě praskla žárovka. Podařilo se mu tam dojít, aniž by do něčeho vrazil, nahmatal i dveře. Když vešel dovnitř, ovanul ho nepříjemný zápach hniloby, který tam, než odešel na večeři, evidentně nebyl. Chtěl rozsvítit, povedlo se mu najít vypínač, ale ani tady světlo nesvítilo. Pokoušel se v té tmě zjistit, kde má batoh a přitom sáhl do něčeho nepříjemně mazlavého. Teď už bylo jasné, že se mu tady někdo snaží pobyt za každou cenu znechutit a nebylo těžké si domyslet, kdo asi.

Po chvíli šátrání batoh objevil, našel v něm i baterku, aby si mohl posvítit a podívat se, co se vlastně stalo. Zjistil, že někdo rozsypal po podlaze odpadky, které musel nejspíš donést z popelnice vedle chaty. Válely se tu kusy špinavého papíru, obaly od všeho možného, slupky z bram­bor, nějaká shnilá zelenina…

Bylo potřeba uklidit, no při baterce by to nezvládl. Rozhodl se, že najde Božku, ztropí povyk, udělá jí pořádnou ostudu a do­nutí ji, aby někde sehnala žárovku a místnost rychle a zá­roveň pořádně uklidila. Ukáže se, kdo z koho…

Když sešel se schodů, zjistil, že to tak snadné nebude. Všichni už byli zalezlí, vlastně ani nevěděl, kde kdo bydlí.

Mohl pochopitelně na celou chatu zakřičet: „Ať ta kráva vyleze!,“ a pak jí přede všemi shodit…

To se ale příčilo jeho povaze. Nechá je raději v klidu spát, nebude dělat rozruch. A kdo ví, jak dlouho by jí pak úklid trval, sám se potřebuje taky vyspat, na zítřek má přece velké plány. V kuchyňce vyšrouboval žárovku, sehnal smeták a kýbl a vrátil se nahoru. Nebylo to vlastně ani tak hrozné, vysypala to hlavně na zem. Postel zůstala naštěstí čistá.  

Nedokázal odhadnout, kolik času pak uklízení zabralo, trvalo to ale rozhodně déle, než z počátku předpokládal. Nasucho se to nedalo, musel si dojít pro vodu. Snažil se při tom nenadělat moc velký rámus, po špičkách ovšem taky nešel; kdyby se někdo vzbudil a vylezl ven, aby se podíval, co se děje, tak ať se to dozví…

Když byl s úklidem hotov a zalezl konečně do postele, nemohl usnout. To podivné Božčino chování, její náhlé zvraty, to mu stále vrtalo hlavou. Jestli ji Jura urazil, když říkal, jak se o prázdninách nemusel učit, a přesto školu zvládl a on si k to­mu ještě přisolil…

Možná? To si ale měla vyřídit s babičkou.

Nebo…?

Ale vždyť je to úplně jedno. Jestli si někdo představoval jeho život tak, že skončí jako pomocný dělník v nějaké zastrčené vesnici, navíc po boku nějaké přihlouplé rachejtle, která se chová, jako kdyby vyrůstala v pra­sečáku, tak mu to aspoň v tom posledním bodu nevyšlo. Je rozhodně lepší, když o něj nestojí, než kdyby se kvůli němu chtěla věšet a vůbec je dobře, že odhalila tu svoji povahu teď, než někdy, kdy už by mohlo být pozdě. Hulvát zůstane hulvátem, i když se přetvařuje. A čím dřív se to provalí, tím lépe.

Pochopitelně se mohl, nebo spíš měl, ještě předtím, než sem jel, u nich stavit. Patrně by poznal, že nebude žádoucí a na cestu se mohl krásně vybodnout. Na druhou stranu se dnes docela pěkně prošel a v tom lese i dobře odreagoval. Nebude si už dělat zbytečné iluze ohledně Věry a konečně taky ví, že Andulka si kvůli němu nehodila mašli.

Když už ho donutili zpívat, docela si přál, aby ta pitomá káča z ob­sahu písničky pochopila, že ji má na háku. Ale teď nevěděl, jestli odešla před jeho produkcí, nebo až během ní. Logicky by se dalo vyvodit, že to měla vymyšlené dopředu a nejspíš jen čekala, až začne zpívat a nebude dávat pozor na to, co se okolo děje, aby se mohla nepozorovaně vytratit. Muselo se jednat o rychlovku, dělala všechno ve spěchu, nedala si ani pořádně záležet a vysypala to na zem a ne do postele nebo do batohu, kde by to mělo teprve ten správný efekt. Těžko se dalo předpokládat, že se k tomu rozhodla až na základě toho co zazpíval.

Pochopitelně, pokud by tady byla teta, nebo některá jiná z těch smutnických bab, jistě by daly Boženčino zmizení do souvislosti s jeho »neomalenou« písní. Nejspíš by nechaly prohledat i dno přehrady, protože by si myslely, že to jasné odmítnutí prostě neunesla a šla se utopit.  Brečely by při tom jako na pohřbu a vykřikovaly: »Takhle ošklivě ji chudinku urazit«!

 

Ráno se probudil už za světla, ale ostatní ještě spali. Alespoň tak usuzoval podle toho, jaké bylo všude ticho. Sešel do kuchyňky, uvařil si čaj, dojedl zbytek koláče, co mu teta připravila na cestu, a vyrazil na plánovanou túru.

Nebyl ještě ani moc daleko, když zjistil, že má něco s pra­vou botou. Nejdřív si myslel, že se na ni jen nabalilo vlhké jehličí a listí. Když se ale na botu podíval, zjistil, že má parádního žraloka. Chvíli nad ním spekuloval, nakonec musel uznat, že existuje jediné možné řešení: nejkratší cestou se vrátit a boty vyměnit. Byl dost naštvaný, takhle si dnešní den nepředstavoval. Jednak tím návratem ztratí dost času, a potom, sandály se na výšlap asi moc hodit nebudou.

Zbude mu jen jedno. Otravovat se celý den na chatě, nebo se jít válet k vodě a to je vcelku totéž. Nevzal si s sebou ani žádnou knížku…

S mizernou náladou sestupoval směrem k vesnici a šoural nohama, protože tu pravou nemohl ani pořádně zvednout. Úmyslně sešel ze značky na strmou pěšinu, protože předpokládal, že po ní to bude kratší a přemítal, jestli je to jen nešťastná náhoda, nebo další ze série Boženčiných útoků. Vyloučit se to nedalo, stejně, jako se, aspoň v tom­hle případě, nedalo bohužel nic dokázat. Teď ho začínalo doopravdy mrzet, že večer neudělal pořádný kravál. Určitě by ho pochopili a postavili se na jeho stranu. Božka se nemohla ani nijak vytáčet, protože ona jediná v tu dobu, neměla alimenty.

Tak by to asi nejspíš řekla Růžena. Ta to tedy pronesla vlastně obráceně, když drbala nějakou svoji známou, která se právě rozváděla.

»Manžel ji bude muset platit alibi«, pravila tehdy s vážnou tváří a v je­jím hlase byl patrný pocit ženského uspokojení z to­ho, jak ten darebák pěkně ostrouhá. Miki vyprskl smíchy a teta se na něj káravě podívala. Asi ji nedošlo, nebo to přeslechla.

 

Když sešel dolů k vesnici, zjistil, že nemůže nic jiného, než to vzít okolo té chalupy, co u ní včera zahlédl Andulku s Bar­borkou. Na to, aby si zahalil obličej bundou, bylo moc hezké počasí a jako muslimská žena by asi nepůsobil dost věrohodně. Sklopil tedy hlavu a nasadil nejrychlejší možné tempo; tedy takové, jaké mu jeho pošramocená noha a žralok na botě dovolovaly.

„To je pěkně v prdeli,“ ozval se za ním z ničeho nic drsný nasupený hlas, právě když procházel kolem toho domku, kterému by se nejraději zdaleka vyhnul. Lekl se tak, že se bezděky ohlédl a navíc mu ten hlas připadl nějak povědomý. Pak si teprve uvědomil, že svoji zásadu, za žádnou cenu se tady neohlížet a nepozorovaně projít, právě porušil.

Za plotem na něj zírala udivená Uršula. Zprvu ji ani nemohl poznat, koukal na ni a zřejmě vypadal taky jak vyjevený. Dá se říci, že se za ten rok, co ji neviděl, docela změnila, a to k lep­šímu. Jestli to bylo tím, že se na ní začaly konečně zvýrazňovat ženské rysy, nebo jen tím, že se mu po tom koukání na Růženu a Boženu musela každá jiná ženská nutně jevit hezká…?

„Co tady děláš?“ prorazila jako první bariéru mlčení a hned pokračovala: „Jestlis' přijel za Andulou, tak pozdě. V noci ji odvezli do nemocnice, asi slepák nebo co, já nevím…

A že se mi ani nepochlubila, že čeká návštěvu,“ řekla po chvilce mlčení a vzápětí pokračovala: „a ještě se mir nichts dir nichts nechá odvýzt do nemocnice…“

Z její řeči usoudil, že zřejmě nemá ani tušení o tom, jak to mezi ním a Andulkou skončilo a stále je považuje za šťastnou dvojici, nebo aspoň za dobré přátele. Vědom si toho, že čím méně bude mluvit on a naopak, čím víc nechá mluvit ji, tím víc se může něco dozvědět, omezil svá slova jen na občasné přitakání typu: „No jo,“ nebo prosté konstatování: „To je ale škoda, ale snad to všechno dobře dopadne.“

Věděl, že se musí ze všech sil snažit, aby se nepodřekl. Nesmí se na nic moc vyptávat, naopak si musí z toho, co tady před ním teď Uršula řekne, sám sestavit nějaký obraz.

Ono to kupodivu vycházelo. Uršula mlela pantem, potřebovala si asi taky ulevit a on jí náhodou přišel do rány.

Z toho co za tu chvilku vychrlila, vyvodil, jak to asi s An­dulkou vypadá. V první řadě je stále ještě svobodná, tedy rozvedená bez manžela, a zdá se, že i bez někoho, kdo by jí ho mohl nahrazovat. Nebo se aspoň nikdo takový tady poblíž nepohyboval. Z Kanice se přestě­hovala zpátky k rodičům, kde sehnala práci v místní továrně. Jaký byl ale důvod toho náhlého rozhodnutí se nedozvěděl.

Chalupa, kde teď byly, patřila nějakým známým Andulčiných rodičů a jako staré kamarádky se s Uršulou rozhodly, strávit tady s dětmi společnou dovolenou. Na to ostatně přišel dost rychle sám, když tam najednou začaly pobíhat dvě malé holčičky, světlovlasá Barborka, kterou znal a pak ještě jedna tmavovláska, co říkala Uršule „maminko“ a ta ji v jed­nom kuse okřikovala: „Hedviko!“

Průšvih byl v tom, že Uršula musí jít zítra do práce a teď má na krku ještě i Barborku a neví co s tím. K sobě si ji vzít nemůže, další dovolenou si vzít taky nemůže…

„Víš co,“ řekla nakonec po chvilce mlčení tím svým charakteristickým hlasem. „Nemohl by ses o Barču teď postarat, když jsi sem za nimi tedy jako přijel?“

„To víš, že jo,“ odpověděl a tvářil se ochotně, i když ho mrzelo, že na něco podobného nepřišel sám jako první. Na druhou stranu byl rád, že z ni­čeho nic vyvstal důvod k tomu, aby se odtud mohl vypařit. Kdo ví, co si na něj ta potrhlá Božka ještě vymyslí…

Ranní autobus, kterým by se dostali na nádraží, byl už pryč a další odjíždí až v půl čtvrté odpoledne. Vlak jim jede teprve navečer v půl šesté, ale jinak to nepůjde udělat. Domluvili se, že on s Barborkou vystoupí v Jiráňově, kde ji předá babičce a dědečkovi a postará se o další, zatímco Uršula s Hedvičkou pocestují dál.

Teprve po chvíli, a to už byl skoro na chatě, mu došly další aspekty tohodle plánu. V první řadě neví, jak ho Blahošovi přijmou. Co když se Andulka z Kanice odstěhovala jenom proto, aby ho už nikdy nemusela potkat…

Také si uvědomil, že jeho náhlý odjezd může Boženka považovat za svůj triumf. Musí si tedy vymyslet nějaký důvod, dostatečně věrohodný a všude ho prezentovat, tak, aby to všichni zbaštili a zároveň, aby si ta blbá Božka nemyslela, že odjíždí jen kvůli těm jejím stupidním vtípkům.

Zaměstnán těmihle myšlenkami došel až do chaty. Ve dveřích se málem srazil s Věrou, která právě vycházela, těsně následovaná Břéťou. Věra se lekla a vyjekla, no vzápětí se tomu začala smát. Také Břéťovi to přišlo spíš veselé, což bylo nakonec lepší, než kdyby mu za jeho nepozornost vynadal.

„Tys byl už na houbách,“ zeptal se, a tím tu, téměř trapnou událost, zamluvil.

„To ne, ale chtěl jsem si dnes udělat výšlap do hor, ale nevyšlo mi to,“ odpověděl Miki a ukázal svoji defektní botu.

Věra s Břéťou na to chvíli udiveně koukali, pak Břéťa zanotoval: „Žralok zuby, má jak nože…,“ a Věra se rozesmála na celé kolo.

„Máš něco na přezutí?“ zeptal se ho ještě.

„To mám,“ odpověděl mu Miki.

„Tak se můžeš přezout a vyrazit znovu,“ navrhl.

„To bych sice mohl, vyvstal tady ovšem další problém,“ a začal interpretovat dnešní události. Vylíčil, jak potkal svou dobrou známou z Ka­nice, tedy z města, kde dřív bydlel, které nastaly nečekané komplikace.

„Teď mi nezbývá, než odjet s ní a trochu jí pomoct,“ zakončil své líčení.

Oni naštěstí nechtěli znát žádné podrobnosti, naopak se zeptali, jestli by něco nepotřeboval. Miki z počátku s díky odmítal, když ale přišla řeč na to, kdy jim jede autobus a domu dorazí až hodně pozdě, nabídli, že je autem odvezou k dřívěj­šímu vlaku…

„Proberu to ještě s Uršulou,“ odpověděl a odběhl se přezout. Místnost kde spal, byla v pořádku, tedy ve stejném stavu, jako když ji ráno opouštěl. Zřejmě bylo na Božku ještě moc brzy, nebo nevěděla, že je pryč a proto si netroufla, znovu se do něčeho pouštět. Možná jí to už stačilo…

Pražský rychlík, kterým by teoreticky mohli jet, je ve Viničné o půl jedné. Z toho si odvodil, že by odtud měl odjíždět okolo jedenácté, a to by se dalo docela dobře stihnout, pokud se ovšem nebudou příliš zdržovat.

Rychle si vzal rezervní boty a vydal za Uršulou, která bez váhání nabídku přijala.

 

O půl jedenácté zastavili s autem před tou její chalupou. Za volantem byl tentokrát Břéťa. Věra seděla vedle něj, řídit se jí zřejmě nechtělo, nebo aspoň před Mikim ne.

Uršula je čekala, všechno měla sbalené, ani se moc nezdržovali. Za ten rok si stačila zkazit oči, a brýle, které si před cestou nasadila, ji změnily ještě o něco víc. K lepšímu, pochopitelně. Na hlavu si dala slaměný klobouček, a to taky nemělo chybu. Byla to zkrátka úplně jiná holka, než ta, kterou poznal vloni v létě. Postavu má vcelku perfektní, a když si ji nebudou prohlížet moc zblízka, mohl by s ní docela zabodovat, myslel si. Škoda, že se s ní nemůže předvést před tou naondulovanou mumií, aby se už konečně vzpamatovala…

Horší jsou ty dvě děti. Budou je považovat za dozvuky jeho bujaré minulosti, nebo spíš usoudí, že musel vzít za vděk už jen zbožím z ba­zaru, jak takové nápadnice, co měly něco za sebou, nazýval pan Peterka z kanického Chezamu.

S Uršulou si sedli dozadu, Barborku a Hedvičku dali mezi sebe. Když byly děti uvnitř, objevila se náhle Boženka. Miki nevěděl, jestli je odněkud nepozorovala, ale vypadalo to spíš, že ne. Patrně šla kolem čistě náhodou. Asi zase sháněla nějakého společníka, možná i jemu na just.

Zřejmě nemohla spatřit žádnou z holčiček, ty už byly zalezlé v autě, zato Uršulu ano a zdálo se, že ji to dost vzalo. Aspoň tak usuzoval z je­jího nenávistného, přímo jedovatého, pohledu, co po nich vrhla, jakmile je zahlédla. Jako kdyby je chtěla uhranout, ježibaba!

Uršula si toho naštěstí nevšimla, Boženka se chválabohu na nic víc nezmohla a tak odjezd proběhl bez komplikací. Na nádraží dorazili včas, v klidu si stihli koupit jízdenky a Uršula se ještě pokusila z telefonní budky zavolat do nemocnice, aby se dozvěděla o Andulce něco víc.

Vlak za chvíli přijel, Věra s Břéťou jim ještě pomohli s dět­mi i se zavazadly a pak už si jen zamávali…

Cestou Miki přemýšlel o Božence a hlavně o tom, jak to na ní asi zapůsobilo, když už nemohla zabrat ta včerejší písnička. Věděl, či spíš si mohl domyslet, že jeho renomé ve Smutnici není veliké, popravdě řečeno, vůbec žádné. Postaral se o to jistě otčím.

A teta…? Tady si iluze taky nedělal. Ta vlastně nikdy neměla svůj názor a papouškovala jenom to, co slyšela. A Miki ji těžko mohl přesvědčit o něčem jiném. Uzavřel se do sebe, co jiného mu taky zbývalo. S chlapy z party si neměl moc co říci, chodit s nimi večer do hospody rozhodně nepovažoval za účelné využití času. A co jinak…?

Rudý bratranec je tou svoji politickou funkcí tak omámený, že se s ním pomalu nedá ani rozumně mluvit. A to, že předstírá jakési vyšší vzdělání, nic nemění na skutečnosti, že má zřejmě taky nejblíž ke štamgastům hospod nižších cenových skupin.

A jeho stíhačka s IQ komáří larvy…?

Teď k tomu navíc přibyl ten jeho »kriminální případ«. I když ho zpátky přivezla sanitka, o to se Martin postaral, odjezd v policejním voze způsobil jistě velké pozdvižení. Nikdo ve Smutnici o tom před ním nemluvil. To ale bylo vlastně ještě horší, protože neměl možnost se hájit. Co si místní lidi šuškali, na to raději ani nemyslel.

Boženka na něj zřejmě od počátku nahlížela jako na troubu. Sama moc té chytrosti nepobrala a jak známo, takoví lidé se chovají povýšeně ke každému, o kom si myslí, že na tom může být ještě hůř než oni a hlavně se snaží, aby to i do­konale pocítil. Když to příliš nezabírá, začnou takového člověka okamžitě nenávidět a podle svých možností mu i ztrpčovat život. Jí k tomu stačilo jen trochu kuchyňského odpadu. Naštěstí! Mohlo to být i horší…

Ještě ho napadlo, co by se stalo, kdyby jí jeden z těch dvou mladíčků co tam opruzovali, našťouchl.

Podle toho, co slyšel, tak u ní by se to ani moc vyloučit nedalo. Bylo by to jistě zajímavé, zvlášť, kdyby pak oba beze stopy zmizeli. Stala by se svobodnou matkou, nebo by hledali otce, ber, kde ber.

Teprve teď mu došlo, že nikdo z její rodiny nejspíš ani neví, jak strašně by se po svatbě jmenovala, pokud by je přece jen napadlo, pokusit se ho nějakým způsobem ulovit. Zřejmě by je konečně přešla chuť, až by zjistili, že po případném sňatku by žádný z celého příbuzenstva nebyl schopen její nové příjmení celé bez zadrhnutí aspoň přečíst, natož si ho zapamatovat. A pokud by se někdo takový i našel, Boženka by to rozhodně nebyla.

Ve Smutnici se jeho dřívější odjezd z chaty jistě neutají a co z toho může ta babská drboagentura udělat, to by v tuhle chvíli nedokázal odhadnout ani sám Jules Verne, kdyby žil, a ten se - až na ty dva roky prázdnin - vždycky strefil.

Nepředpokládal, že se Boženka vrátí domů s brekem, a po­stěžuje si, jak na ni hodil větev a utekl s jinou. I když…

U ní se může dočkat ještě všeličeho a tohle by si docela i přál.

Od Věry se určitě dozvědí, že z chaty neodcestoval sám, a ta mladá dáma, s kterou odjel, měla na krku ještě dvě děti. Pokud zavětří, že se něco nese éterem, vypustí desinformační zprávu o tom, že ta dáma měla dvě neteře. Byla to zkrátka taková hodná tetička.

A když nezavětří?

Ale co, vem to čert…

Uršula seděla proti němu. Podíval se na ni. Kolébání vlaku a monotónní tlukot kol jí uspávaly a pomalu začínala klimbat.

Je sama, má byt a v Kanici se slušná práce sežene lépe, než ve Smutnici, a to i v téhle podělané době.

A pokud se bude trochu starat o svůj exteriér…

Ošklivější než Růžena snad už ani být nemůže. A v pos­led­ní době ji Božka úspěšně dohání. Tedy tu Růženu. A co se týče všeho ostatního, horší než teď, to už snad taky ani být nemůže!

Pak ale začal myslet na Blahošovy. Před Uršulou ho Andulka nezdrbala, zachovala se stejně i před nimi…?

Co, mezi dvěma vlaky jim Barborku předá, snad se mu ze sebe podaří nějak vykoktat, co se stalo a oni to pochopí. A po­kud by tam byl vzduch opravdu moc hustý, tak se hned po zařízení nejnutnějších věcí sebere a odejde na nádraží. Příští vlak mu jede zhruba za dvě hodiny, jak už zjistil. Je to osobák, staví všude, tak by to měl stihnout i na další zastávku v pří­padě, že by ho chtěl pan Blahoš s holí v ruce pronásledovat. Kdyby to nestihl, a ten druhý vlak mu ujel, na to, aby se nějak dostal do Smutnice, má do večera času víc než dost, zvlášť, když má zítra ještě dovolenou a nemusí ráno vstávat.

 

Lesem porostlé stráně, které trať z obou stran obklopovaly, se najednou rozestoupily a okolo se rozprostřela louka s občasnými skupinkami stromů. Za nimi zahlédl komíny jiráňovských továren. Jemně drcnul do Uršuly. Ta už teď doopravdy spala. Naštěstí se rychle probrala a než vlak zastavil, stáli s Barborkou připraveni na představku.

Na rozloučenou si ještě zamávali a vlak jim zmizel z do­hledu…

Barborka poznala, že je doma, že se jí tady nemůže už nic stát. A tak z toho, že ji všichni opustili, a zůstal jen ten divný Mikuláš, ani moc vyděšená nebyla.

Hodil si svůj batoh na záda, Barborčinu tašku přes levé rameno, Barborku vzal za ruku a vyrazili směrem, kde tušil, že by mohli bydlet Blahošovi.

»Snad to dopadne…«, pomyslel si ještě.