Blbej start 2

 

 

 

 

2

 

 

 

 

Říká se, že za většinou problémů, stojí žena. No, za mými stály vždycky peníze.  Tedy, tam spíš stál jejich nedostatek. Máma je skvěla ženská, ale má je dvě ruce a ty vážně nestačily uživit tři děcka, co i po dokončení školy, nebyly schopné najít normální práci a byly dál doma. Lépe řečeno, já si ji našla. Na půl roku. Dostala jsem šest výplat, nabrala jsem si půjčky a pak výpověď. Finanční negramotnost jásala a já byla v háji. Co se týká bratrů, tak ti, si mysleli, že když je matka živila osmnáct let, tak může klidně ještě pár měsíců pokračovat.

 

            Nějak jsme si neuměli spočítat, že když jen sedíme doma u počítače, kouříme, vaříme si a nic neděláme, stojí to přeci jen víc, než když jsme školou povinní. Ještě nám mami dej v pátek na hospodu a hlavně sis zas nestěžuj, v pondělí jdu na pracák, co mám asi tak dělat…

 

            Když jsem si o pár měsíců později vzpomněla na tuhle dobu, styděla jsem se a říkala si, že nám máma měla nafackovat, že by to bylo lepší. Jenže máma je anděl, co neumí ublížit, tak to asi ten nahoře zařídil za ní. Jestli to, co mě potkalo, byla boží facka…, Thess tak ti říkám, radši ho moc nepruď.

 

            Máma si sehnala druhou práci a já se propracovala k novým životním rekordům. Kouřila jsem dvě krabičky cigaret denně, vážila jsem osmdesát šest kilo, i když jsem neustále tvrdila o deset míň, a jediné moje znalosti pocházely s oboru jedné počítačové hry. Jo, je tak ubohý, že to snad ani nechci přiznat. Bylo mi skoro dvacet, když přišla moje životní šance.

 

            Dvacet let, na kontě jsem měla dost nevydařených životních etap, několik slušných depresí, jeden nedokončený pokus o maturitní vzdělání a naprostou nulu na účtu osobních vztahů. S tím jednak souvisel můj vzhled, moje sebevědomí a to že jsem vycházela z domu, jen když jsem si šla koupit něco k jídlu. Ale to koho to zajímá? Zmiňuju to jen proto, že, jsem byla jak jeptiška.

 

            Nepila jsem, nemluvila jsem sprostě, nedívala jsem se na horory, a když jsem se někdy nachomýtla k něčemu, co mělo spojitost se sexem, připadala jsem si trapně a ještě víc se balila do obrovských mikin, co jsem nosila. Chtěla jsem od života jen dvě věci, stát se neviditelnou, anebo vyhrát ve sportce.

 

            Prostorově výrazná jsem byla čím dál víc a ve sportce jsem nevyhrála, ale na začátku jara mi mamka přinesla novinku, která se tomu téměř rovnala.

 

            Ta její druhá práce spočívala v tom, že poskytovala lidem půjčky od jedné firmy. A tak se stalo, že se jí ozvala jistá mladá slečna, co sem přijela na návštěvu za příbuznými. Nějak jí došly peníze a potřebovala nutně půjčit, aby se vůbec dostala domů.

 

            Máma říkala, že byla moc milá a moc pěkná. Prý trochu zvláštní, ale to bylo kvůli tomu, že musela říct, kde pracuje, aby tu půjčku dostala. Tak se přiznala, že vlastní v Německu, asi šest nočních klubů. Říkala, že hned jak se vrátí, pošle peníze, aby to tu ti její příbuzní za ní zaplatili.

 

 Původně neměla peníze dostat, ale mamka byla tak hodná a přimluvila se za ní. Jo, to je celá mamka, pomůže, kde může. A tak u šéfa prosadila, aby té milé slečně půjčku dali, i když bydlela v cizině.

 

            Mamka je strašně hodná, ale rozhodně není hloupá. Takže hned jak té slečně předala peníze, zeptala se jí, jestli by náhodou v některém z těch klubů nepotřebovala uklízečku, nebo něco takového. Že má doma holku co je bez práce a je jí úplně jedno jakou práci by dělala. Ta slečna se prý začala smát: „Tohle neříkejte, že je jí úplně jedno jakou práci bude dělat, nezapomeňte co je to za kluby. Ale je pravda, že šikovnou uklízečku bych vzala. V jednom klubu mi zrovna odešla pani, a já nemám nikoho na druhou směnu. Pokud je holka ochotná dělat devět hodin denně, ale pořádně dělat, tak jí dám každej večer sto euro na ruku a budeme obě spokojený. Číslo na mě máte, tak se jí zeptejte a pak mi zavolejte.“ Mamce ještě dala internetovou adresu, kde jsme na ty kluby mohly podívat.

 

            Jenže když mi mamča řekla o té nabídce, jediné co jsem se na netu skoukla byl aktuální kurz eura. Když jsem si spočítala, že to vychází dva a půl tisíce denně, zdálo se mi, že klávesnice zpívá aleluja.

 

            Ano, měla jsem obavy. Měla jsem strach, aby nebyl nějaký podvod. Ale ty se velmi rychle rozplynuly.

 

            I když jsem byla holka bez předností a ambicí, jedna věc mi nescházela a to byla fantazie. Ve chvíli kdy jsem slyšela, ’Noční klub’ namalovalo se mi před očima podium z filmu STRIPTÝZ. Nebyla jsem tak pitomá, abych si myslela, že tam holky budou jen tančit.

 

 Ale tak nějak jsem si představila sama sebe, jak stojím někde ve stínu u baru, pozoruju holky, co tančí u tyčí, baví se chlápkama a pak seberou a jdou někam, nahoru kde jsou pokoje. A já si povídám s barmanem, a protože jsem strašně ochotná, pomůžu občas donést skleničky ze stolků. A pak když skončí večer, já se oháním koštětem se strašně dlouhým kartáčem, utírám stoly, vynáším pytle s odpadky. Pak jen přepočítat penízky a vyrazit někam na nákup, podívat se po městě, nebo třeba do kina.

 

            Ty představy jsme si uměla vykouzlit hodně živě a říkala jsem si, že kdybych se naučila jazyk, mohla bych třeba časem dělat za barem, postoupit. Byla to obrovská příležitost, a kdybych tam vydržela třeba jen půl roku, mohla bych zaplatit všechny svoje dluhy, i ty co si  kvůli nám nasekala máma. Pak si třeba vydělat na byt, kdo ví.  Navíc u matury jsem rupla, právě kvůli Němčině. Po pár měsících v Německu, bych se mohla v klídku vrátit a dodělat si jí…

 

            Řekla jsem mamce, ať jí napíše, že to beru. Hned přišla odpověď. Slečna psala, že až bude odjíždět, že mi zavolá a domluvíme se. A bylo to. Těšila jsem se jak malá holka, i když jsem to nedávala najevo. Mám práci v zahraničí. Konečně můžu ukázat, že zvládnu něco víc. Vždycky jsem chtěla dělat něco výjimečného a teď k tomu mám příležitost. A v podstatě jsem pro to nic neudělala.

 

            Mamka byla opatrnější. Prohlídla si ty internetové stránky, ale vzhledem k tomu, že to bylo celé v němčině, nedozvěděly jsme se nic. Když jsme najely fotky, první co se nám ukázalo, byla nahá černovláska na barové židli s rozmazaným obličejem. Ještě dneska se dokážu usmát, když si vzpomenu, jak jsme tu stránku zase rychle zavřely.

 

            Věděla jsem, co je to bordel, nebyla jsem zas až taková naivka. Říkala jsem

 

si, že to asi nebude místo, kde si na dělám moc přátel. V klidu si dělat svoje, na nikoho raději moc nemluvit a nezajímat se o to, co se děje nahoře v těch pokojích. Na nic se neptat. Měla jsem to vymyšlené dobře. Mamka ještě sondovala u příbuzných té slečny a lidí v okolí, co je zač, a všichni se shodli, že je to fajn holka.

 

            Holka, bylo správné slovo. Zjistila jsem, že jí jen dvacet pět let. To mě potěšilo. Čekaly jsme, až zavolá. Mamka dál chodila do dvou zaměstnání a já dál seděla u počítače. A dny plynuly. Časem si mamka přestala zjišťovat podrobnosti, já si přestala představovat budoucnost.

 

            Po pár týdnech se naše hovory na téma Německo začaly vytrácet a hromada složenek na stole tloustnout. Milá slečna peníze poslala, ale jen část, a když jí mamka volala, odpovědí jí bylo něco v němčině.

 

            Já si sehnala brigádu na černo a byla celá žhavá, že konečně něco dělám. Prodávala jsem v bistru na vodním ráji. Bylo to fajn, do první výplaty. Po inventuře mi šéf oznámil, že mu chybí padesát kilo hranolků a dostala jsem od něj tři sta šedesát korun. Babiččina první výplata, byla větší.

 

            Vyhrožovat neumím, po hubě jsem mu dát nemohla a bez smlouvy těžko se hádat. Jak jsem začala tak jsem skončila. Jenže bylo zle. Máma byla unavená a strašně zoufalá. Dluhy se kupily, neplatilo se skoro nic a vypadalo to, že přijdeme o dům. Bratři se starali jen o svoje a nikoho jiného, kdo by nám pomohl, nemáme.

 

            Po dalších pár týdnech se udělalo hezké počasí a já se naučila mít zatažené rolety. Měla jsem zatažené rolety na oknech svého pokoje, aby na mě svět neviděl, měla jsem zatažené rolety na uších, když si mamka stěžovala, měla jsem zataženou roletu na displeji svého telefonu a nikomu jsem neodpovídala na sms.

 

            Na začátku července se znovu objevila moje sázenka.

 

            Najednou z ničeho nic. Opět přijela ke svým příbuzným, a zavolala mamce, že má pro ní zbytek peněz. Když se s ní mamka sešla, moc se jí omlouvala. Když tu totiž byla posledně, zjistila, že je těhotná a musela rychle odjet, aby to probrala s přítelem. Byla totiž už v druhém měsíci a měli málo času na to, jestli si mimčo nechat nebo ne. Takže se jí všechno vykouřilo z hlavy. Teď už má ale život uspořádaný.

 

            Mamka přišla domů, ale kupodivu se moc neusmívala. Byla už tak skeptická, že ani nevěřila tomu, že bychom snad měli konečně štěstí. Slečna má prý bříško jak meloun, takže si dítě nechala a strašně se na něj těší. Peníze jí předala a řekla si prý znovu o číslo, že až bude vědět datum odjezdu, že se ozve. A to bylo všechno.

 

            Já jsem ateista-průserář. Neznaboh jak když vyšije, do chvíle než je něco špatně. Panebože, prosím tě, ať mě dnes nezkouší. Svatá Marie, matko boží ať si vytáhnu téma, Meine Familie. Otčenáš jenž si na nebesích, dej ať máma přinese cigára…

 

            Klasika. Začala jsem se modlit…, no povídat si s bohem každej večer. Prosila jsem ho, ať trošku pomůže, že pak se budu opravdu snažit a dám nám všem život do pořádku, že mu to nikdy nezapomenu, že si to snad mamka zaslouží, bla bla bla…

 

            Nevím, jestli bůh, každopádně někdo, nebo něco svolilo. Za čtyři dny, ve dvě odpoledne mi volalo neznámé číslo. Proti zvyklostem posledních měsíců jsem ho zvedla. Chyba. Zase banka! Měla jsem sto chutí telefonem švihnout a na nejbližší kostel jít napsat vtipálku!

 

            Když přišla mamka domů, uvařila jsem jí kafe a radši na ní vůbec nemluvila. V sedm večer, další hovor.

 

„Prosím?“

 

„No tady Pařízková.“

 

„Pařízková?“

 

Máma začala prudce gestikulovat.

 

„Aha, jo už vím, ta paní s prací.“

 

„Přesně,“ Měla komický přízvuk na ř, „Kdy si schopná odjet?“

 

„Kdykoliv.“

 

„Výborně, v pátek ráno, tak kolem sedmý ti pošlu auto. Napiš mi na tohle číslo tvoji adresu.“

 

Páni oni mi zaplatí i dopravu, no tak to je mazec.  Původně mi docela dělalo starosti, kde sehnat skoro dva litry na jízdenku.

 

„Slyšíš mě?“

 

„Jo,jo.Mhm, a co by to bylo teda za práci?“

 

„Hele nic složitýho. Odjíždí mi jedna holka, taky Češka, ta ti všechno ukáže. Jde jen o to tam uklidit a bejt holkám k ruce.“

 

„Ehm, …jak při ruce?“

 

„No uklidit pokoj, vyměnit ručník a tak, chápeš.“ Přišlo mi, že se jí nechce tak dlouho mluvit, asi to nechtěla probírat po telefonu. Mamka říkala, že když dojde na její práci je trochu zvláštní.

 

„Jo jasně. Tak jsme domluvené, já Vám pošlu tu sms a budu se těšit.“

 

„Dobře, „zase to zvláštní ř, „takže já jsem Lucka a nevykej mi a všechno bude fajn. Jen si prosím tě vem sebou slušný oblečení.“

 

„Jak slušný oblečení?“

 

„No abys mi tam nelítala v nějakejch teplákách, nebo tak. Já musím končit takže zatím.“

 

„Dobře nash…, ahoj a díky.“

 

„Čau.“

 

            Takže následující den jsme s mamkou utratily její poslední rezervy za hromadu černejch kalhot a košil u rákosníků. To byla totiž moje představa slušného oblečení. Dokonce jsem se tak rozšoupla, že jsem si koupila i boty na menším klínku. Lucka mi večer ještě poslala číslo na toho, kdo měl pro mě přijet, a psala, ať se sbalím tak na čtrnáct dní. Že se tam budeme střídat dvě.

 

            Život byl ještě černej, ale přede mnou už na dosah ruky pluly červánky. Dva týdny pracovat s tím, že mě tam dovezou, mám placenou stravu a byt, vydělám si asi třicet pět tisíc a zase mě odvezou na čtrnáct dní domů. Lála lála lá.

 

 

 

Ano, hloupost se trestá. Já jsem tenkrát ale opravdu myslela jen na mamku a na to, že nám budu moci, pomoct abychom nepřišli o dům.

 

 

 

Naivita je moc zákeřná nemoc. Lidi většinou nejsou andělé a život je škola, kde neřeknou probíranou látku předem.