Večer

„To bys mi musel prvně nějaké koupit. Víš moc dobře, že ty seprané už mám otrhané.“ ušklíbla se.

„No, právě, že v nich mohu na tobě oči nechat.“ oponoval.
Nevadilo ji to. Ba právě naopak, zdálo se, že ji to imponovalo. Věděla, že je sexy, koneckonců každý den ji to někdo nějakými způsoby dával ustavičně najevo. Ale není to tak úplně přesně to, co by si přála slyšet právě od toho, od koho to slyšet nejenom, že chce, ale také potřebuje.
„Stejně se ti divím.“ pokračovala hned po té, co přešli na protější chodník.
„Proč?“ zeptal se.
„Vždyť moc dobře víš, jaká jsem potvora a přesto…“ nedopověděla to.
Její větu přerušilo právě projíždějící vozidlo záchranné služby. Mělo na spěch. Bylo to evidentní, protože mělo zapnutou sirénu a modře blikající maják pojednou dával ulici ráz venkovní otevřené diskotéky, společně s rytmicky blikajícími oranžovými světly semaforu z nedaleké křižovatky.
„Co naděláš, každá potvora někdy potřebuje kousek toho pochopení, i ta největší.“ navázal.
„Ještě štěstí, že tam nejsem už.“
„To si tak nemůžeš brát, už na to nemysli.“
„Tobě se to snadno řekne, ale kdybys viděl tu stříbrnou piruetu před očima a pak…“
Stále ten zážitek v ní byl ještě živý. Chtěl, ať na to alespoň na chvíli zapomene, ale zdálo se, že tomu nic nenahrává. Divil se ji, protože kolikrát předtím, ji osudy a nešťastné záležitosti byly zcela cizí. Chápal, že když se někdy něco přihodí někomu osobně, tak to s ním zamává. Znal ty nepsané zákony a věděl, že to jednou přijde. Jenom ji to nechtěl říkat. Nesnášela jakékoliv poučné průpovídky. Vždycky musel čekat na příhodnou chvíli a vyvarovat se těch typických: „Vidíš, já jsem ti to říkal…“
Slyšel by, že se chová jako její otec a v zápětí ona by byla jako její matka a byl by konec idylického večera. Tedy alespoň trochu idylického v té ponuré atmosféře od samého rána.
„Sakra, který blbec…“ prohodila, když nevědomě šlápla na pohozenou plástovou láhev, zatímco se ještě ohlížela za v dálce mizící sanitkou a sledovala, kdo má noční směnu a také se připravovala na to, o čem asi bude pondělní pracovní den.
„Kdybych nevěděla, že je sobota, tak bych řekla, že je pátek třináctého.“
Zlost ji stále ještě neopouštěla. Dusila ji v sobě a bylo na ní očividné, že ještě nějaký čas bude potřebovat, než to prostě přejde.
Mlčel a raději ji držel za předloktí. Ani by se nedivil, kdyby ještě někde klopýtla, zlomila si podpatek a přišla k výronu kotníku. Možná by to pro ní nakonec bylo nejlepší s výhledem do příštího týdne. Ono na těch starých dlažebních kostkách se může koneckonců přihodit cokoli.
Sám to zná, jak je to u něj ve městě. Dlažební kostky tam sice nahradily asfaltové či spíše térové koberce, ale přesto cestáři a technické služby nic neopravují. Každý jen stávkuje, rve se o peníze, nic nedělá a chodníky se rozpadají. Kolikrát viděl mladé holky, jak se snaží přizpůsobit oněm módním trendům a razit heslo: Čím vyšší podpatky, tím blíže k dospělosti. Jenomže když je viděl při chůzi, připomínaly mu akrobatky na laně. Jen ta tyč na vyrovnávání rovnováhy jim chyběla.
„A co ty a ta tvoje slavná hudba, jak jsi povídal kdysi, před léty. Pamatuješ, ne?“ rozpovídala se, když zrovna míjeli nároží s cukrárnou a mířili si to náměstím k otevřené vinárně v podloubí.
Cestou si všimli na informační tabuli plakátu, jenž upozorňoval kolemjdoucí na chystanou demonstraci na onom malém náměstí v souvislosti s výročím blížicího se 17. Listopadu.
„Tenkrát to neklaplo.“ snažil se ukojit její zvědavost, „Jedno vystoupení a reflektory zhasly.“
Dodal trochu smutně.
„Hmm, to asi naštve.“ Snažila se přejít na zcela jiné téma, zajímavější, než práce ve zdravotnictví, kde zrovna dělala nějaký kurs. Chtěla se trochu zdokonalit v tom odvětví, jinak ale působila jako kulturní referentka nějakého místního spolku. Tohle ji bavilo a navíc bylo zřejmé, že tu noc si uvědomila, že na věci praktického charakteru se moc nehodí. Jen to chtěla zkusit, ale zřejmě každý člověk je zručný v jiných věcech. Někomu jde to a někomu ono.
„Tak ani moc ne, už mám v pácu něco jiného. Stejně to nebylo ono, i když je toho vždycky škoda.“
Obešli náměstí. Nakoukla jen tak, aby viděla, kdo sedí v místní vinárně.
„Pojď, půjdeme domů.“ řekla, když viděla sousedku zrovna v rauši, jak se stává terčem obletování číšníka, který by ji snad přinesl i modré z nebe, kdyby to šlo. Neměla náladu se s ní dnes vidět a už vůbec ne hovořit. To by bylo z louže do močálu. Jeee, čau. Jak se s měla? Jsme se dlouho neviděli. Co ten doktor, však víš…
Na to vůbec neměla náladu a už vůbec, aby to celé probírala ještě jednou. Prý příjemné večery a milé posezení v romantickém prostředí. Bylo na ní vidět, že by v tu chvíli nejen onu ceduli před vinárnou prokopla, ale snad by i vyvolala místní kříšťalovou noc v malé obci. Jediná otevřená vinárna, zrovna ta nejmilejší, nejoblíbenější a dnes? Dnes už toho opravdu bylo na ní moc.
Žili volně. Když se potřebovali, měli se. Když se nechtěli, tak spolu nebyli. Jenom si tak nějak vyplňovali tu prázdnotu kolem nich.
To sousedka, ta byla jiného ražení. Po šesti decích červeného vína rozhodně. Víkendy obvykle bývaly její.Hlavně se snažila mermomocí ulovit nějakého šamstra. Někdy to připadalo, že snad má doma zkopírovaný seznam obyvatel z poslední účasti v předvolební komisi při nedávných volbách do zastupitelstva kraje a jen si odškrtává potencionální nápadníky.
Tento víkend ovšem také, snad vlivem nepříznivé konstelace hvězdné oblohy nenatrefila na žádného sponzora a tak , co čert nechtěl, musela se smířit s obsluhou místní vinárny.
„To zas bude.“ znalecky podotkla Lucie.
„Co?“
„No, že zase musela hrábnout do rezerv a že nic ji nevychází a jakou měla smůlu.“
„Se to přelévá s tou smůlou.“
„Myslíš?“
„Určitě, chvíli je ouvej a pak je oukej.“
Uklidnilo ji to. Tedy ne, že by nevěděla, že to tak chodí. Znala ty dny, že jednou je dobře a jindy lépe, Nikdy si nestěžovala, ale tenhle ten víkend vypadal, jako by vypadl rovnou z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! a počítač v denních kondiciogramech vše vydedukoval jako kritické. Snad kdyby měla auto, tak by stoprocentně ráno zapomněla zatáhnout ruční brzdu, vyřadit rychlost a její milé vozidlo by skončilo dole pod křižovatkou v místním potoku. Naštěstí, protože v tom filmu skončilo v jezeře nebo rybníku.