Kruh, štěstí a prkna znamenající alespoň město

 

Pomalu se začíná venku stmívat. Koukám se na televizi, natažen doma v obývacím pokoji na sedačce. Přesně na té stejné sedačce, na které jsem tehdy, před mnoha léty, měl to zvláštní vidění.

Tak nějak mi přijde, jak se vlastně některé okamžiky v životě opakuji. Pravidelně, v nějakých časových úsecích.

 Vlastně ani zcela vůbec nevnímám, zrovna  v televizi vysílají, jen neustále přemýšlím nad tím, kdy mám vlastně zavolat. Znovu jako ten Shakespearův slavný Hamlet. Teď ? Zítra? Toť otázka.

Rychle si ve své paměti vybavuji to, co jsem vyčetl z jejího profilu, že když se chce tak všechno jde a tak ležím dál na té stejné sedačce, kterou znám již od dětství a nakonec neváhám a vytáčím číslo. Na místo vyzváněcího tónu mi však v uších neustále zní ten Její andělský smích.

Nečekám dlouho a na druhé straně světa se mi ozve její hlas.

Cítím, že nejsem nervózní sám, což mne trochu uklidňuje, ale stejně se mi honí hlavou myšlenky o tom, o čem že si budeme vlastně spolu povídat.

Je to hrozné, je to poprvé a přitom tam někde ve mně mi něco říká, že je to dobré a že se vůbec nemusím bát.

Musím se vzpamatovat a uklidnit.

 Vždyť to vlastně nejsem ani já kdo si Jí vybral, vždyť to ona si našla mne, takže jistě bude zvědavá co je to tady za týpka, který Jí jedním svým vzkazem vyrazil ne chvíli dech, jak říká.

Hned jsem si vybavil vše, co měla uvedeno ve svém profilu a na výsost mi bylo předem jasné, že se bude vyptávat a zkoumat mne.

Proboha, docela malá dušička zbyla ve mně a nikde kolem mne žádné stéblo jistoty, jenom matčiny cigarety.

Musím přiznat, že najednou mne její hlas čím dál více znervózňoval, ale pocit mého štěstí tu hladinu adrenalinu vyrovnával, i když zase tak úplně jsem zcela v pohodě nebyl.

Popravdě řečeno, vůbec jsem na toto nebyl připraven, ale vždyť to ani nešlo být nějak připraven.

Vlastně jsme se bavili o tom, že hledá vážný vztah, že už se svým životem vyřádila, tanec, sex a podobně a že přemýšlí už o něčem vážném, protože co prý si budeme lhát, že už je stará čemuž jsem se zasmál, ale řekl Jí, že tedy uznávám a beru to, protože vím, že ženy tohle cítí jinak a mají svůj vlastní šestý smysl, jako skoro každý a takové další věci jsme probírali a že sedí momentálně na terase, když tu náhle se mne zeptala, jestli kouřím.

Nedovedl jsem jí odpovědět ani na tuto otázku a to pouze z toho důvodu, že jsem to ještě ani já sám pořádně nevěděl, neboť jsem po několika asi čtyřech létech zase s cigaretami začal, ale pořád si říkám, že přestanu kouřit.

Nakonec jsem Jí to vysvětlil hned poté, co mi pověděla, že pokaždé, když se někoho zeptá, tedy nějakého chlapa či muže tak, že oni tvrdí že nekouří.

Jenomže mně to bylo jedno a tak jsem Jí to řekl přesně tak, jak to se mnou v momentální době je, zcela si vybavujíc to, že stejně tak jako já nesnáší faleš a takové ty tomu podobné škaredé věci. No a když jsem se jí na oplátku  zeptal, zda-li kouří ona, tak mi řekla, že schválně kouří nahlas do telefonu abych to slyšel, což jsem fakt slyšel.

Napadlo mne v tu chvíli, že možná asi moc nervózní nebude, ale že se asi už tak pozdě v noci spíše třese zimou.

Potom se mne ptala, jestli hraji v nějaké kapele a vysvětlovala to tím, že má internet v mobilu a že ty moje věci, co jsem tam uvedl jako je moje povaha a podobně nevidí.

Uzavřeli jsme tak nějak náš rozhovor s tím, že když jsem se jí zeptal, nebo nezeptal ani už teď nevím, neboť mám v hlavě zcela jiné myšlenky, tak mi pověděla, že chce ŠTĚSTÍ, také se mne během hovoru zeptala, co říkám na nevěru a že jestli umím odpouštět?

Odpověděl jsem ji na to, že se na nevěru dívám jinak a že ji i zcela jinak vnímám, načež mne něžně vzápětí dostala slovy, jaký potom má ten vztah smysl a tak jsem jí musel vysvětlit, ať si nemyslí jako že Já bych byl nevěrný, protože pokud mám pevný vztah, tak prostě kolem mne nic jiného neexistuje, ale stane se prostě, že člověk někdy uletí, ale tím jsem nemyslel sebe a také jsem Jí řekl, ať si nemyslí o mně, že bych byl nevěrný, protože takový opravdu nejsem, ale že dokážu odpustit daleko více věcí než by spousta lidí dokázala.

Vlastně ani jsem nevěděl, co na to odpovědět pořádně, protože takové otázky hned na poprvé a přesto mi přišly paradoxně prioritní a důležité.

Snad to i VY časem poznáte, že si nevymýšlím.

Navíc jsem si říkal, že je to asi osud, protože taková nádherná žena může mít na každém prstu minimálně tisíc chlapů, ale ona si vybrala mne.

No tisíc možná asi ne, ale pár desítek určitě a možná, že i ke stovce by se to blížilo. Koneckonců, hezká ženská na chlapy působí asi tak stejně, jako mucholapka na mouchy.

Vybrala si mne a pro něco, to jsem věděl a vůbec jsme si to nikterak nenamlouval.

 No, protože je to docela chytrá a inteligentní žena, navíc s intelektem, tak mi bylo hned jasné, o co tady jde a že to nebude nic jednoduchého.

Mám v sobě něco, co mi pomáhá vycítit některé věci předem. Za ten život mne to již o tom, že to tak funguje, přesvědčilo mnohokrát. Proč tomu tedy nevěřit i v této chvíli?  

Jo, snad je to prostě jenom tím, že tohle je žena, která si sama určuje a vybírá a dělá si to, co chce, stejně tak jako já. Nakonec jsme se rozloučili s tím, že pokud budeme chtít, tak jeden druhému zavoláme a potom popovídáme.

Snad je to prostě tím anebo je to vše jen jedná velká blbá náhoda. Takhle si to prostě vysvětluji, protože jiné možnosti mne nenapadají a z možností, jsou vždy na výběr pouze dvě.

Stejně si myslím, že mne jenom tak zkouší, jestli nelžu a tak nějak podobně, ale na druhé straně jí věřím to, co říká, protože musím a chci jí věřit a konečně, stejně mi nic jiného ani nezbývá.

Uléhám opět na tu červeným leskymem pokrytou sedačku a v duchu si snažím znovu přehrát celý ten náš rozhovor. Nakonec si dávám sluchátka na uši a pouštím si opět mp3 přehrávač a v něm opět Annino Nebe a Noc na zemi, neboť vím, že jedině tohle mne dokáže uklidnit a také vím, že tuto noc toho zřejmě asi moc nenaspím. Mám tak vlastně obě alba a zatím ještě něco od Moniky Načevy a BSP.

Přehrávám to pořád dokola.

Dnes nemiluji nikoho asi, ale Miluji tento den a tuto chvíli, nakonec vlastně si uvědomuji, že miluji sám sebe zase o něco více, než jsem miloval doposud a přemýšlím, po jakém štěstí vlastně Ona Adriana, či moje Scandall touží.

Jaké že to štěstí vlastně chce.

Vlastně ano Miluji, Miluji Vás všichni lidičkové za to, že a když to se mnou vydržíte, byť jenom tak ze zvědavosti, ale věřte, že jsem Vám za to vděčný.

Vlastně to tady musím všechno psát proto, abych se z toho všeho nezbláznil a nějak ze sebe ventiloval ty myšlenky a pocity co mi kolují snad od hlavy až po paty a můžu Vám s klidnou duší říct, že bych Vám tohle opravdu ze srdce nepřál.

Zcela tedy pohlcen do toho poslouchání Anniny Noci na zemi a zrovna při skladbě Kruh mi dochází anebo ještě mi to ani tak zcela úplně zcela přesně nedochazí, že všechny ty věci a lidé se vlastně točí v jednom kruhu.

 Najednou mi to tak připadá, že opravdu na těch řečech typu: ...a tak pořád dokola, ...jsem jak v zamotaném kruhu, ...chci z toho ven ... a ... jsem v tom zase ... a podobně něco opravdu je.

Najednou mi dochází, jak to vlastně všechno funguje, že věci se neustále  vrací, točí se pořád do okola a že je to pouze jeho vlastní osobitou energii, kterou nějakým záhadným způsobem vysílá někam do neznáma a že vlastně vším co dělá, ať je to důležité či nedůležité ovlivňuje další průběh věcí, které na stanou.

Přesně je to tak, každý jsme strůjcem svého osudu. Otázkou je, jestli člověk chce sám zůstat v kruhu a motat se a bloudit v něm jako onen pověstný bludný Holanďan pořád dokolečka dokola či jestli se rozhodne vstoupit na dráhu kruhovité spirály, která jej vynese nahoru anebo dolů.

Ono to je vlastně stejně jedno jestli nahoru nebo dolů, protože spirála osudu je něco jako pružina, která se zničehonic najednou rozhýbe různými směry a člověk si tam najednou připadá jako koráb v rozbouřeném moři života.

Vlastně v tu chvíli si uvědomuji, že pořád poslouchám jednu a tu samou hudbu, protože se mi něčím nejenom že líbí, ale především mne něčím zvláštním neustále přitahuje, dosud jsem nechápal proč.

Vlastně již na počátku realizace mého snu o úspěchu, slávě a bohatství, kdy jsme s Já-chymem zakládali kapelu, tak tenkrát někdy v létě roku 1992 anebo 1993, což si již vážně přesně nepamatuji, těžce ovlivnění hudbou skupiny Mňága a Žďorp, skládali hudbu vlastně podobnou jejich stylu.

Skládalo se to docela jednoduše a písniček jsme najednou měli asi přes dvacet.

Tehda jsme si dali název DHD (Dejme Hlavy Dohromady) a dnes, s postupem času musím uznat, že to byla šumařina a věřím, že i Já-chym mi dá tady v tom za pravdu, ale přesto.

Kapela byla, skladby byly, tak hurá koncertovat.

Náhodou jsme se dozvěděli, že někde v Kulturním domě v Ostravě-Michalkovicích se koná folkový festival, který pořádali naší kamarádi, se kterými jsme jezdili kdysi před tím po vandrech a různých akcích, za které by nás dnes členové Strany Zelených, mistři a zastánci ekologie či i fanatičtí Greenpeace někdy pochvalovali a vynášeli do nebes a jindy by nás se vší chuti shodili rovnou do Macochy.

Slovo dalo slovo a vzhledem k tomu, že i oni byli zvědaví na nás, tak nás nechali zahrát si někdy až na konci festivalu spíše co by takovou kulturní vložku na závěr.

Však Láďa to taky vzal pěkně od podlahy, když řekl: Však to nejlepší nakonec.

A taky že jo.

Když už tedy folkáči pomalu končili a my se měli připravit, tak jsme nikde najednou nemohli najít bubeníka.

Nakonec, po dlouhém hledání jsme jej našli někde vedle v restauraci místního kulturáku v docela těžkém stavu. Rovnou řeknu, že byl totálně na padrť , no a když jsme na něj vyrukovali s tím, že už máme jít hrát tak nevěděl ani o co jde.

Nakonec se nám ho podařilo přitáhnout na podium a posadit za bubny. Nějak jsme to tam odšmidlali, ale naší kamarádští posluchači nás počastovali docela slušným aplausem i přídavek si vyžádali, i když nevím, jestli to nebylo jenom pouhé přátelské gesto od nich.

Taky musím podotknout, že tam byla docela příšerná akustika a poprvé jsme zjistili, co to dělá, když se s kytarou dostanu za i ty dva pofiderní odposlechy co tam byly.

Časem jsme však zjistili, že vzhledem k tomu, že chceme v hudbě postupovat dále a naše skladby zdokonalovat více, tak že s Láďou, naším kamarádem bubeníkem se budeme muset co nejdříve rozloučit, neboť jsme cítili, že na sobě nemíní pracovat a i když jsme se snažili dělat skladby rychlejší a svižnější, tak se to pokaždé díky němu svezlo do nějakého houpavého rytmu a byli jsme zase tam, kde jsme byli.

Asi pár týdnů na to jsme si prostě s Já-chymem a Džibem řekli, že to takhle dál prostě nejde a jednali jsme na tvrdo navzdory tomu, že jsme stáli před bránami našeho prvního koncertu společně s naší spřátelenou kapelou NEŽENE, ale nemohli jsme bohužel Láďu vypoklonkovat hned, protože to bychom nehráli už vůbec.

Přišel očekávaný koncert, na který přišlo spousta známých a přátel jak nás tak i NEŽENE.

My jsme hráli jako první a NEŽENE tedy mělo být zlatým hřebem večera.

 Koncerty skončili a my jsme si uvědomili rozdíl mezi bubeníky a vůbec tím, že když jsme hráli my, tak se lidi docela nudili a za NEŽENE se docela bavili, i když tam stejně vlastně skoro všichni přišli na ně.

Cítili jsme se všichni docela mizerně a tam padlo již pevné rozhodnutí, že je konec a že s tím co momentálně máme, se asi nikde nedostaneme a že je třeba hledat nového bubeníka, jelikož se měl konat další koncert společně s tehdejší gympláckou kapelou DŽEJÁR a ještě jednou kapelou.

Láďu jsme vyhodili a tehdy nám velice hodně pomohl Ivo Samiec, bratr Honzy Samiho Samiece, kytaristy tehdejší docela dobré ostravské klubové kapely V.K.P.K. Džibova kamaráda.Ivo tehda bubnoval i za DŽEJÁR, byl to na svůj věk již velice dobrý bubeník.

Byli jsme docela šokování, že jsme během dvou čí tří zkoušek s Ivem udělali všechny naše skladby a díky Honzovi Samimu, který nám vlastně nějakým novým způsobem ukázal jak aranžovat hudbu, jsme udělali další skladbu, kterou jsme vlastně nakonec věnovali Honzovi a nazvali jsme jí SAMI. Takže:

Sami

Když jedu tramvají a vidím holku,

úsměv se nahodí a pak možná,

a pak možná.

Stoupnu si vedle ní, budem si povídat.

Budem si povídat, proberem počasí,

proberem počasí.

Ráno je daleko, skončilo počasí,

ruce jsou v rukávu, postavím na kávu,

káva se uvaří...

Nakonec koncert dopadl velice obstojně a s Ivošem jsme byli velice spokojení, ale rovněž jsme zjistili, že tímhle stylem hudby asi lidi moc nenadchneme, stejně je každej už Mňágou přežranej a zrovna letí Nirvana a začali jsme hledat nového bubeníka, hlavně ať je schopný.

Tímto chci sdělit těmto lidem:

Jan SAMI Samiec, o kterém kromě toho, že žije rodinný život vlastně nevím už vůbec nic a chtěl bych mu tímto popřát hodně štěstí jeho životě a všem okolo něj rovněž.

Ivo Samiec, který je momentálně jedním z nejlepších bubeníku u nás a myslím, že ten své štěstí našel, jelikož jeho štěstí jsou bicí, perkuse a hudba.

Jakub Kuba Hajník, bubeník tehdejšího NEŽENE, za to, že nám umožnili koncertovat a kterého jsem po dlouhé době viděl nedávno v televizi NOVA a v reality show VYVOLENÍ 3 a momentálně tuším dělá moderátora na TV OČKO.

Dalibor Figel alias Bubla, kytarista tehdejšího NEŽENE za to, že se rovněž podílel na tom, abychom si zahráli a který se věnuje také po všech peripetiích uměleckému grafitti, jako první ostravský grafiťák legálně.

Členům kapel V. K.P.K.,DŽEJÁR především kytaristovi Richardu Chmelařovi, který teď pracuje v hudebninách Jana Petro Brauna, tam kde je Tančírna a NEŽENE, které všechny ani neznám.

Anna K. a všem okolo ní, že je Miluji za to že jsou a že dělali a udělali to, co udělali a dělají nadále. Chtěl bych jím tímto vyjádřit a nejenom za mne svůj dík, ale také svou vděčnost.

http://www.youtube.com/watch?v=G53DTllRZDY