PSÍ DNY 4

Kapitola 3)

Ranní autobus se vynořil z řídké mlhy, aby novopečeného milionáře dovezl domů.
Petr vešel do nízkého domku garáží, kde narychlo cenný kufřík uschoval. Pak kráčel potichu do ložnice, neboť netušil, zda jeho manželka ještě nespí. Ale než stačil vzít za kliku, dveře se samy otevřely a žena stála proti němu, uplakaná, se ztrápeným výrazem, ale přece ráda že se jí vrátil...
"Kde jsi byl, prosímtě...? Celou noc?" šeptla vyčítavě a napřáhla k němu ruce. Objal ji a uvědomil si, že s ní vlastně ani nerozloučil, včera nebyla doma když odcházel a potom mu v autě, nešel telefon.
"Obvolávala jsem už nemocnice, jestli v některé nejsi."
"Mělas' o mě strach?" zeptal se vlastně zbytečně. Taky se na něj udiveně podívala.
"Strach? No samozřejmě, miláčku!" zaštkala. "O půlnoci jsem obvolala všechny naše známé a taky nemocnice, jestli v některé neležíš... Až do rána jsem vůbec nespala."
Podíval se do jejích začervenalých očí a zakoktal se.
"No víš,...já už myslel...prostě žes' to dala dohromady se sousedem a na mě ti dál nezáleží."
"Jak tohle můžeš říct!"
"No to lidi z ulice, říkali že minulý měsíc byl u nás dopoledne a to dost dlouho, viděli ho jít dovnitř a pak zas ven."
"A taky ti měli říct, že byl u nás spravovat ten kohoutek v koupelně. Jestli si toho nevšimli, tak byl v pracovním a přes rameno nesl brašnu s nářadím... Lidi toho napívídají, měli by se starat víc o sebe."
"Aha, no tak mi odpusť, zlatíčko, že jsem tě podezíral..."
Pak se dlouho líbali a on byl rád, že je to takhle. Musel do toho kyselého jablka kousnout, ale už je to za nimi. Vlastně se trápil zbytečně a jeho žena stála při něm vždy od doby, co jsou svoji - ať v dobrém či zlém. Ale teď přichází právě to dobré.
"Poslyš, časy nouze jsou pryč. Jsme teď bohatí, velmi bohatí!" začal bez velkého úvodu.
A vyprávěl jí dopodrobna celý svůj příběh od toho nepodařeného skoku z mostu sebevrahů, ona se přitom nestačila divit a zapřísahala manžela aby jí podruhé o všem tom říkal a neopakoval to celé. Když skončil, chvíli zaraženě koukala do země a pak Petrovi řekla že neví, jetli mu to má věřit. On však seběhl do garáže, přinesl kufřík a ukázal jí obsah...
"Podívej, s tímhle se dá udělat hodně dobrého na tomto světě."
Vzpomněli si pak, že v obývacím pokoji je zabudován ve zdi starý a dávno nepoužívaný trezor, ještě ze třicátých let. I klíč se k němu našel, a tak mohli další noc už oba klidně spát v těsném objetí...

V následujících týdnech se zdánlivě nepřihodilo nic významného. Jen jeden šedivý úředníček dal výpověď ze stejně šedivého úřadu, kde jeho odchodu příliš neželeli a spokojili se s vysvětlením, že se mu naskytla lépe placená práce s soukromém sektoru. Protože malé dluhy zapravil už z první odměny od Rusů a žádnou půjčku ani hypotéku s Irenou, jeho manželkou, neměli, mohl se teď naplno věnovat hledání smyslu svého vlastního života.
Hledal dnem i nocí přes internet slibné projekty, ze školství, zdravotnictví i průmyslu. Prověřoval, radil se s odborníky, navštěvoval různé kanceláře i soukromé byty. Nikomu neřekl přímo, že je majitelem vysoké částky, aby nepřitáhl k sobě pozornost kriminálních živlů a raději doma, ve skrytu před světem vyhodnocoval nadějné projekty.
Ujasnil si, že charita nebude jeho doménou. Četl o mnoha životních příbězích dnešních bezdomovců, drogově závislých a vůbec sociálně vyloučených. Čím dál tím více se mu jasnily před očima obrysy ztracenců v životě, ztroskotanců kteří vlastně ani nechtějí vlastní neutěšenou situaci řešit a jen čekají na peníze, které by utratili za alkohol či další dávku fetu.
Jiné návrhy byly z rezortu školství, tam šlo o nejrozmanitější akce - od sportovních olympiád až po nákup jistých, velmi drahých technických předmětů pro experimentální výuku. Ovšem na zřízení a počáteční provoz nějaké nové, ke studujícím vstřícné a přátelské školy (jak zněla jedna z idejí) Petrova částka nestačila. Už už se viděl jako vousatý mecenáš, který bude do budoucna hledět z bronzového reliéfu na vstupním štítu budovy...když musel tuhle představu s lítostí opustit.
Ani zřízení domu pro seniory s rozšířenou péčí nemohl odsouhlasit, neboť se stala palčivou otázka jeho dlouhodobějšího financování.

Byla už půlka února.
Jednou zase tak bezcílně brouzdal napříč sítí sítí, když narazil na článek který ho zaujal. Pojednávalo se v něm o brzkém vyčerpání světových zásob ropy, tzv. 'oil breaku'. Uvědomil si, že se týká naprosto každého na téhle planetě, neboť z ropy se vyrábějí nejen pohonné hmoty, zcela a naprosto klíčové pro současnou dopravu - ale zároveň i plastické hmoty, tkaniny a léky. Domácnost 21.století je bez ropy stále ještě nepředstavitelná, ropa vládla celému století 20-tému stejně jako pára 19-tému.
Ale co bude dál?
To asi nikdo neví. Petr se zaměřil po několik dní jen tohle aktuální téma a zjistil, že konec přijde náhle a možná jen v horizontu několika málo let. Země vyvážející ropu totiž dovedně nadhodnocují svoje zásoby, aby udržely svoje investory v klidu a černé zlato se těžilo stále těmi nejmodernějšími stroji a technologiemi. Relativně nejlépe je v tomto ohledu Kanada, neboť vlasní přímo na svém území rozsáhlá naleziště v podobě ropných písků. Jejich vytěžení je sice náročnější, ale při nadcházející ropné krizi, kdy poslední zbytky konvenční ropy poletí v ceně prudce nahoru, to nebude nic tak strašného... Tedy pro Kanadu samou. Nelze ale očekávat, že se o svoje zásoby podělí se zbytkem světa!
Jak tedy z toho ven?
Petr horečně přemýšlel... Četl znova a znova veškerou dostupnou literaturu, prohluboval si přitom i zasutou znalost angličtiny, neboť něco z toho bylo k dispozici jen v nepřeložených originálech. Až mu svitlo!
V některých článcích se hovořilo o objevených nalezištích podmořské ropy, které jsou však v takových hloubkách že neexistuje technologie k jejich těžbě. Žádné běžně používané zařízení není schopno provést hlubinný vrt desítky mil pod možskou hladinou... Opravdu žádné? Petr se stal na několik týdnů pilným hledačem v dokumentech Patentového úřadu.
Až na jejich konci držel v ruce to, co tak usilovně hledal - patentovou listinu na stroj, který byl schopen takovéto vrty provádět!

Patent patřil jistému Švédovi, jak se brzy ověřilo, ten chlapík byl ještě naživu. Stačilo pár mailů, aby se oba pánové mohli sejít a uzavřeli spolu dohodu na prodej všech práv k patentu. Švéd byl trochu překvapen, že po celých desítkách let si někdo na jeho vynález vzpomněl, ale souhlasil. Petr už měl zjištěno, kolik bude činit rozšíření patentových práv na všechny země a věděl, že to bude schopen investovat. I když mu to spolklo značnou část nabytých milionů, nelitoval, neboť mu byl jasný dosah tohoto kroku... Zajistí tak přinejmenším svojí zemi desítky let pravidelného přísunu nezbytné suroviny a vejde tak do dějin ekonomiky.

Přicházel už znovu podzim, když byla všechna práva převedena a Petr by tak mohl začít s výrobou speciálního stroje. Měl zrovna plnou hlavu s tím, jak utajit (alespoň prozatím), jeho skutečný účel a nestrhávat tak na svoji osobu zbytečnou pozornost médií - čehož se docela obával - když kráčel po jedné z hlavních tříd města. V zamyšlení pochopitelně nezpozoroval černě lakovanou dodávku, která jej už nějakou dobu sledovala. Všiml si jí teprve, když zabrzdila těsně vedle něho, z vozu vyskákala čtveřice černě oděných postav s kuklami přes hlavu rovněž černými a překvapeného pana Steinera vtlačila rychle do útrob dodávky, která se prudce rozjela... Vše před zraky zaskočených chodců, kteří si věc vysvětlovali jako nějaké cvičení jednotky rychlého nasazení a příliš se o to dál nezajímali.
Vůz dojel na místo určení, i když Petr neměl vůbec tušení kde to místo je. Ihned mu totiž byl nasazen na hlavu jakýsi tmavý pytel, přes který nejenže neviděl, ale ani neslyšel a pak jej navíc zastudila na zápěstích pouta, kterými byl pevně spojen se sedadle pod sebou. Ocitl se tak po celou cestu v postavení naprosto bezmocného. Až později, když dorazili do jakési podzemní garáže, vyvedli jej únosci k výtahu v němž mu již pouta nenasadili, avšak obklopovali muže tak těsně, že by se nemohl stejně o nic pokusit. Znepokojené otázky jim přestal klást už po několika minutách jízdy, takže poté se vše odehrávalo takřka mlčky a oni s ním komunikovali skoro výhradně jen doteky rukou.
Až konečně došli do jakési osvětlené místnosti, kde ho posadili na otáčivou židli a z hlavy mu konečně stáhli onen omezující pytel... Že bude následovat nějaký výslech, to mu bylo jasné, pár takových filmů už přece viděl. Jenže ve skutečnosti to bylo syrovější a drsnější, než když seděl v pohodlí gauče a chroustal chipsy.
Co bude tedy dál...?

ANO, CO BUDE DÁL? TO SE PTÁM I JÁ VÁS! POŠLETE NÁMĚTY ANEBO ROVNOU POKRAČUJTE...