Jaro 1974

Nejspíše bude těžké povzpomínat přesně chronologicky na dětství a vybavit si ty situace, kdy jsem přesně byl, co jsem dělal a tak podobně. Ale logicky jsem trávil čas ve střídavé péči mezi matkou a babičkou.

Matka tehdy hodně chodila s otcem po různých hraních. Obvykle jí tam zval vždy a když bylo třeba tak jsem si  anebo mi sbalili mých pár kojeneckých láhví, peřinku, fusák, kočárek a mé toaletní a jiné potřebné propriety a šupajdil jsem si to za babičkou a dědou. Plenky Pampers tehdy ještě v naší socialistické vlasti, do které jsem se narodil, aniž bych o tehdejším socialistickém systému měl nějaké ponětí. Asi tak by se to dalo popsat jednou či dvěma větami.

Ze starých fotografií jsem vypozoroval, že jsem byl zahrnován různými těmi gumovými nafukovacími hračkami a figurami, které dítěti v jeho útlém věku, kdy začíná poznávat svět okolo hraničních zábradlí své postýlky, dělají radost.

Kocour Garthfield a pes Filipes byli mými ochránci. Matka mi k tomu jednou vyprávěla, že se mi nějakým záhadným způsobem právě mého bleděmodrého přítele Filipsa podařilo propíchnout špendlíkem, ale to asi bylo někdy později a že se jej všemi možnými způsoby na tehdejší dobu snažila zachránit různými náplastmi a podobně, protože byla na něj sama pyšná, jelikož tyto věci mi otec poslal v balíku přímo z Finska, kde tehdy hrál. To už myslím ale čekala bratra a tak chtěla ještě tyto hračky zachovat.

Nejspíš jsem celé to své první údobí prochodil po čtyřech, když jsem pochopil systém pohybu a stal jsem se nezadržitelným elementem. Pamatuji si, že mne na tu mladší dobu přitahovaly různé lesklé věci. Obzvláště to byl černý lesklý bar našeho jinak světlého starého nábytku v obývacím pokoji, jenž mne tehdy hodně fascinoval a kde jsem byl vždy k nalezení. Prostě nasát vzduch a hurá, přímou čarou, rovnou za nosem, kde jsem zřejmě potom upadl zcela vysílen na nos.

Možná, že ten následující rok byl již pestřejší než tento, protože si ani pořádně nepamatuji, zda jsem vůbec měl nějakou svíčku na dortu, když mi táhlo na mé první jaro.

Ano jaro, i když spousta lidí si říká běžně, že je jim tolik a tolik let či roků, tak mně je tolik jar, protože jsem se narodil 20.dubna a to bylo na jaře. Někdy mi totiž přijde jako by se všichni narodili v létě totiž, ale tehdy jsem to ještě tak nějak nebral vážně, protože jsem takové věci ani nevnímal. Vždyť mne teprve čekalo radostné období dětských hrátek a radostí, jenž se rozprostíralo právě přede mnou se všemi těmi naskytlými možnostmi a které bylo třeba postupně prozkoumat a zorientovat se pomalu.

Možná, že už jsem i zvládal základní dorozumívací prostředky typu: mama, tata, babi, ham, lulu  a kdo ví, kolik takových slov jsem už za ten rok mého žvatlání mohl mít v zásobě. Tenkrát ani otci příliš nevadilo, když přijel z ciziny opět domů a přivítal mne ve zdvižené náruči, že jsem mu počůral košili. Obvykle v tom věku z takových věcí ještě lidé mají radost a navíc, člověk je proti přírodě malý pán a i pes si značí svůj patník.

Jezdil jsem si do Věžiček anebo na dětskou polikliniku k Vozovně v Porubě k dětské lékařce a možná, že si i pamatuji nějaké ty obrázky a kartičky a podobně. Tehdy jsem ještě musel jezdit asi. Prý jsem měl něco do čtyř kil a ani jsem moc nebrečel, tak nevím. Navíc ještě pod neustálým dohledem matky, takže na nějaké lumpárny nebyl čas.

Takže to je asi tak vše k tomu dni, co mi táhlo na první jaro.

... to be continued ...